Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Stalo se na Seči
datum / id10.07.2017 / 480431Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídky
zobrazeno1333x
počet tipů6
v oblíbených2x
do výběru zařadilGora,
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog

Tahle revoluce patří dětem

Stalo se na Seči


Omlouvám se, že jsem přesáhl status povídky. Vlastně ani nevím, o jaký literární útvar jde. Zařadil jsem to nakonec mezi povídky proto, že lze libovolně číst po kapitolách.
Nenechte se odradit začátečním „rozjezdem“ a délkou. Postavy a děj se vyvíjejí až do samého konce.

 

Vnučce Sofii, protože má ráda knížky

 

1. Kamilka


Když mi bylo deset let, dostala jsem od rodičů dárek, který jsem si dlouho přála.
Malé akvárium s rybkou. 
„Je to paví očko,“ řekli mi a já měla náramnou radost.
Vydržela jsem se na něj dívat celé hodiny.
Dozvěděla jsem se, že se musí krmit, a proto jsem ji koupila ve zverimexu něco na zub.
Těšila jsem se, jak bude rybka potravu lovit.
Po sejmutí skleněného krytu akvária jsem špetku sušeného krmiva nasypala do vody. Neumíte si představit můj úžas.
Rybka promluvila.
Nejvíc jsem žasla přímo nad skutečností, že mluví. Nikdy jsem žádnou jinou rybu mluvit neslyšela, ani žádného jiného tvora krom člověka a nebyla jsem si vědoma toho, že bych snědla nějakého hada, ani žádnou kouzelnou babičku jsem předtím nepotkala.
„Nekrm mě, stejně umřu!“ řekla.
„Prosím?“ vyhrkla jsem. „Jsi kouzelná, nebo se mi to zdá?“
„Nic se ti nezdá! Mluvím, protože musím!“ poučovala mě. „Jak bych ti to asi měla sdělit, abys to pochopila, nevíš? Pořád je snadnější tou vaší hatmatilkou mluvit, než psát!“
Až poté jsem si uvědomila smysl jejích slov. To je fakt, jak jinak by mi to měla sdělit?
„Ale proč bys umírala?“ vykřikla jsem.
„Protože jsem mladá velryba grónská, chápeš?“ rozčilovala se. „Chytili mě omylem den po narození. A pokud  se já tady před tebou nacpu, okamžitě vyrostu, roztrhnu akvárium, vyplavím byt a leknu, neboť bez vody nemohu být, jelikož by mi oschla kůže, což je pro velryby smrtelný, jak jistě víš. A pokud se nenajím, umřu hlady. Jaký je v tom rozdíl? Nemám na vybranou.“
Rybka zafuněla, z malého vodotrysku za hlavou vystříkla gejzír vody až ke stropu a ponořila se ke dnu. A já koukala a nevěděla jsem, jestli to není sen. A jak jsem na ni zírala, vyslovila jsem uštěpačnou poznámku: „Už vidím, jak rosteš...“
To jste ji měli vidět, jak začala vyvádět. V tu ránu byla zas na hladině.
„Ty mi nevěříš, jo? Ty mi nevěříš? Fíkovi taky nikdo nevěřil. Mně je už všechno jedno. Když umřít, tak s plným žaludkem.“
Sotva to dořekla, spolkla část potravy, kterou jsem jí nasypala, a než bys řekl švec, vyšplouchla voda až na koberec a v akváriu plaval… kapr. On to ale kapr nebyl. Zato opravdová, docela malá velryba. Tlamu měla nad hladinou, už se nevešla, a nic neříkala, jen se smutně dívala.
A já pochopila, že jde do tuhého a že ryba nemluví z cesty, nýbrž, že je to skutečná velryba.
„Co s tebou, milá velrybo?“ řekla jsem lítostivě. Nevěděla jsem však, co mám dělat.
„Nic,“ odpověděla odměřeně. „Coby, leknu no! A nebudu první ani poslední.“
A pak řekla jedno slovo.
„Vana.“
„Hurá,“ vykřikla jsem vítězoslavně. „Ty nejsi obyčejná velryba. Ty jsi chytrá velryba. Jste na severu všechny tak chytré?“
„Čím je nás méně, tím jsme chytřejší. Raději bychom byly hloupé. Dělej, nebo mi uschne kůže a leknu se.“
Honem jsem napustila plnou vanu a malou velrybu do ní pustila. Byl nejvyšší čas, lapala po dechu. Ve vaně se jí hned ulevilo. A já musela rychle do obýváku vytřít vodu a udělat pořádek. Ještě jsem měla před sebou nevyřešené příklady z algebry a brzy měla přijít máma s tátou.
Za okamžik skutečně přišli. Úkoly jsem ani nezačala. Táta se šel umýt, samozřejmě do koupelny, a já nic netušila.
„Zuzka koupila kapra,“ zvolal radostně. „ Zuzko, tys koupila kapra? A sama od sebe? To je pokrok. Dáme si ho  k večeři, když zítra odjíždíme. Nedá se nic dělat, kapříku...“
Já si lámala hlavu s protivnou algebrou a vůbec jsem nevnímala. Ale to už přišla máma.
„Představ si, že Zuzka přinesla kapra. Musíme ho hned sníst, leda že bychom ho dali do mrazáku.“
Poslední větu jsem naštěstí zaslechla a to zachránilo velrybě život. Vylítla jsem od stolu, jako by mě píchl špendlíkem. V mžiku jsem byla v koupelně, právě když táta zvedal paličku.
„Né! To nesmíš, tati! Není to kapr, ale velryba! Nevidíš kostice?“
Táta se na mě nevěřícně podíval. Rychle jsem mu začala všechno vysvětlovat. Jak jsme se seznámili. Jak začala mluvit a hlavně o tom, jak rychle roste. Kýval hlavou, hloupě se usmíval a opakoval: „Aha. Jo, a máš pravdu.“
Samozřejmě mi nevěřil a díval se na mě jak na blázna. Ve skutečnosti sám vypadal jako blá…; no jak jsem řekla; hloupě. A potom ho ta moje nová kamarádka náhle postříkala vodotryskem a řekla slušně: „Dobrý den. Promiňte, já nerada.“
A hned byla na dně vany, jako by se bála.
„Krucinál!“ vykřikl táta a posadil se. „Vono to fakt mluví!“
A začal se mě na všechno znovu a znovu vyptávat. A já opět všechno vysvětlovala, a pak táta zavolal mámu a mohla jsem spustit to samé hezky od začátku.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se. „Chceš jí říkat velrybo?“
„Nevím,“ řekla jsem a zahlédla nad umyvadlem dětský olejíček s heřmánkem proti opruzeninám, jehož název mě vždycky trknul do očí a který se mi líbil.
„Třeba Kamilka. Ano, Kamilka – Heřmánková velryba.“
A byla to velryba, byla naše a já o ni nemusela mít strach.


