DVOJÍ KREV 1.kapitola

                                                                  DVOJÍ KREV  

                                                                                                         Prolog

     O Vlčím rodě se odjakživa šířily všelijaké hrůzostrašné zvěsti. Lidé tohoto druhu byli prý divocí, primitivní, krvežíznivý nestvůry dychtící po kořisti. Nalezené znetvořené lidské ostatky byly dostačujícími důkazy pro jejich obvinění. Církevní hodnostáři v čele s papežem se horlivě snažili pomocí inkvizice vyplenit tento rod až do posledního lidského stvoření. Vražedné tažení na barbarské kmeny připomínalo hon na čarodějnice. Najatí lapkové nemilosrdně vraždili muže i děti, ženy trýznili a znásilňovali jako by to byly neživé věci a při té hrůze se bavili. Příběhy o lovcích v kožešinách, kteří se před zraky vesničanů měnili v nestvůry cenící tesáky, se šířily Svatou říší římskou i ostatními částmi světa jako ta nejobávanější epidemie. Po několikaletých nečekaných a drancujících nájezdech byl poslední rod Vlčích bojovníků donucen k ústupu do hor, kde se mohli lépe bránit a odolat tak vražedným útokům. Přežilo jen několik málo jedinců skrývajících se v hustých lesích mezi skalami. Nebylo cesty zpět. Společenství Vlků bylo rozhodnuto. Velký vlk jim ukázal cestu na sever v podobě záře linoucí se nad obzorem. Vůdce rodu Bothron ukázal na šerem zalité nebe s prosbou k Velkému vlkovi. Po společné modlitbě k bohům se vydali na dalekou cestu. Instinkt je vedl k posvátným kamenům bájných Vlčích bohů. K modlám, u kterých mohli provést rituál chránící jejich těla před démony i lidmi. Posvátné runy jim dodávaly sílu přežít.

   Severský vítr sebou příhnal sníh a mráz. Noc byla dlouhá a mrazivá. Fičení větru přehlušilo vlčí vytí. Kolem stanů z kožešin se shromáždila smečka šedých vlků. Tiše, bez pohnutí s očima upřenýma k jednomu ze stanů vyčkávali na první signál zrození budoucího vůdce Vlků. Černý mrak překryl stříbřitě zářící úplněk. Vítr sílil, větve stromů se nakláněly pod tíhou sněhového nánosu. Lesem zaburácel dunivý hrom. Severák se přehnal přes stany a svým mrazivým dechem uspal životodárný oheň plápolající uprostřed stanoviště. Vtom děsivém burácení orkánu, praskání větví a bolestivých výkřiků se náhle ozval dětský pláč. Vlci zbystřili a své žluté zářící oči pozvedli k nebi. Velký stříbrný Měsíc v úplňku rozjasnil celou mýtinu posetou kožešinovými stany. Nastala dlouho očekávaná chvíle. Okamžik, kdy se propojí dva životy v jeden.  K jednomu ze stanů přistoupil vůdce smečky mohutný šedý vlk s jasně žlutýma očima, aby v rituálu spojení propojil svojí sílu a svou krev s právě narozeným dítětem. Budou spolu už navždy propojeni magickou silou zvanou Bhrat. 

                                                                            1. kapitola 

                                                                             HROZBA

                                                      ,,Pohleď vlkovi do očí a poznej jeho pravou tvář."

        Slunce se jemně dotýkalo kopců. Rudě zbarvený odstín ozařoval modrou oblohu. Den se chýlil ke svému konci. Z potemnělého lesa zaznělo táhlé vlčí zavytí. Byl slyšet praskot větviček, dupot bot běžících po jehličí a vyděšený třesoucí se dech dívky prchající před krvelačnou šelmou. Dívka se ve spěchu ohlédla a zděšeně vykřikla, když spozorovala černý stín, který se k ní rychle blížil. Funění doprovázené vlčím vytím a zuřivým vrčením jí nutilo k zoufalému pokusu o úprk. Dech se jí krátil a síly jí pomalu opouštěly. Klopítala přes drobné kořínky a větve pohozené na prašné cestě vedoucí z lesa.

