Film

Producent seděl v první řadě úplně napravo. I když v sále byla tma, Kašpar, režisér nové pohádky Princezna a čtyři chlapi, na něho viděl a hezký pohled to rozhodně nebyl – celý film se mračil, jako by před ním promítali erotický snímek s jeho manželkou v hlavní roli. Tušil, že jakmile doběhnou titulky, spustí svůj obvyklý kartáč.

Někdo rozsvítil. Světlo se rozběhlo malou produkční místností s koženými sedačkami rozestavěnými do pěti řad.

„Čtyřicet,“ pronesl zavalitý producent Evžen na úvod. Kašpar věděl, že k němu, přestože v místnosti bylo dalších šest členů štábu. „Ta pohádka stála čtyřicet milionů. Mejch,“ dodal a otočil se do druhé řady, kde se režisér studem zmenšoval – tváře se mu plnily ruměncem. „A tohle jste za čtyřicet milionů natočil?“

„No... Ale Marek toho prince zahrál dobře, ne?“

„Vy debile, nikdo tam nehrál dobře. A víte proč?“ zeptal se Evžen rozzlobeně, „protože je režíroval idiot.“

„To jako myslíte mě?“

„Ne, toho za váma. Hele,“ pokoušel se zklidnit, „kdybych dal sebeblbějšímu zedníkovi čtyřicet milionů, bydlím teď v paláci. Kdybych je dal zubaři, mám zlatou hubu. Ale já je dal vám.“

„A tak zas tak strašný to není,“ pokoušel se Kašpar zvrátit nepříznivý stav, ale pokus se s účinkem poněkud míjel.

„Ne, to není... Mám jedinou otázku: kde jste natáčeli ten pohádkovej les?“

„Pohádkovej les? Na Šumavě u Nový Pece, kousek od který je Plešný jezero.“

„U Nový Pece. A že tam maj značku STOP, to jste asi nevšiml...“

„Značku STOP má kde kdo,“ nechápal Kašpar.

„Jo, ale když vám značka STOP zůstane v záběru pohádky z 15. století, tak je to průser.“

Režisér zkoprněl. „Aha. Toho jsem si nevšiml.“

„Nevšiml. A to, že za loukou, kde maj ty dvě buzny, nebo kdo hrál vlastně ty rytíře, souboj, je cedule s nápisem Koupelny Koudelka, to jste asi taky viděl až teď, co?“

„No, to mi taky ujelo.“

„Ujelo. S ujížděním máte, koukám, problémy,“ pokračoval výčet slabých míst a adeptů na fanouškovské sestřihy chyb ve filmu. „Co ten kočár loupežníků?“

„No, kočár ujížděl k zámku. Na tu scénu jste se těšil, ne?“

„Jo,“ souhlasil producent poprvé. „Ale ne na to, že kočár bude ujíždět po asfaltce.“

„Toho si nikdo nevšimne.“

„Ne? Ta asfaltka má krajnice, svodidla a uprostřed přerušovanou čáru. Přerušovanou čáru,“ zopakoval, teď už opět vytočený. „Každá scéna je na hovno. Na hovno. Jo, co ten jelen?“

„Jakej jelen?“

„Jakej jelen? Přece ten, kterýho pozoruje ta transka...“

„Myslíte unesenou princeznu?“

„Když to říkáte... Zkrátka jelen, kterýho pozoruje ta unesená holka z úkrytu loupežníků.“

„Jo, tohle myslíte... No, my nenašli živýho jelena, abysme ho natočili. Tak jsme dali záběr na princeznu, jak žasne, a pak fotku jelena. To jsme vymysleli dobře.“

„Jo, dobře. Jenže u tý fotky vám jaksi zůstal nápis Staženo z www.klubmyslivcu.cz. Chápete?“

Producent se od vyděšeného Kašpara odvrátil a znovu se zadíval na plátno. Ve tváři se mu zrcadlilo ryzí neštěstí – zoufalost, bezmoc, všechno se tam smísilo dohromady. Na plátně mu právě uteklo čtyřicet milionů, za kterých mohl mít palác nebo pusu plnou zlatých zubů.

„Co s tím uděláme?“ pronesl po chvíli mlčení, v tomto případě nemilosrdnějšího, než je samotná smrt. „Hmm? Co budeme dělat?“

„Reklamu,“ ozvalo se ze zadní řady, poprvé promluvil hubeňour v saku jménem Marcel. Na pohádce Princezna a čtyři chlapi pracoval jako PR expert. „Uděláme na to dobrou reklamu. Lidi jsou blbí. Napíšem dobrou anotaci, uděláme pěkný plakáty, zaplatíme si dobrý recenze a zaměříme se na Facebook. Tam jsou lidi ještě blbější. Do kina pak přijde takovej milion a ty dopravní značky a koupelny a jeleni se roznesou až potom, co budem v plusu.“

„Bezva,“ reagoval Evžen. „Aspoň někdo má filmovýho ducha. Díky. Díky moc.“