Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Boží sexologie
datum / id26.06.2017 / 480093Vytisknout |
autorOldjerry
kategorieÚvahy
témaFilosofické
upřesnění kategorieK Bohu blíž, či....
zobrazeno401x
počet tipů6
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Některé z těch jednotlivých pasáží už tu byly před  - nevím... no - před několika lety. Některé jsou nové. Je tam skryto mé přesvědčení, že člověk, nebo jeho vývojoví potomci i když dokonalejší Boha nikdy nepochopí. Z těch řádek lze vypreparovat několik z možných důvodů....

Boží sexologie

Pro celkem vzato úspěšnost fejetůnku  Jeden z mnoha nápadů, jak lze taky Boha chápat mne napadlo postupně vám, coby vstřícnému obecenstvu, předložit sexologii, která se tématu na mnoha místech dotýká. Sexologie na rozdíl od sexulogie není o postelových hrátkách - to předesílám... jsou to vlastně dvě kompilované trilogie napsané v letech 2009 - 2015.

Některé nejsou jen o Bohu, některé mají společné pasáže i když psané v různých časech různými slovy.  Právě proto, že jednotlivé kapitoly jsou psány v různých  časech,  může se vyskytnout i nějaká duplicita – snad mne za to neseřežete…

 

Víra či nevíra?

Milý Jardo, těžko se můžeme sjednotit, neb jsem věřící. To ale neznamená, že Tvůj pohled na svět je mi cizí. Dospěla jsem k poznání Boha už jako dospělá osoba (ve třiceti letech,vůbec ne v době, kdy bych snad byla na dně) navíc byl můj tatínek krásně nevěřící, zpíval košilaté písničky o jeptiškách a byl nějaký čas v KSČ, než ho pro neposlušnost vyhodili. To píšu proto, aby bylo jasno, že domácí prostředí mne v tomto směru nijak neformovalo, spíše naopak. Jsem čtivec, k víře jsem se doslova pročetla. Tak jsem se dostala i k pojednáním o různých náboženstvích a byla jsem k nim velice zpočátku skeptická. Chtěla jsem všemu přijít na kloub. Jsou věci mezi nebem a zemí... tak málo toho víme... nechci, aby to znělo jako agitka. Můj život je od té doby smysluplnější a veselejší.

Největší překvapení pro mne bylo, že Bůh má smysl pro humor :-).

Pěkný večer přeji...   Marie

Maruško, aby bylo jasno já v Boha věřím, ale naprosto nesnáším kněze zejména vyšších svěcení a církve proto, že oni vytvořili pravidla, nikoli Bůh a to proto, aby jejich pomocí mohli ovládat lidi (někdy - přiznám - i k jejich dobru, ale  zřídka). Oceňuji jen práci řadových farářů proto, že působili - a někde ještě možná působí - jako psychologové, psychoterapeuti, rádci a možná i jako charita. Jinak o Bohu jako takovém vědí takové prd, jako my všichni ostatní. Mimochodem byl jsem rovněž  - krátce - v KSČ, ale pro »oportunistické názory« jsem byl prudce vyloučen (a pak nastalo peklo)...

Druhá věc je působnost Boha: vycházím z předpokladu, že je skutečně všemocný - má dokonalý okamžitý přehled o celém Vesmíru i jeho jednotlivých i nejmenších částech, protože je superrychlý a tudíž všudypřítomný. S čím nesouhlasím je, že má nějak zvlášť rád lidi. Je dokonalý, proto každá částečka ve Vesmíru má pro něj stejnou důležitost. Kašle lidem na modlení (musel by být pěkný ješita, což odmítám).

Člověk má pro Boha stejnou hodnotu jako kterékoli zvíře, či strom, nemá žádná Boží privilegia. Nejspíš jsme pokusem, jak bude vypadat život C-N-O-H-(S,P,Fe a další) na bílkovinné bázi. Selekce výsledků bude pravděpodobně nějak spojena až s koncem existence Zeměkoule...

Většina víry je způsobena nevysvětlitelností úkazů, pro které nemáme dost vyvinuté receptory a v neposlední řadě strachem ze smrti.  Já jsem přesvědčen, že život po smrti existuje, ovšem v jiné formě a ta změna formy je daleko  složitější a hlubší, než přeměna housenky v motýla. Proto i když se mi  moc umřít nechce - nemám strach. Mít strach z něčeho neodvolatelného je hloupost...

Jarda

Co jsme, co budem?