2. Kraskov


Kamilka.
Jak krásné jméno. Zítra, než odjedeme, budeme ji muset nakrmit. Vana je dost veliká, ale až vyroste, to bude fakt problém. Obrátila jsem se k ní: „Kamilko, zítra odjíždíme na dovolenou, tak tu budeš týden sama. Nebude ti smutno?“
Vyvalila na mě ty svoje heřmánkový oči, pak mě postříkala vodotryskem a odplula uraženě zpátky ke dnu. Co nejdál ode mne.
„Trucuje,“ pomyslela jsem si a šla jsem pryč. Při zavírání dveří jsem uslyšela: „Umřu hlady.“
Vrátila jsem se. Už byla na hladině.
„Nestačila by mi vana.“
Chudák Kamilka.
„Nechápu, proč tak spěcháš s tím růstem. Co s tebou, holka?“
„Ono samo,“ řekla naprosto jasně a pochopitelně. Samozřejmě za to nemůže.
Chytla jsem se za hlavu.
A pak jsem sama odpověděla.
„Jedině, že bychom tě odvezli s sebou na přehradu. Nic lepšího pro tebe nemůžeme udělat. Vydržíš to v kýbli? Pojedeme asi tři hodiny.“
„V kýbli, jó? Velryba v kýbli? To je legrační,“ zachechtala se a měla radost.
Naši nic nenamítali, naopak byli rádi, že se savce zbaví.
Druhý den jsme vyrazili.
Mezi batohy jsme do kufru našeho MB, kterému táta říkal jen „béčko“, protože pocházelo z bazaru, vměstnali velký kýbl s malou velrybou. Chudák Kamilka. Nemohla se v něm pohodlně otočit a při nádechu musela vyskočit. Jednou si prý dala do hlavy o kapotu.
Problém byl s vodou. Často jsme zastavovali a dolévali ji.
Jak směšné. Někteří lidé z toho měli radost. Mysleli si totiž, že nám teče chladič. Asi nám to přáli; proč by jinak měli radost? Divili se taky, že ho máme v kufru. Z toho jsem zase měla radost já.
S obtížemi jsme do Seče přece jen dojeli.
Ale předbíhám.
Předtím jsme se stavili na Kraskově. Jednak proto, aby si Kamilka zaplavala v rybníku, a proto, že jsme tam jezdívali už dříve na polévku a táta na Bernarda; tedy pivo z prvního soukromého pivovaru, které v místní hospodě čepovali asi omylem. Nikde jinde totiž nebyl soukromej ani švec, natož pivovar.
Kamilku jsme vypustili z dřevěného mola.
„Na chvilku,“ řekl jí táta. „Za půl hodiny si pro tebe přijdeme.“
Táto-táto, velryby určitě znají hodiny. Pomyslela jsem si a kroutila hlavou.
„A prosím tě nejez a nepij,“ podotkla jsem důrazně. „To by ses nevešla… Na Seči se najíš dosytosti.“
Kamilka to slíbila a hup byla ve vodě.
Pán, který stál opodál, si nás všiml: „Není obvyklé, aby tu rybáři házeli do vody veliké kapry, většinou je chytají a odnášejí si je domů.“
„Pane, to není velký kapr, nýbrž malá velryba. A my si pro ni za chvilku přijdeme,“ řekla jsem a hned jsem toho litovala.
„Co to povídáš, velryba? Chceš si ze mě dělat blázny?“
Zrudl až běda a já se mu snažila celou situaci vysvětlit, ovšem bylo to horší a horší, asi jako když se propadáte do bažiny a snažíte se dostat ven a místo toho se propadáte hlouběji.
„Pane, nezlobte se, ona je to opravdu pravda. Je to velryba. Dokonce grónská a naši ji dostali v Kolíně ve zverimexu.“
„Ty nepřestaneš? Kolik ti je let?! Okamžitě mi pověz, jak se jmenuješ, kde bydlíš a do které chodíš školy!“
„Bydlíme v Kolíně a chodím do nové školy. Říkáme jí Východní, protože staré jsme říkali Západní. Bohužel dnes je to opačně, Západní vypadá jako nová a Východní už jako stará.“
To jsem řekla a oznámila mu své jméno i jméno taťky.
„Já jsem Zuzana Zachová a táta je Stanislav Zach.“
Ale pán se zlobil dál a dál. Prý jsem již moc velká na to, aby mně naplácal na zadek, a příliš mladá, abych si byla vědoma toho, co říkám. Já si nebyla vědoma, že bych udělala cokoli špatného. Měla jsem strach, a tak jsem šla za tátou do hospody a řekla mu to. Máma sice zrovna svou kávu dopíjela, ovšem táta byl s pivem teprve v polovině. Nastal problém. V podobných případech býval podrážděný.
Nebylo jinak ani tentokrát.
„Jdi k autu!“ řekl příkře a já šla.
U břehu byli dva pánové a jeden z nich ukazoval do vody. Pak mě zahlédl a vzrušeně na mě ukázal. Byl to starý známý. Chtěla jsem se honem vrátit k rodičům.
Nestihla jsem to.
„Pojď, nezbednice, pojď!“ zvolal káravě a pobaveně pán, co se předtím rozčiloval. Tvářil se, jak moc velkou nade mnou má převahu. Zastavila jsem se. Zatvářila jsem se asi dost rozpačitě. Nevěděla jsem, co dělat. Jít dál jakoby nic, nebo čekat na tátu? Pán to rozhodl za mě.
„Laskavě vysvětli tuhle panu porybnému, cos tady prováděla!“
Oba přesvědčeni, že jsem udělala cosi moc špatného. Ale já jsem na mou duši nic zlého neudělala, tak jsem přestala mít strach.
„Pane porybný,“ pověděla jsem. „Já nic zlého neudělala. Pouze jsme pustili Kamilku na chvíli do vody, aby neoschla a nelekla se, mohla by umřít. Jedeme na Seč a tam ji vypustíme natrvalo.“
„Jakou Kamilku? Co to říkáš?“
„Kamilka je naše malá velryba grónská. My ji vypustili, jen co taťka vypije pivo.“
„Slyšíte, jak je prostořeká a drzá?“
Bohudík se blížil táta s mámou.
„Dobrý den. Co se děje?“ pozdravil je táta.
„Ale nic vážného. Macháček,“ představil se pán. „Porybný.“
„Zach,“ představil se táta a podal mu ruku.
„Pan Bednář povídal, že jste chytali ryby.“
„Kdeže,“ podivil se táta. „To ne. Nejsme na to nijak zařízení...“
Pan Bednář se rovněž představil a hned začal tou svojí rétorikou.
„Říkáte, že nechytáte, nýbrž vypouštíte, že ano?“
„Ale ne, to tuhle Zuzka tu svou...“
„Kamilku,“ řekla jsem. „Aby si zaplavala, než ji naložíme a odvezeme.“
Pan Bednář se toho hned chytil.
„Zase začíná!“
„Počkejte,“ na to pan porybný. „Jestli jste ji pustili, museli jste ji nejdřív chytit.“
„Rozumějte,“ usmál se táta. „Kamilka není obyčejná ryba. Měli jsme ji v autě a potřebovala se trochu protáhnout. Musíme ji převézt do většího rybníka, tady by jí nestačila hloubka.“
Pan Macháček náhle změnil tón z příjemného na nepříjemný.
„Rybářský lístek, prosím!“
„My nemáme žádný rybářský lístek, nejsme rybáři. Naposledy jsem chytal ryby někdy v deseti letech. Na pytlačku z proutku a z provázku, přiznávám. Od té doby jsem o chytání nezavadil.“
„Pane Zach,“ řekl nepřítomně porybný. „Je mi líto, musíte zaplatit sto korun! Za nedovolené chytání ryb!“
To jsem již viděla, že se taťky zmocňuje vztek.
„Řekl jsem vám, že ta ryba je naše! Naložíme ji a odvezeme, víc o nás neuslyšíte! A doufám, že ani my o vás!“
Otočil se na mě netrpělivě.
„Zuzano, zavolej Kamilku a jedem!“
Nenechala jsem se pobízet.
„Kamilkó,“ zvolala jsem. „Kamilkó, jedeme!“
Dlouho nic.
Pak se v dálce zvedla vlna, která se blížila. Pan Macháček byl jako u vytržení. Nezmohl se na slovo.
A všimla jsem si, že se blíží nějaký kluk... Tehdy jsem ještě netušila jak moc mi bude blízký.