    Hlasité vytí se rozléhalo po širém okolí. Pomalu se šeřilo a na mýtině u lesa začínala být tma. Slunce po sobě zanechalo jen rudě zbarvený pruh, který pomalu ustupoval začínající noci. Vytí, po kterém tuhla krev v žilách, se šířilo lesem, jako hlas válečného rohu. Měsíc nepatrně vykukoval zpoza mraků plujících líně oblohou. Záblesky měsíční záře dopadaly na hromadu kamení. Z okraje lesa zazněly výkřiky. Dívka se staženým hrdlem sotva dýchala a s vyděšenýma očima klopýtala kamenitou cestou snažíc se dostat z temnoty lesa. Věděla, že jestli zpomalí tempo, její smrt bude rychlá a bolestivá. Dlouhé šaty se jí omotávaly kolem kožených bot a připravovaly jí o posledná zbytky sil.

    Vlk se blížil každým svým dlouhým skokem, každým dotekem mohutné tlapy, každým drápem zarytým do hlíny. Napínal svaly, cenil zuby, vrčel. Cítil její strach, který ho popoháněl kupředu. Oči měl zalité černotou. 

        Z posledních sil doběhla až k hromadě kamenů. Se zoufalým pláčem se pokoušela vyškrábat na vrchol skalky a zachránit se tak před ostrými tesáky pronásledovatele. Stále a stále zatínala své bolavé prsty do kluzkého povrchu. Špičkami bot se snažila podepřít, ale marně. Prsty jí prokluzovaly mezi orosenými výčnělky kamenů a boty jí pokaždé sklouzly na trávu.  Srdce jí děsivě bušilo. Zalapala po dechu. Neměla šanci utéct ani se bránit jeho touze po kořisti. Se vzlykem se zády přitiskla ke skalce  a čekala, až se ukáže. Věděla, že se každým okamžikem objeví u trnitých keřů a pak zaútočí. Slyšela jeho funění, dusot těžkých tlap a vrčení vycházející z okraje lesa. Přitiskla se ještě těsněji ke kamenům. Vyděšeně kmitala očima po okolí a čekala na útok. Věděla, že nemá šanci, že je v pasti  a čeká jí jistá smrt. Cosi zašustilo jen kousek od ní. Zbystřila, nadechla se, stiskla rty k sobě. Na okraji lesa se mihla mohutná silueta černého vlka. Největšího vlka jakého kdy viděla. Zastavil se, vycenil tesáky a zaujal pozici ke skoku. Smířená s osudem od něho odvrátila tvář a zavřela oči. Čekala na bolest. V pdvědomí cítila ostré tesáky pronikající kůží, drtící kosti a trhající její tělo na kusy. Už téměř omdlévala nedostatkem kyslíku, nohy se jí třásly, ale otevřít oči se neodvažovala. Bála se pohledu na jeho rozzuřenou tlamu vrhající se proti ní. Prsty křečovitě svírala v pěst. Nechty zatínala bolestivě do dlaní. Beznadějně smířená se svým osudem se ani nepohnula.

     Nastalo mrtvolné ticho. Šepotající záchvěv hlasu prolétl kolem jejích uší. Slova, kterým nerozuměla a přesto se při nich cítila bezpečně. Ten hlas byl uklidňující, chlácholivý, mladistvý. Opatrně pootevřela oči. Před ní stál vysoký tmavovlasý muž. Podle vzhledu jí připomínal spíše lovce než rolníka z vesnice. Přes ramena měl přehozenou ovčí kůži připevněnou koženým páskem a sepnutou u krku velkou bronzovou sponou zdobenou rytinami. Plátěnou tuniku měl přepásanou koženým opaskem, na kterém mu vyselo pouzdro s dýkou. Stříbrný jílec byl posetý ornamenty. Obě zápěstí měl omotané širokými pásy kůže s jemnou kožešinou a spevněné šňůrkou, aby ho chránily před ostřím řezných  zbraní. Vysoké kožešinové boty, které mu obepínaly lítka, byly obtočené úzkými pásky. Vlasy měl černé splývající až k ramenům. Stál zády k ní a promlouval k vlkovi. Levou ruku měl předpaženou, dlaň doširoka rozevřenou směřující k vlkovi a pravou svíral jílec dýky. Byl připravený k boji.  

                                                                         Pokračování příště.