Jednou se probudím ráno ve čtyři hodiny (samozřejmě, že ráno),  protože jsem šel na naléhání ženy spát dřív, než jsem zvyklý. Na spánek sice pomyšlení, to jo, ale ve skutečnosti hlava již zcela probuzená, oči jako rys. Nechci vstávat a ani tichým pohybem manželku probudit, co tedy dělat?  a tak si medituji o smyslu a podstatě života, o tom co bude, až tu nebudu, až tu nebudem. Vybaven více, než padesáti lety četby nejrůznějších knih mnoha žánrů, trochou vlastní zkušenosti a jistou, mně vlastní dávkou fantasie se pouštím na tenký led úvah o věcech, na jejichž vysvětlení ztroskotali i velice fundovaní filosofové a myslitelé. Je to sice drzost, ale nakonec nedělám si patent na to, že mám pravdu, spíše  je to úvaha, co by mohlo být, jedna z možností.       

Tak hned na ostro: jak si jen člověk - jako druh - může myslet, že je středobodem vesmíru ? Daleko pravděpodobnější je - a sledujete-li dění ve světě,  v okolí svého bydliště a mnohdy i v rodině, dáte mi za pravdu - že jsme objektem výzkumu, nebo jen hříčkou inteligence nesrovnatelně vyšší, než je naše, inteligence na jejíž pochopení nejsme vůbec se svým nedokonalým mozkem připraveni. Snad si nás pěstují pro nějaký svůj nám nepochopitelný zájem, při čemž nejlepší nemusí být ti, kteří by obstáli podle našich hodnotitelských kriterií. Snad žijí tak dlouho, že celý vývoj lidského druhu ( a snad i uměle stimulovaný) je pro ně jen dobou jednoho dílčího výzkumu. Napadlo mne dokonce, že můžeme být pro nějakou nesrovnatelně vyšší civilizaci něco jako plíseň, nemoc, neřád.  Třeba jsme pro ně méně, než pro nás neškodné bakterie, nebo v lepším případě mravenci. Že vůbec není jisté, že náš život bílkovina - voda - kyslík je vrcholem vesmírného vývoje a že neexistují formy života ve vyšších dimensích, pro nás představitelných jen jako fluida. Je možné zcela vyloučit formu života ve formě záření, jakkoli je tato forma pro náš materialistický názor na život nepředstavitelná? Nu - a pokud bychom v těchto úvahách pokračovali jistě bychom přišli ještě na mnoho možných životních forem, že i nejodvážnější science - fiction jsou proti nim dětské modlitbičky. Stejně tak, jako je množství možných forem života, tak je možné, že i život jednotlivých entit těchto předpokládaných civilizací je nesrovnatelně delší, než náš a lze spekulovat i  s možností, že taková skoro bájná entita sleduje po svůj život celý vývoj lidstva. Není totiž vyloučeno, že hypotetické formy života existují i v jiném čase, nebo ve veličině, o níž nevíme a možná se nikdy o ní ani nedovíme. Jistě už chápete, že tyto spekulace se mohou rozvíjet libovolně a jedna navozuje druhou, takže je můžeme doslova »řetězit«. Proto raději ustanu; to málo, co jsem už nadhodil, či navodil, stačí k tomu, abychom si uvědomili, že nelze vyloučit možnost - ač velice nepravděpodobně mezní - že jsme ve vesmíru sami, ale že daleko pravděpodobnější je, že naopak v dalekém vesmíru (a nakonec i snad v našem životním prostoru) může existovat jedna i mnoho nám neznámých a dosud nepochopitelných civilizací o tolik vyšších, že se s nimi nemůžeme svými prostředky domluvit.    

S tím souvisí i další část mé úvahy: co bude, až nebudem; až nebudeme fyzicky v našem pojetí života, existuje-li něco po smrti, nějaká jiná forma existence. Navrátilci ze stavu klinické smrti přinášejí nějaké vize, ale to jsou stále jen zprávy o hrách dosud žijícího mozku, odvracejícího stress ze smrti. Protože se ještě nikdo nevrátil ze stavu skutečné a definitivní smrti nemůže nikdo, ani papež, ani supervědec říci, či napsat, jak je to doopravdy. Jsme - jako v případě první části meditace - odkázáni na předpoklady, odhady a spekulace. Ze všech názorů o možnosti posmrtné existence je pro mne nejpřijatelnější představa života v jiné dimensi. Dá se to přirovnat k životu motýla, který už nic neví o své existenci v podobě housenky, nebo komára, který dokonce svůj larvální vývoj prodělává ve vodě a hmyzí život ve vzduchu. Představte si takovou výměnu prostředí v poloze o řád výše, třeba v rozměru, který je kolmý na všechny tři naše známé rozměry a rovnoběžný s časem! Nebo v prostoru definovaném navíc ještě nám třeba dosud neznámým fenoménem nahrazujícím čas. Třeba je smrt, jak ji chápeme, jenom ukončením larválního vývoje, spojeném  i s ukončením fyzické existence. Kam se poděje aura všech lidí (i ostatní tvorů a snad i rostlin), vše, co představuje duševní život? Nějak se mi nechce věřit, že zaniká spolu s jedincem, jehož byla součástí, podobně, jako nezanikne světlo již dávno zaniklé hvězdy, které se stává součástí vesmíru. Říkám-li světlo myslím tím emise záření všech druhů. Je tedy možné uvažovat o tom, že život existuje ve formě záření i po zániku jedince; je to ovšem život bez vyhraněné individuality, mrak inteligence v celém vesmíru zaniknuvších tvorů. To může být dokonce i to, čemu říkáme Bůh, nebo jeho součást. Ve vesmíru se předpokládá ( podle jedné ze současných teorií) existence asi 1 000 až 10 milionů civilizací na naší úrovni a 10 až 100 000 civilizací vyšších; jen za dobu existence života na Zemi ( t. j. za asi 400 milionů let) se předpokládá okolo padesáti kvadrilionů jedinců z živočišné říše, z toho asi  50 až 280 miliard lidí od pitecantropa až k dnes žijícím geniům. Umíte si představit takový supermrak mozkového záření ? Má někdo lepší vizi, představu Boha ? A pokud jsou jen trochu pravdivé předpoklady o počtu vesmírných civilizací byl by podle této mé představy ve vesmíru všeprostupující mrak inteligentního záření. Jak se vám zamlouvá takováto představa posmrtného života, věčného a všeobsažného?       