3. Seč


O chlup starší než já. Na hlavě modrou kšiltovku a nad kšiltem vyšitou žlutou hvězdu. Zpod ní čouhaly na tu dobu odvážně dlouhé vlasy. Ověšen všelijakým možným, a pro mě i nemožným, rybářským náčiním a v rukou dva pruty. Div že jsem nevyprskla smíchy. Přemohla jsem se sice, ale stejně si toho všiml, poněvadž zčervenal. Nutno podotknout, že mě si získal tou čepicí, neboť přesně takovou jsem už dlouho sháněla. A ta hvězda, to bylo něco.
Chtěl nás zprvu minout, slušně pozdravil, avšak zastavil.
Rozhodně ne kvůli mně, nýbrž kvůli veliké vlně.
To už byla Kamilka u břehu. V celé své kráse. Mlčela. Asi měla strach, že nedojedeme včas.
Táta ji vzal opatrně za hlavu a já za ocas. Smekala se mi. Najednou jsem měla pocit, že je lehčí. On, ten kluk za mnou, ji popadl a v mžiku se ocitla ve starých neckách, které táta splašil u řezníka vedle hospody. Hned nastartoval a vztekle zatroubil. Máma už seděla, tedy troubil na mě, protože jsem byla jako obvykle poslední.
Ani jsem nedutala.
Tatík se uklidnil až někde mezi Kraskovem a Sečí.
Před Sečí v kopci jsme se začali dusit; ne smíchy, myslím tím to naše auto; taťka ho musel na čas uspat, aby vychladlo. To se několikrát opakovalo. Ani jsme si nevšimli kola, které nás předjelo.
„Krucinál, vždyť jsme tomu klukovi ani nepoděkovali,“ vzpomněl si táta.
Abych řekla pravdu, nebýt čepice s hvězdou, nejspíš bych na něj zapomněla. Ačkoliv i to pod ní ve mně vzbouzelo emoce.
„No jo, ale co s Kamilkou v Seči? Kde ji vypustíme?“ 
„Nejlepší hned u hráze,“ vyjádřila se máma. „Je tam nejvíc vody.“
Táta jí dal za pravdu.
Pravda to však nebyla. Všude kolem břehu veliké balvany, špatný přístup k vodě a kus od hráze byly napříč  červené bóje. Strohý symbol zákazu.
Táta si věděl samozřejmě se vším rady. Otočil to zpátky, projel náměstím směrem k pláži a ještě dřív než k ní dojel, prudce odbočil doleva do mezinárodního pionýrského tábora a projel jím až ke břehu. Chlapci a děvčata všech barev a vyznání měli slavnostní nástup. Sotva uviděli auto s neckami, všeho nechali a shlukli se kolem nás. S poloprázdnými neckami už nebyl problém. Horší s Kamilkou. Začínala osychat a bylo jí divně od žaludku. Táta nelenil a požádal tři kluky o pomoc. Necky i s Kamilkou spolu odnesli k vodě a Kamilku vypustili. Byl nejvyšší čas, začínala natahovat moldánky. Ale sotva na ni šplouchla voda, ihned ožila, vesele vykřikla, odplula dál od břehu a zmizela.
„Čto eto,“ ukázal za ní jeden z cizích chlapců, pro mě dosud neznámou řečí.
„Eto Kašalot,“ řekl táta s povděkem a otočil se zpět k béčku.
„Já si to hned myslel,“ zakýval chlapec hlavou jako osel, který si z nás dělá blázny.
My s mámou následovaly tátu zpět do vozu.
Dál už všechno probíhalo poměrně hladce. Museli jsme se vrátit zpátky přes Seč na hráz. Objeli jsme skalnatý ostroh, na kterém se tyčily zbytky zříceniny Ohebu.
Asi po kilometru jsme odbočili na cestu, která klesala zpátky ke břehu přehrady, až k naší chatě. Chata se kryla s ostrovem a hlavní pláží na protější straně přehrady. Čekala jsem víc než jen starou dřevěnou chýši a nedivila jsem se, že je na prodej. Avšak co. Nic, smířila jsem se s tím. Než jsme všechno přestěhovali a vybalili, začalo se stmívat.
Táta šel studovat mapu Železných hor.
„Můžeš si prohlídnout okolí,“ řekla máma. „Já mezitím uklohním večeři."

Popravdě, okolí jsem si v ten moment stačila prohlédnout jen zevrubně. Protože všechno nabralo jiný směr.                                                                                            


4. Tomáš


Šla jsem po cestičce kolem vody. Vůbec se mi tu nelíbilo. Místo pláže a písku bahno. Na koupání malý vstup mezi špinavou vysokou trávou s kopřivami, všude stromy s křovisky a miliony komárů a ovádů. Vzpomněla jsem si na tu modrou čepičku s hvězdou. Mrkla jsem na nebe, spatřila večernici, a v tom jsem do někoho narazila.
„No…!“ řekl překvapeně povědomý hlas. 
Leknutím jsem uhnula a spatřila tu čepici, na kterou jsem myslela, a pod ní toho s těmi dlouhými vlasy, jež si mě v tom šeru patrně nevšiml.
„To snad není možný, zase tenhle…,“ prohodila jsem pro sebe hloupě, abych nevypadala jako mouchy snězte si mě.
Připadala jsem si jako slepice.
Ono se ale stalo něco, s čím jsem nepočítala.
„Samozřejmě!“ řekl tvrdě. „Rozmazlená slečinka má přednost!“
Ustoupil stranou, smekl čepici a pohrdavě se uklonil.
„Prosím, madam!“
A milá čepička se mu vysmekla z ruky a dopadla přímo k mým nohám.
Byla jsem rychlejší.
Popadla jsem ji, narazila na kebuli a čekala, co udělá. Nic hloupějšího mě nenapadlo. Jeho to ale nevyvedlo z míry.
Stál přede mnou, usmíval se na mě modrýma očima; došlo mi, že má krásné blonďaté kadeře a ucítila jsem nával horka.
„Víš, že ti docela sluší?“ řekl a zkoumavě si mě prohlížel. „Jestli chceš, můžeš si ji nechat, koupím si jinou.“
„Promiň, jsem pitomá.“
„Mně se zdáš chytřejší, než si myslíš.“
„Je tvoje,“ podala jsem mu ji zpátky. „Kdes ji koupil?“
„V Seči na tržnici u Vietnamců. Hvězdu jsem ale vyšil sám. Mám rád nebe, víš.“
Podíval se nahoru a zavrávoral.
„Co to je za rybu?“ zeptal se.
„Proč to chceš vědět?“ já na to. „A jak jsi nás našel?“
„Byl jsem na Kraskově u dědy na rybách. Měl jsem kolo, musel jsem se snažit. Kdybyste neměli necky, neměl bych šanci. Bydlíme tady v Ústupkách,“ chrlil ze sebe. „Zajímají mě ryby, tak velikou jsem zatím neviděl, ale jestli nechceš, nemusíš mi to říkat. Najdu si ji sám.“
„To bych ráda viděla jak,“ poznamenala jsem posměšně. „Je to moje tajemství a může být i tvoje. Pokud budeš chtít. Vlastně ani rybou není… Zítra ráno ti to povím. Je pozdě, musím domů.“
„Doma je kde?“
„Tamhle,“ ukázala jsem. „V nejošklivější chatrči na Seči.“
„Přesně taková se mi líbí. Zapadá do prostoru. Jak se jmenuješ?“
„Zuzana. Hrozný, co?“
„Naopak. Dobře zní.“
„Podle táty jsou Zuzany drzé a on chtěl drzou holku. Abych ve světě obstála.“
„V tom případě za svou drzost nemůžeš,“ usmál se. „A za tátu teprv ne. Já jsem Tomáš Bořina. Budu ti říkat Suzi.“ 
Zřejmě si nepřipouštěl, že bych mohla být proti. A vlastně měl pravdu. Přesně to jsem si ve skrytu duše přála. Ani jsem nestačila zareagovat a zmizel.
Víc o něm neřeknu; třeba jak vypadal; nikomu do toho nic není a každý by ho viděl stejně odlišně. Řeknu tolik, přestalo mi vadit, že tu není pláž.
Špinavá křoviska? Břehy s kamením a bahnem? - Přírodní úkaz.
Komáři i hovaďáci? - Normálka. Není na závadu.
Klíšťata? - Odvážnému štěstí přeje.
Všudepřítomný pach rybiny? - Bez zápachu.
Sinice ve vodě? - Bezva filtr proti ozáření.
Kopřivy? - Na revma.
V rychlosti jsem zhltla večeři a vlezla do postele, abych mohla snít.
Do rána jsem ale vystřízlivěla.
Byla jsem přesvědčená, že jsem plácala holé nesmysly a vůbec jsem netušila, co mu řeknu.
Sedla jsem si k vodě, nohy přitiskla k bradě a čekala. Přála jsem si, aby nepřišel, jak jsem z toho byla pryč.
Brzy jsem se přesvědčila, že pokud řekne přijdu, skutečně přijde.
Něco jako jarní vánek a padající peříčko mi fouklo na ramena a zlehka se jich dotklo.
Byly to jeho ruce.
Jako by ke mně patřily.
„Tak jsem tady,“ řekl potichu a poodstoupil do uctivé vzdálenosti.
Ohlídla jsem se.
Usmíval se přesně jako večer. Veškerá tréma ze mě spadla.
Od té doby přicházel vždycky takhle neslyšně a s úsměvem, ať se dělo, co se dělo.
„Přišel jsem kvůli rybě,“ oznámil. „Jak jsme se včera domluvili. Chci ji poznat...“
„Bodejť bys přišel kvůli mně,“ škádlila jsem ho. „A co když ti ji neukážu?“
„Ukážeš.“
„Jak to víš?“ 
„Držíš slovo.“
Musím přiznat, že mě dostal. Abych já nedodržela slovo. Vybídla jsem ho, ať si sedne vedle do trávy a začala jsem mu vykládat všechno, co o Kamilce vím. Bylo toho za tu dobu dost. 
„Jak může mluvit?“ z toho byl nejvíc na větvi. „Když má kostice.“
„Zvláštní, co? Divila jsem se jako ty. Víš, nejlepší bude, když ti to řekne sama. Seznámím vás.“
Samozřejmě nic nenamítal.
„Jestli mě uslyší.“
Začala jsem volat. Nevěřila jsem, že mě uslyší, vypouštěli jsme ji na druhé straně přehrady. Ale slyšela. Mám zato, že Kamilka měla jen střední uši. Boltce neměla, musela by mít plácačky jako slon a překáželo by jí to při plavání. Jí to stačilo. Slyšela líp než netopýři. Řídila se vlnami podobně jako oni. Odborníci to nazývají echolokace, kdy se zvuky odrážejí ode dna, břehů nebo od jiných předmětů a vracejí se zpět. Orientovala se jimi. Na vysvětlování a odpovídání na dotazy by nestačil víkend. Kamilka mu to vysvětlí natotata, jako mně. Kytovec právě připlouval. Měl už takových pětkrát dva metry a já z něj byla opět vyvalená jako Tomáš. Ten se samozřejmě culil a byl v úžasu jak Alenka.
„Páni... to je obr…,“ vykřikoval nadšeně, až to nevydržel a jen tak v kraťasech a tričku za ní vlezl do vody. Otočila se k němu čumákem a jemně do něj šťouchla. Jemu se to líbilo a mně se líbilo se na ně dívat. Hráli si jak malé děti. Připlaval k její hlavě a něžnými pohyby ji šimral kolem středního ucha. Nakonec se k ní naklonil a lehce jí do něho zafoukal.
Potom se vyhoupl na její hřbet.
Kamilka zamrkala a vydala ze sebe slastný zvuk meluzíny. Pak mi zamávala ocasem a se slovy: „Jedem si zaplavat,“ odplula s Tomášem na zádech do širé sečské přehrady. Nepluli daleko, kolem blízkého ostrova a zpátky. Ale stačilo to.
Vylezl z vody plný řas a celý zářil.
„No to je něco,“ vykládal nadšeně.
Sedl si zpátky vedle mě. A začal mi vyprávět o velrybách. Věděl o nich mnohem víc než já. A tvrdil, že mají doma v knihovně Bílou velrybu, kterou dostali od jistého pana Melvilla.
Bylo mu chladno.
„Tobě je zima, celý se třeseš.“
Chtěl mi namluvit, že ne, ale husí kůži nemohl zapřít. Byl čas na oběd, a tak jsme se rozešli a dali si jaksi automaticky sraz odpoledne.