Vzpomínáte? Na začátku jsem řekl, že si nedělám iluze o tom, že mám pravdu. Tato úvaha byla motivována strachem ze smrti, obavou z neznámého, hrůzou z nebytí. Z toho důvodu také spojuje představu neexistence s vizí nepravděpodobné existence do trochu přijatelného kompilátu. A proto, že si nedělám patent na pravdu, nic mně ta úvaha nepomohla. Mohu ještě doufat, že postupující věk přinese smíření s neodvratným koncem... Snad se potom uchýlím k Bohu, aniž bych se snažil odhalit jeho podstatu.

 

Bůh? snad nějaká vyšší civilizace...

Kdy a jak se na Zemi ocitl život? Co už se o tomto tématu všechno napsalo a namluvilo. Pokud nejsou někde zastrčeny a střeženy nějaké trezorové poznatky, což nelze vyloučit, nikdo zatím s něčím věrohodným nevyrukoval. Pár spekulací různých stupňů pravděpodobnosti sice bylo vysloveno, ale žádná z nich neostála před prvními námitkami.

Také tato úvaha je spekulativní a já si vůbec nedělám nárok na to, že jsem ji napsal jako první. Zdá se mi tak logická, že bych se divil, kdyby na ni nepřišel dávno přede mnou některý z vědců - fyziků, filozofů, biologů a dalších, kteří se zabývají touto problematikou v souvislosti se svým vědním oborem celý život.

Moje představa spočívá v tom, že nic na světě, nic ve vesmíru se neděje náhodně. Všechno má svůj řád, všechno má své zákony. Jak by tedy mohl život být náhodným fenoménem? Souvisí (tato teorie) a to velmi úzce s rovněž široce vedenou možnou existencí Boha. Odmítám vizi Boha jak nám ji předkládají nejrůznější církve a sekty. Všechny totiž mají cíl Boha přiblížit lidem tak, aby v něj snáze uvěřili, aby v souvislosti s tím začali chápat boží interprety jako zástupce boží na zemi a tohoto postavení využít k manipulaci s lidmi jako celkem. Daří se jim to částečně, ale se stoupající úrovní vzdělanosti a s postupujícím technickým i společenským vývojem stále hůř.  Jistě: rozpory mezi tím, co církve kážou a tím, co se děje, vzbuzují stále více pochybností u lidí, kteří mají na to srovnávat slova a děje. Tato úvaha se však ubírá někam jinam...

Napadlo mne, život je v podstatě zaměřen na vývoj software. Zadavatelem úkolu a řídícím subjektem je pravděpodobně nějaká civilizace, která je ve všech směrech tak daleko před námi, že ani nemáme receptory na její pochopení, ba dokonce ani na její identifikaci. Není to zase až tak nemožné - k tomu vede dílčí úvaha vycházející z pravděpodobného stáří nám známého vesmíru. Není důležité, jestli je to 18 miliard let, nebo 14 miliard let - jde o to, že není nepravděpodobný vznik nějaké civilizace již na začátku poslední miliardy let. Naše civilizace vznikala v podobě koacervátů někdy před půl miliardou let. I kdybychom předpokládali stejně rychlý vývoj té hypotetické civilizace jako té naší, pořád by měli půl miliardy let na rozvoj, o němž se nám současně ani nezdá. Stačí jeden příklad: vývoj od abakusů - kuličkových počitadel - k dnešním již průmyslově zvládnutým sofistikovaným počítačovým nanotechnologiím proběhl za nějakých sto let.