                                                                             
5. Anežka


Odpoledne jsem měla dojem, že čekám dost dlouho. Zvedla jsem se a procházela. Pak jsem ho uviděla mezi stromy, jak se dohaduje s jednou holkou…
Sebralo mě to.
Byla to u mě z jeho strany zrada.
Tohle slovo jsem měla před očima a pálilo mě na rtech jako jed. Chtěla jsem někam zmizet, ale bylo pozdě. Sedla jsem si. Prázdná. Sražená až k zemi. Proč si všechno tak bereš do palice, holka nešťastná? Vyčítala jsem sama sobě.
Přišel jako obvykle, cítila jsem dotyk. Tenkrát i faleš a vztek.
„Snad si vystačíte sami, nemyslíš?!“ vyjela jsem.
Odskočil jako by šlápl do vosího hnízda.
Byla jsem zklamaná.
V tu ránu si uvědomil o co jde a byl zpátky.
„Neblázni, hlupáčku, to je ségra. Pořád mě otravuje, že chce s námi… Ty si vážně myslíš, že bych tě nechal jen tak jít? To už jsem mohl dávno udělat. Víš co je tu holek? A víš proč jsem to neudělal? Žádná není jako ty.“
„Jaká?“
„Úplně normální.“
„Táta říká, že jsem potřeštěný trdlo...“
„No však právě proto, nepřetvařuješ se. Jsi svá. Nic jiného ze sebe neděláš. To je hrozně důležité, být svůj.“
Foukl mi za krk.
Přála jsem si, aby mluvil dlouho, hodně dlouho.
A on mluvil.
„Nemám rád umělé kytky, ale pravé; co si rostou každá svým směrem, za svým snem. Ty z Prahy, co jsou v Ústupkách na soustředění, ani nevím čeho, mi připomínají prázdné skořápky bez jader, rozumíš? Jedna jako druhá. A bez duše.“
Ušklíbl se.
Mě tenkrát napadlo, být všechny holky stejný Zuzany jako já, že by to byla taky katastrofa.
„Víš,“ pokračoval, „tuhle jsem k nim šel, že si s nimi zahraju volejbal nebo ping pong, a víš, co mi jedna z nich řekla?“
-Běž rovně, chasníku! Nevidíš, že se soustřeďuju?- 
Ostatní se chechtaly a já chtěl vědět, co je pro ni důležitější, jestli ona sama, nebo její obal. Nic víc. Samozřejmě se urazila. Přijedou k přehradě a koupou se v bazénu, protože v přehradě jsou sinice. Na hřišti mají váhu, hrajou zápas a mezi ním se nesmyslně váží. Chtějí se opálit a bojí se, že se spálí. Mají panický strach z komárů. Klíšťata? Pouhé pomyšlení na ně znamená jistou smrt. Rády by si sedly do trávy, ale umazaly by si svoje značkové oblečky...“
„Pro blbečky,“ doplnila jsem ho.
„Jo. Přesně. Nic není jejich vlastní,“ pokračoval se smíchem. „Jsou stejné. Studené. Svoje klony. Věrné kopie svých studených obalů, povrchních originálů, kterým se přizpůsobují a mění se v ně. Pohybují se pouze, jak jim nařídí ústřední mozek v roli trenéra. A pak když přijde na zápas, rozloží se jako podzimní listí.“
Na chvíli se odmlčel.
„Fakt hotová přednáška o klonování, Tome,“ pokusila jsem se o konverzaci. „Umím si je představit.“
„Otoč se, Suzi.“
Stoupla jsem si a obrátila se k němu. Usmíval se samozřejmě. Stáli jsme dost blízko sebe. Doufala jsem, že nás nikdo nepozoruje. Z očí mu plál oheň. Vzal mi hlavu do dlaní a pomalu mi pohladil tváře.
Jako by mě líbal.
Ještě za hodinu mě hřály.
„My takoví nejsme, viď?“
„To se ví, že ne.“
Za stromem se mihla postava.
„Podívej,“ ukázala jsem.
„To je Anežka, sleduje nás.“
„Zavolej ji.“
„Mám? Nebude ti to vadit?“
„Proč, blázínku?“
„Já pro ni skočím,“ řekl Tomáš.
„Počkej, já sama.“
Popošla jsem blíž k tomu stromu.
„Pojď k nám,“ zamávala jsem jí, „nemusíš se bát...“
Postavička se váhavě odlepila od stromu.
„Jen pojď.“
Dodala si odvahu a pomalu, trochu stydlivě přišla.
„Já jsem Zuzka,“ vzala jsem ji za rameno a podala jí ruku. „Budeme kamarádky, co myslíš?“
„Jo,“ řekla tiše a horlivě kývala hlavou.
Bylo jí šest, půjde už do druhé třídy a byla i proti nám ještě docela malá. Bydleli s Tomášem na konci Ústupků v malém hospodářství. Tomáš o ní říkal, že se podruhé narodila. Jednou u dědy na Kraskově spadla do rybníka a napila se. Mohla se utopit.
„Od té doby má z vody panickou hrůzu,“ říkal. „Bojí se plavat i s duší.“
Pak se zeptal, jestli nemáme chuť na zmrzku, a my nebyly proti.
Musel skočit domů pro peníze, tak jsme ho s Anežkou doprovodily. Před domem jsme na něho počkaly. Ústupky? To už byly většinou chaty, chalupy a hotely. Rekreační zóna. Byly na každém kroku. Původní domy ustupovaly a měnily se. Bořinovi byli jedni z posledních stálých obyvatel.
Tomáš byl vmžiku zpátky.
„Naši vás zvou zítra na oběd,“ hlásil.
„Tys jim o mně řekl?“ zděsila jsem se.
„Já ne, ale to šídlo vedle tebe vždycky všechno vyžvaní.“
Anežka koukala zarytě do země. Pravou nohou kreslila pod sebou osmičku a dělala, že se jí to netýká. Copak bych se na ni mohla zlobit?
„V tom případě dostane dvojitou porci, že?“
Získala jsem si je tím oba dva. Tom úplně oněměl a Anežka ťapkala vesele vedle něj. Museli jsme projít napříč Ústupkama do rekreační části obce, kde byla malá pláž s velkým hotelem a sportovním areálem s několika kiosky, kde prodávali zmrzlinou.
Na první pohled jsem je poznala. Měly obsazené všechny lavičky a působily studeně. Kopie. Na druhé straně seděli chlapci, odděleně, aby náhodou nedošlo k nepatřičnostem. Všichni v bílém, jako tenisté, připraveni na to, že je někdo vynese na oběžnou dráhu. 
Vešli jsme na prostranství.
Jako na povel se legračně otočili naším směrem. 
S kopci zmrzlin jsme se uvelebili na malé travnaté ploše zády k nim a pustili se do díla. Anežka hltala svou malinovku jak divá, až jsme ji museli brzdit.
„Víš, co bych dala za to mít sestřičku nebo brášku, Tome?“
Vyprávěla jsem mu, co mě odmalička pronásledovalo a s čím jsem se nikdy nedokázala smířit. Obvykle to skončilo slzami. Tomáš mě vzal za ruku.
„Možná se ještě dočkáš, Suzi. Co když nahoře nečekaně jedna hvězda zhasne...“
Jak ráda bych mu věřila.
Co myslel proboha tou hvězdou?
Museli jsme se připravit na ohlášenou návštěvu, ale nevěděli jsme jak. Usoudili jsme, že bude nejlepší, když oběd co nejrychleji zhltneme a vypadneme někam ven. Oni naši to za nás nějak vyřídí…
Slupli jsme zmrzku, obešli rekreační zařízení, z kterého mi bylo trochu nanicovatě, a prošli špalírem firemních oblečků. Byly vyřádkované jako vlaštovky před odletem na jih.
Vydali jsme se zpátky. Anežka byla unavená a pravděpodobně ji bolelo také bříško. Odvedli jsme ji proto domů. Otočila jsem se, že domů do chajdy dojdu sama, ale Tomáš o tom nechtěl ani slyšet, a já byla ráda, že jde se mnou.