Dá se předpokládat, že stará civilizace disponuje znalostmi na úrovni femtotechnologie - tedy technickými dovednostmi na úrovni atomových jader (tím není míněno prosté štěpení atomu a jaderná syntéza) a k tomu má nepochybně a přiměřeně i znalosti v ostatních vědních oborech.

Díky této vyspělosti tato Civilizace si už dovoluje výzkum dalšího vývoje života a jeho dalších možností formou stvoření další - zkušební - civilizace, v podstatě soustavy samozdokonalitelných počítačů na bílkovino-biologické bázi. V této soustavě vedle sebe existují - z našeho pohledu - mikročipy s jednoduchým programem - prvoci, pak další postupně vyšší typy bytostí s člověkem až na konci vývojového řetězce. Není vyloučeno, že základní funkce všech jednotlivců řídí hyperpočítač, týž naopak i stahuje informace o každém jedinci, které tento po celý život vysílá formou elektrických a snad i magnetických signálů. Nechává ale rozhodovací vůli entit částečně neovlivněnou programem, což zaručuje kýžený vývoj. Závěrečnou zprávu o výsledcích výzkumu na úrovni jedince v rámci experimentu pak vyšle organizmus v okamžiku svého zániku, ukončení existence hardware.  Nebylo by divu, kdybychom tento počítač považovali za Boha a byl zároveň i vesmírem...

Možnosti této civilizace jím disponující zřejmě odpovídají době, po kterou se vyvíjela. Z našeho pohledu a našich možností, které nám připadají úžasné, disponuje tato hypercivilizace prostředky, které se nám mohou zdát v každém směru nekonečné a dají se podle potřeby interpreta - třeba filosofa -předkládat  jako všemocnost, všudypřítomnost, vševědoucnost a další vlastnosti našimi prostředky a senzory nepochopitelné. Vědecká verze výkladu má méně možností, neboť je většinou založena na exaktnosti, důkazech a výpočtech. Dostává se tedy nejdále do stadia hypotéz, někdy dokonce ještě níže - a to na úroveň spekulací. Nicméně i takováto spekulace je předstupněm vědeckého přístupu. Nabízí se oprávněná domněnka, že takové možnosti, jaké se předpokládají u ní (civilizace) v mikrokosmu, bude mít i v makrokosmu: reguluje děje nejen na úrovni galaxie, vládne silami a rychlostmi a není vyloučeno, že manipuluje i s časem. Jsme-li vskutku předmětem i prostředkem výzkumu - může nám koordinátor - Bůh - čas zrychlit, aby byly výsledky výzkumu známé, co nejdřív (i tak: vývoj života na Zemi je asi 400 milionů let - vývoj druhu homo sapiens necelé dva miliony - a to se jedná - snad - o urychlený proces)...

Vracím se k již napsané domněnce, že náš život slouží k vývoji nějakého software. Nejspíš je ten výzkum zaměřený na vlastnosti, které by měl mít nový druh inteligentní bytosti, inteligentní společnosti, jež by v budoucnu měla ovládnout vesmír. Tady je třeba doložit, že předpokládám takový výzkum i na jiných obydlených vesmírných objektech v i v koutech vesmíru, o němž máme jen velmi kusé, nebo žádné relevantní informace. Nebude to pravděpodobně výzkum života a vývoj software jen subjektů existujících v podobě bílkovinné substance. Extrémně by mohl existovat i život například fluorokřemíkový, na bázi záření, ba i na bázi, o níž nemáme ani tušení...

 

Kolik lidí, tolik Bohů

Už toho bylo napsáno a řečeno moc o tom kdo, nebo co je Bůh, jak vypadá, co všechno může... Všichni tvorové na zemi počínaje člověkem, snad opravdu nejvýše ve vývoji pokročivším tvorem na zemi a konče - snad ... prvoky. Snad... Všichni tito tvorové - a snad!! i rostliny - mají  elektrickou soustavu, soustavu impulzů. Je na těch impulzech založen i ten nejjednodušší nervový a pohybový systém, u některých i další  systémy, například krevní oběh. Jsou možná i další, to je v tuto chvíli pro daný problém irrelevantní. Jde o to, že biologické elektrické impulzy běžně nevnímáme - vždyť se pohybují  jak s napětím, tak intenzitou někde v oblasti označované předponou mili-...

Ovšem i takto nepatrná napětí a proudy produkují elektrická a magnetická pole. Slaboučká, odpovídající těm nízkým napětím. V každém případě, ale část těch polí uniká z organizmů do prostoru. To ovšem neznamená, že nejsou zachytitelná, pokud na ně máme dostatečně jemné a citlivé sensory. Nevíme, zda někdo, komu říkáme bůh, nebo Bůh nemá právě takové snímače, které mu sdělí každičký detail o každičkém organizmu jak z živočišné, tak rostlinné říše. Na tomto  principu se lze dále domnívat, že ten, kdo bude mít tak citlivé přijimače, disponuje i adekvátními vysilači a je schopen opačnou cestou ovlivňovat vše, co se každého jedince týká, včetně jeho  existence. Možná s jistou parciální svobodou vlastního rozhodování.

Jednou Vám takhle sedím u počitače a u okna (to je v mém případě totéž) a při náhodném pohledu ven (kontrola, zda prší, či co..) mé oko zaregistrovalo dva mladé muže, velice pěkně oblečené - dokonce  s kravatou, která dnes nebývá součástí obleků jejich vrstevníků. Vyvolal ve mně - ten pohled - docela příjemný pocit. Dokud... jo, to je právě to: dokud. Dokud se neozval zvonek a já, protože jsem si jeho hlas dal do souvislosti s těmi dvěma mladíky, jsem vyhlédl z okna a zeptal se po jejich přání. Okamžitě bylo po dobrém pocitu: mladí jahvité jsou stejně dotěrní a neodbytní jako staří. Nabízeli mi knihy, jejichž obsah rámcově znám z doby, kdy můj bratr byl sedm let členem sekty (dokud ho jahvitská komunita nezradila). Snad ještě dnes to jeháči, jak jim říká mladší bratr, zkouší na nás jen proto, že tehdy brácha byl jedním z nich. Abych měl od nich pokoj, vzal jsem si od nich velice útlou brožurku s výtahem základních myšlenek hnutí Svědků Jehovy. V mých představách o autorovi tohoto dílka se vynořuje člověk, který se baví, nebo prostě jen zabývá, uměním ovládat lidi a jejich myšlení pomocí jejich strachů a protože strach ze smrti, z neznáma, z prázdnoty, je asi největší ze všech strachů, je nabíledni, že právě tento strach je nejvhodnější k rozvíjení učení, úvah, ba i celých filosofických celků, jako jsou náboženství a podobná mysteria. Kdo nemá strach ze smrti je v podstatě deviant, protože strach ze smrti je vyvolán nejzákladnějším instinktem nejen lidí, ale všech živých tvorů a je jen nepatrně modulován úrovní intelektu, darem představivosti.

Tento strach si člověk jako entita samozřejmě při své poměrně vysoké intelektuální úrovni uvědomuje a protože ve své blízkosti nenachází nic, čím by tento svůj strach kompenzoval, otupil, vymýšlí si fiktivní představy o smrti, jejích okolnostech, cestách, které zmenšují stress z ukončení fyzického bytí. Většina těch, kteří tvrdí, že strach ze smrti nemají, to stejně většinou jen předstírá a ve skutečnosti má stejné pocity jako ten, kdo se k tomuto předstírání neuchyluje. Jsem hluboce přesvědčen, že strach ze smrti měl i ten, kdo prohlásil (podle mne poněkud teatrálně): Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého. Dokud si myslíme, že jsme smrti dostatečně vzdáleni, hrajeme si na hrdiny, někdy i v tom místě, kam může každý jen sám: v sobě.  Když pak se okamžik smrti přiblíží, pokud je to smrt jako přirozené vyvrcholení života, všechna ta pomocná - uznávám, že velmi humánní - tvrzení, všechny poučky, rady a rozbory jsou k ničemu. Protože - jak pravil jiný myslitel (a tomu už věřím více) - v narození je člověk obklopen lidmi, ve smrti je každý sám… a tak si uměle vytváří společnost: svých blízkých, kteří ho předešli, svých minulých i budoucích životů, Boha.

Jenže - co je to Bůh? Všechny pokusy o jeho perzonifikaci jsou stejně  diletantské, jako pokusy bakterie o pochopení výroby penicilinu. Všechny pokusy přičíst mu lidské vlastnosti jsou nejméně stejně nesmyslné, jako tvrzení, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, do něhož se většina omylů, představ a přání pochopit odvozuje. Bůh totiž není dobrý, ani zlý. Bůh je lhostejný a skoro nevšímavý; to jen člověk si myslí, že je středobodem pozornosti a jednání té fiktivní bytosti, většinou představované jako krásný, oduševnělý, důstojný stařec. Nejblíže k jakémusi okrajovému pochopení Boha jsou asi hvězdáři a matematici. I já mám svou vizi Boha, která se liší od všech náboženských doktrin: Pro mne je Bůh vševesmírným mrakem reliktního mozkového záření všech bytostí, které ve Vesmíru kdy žily a zemřely - a možná že i záření nervových a jim podobných soustav těch, které dosud žijí. Svou vizi však nikomu nevnucuji. Ostatně je mnohem více možností existence Boha, které nejsme schopni pochopit jen proto, že nejsme pro vnímání některých možných jevů vůbec vybaveni. Proto jsem toho napsal tolik, abych ozřejmil, že nejsem přístupný sice dobře míněným, ale neumělým pokusům mi pomoci tam, kde mi pomoci nelze. Mám dostatek duševních kapacit, abych si názor na poslední věci člověka udělal sám.