6. Na Ohebu


Nebylo tolik hodin, a tak jsem navrhla Tomášovi, že bychom se mohli podívat na Oheb. Oba jsme zříceninu znali, zvlášť Tomáš, když odtud pocházel. Romantické místo s pěknou vyhlídkou Toma přitahovalo, stejně jako mě. Zřícenina stála až na nejvyšším místě skalnatého ostrohu. Moc jsme se nerozmýšleli. Při cestě jsem se stavila v chatrči, oznámit to rodičům.
„Dávej na sebe pozor,“ stačila mi říct mamka.
O zítřejším obědě jsem zatím pomlčela.
Nahoru ke zřícenině to bylo asi kilometr či dva. Tomáš měl Oheb z domova kupodivu zakázaný. Prý je to nebezpečné. Po cestě se také zmínil, že se o místu vykládají všelijaké historky. Třeba že ho obývají čerti. Tomu jsme se museli srdečně zasmát. Na pohádky jsme dávno nevěřili.
Bylo stále vedro a čekalo nás prudké namáhavé stoupání. Ne však pro nás dva, my spíš zkoušeli, kdo vydrží ostřejší chůzi. Jistěže to byl Tom, rozený horal, odmalička přivyklý, ale moc jsem nezaostávala a on to uměl ocenit.
Nahoře jsme si sedli a povídali si. Zřícenina Oheb byla asi dlouho zřícená. Zbylo pár zdí a rozvaliny s náznaky půdorysů kdysi honosného hradu.
Přehradu jsme měli jako na dlani. Z výšky se mi točila hlava. Tomáš se v tomhle kraji narodil a nejradši by tu i umřel. Až vychodí školu, chtěl by studovat ryby nebo něco od přírody.
Co budu dělat já, jsem nevěděla.
„Někdy si tu připadám jako v pohádce,“ řekl zamyšleně. „Tamten veliký stín,“ ukázal daleko na jih, „je  Kamilka.“
Já bych ji čekala spíš na severu, ale budiž, mohla to být ona.
Střídala se tady nahoře spousta turistů a nutno podotknout, bylo to místo velmi špatně zabezpečené. Zábradlí jen na nejvyšším místě, a když se člověk podíval z té výšky dolů, stydla krev.
Lidi dole na vodě? - Pouze jako mravenci.
Pokochali jsme se vyhlídkou a otočili se nazpět.
Tomáš se zničehonic ode mne oddělil a zamířil přímo k hraně skalnatého převisu.
Kde ale chybělo zábradlí.
„Tomáši, nechoď dál. Je to nebezpečné...“
Nedbal a šel dál jako by nevnímal, pomalým náměsíčným krokem, bez přestání.
„Tome!“ vykřikla jsem přidušeně. „Stůj! Prosím tě, stůj…!“
Bála jsem se zařvat, aby se nelekl a nesmeklo se mu to. Musel to slyšet. Jenže šel dál nezadržitelně k okraji a mě pohltila hrůza, jakou jsem nikdy nepoznala. Rozklepala jsem se. Došel až na samý okraj skály, pod ním nekonečná propast a voda.
Nahnul se dopředu.
Zavřela jsem oči, abych to neviděla, a beznadějně jsem se rozbrečela. Dočista jsem se sesypala.
Když byl zpátky u mě, myslela jsem si, že je pouhý přelud a že ve skutečnosti je tam dole. Byl to nesnesitelný pocit.
„Suzi! Suzi! Ty ses o mě bála? To nesmíš.“
Teprve až mě pohladil, uvěřila jsem, že je tu se mnou.
„Proč jsi mi to udělal?!“ vyčítavě jsem se na něj rozkřikla. „Proč?! Mohla jsem umřít strachy! Nepřežila bych to!“ 
Začal mě líbat a plakal spolu se mnou.
„Suzi, tys měla strach? Nevím, co se stalo. Táhlo mě to tam. Jako bych dole měl někoho vidět... Pojď, musíme odtud!“
Chytil mě za ruku a táhl pryč.
Pak zastavil a otíral mi tváře kapesníkem.
„Taky jsem tak špinavej, Suzi?“ řekl jakoby nic.
„Mnohem víc.“
Začali jsme se řehnit.
„Tome, na to místo už v životě nevkročíme, ano? A doma nesmíme nic říkat, víckrát by nás nikam nepustili.“
Dole jsme se omyli vodou a rozloučili.
Tomáš se však stačil vrátit, aby mě znovu políbil; věděl, že mi ublížil; a já mu odpustila.
Po té puse.
Strašlivý Oheb byl od té doby pro nás tabu. Zapovězené místo.
Ačkoliv bylo horko, zahřála jsem se až v posteli a o to víc mě začala bolet hlava. Stačila jsem se ještě zmínit o zítřejším obědě. Trochu pozdě samozřejmě. Nesetkala jsem se s moc velkým pochopením… Nemohla jsem se divit. Vždycky řeknu všechno na poslední chvíli.


7. Oběd u Bořinů


Ráno jsem byla nedospalá, jako opařená. Hlava nepřestávala bolet, a to znamenalo v mém případě předzvěst nepříjemnosti. Obava z oběda. Tréma. Stres.
Samozřejmě: táta - mrzout, špatná komunikace,
                        máma - nechuť přijímat nové věci, nejlepší je vždycky vlastní kolej.
To jsou jejich nejhorší vlastnosti, jestliže nemám dobrou náladu. No, byla jsem asi trošku přepracovaná z toho šíleného Ohebu. Celkem vzato, jsou naši víceméně správní a fungujeme jako dobrá parta.
Nechávat všechno na poslední chvíli, nepříjemné věci oddalovat, trpět prostořekostí, nemít v lásce algebru - to jsou pro změnu moje neřesti. Takže vlastně za všechna nedorozumění mohu já sama. Nebo abych to upřesnila, moje rozporuplná povaha plná protikladů.
Dopadlo to naprosto jinak, než jsem předpokládala. Ztropila jsem „skandál“ kvůli jiným hloupostem. Šli jsme spořádaně po modré, přímo do Ústupků, až k malému hospodářství, kde Bořinovi bydleli. To byla všehovšudy stodola, obytná část a kůlny, kurník a králikárna. Bořinovi už chovali pouze toto drobné zvířectvo a žili skromně.
Odtud nám přišel naproti Tomáš. Pozdravil a podal našim ruku. Tím si ho máma s tátou hned oblíbili. Netušili, jaký je to slušný hoch. Tom nás zavedl do prostorné místnosti, kde už nás vítali jeho rodiče. Byli příjemní. I my s nimi jsme si potřásli rukama. Anežka se krčila pod stolem, ale osmělila se i ona a přišla blíž pozdravit. K obědu se podávala kachna s bramborovým knedlíkem a červeným zelím. Snědla jsem ji s chutí. Falešná přetvářka se nekonala. Obavy nebyly na místě. Naši si s Bořinovými kupodivu brzy rozuměli. Já též, připomínali mi Tomáše. Pan Bořina měl dokonce s Tomášem stejné jméno. V duchu jsem mu říkala Velký Tomáš. Dál se nalévalo pivo, ze kterého jsem našim slízla pěnu, za což jsem obdržela pokárání.
Všechno probíhalo v poklidu do té doby, než začali řešit Tomáše a mě. Ozývala se taková divná slovní spojení, která jsem nesnášela. Vycházela hlavně z máminy strany, jelikož maminka měla o svou malou dcerušku přehnaný strach.
„Naši mladí.“
„Příliš mladí na lásku.“
„Tomu stejně nikdo nezabrání.“
„Láska kvete v každém věku.“
„Hlavně aby jim to vydrželo.“
„Na to mají ještě dost času.“
„Když už spolu chodí.“
To už jsem nevydržela. Poslední jmenované sousloví mě doslova nadzvedlo ze židle. Tak prudce, že jsem ji převrátila.
„Kdo říkal, že spolu chodíme!“ vykřikla jsem a zrudla jako krocan. „Taková blbost! Známe se dva dny a ty děláš, jako bychom se měli brát. Chodit s někým nic neznamená, nic nevystihuje, je to jenom začátek konce. A prznění češtiny.“
Tomáš se po mě poplašeně podíval. Všichni mlčeli.
Až na mě.
„My spolu kamarádíme, a to je víc, než spolu chodit,“ ječela jsem. „Zrovna tak bych mohla říct, že spolu sedíme, lezeme po skalách, že se spolu koupeme a nedejbože, snad spolu i sníme. Co si myslíš, že spolu děláme? To už jsme mohli dávno udělat. Tomu by stejně nikdo nezabránil. Máme snad chodit deset metrů od sebe jako ty kopie v Ústupkách? No to by byla pitomost! Proč nespoléháte na svoji výchovu, kterou jste mi dali? Takovej kluk,  jako je Tomáš, v Kolíně neexistuje, chápeš? A ty bys mi ho chtěla rozmluvit? To radši skočím z Ohebu!“
Přestala jsem vnímat, že jsme na návštěvě. A když jsem si to uvědomila, bylo mi jasné, že jsem všechno zkazila. Pak jsem šla; nána pitomá; uraženě ven s vědomím, že jsem to zase „vymňoukla“. Někdy jsem neměla ráda sama sebe a měla  vůči sobě výčitky. Bylo jasné, že s naším „kamarádstvím“ je amen. Zázraky se nedějí. Který rodič by to ustál?
Ale jak jsem se zmínila, všechno se vyvinulo zcela odlišně. Bořinovým se můj výstup líbil a dokonce s našimi došli k závěru, že jsem rozumově předčasně vyspělá a že jsem se kupodivu zachovala moudře.