Nevím: dnes jsem přesvědčen, že nebudu umírat klidně a do poslední chvíle - v rozporu se skutečností - nebudu věřit neodkladnosti své smrti. Pokud mi bude dopřán dost dlouhý život je možné, že jím budu natolik unaven, že umřu klidně, ba radostně, podobně, jako moje babička, která několik vteřin před smrtí myslela na svého, tehdy již třicet mrtvého muže: …už jdu, Adolfku, už jdu…

Takovou smrt bych přál dobrým lidem, ale k takovéto vyrovnanosti se smrtí se člověk nedostane recitací tvrzení, představ a teorií autorů, kteří toho o smrti nevědí o nic víc, než vím já. To dokáže opravdu jen sám život té smrti předcházející, v rámci možností jedince dobře a plodně prožitý.

Nebojím se vlastně smrti, bojím se toho, co bude těsně před ní…

 

Bohu blíž – ale jak?

Třeba se Bůh jmenuje po zaměstnání nějak podobně jako Franta Vomáčka,nebo tak nějak podobně....

Čas, který věnovali lidé otázce Kdo, nebo co je to Bůh se už počítá na tisíce let. Zatím – co já vím, ještě nikdo nepřišel s něčím, co by vypadalo jako smyslově uchopitelné, pravděpodobné a erudované. Při obyčejném sprchování mne inspirovaly - nevím proč – náhodně vzpomenuté myšlenky futuristických science fiction. V některých z nich (Stanislav Lem - Návrat z hvězd - například) se popisuje jev nazvaný dilatace času, o němž poprvé jako o fenoménu psal a mluvil nikdo menší, než Albert Einstein, jako o jednom z důsledků platnosti teorie relativity. Einstein to byl – krom toho, že to byl špičkový vědec, který svou dobu předběhl o mnoho staletí a možná i dál - kdo byl Bohu ze všech lidí nejblíže, daleko blíže, než kterýkoli z papežů a náboženských mystiků. Einstein totiž té své teorii dilatace času dal i matematickou podobu, dá se tedy říci, že Boha nepřímo vypočítal. Každému je snad jasné, že výpočet nebyl dokončen – to už by Bůh nebyl tajemstvím, útěchou slabým a obživou teologů. Nešlo to dokončit a ještě dlouho nepůjde, jestli vůbec kdy... a jsou pro to sakra dobré důvody, o nichž píši dál.

Musíme si nejdříve načrtnout spojitost mezi Bohem a dilatací času. Netajím se s tím, že je to spekulace – ale nemyslím, že pouhá.  (Spekulace je předchůdkyní teorie a teorie – to je už vědecká disciplina ). Podle Einsteinovy teorie relativity - velice prostě řečeno - plyne čas v okolí předmětu, který se pohybuje těsně podsvětelnou, světelnou nebo ještě vyšší rychlostí, pomaleji než jinde. Je skoro jisté, že tento úkaz existuje i při rychlostech daleko menších. Lze tak předpokládat, že i jen běžící atlet stárne pomaleji na dráze, než při čekání na autobus. Tady jsou ty rozdíly jen na skoro teoretické úrovni – mizivé, zanedbatelné. Ale jistě jsou... Do sumy rychlostí je třeba promítnout i rychlost otáčení Země, případně rychlost pohybu Země po ekliptice, dále rychlost pohybu Slunce kol středu galaxie a tak se dá pokračovat po nebeské hierarchii do nekonečna.

Podle teorií slavného Berty by byla jedním z atributů Boha jeho nekonečná rychlost. Vycházím z asi správné náboženské doktriny, že Bůh je všudypřítomný. Pokud tomu tak je – znamená to jediné: je  skutečně nekonečně, absolutně rychlý a to zase znamená mimo jiné, že Bůh nežije v čase, ale mimo něj, nebo - a ani to není vyloučené, že Bůh je mimo jiné sám čas. Nekonečný čas a lhostejno, zda lineární, nebo nějakým způsobem dilatovaný, zakřivený. Bůh-čas je tady zřejmě z našeho pohledu odjakživa a není třeba se ptát, co bylo před ním. Není to třeba a především to není k ničemu, protože naše lidské receptory nemohou registrovat parametry jako je nekonečná rychlost a další vlastnosti předpokládaného Boha, které s ní tvoří jednotný celek, charakter. Všudypřítomnost Boha už jsem zmínil, za zmínku stojí předpokládaná paralelně existující nekonečná kapacita paměti, receptorů, vyhodnocování, exekutivy, či operativy v obrovském prostoru vesmíru. Zdá se, že každý z nás a všechny objekty i subjekty ve vesmíru jsou Božími čivami, receptory i nervy - a snad i součástí jeho vůle.

Jen na okraj ještě lehce tečnu opět nekonečné (jak jinak) jeho možnosti transformací hmoty a energií. Jak hloupé a překonané je obmýšlet takovéhoto Boha lidskými vlastnostmi jako ješitností, láskou, zlobou, úplatností a dalšími ( vždyť co jiného je modlení, vzývání, oběti, sliby a jiné vypočítavé neupřímnosti ?). Pak už jen shodnout se na takové maličkosti, co je to Bůh, případně ještě jak vypadá. Nikoli jako důstojný vysoký stařec s bílým vlajícím vousem – to je představa směšně středověká. Stejně směšný je fakt, že nemám k dispozici lepší podobu, kterou bych poskytl namísto té zavržené středověké. Jenže - už jsem napsal proč... jestli mne to omlouvá.

Co z toho vyplývá? Mnoho věcí, ale já mám teď na mysli jen jednu : kdo chce být Bohu blíž nemodlí se, nechodí do kostelů, leč potěšit se architekturou. Nestuduje teologii a bibli bere jen jako kus historie vývoje lidské společnosti a zajímavý literární útvar. Bohu blíž, než teolog, bude student a pak absolvent teoretické fyziky a matematiky. 

Náboženství a církve měly s odhlédnutím od použitých forem zásluhu na utváření společnosti,  na rozvoji věd a umění. Jejich formy práce jsou však už v podmínkách dnešního lidstva zastaralé a jsou před zánikem, přinejmenším však jsou už daleko za zenitem svého vlivu na další dění ve světě. Nebude to zítra, ale nebude to trvat ani sto let a církve budou jen kluby starosvětských snílků a mystiků, asi jako jsou filatelisté, nebo sběratelé čehokoli...

 Franta Vomáčka, Země ( na doplivnutí od Slunce

 

Nafoukanost

Člověk, ten proklamovaný vůdčí tvor pozemské fauny, si ze základních instinktů udělal zábavní podniky. Hajzlík.

Vezměme příklady jeden po druhém.  Úplně klasický případ je zneužití rozmnožovacího pudu. Pane Bože, tady by snad nebylo třeba žádného komentáře. Prostitutka je jev známý už ve starém Římě. Nadarmo se neříká o instituci prostitutek, že je to nejstaší řemeslo. Já si myslím, že manželství je dobrá instituce, ale právě doprovodné jevy manželství přivedly na svět tento fenomen. Promiskuita mužů a neuspokojenost žen a zase naopak: neuspokojenost mužů a promiskuita žen (i když na omluvu žen musím připočíst jakýsi romantický prvek v jejich celkové letoře). Jsem ovšem toho názoru, že jen muž musí nést odpovědnost za všechnu nevěru, mužskou i ženskou. Muž si hraje si na dominantní osobnost, ale plní tuto funkci jen když se to hodí jeho momentálnímu pojetí situace. Odmítá odpovědnost a převádí ji - přes mnou zmíněnou romantickou funkci v ženské povaze - na ženu a její specifické mentální rysy. To jsem začal s tím, co je nejpochopitelnější a nejsnáze smyslově uchopitelné.

Ale pokračuji: vezměme pud obživný. Ani jeho zneužití tím dokonalým tvorem, pánem vesmíru, není nic nového. Žrací orgie byly známé už ve starém Řecku, neřku-li v Egyptě faraonů a byly již písemně zachycené Lukulské hody ve starořímském imperiu. Vrcholem snad bylo žraní na úrovni, které nemá ve zvířecí říši obdoby: ve starořímské společnosti se přejedení stolovníci nechali šimrat pavím perem v hrdle, aby vyzvrátili již snězené jídlo a mohli po malé přestávce konzumovat další. Fuj...

Vůbec nejdrastičtější zneužití přirozeného pudu je vytvoření zábavního podniku z pudu sebezáchovy. Jsem asi blbec, ale to už se vymyká mé mentalitě: skoky na laně z výšky do propasti, lezení po velehorách, dosahování velerychlostí, velevýšek, velehloubek, prostě velezbytečností. Prostě nemám rád velerizika, i tak je lidský život krátký... No jo, řeknete si někteří: kdyby nebylo rizika, lezli bychom dodnes po stromech. Pravda, ale asi je důležitá míra rizika, kterou bych já nazval přínosnou a konstruktivní. Jaký přínos pro lidstvo přináší dvacetiletý řidič auta, opojený rychlostí, řítící se do nepřehledné zatáčky, v  níž zabije nejen sebe, ale i někoho, kdo je pro lidstvo - dík střízlivosti myšlení -  perspektivnější, než než on. Kdo si vymyslel pro člověka přídomek pán tvorstva? Kdo vyslovil tu ptákovinu, že člověk je nejdokonalejší tvor ve vesmíru? Hovno. Člověk je jen druh, který měl kliku a fantastickou adaptibilitu. Není dostatečně moudrý, aby pochopil obrovskou odpovědnost za ty, nad nimiž  -  jaksi -  na této planetě - zatím - zvítězil...

 

Bůh se mi smál…

Když mesocain ztratil spár a začal jsem se dívat mlhou fenothiazinu, přišel za mnou Bůh. Nedivil jsem se – proč taky? Jen mne zaskočilo, že já jsem ho odmítl perzonifikovat – a on tu přede mnou v lidské podobě.... Jak jsem ho poznal? Nevím, ale byl jsem si jím jist...

Aniž pohnul ústy, řekl: Ty tvoje úvahy o mně... a neslyšně se zasmál... je ale pravda, že jsou to zábavné nesmysly, sem tam s krupičkou náznaku pravdy, ale... a zasmál se znova tím smíchem, který jsem neslyšel, neviděl... jen vnímal.

Kdybys jen tušil, jak je to doopravdy...  a další smích...

Tak – jen abys věděl, že nejsem lhostejný, jak jsi s dost velkým  despektem kdysi kdesi napsal další smích (zdál se mi trochu sarkastický ), ani zlý (jak jsi napsal jen o pár řádků dál)... smích... smích.

Když se vysmál, pokračoval: tak ti dám, chlapče, dvacet let života navíc.

No – to je překvapení, Pane Bože... ale k čemu by mně to bylo? Bez mé ženy? sám? Deset stačí, ale dej nám je oběma...

Další a další smích... a mezi smíchem pár slov.... jo – už vím! přenos myšlenek! 

Zvláštní, přenášel... ta tvoje drzost mne docela baví, ale to nejde. Dělit se to nedá, má to něco společného s entalpií Vesmíru, nebudu vysvětlovat proč. Ber, nebo nech...

Nic jsem neřekl, ale četl mi myšlenky – to víte - Bůh... dobře, nezklamal jsi mne. Kupodivu, to nezažiji tak často. S prázdnou tě tu ale nenechám: odejdete oba ve stejnou chvíli. To je můj dar...

Přenesl jsem jen šeptem, vydechl: Zaplať Pán Bůh, Pane Bože.... postava se rozplynula s  posledním zbytkem fenothiazinu.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

29.06.2017 17:25:30dát kritice tipOldjerry
korektor

Damstvo i panstvo: díky za každý puntík, jenž jste zde ťukli... já vím, že je to stráááášně dlúúúúúhéééé  a právě proto si vážím, že jste to přečetli.....

29.06.2017 11:56:23dát kritice tipKočkodan
I tato mini dokazuje, ze jsi hlavicka. :-)
28.06.2017 23:19:53dát kritice tipzvedavec

zaujímavé úvahy, sprava, zľava...kde je pravda, nik nevie, predpokladám, ani sa nikdy nedozvieme, my ľudia, aspoň nie v tejto podobe existencie

veľmi rada som si Tvoje predstavy prečítala, boli pre mňa veľmi podnetné :)

 

28.06.2017 22:32:56dát kritice tipzvedavec

Zdravím Ťa, zaujímavé myšlienky... ja to ešte lúskam, veď sa prihovorím,  keď prelúskam viac, ale momentálne ma zaujalli tieto myšlienky, "Nějak se mi nechce věřit, že zaniká spolu s jedincem, jehož byla součástí, podobně, jako nezanikne světlo již dávno zaniklé hvězdy, které se stává součástí vesmíru. Říkám-li světlo myslím tím emise záření všech druhů. " -  juj ani mne sa nechce veriť, a to žiarenie všeho druhu...zapadá mi to, pripadá mi to ako sklíčko do mozaiky, ktorú skladám ja

 

27.06.2017 20:58:55dát kritice tipfialka...

Přečetla jsem, některé části nesmírně zajímavé, některé nemám šanci pochopit.

27.06.2017 10:13:19dát kritice tipDanny
Oldjerry, díky za zajímavou úvahu.

Já kdysi začal uvažovat z jiné strany, takové matematicko-filosofické (jsem rozenej idealista, i když vychovávanej materialisticky) a tak přišel na svět textík "informystický pohled na svět"

http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=179453

rozhodně Tip
27.06.2017 08:55:27dát kritice tipOldjerry
korektor

Goro a revírníče - děkuji za komentář a tipy. Ta délka asi lidi odradí, o to víc si vážím, že jste to přečetli.

27.06.2017 07:02:03dát kritice tiprevírník

Až se mi ze všech těchto úvah motá hlava. Proto jsem ty poslední už jen přeskákal. Jistě ale stojí za to se jimi zaobírat, ale zas někdy jindy. Zajímavé, velice zajímavé, co všechno tě napadá.

26.06.2017 19:23:14dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Hm, moc zajímavé, taky jsem přesvědčena, že člověk není nejdokonalejším stvořením ve vesmíru...dokonalejší jsou pro mne ti, nad nimiž zatím vítězíme...

Díky za úvahu.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.