Potom jsme se nenápadně zdejchli. Tak rychle, že ani Anežka nezaregistrovala, kdy a kam.

Za Kamilkou samozřejmě.

Dospělí se později začali pravidelně navštěvovat. A my s Tomášem? Jakbysmet.


8. Mezi svými


Byla v tu chvíli moje jediná jistota, jak zahnat chmury.
„Ty ses rozjela,“ poznamenal Tomáš a hořce se usmál.
„Nevím, co to do mě vjelo. Nestačila jsem se vzpamatovat z toho včerejška. Budu se muset nějak omluvit, zahnat to do autu, Tome. Ale jak?“
„Něco vymyslíme, Suzi,.“řekl Tomáš a znamenalo to, že on něco vymyslí. A já věděla, že je na něho spolehnutí,  proto jsem se zklidnila.
„Zavolej Kamilku, Suzi.“
Pošeptala jsem její jméno, popravdě jen jsem na ni pomyslela a objevila se. Měla dobrých deset metrů. Snad její konečná, co se týká růstu. Ačkoliv její hřbet nebyl vidět, vyhřívala se u břehu těsně pod hladinou a poslouchala. Náhodou se nikdo nekoupal, kopie měly polední klid.
„Co je, ty moje malá hysterko?“
„Máš špatnou výslovnost, moje velká živorodko.“
„Chtěla jsem říct, co je, ty moje malá hipsterko?“
„Nejsem příliš mladá na hipsterku?“
„Však jsi předčasně vyspělá,“ vmísil se mezi nás Tomáš a mně bylo najednou dobře, jelikož jsem byla mezi těmi, kteří mi rozumí.
„Tome,“ pokračovala Kamilka,. „neměla náhodou naše malá hipsterka malou srdeční příhodu?“ 
„To se ví. A musí z ní vybruslit. Ale ty si umíš vždycky se vším poradit.“
Viděli se podruhé v životě a jako by se znali sto let.
Ač v tričku, okamžitě jsem jí vysypala z rukávu všechny svoje problémy. Začala jsem se tvářit zkormouceně a napjatě čekala, co mi poví.
„Je to jednoduché," řekla, "co sis zasela, musíš sklidit. Čím dřív, tím líp, nejlepší ihned. Jdi na to zpříma.“
Měla pravdu. Okamžitě vstát a jít. Napravit to. Rychle, ať to mám za sebou.
„Kamilko, mohla by ses ke mně postavit čelem? Ráda bych ti dala pusu na čumák.“
„Nemohla, je tady mělčina, snad ocasem.“
Bleskurychle se otočila a zasadila mi takovej šplouchanec, že jsem vypadala, jako bych právě vylezla z vody. Mně to ale nevadilo, bylo třicet nad nulou a hlavně, že mi spadl kámen ze srdce.
Dobře, že Tomáše mám, je na něj opravdu spolehnutí.
Musela jsem projít celé Ústupky mokrá jako divoženka. Ale než jsem došla zpátky k Bořinovým, byla jsem  suchá.
Dosud seděli za stolem.
Místo kachny pivo a káva.
Káva voněla.
„Jdu se omluvit za ten trapný výstup. To bylo z únavy. Asi se mi zatemnil mozek.“
Nikdo nečekal, že jsem toho schopna. Naši vůbec ne. Překvapeně na mě koukali, máma by ráda něco řekla;  byla na tahu; a v ten moment dovnitř vtrhl Tomáš jako bouřka. Začal o Kamilce. Ráda by poznala pana Bořinu i ostatní. Za okamžik jsme se v početné skupině vraceli zpět.
Na špici Anežka.
Hnala se k vodě, ačkoliv z ní měla panickou hrůzu. Jak ji spatřila, zařadila zpátečku tak prudce, že málem přepadla a zaváhala.
„Mě se nemusíš bát,“ vyzvala ji Kamilka, „brzy se svezeš na mém hřbetě. Ty jsi ta holčička, co se tak bojí vody a ráda by se naučila plavat?“
„Hm.“
„Seženu ti plavčíka, ano? Brzy to budeš umět jako delfín a budeš víc ve vodě než na suchu. Stačí nebát se jí.“
„Hm.“
To už jsme dorazili i my ostatní. Kamilka potřebovala mluvit hlavně s dospělákama, tak nás slušně řečeno pustila k vodě.
My s Tomášem se koupat nechtěli.
Byli jsme domluveni, že půjdeme do Seče. Hlavně kvůli čepicím. A teď se to hodilo. Ohlásili jsme to našim vůdcům a odporoučeli jsme se. Anežka se s námi netrmácela, kecla si do písku a pozorovala nadšeně Kamilku. Teplo ji zmáhalo. My byli s Tomášem rádi, protože jsme chtěli jít rychle. Zdržovala by nás.


9. Rebel bez příčiny


A tak jsme vyrazili sami.
Pravda, s Tomem nám to chodilo samo, ale teď jsme spěchali, abychom chytli tržnici v provozu. Cesta do Seče z Ústupků je čtyři až pět kilometrů. Po modré značce na zelenou, kolem Ohebu na silnici až k hrázi, do tunelu.
U odbočky na Oheb mě Tom vzal za ruku, možná měl strach. O sebe nebo i o mě. Nejistě se po mně podíval. Pak, na konci lesa se mě chtěl pustit, ale pro změnu jsem ho přidržela já. Letmo jsem na něj mrkla, jestli mu to nevadí. Nevadilo. Nedal na sobě nic znát.
Dle mapy by měla být na hrázi další zřícenina. Hradu Vidštejna. Není tam. Skoro jsme si oči vykoukali. Nejspíš býval, proč ho tedy kreslí do map, jako že je, když není? Leda, že by byl vedle ní pod vodou... Nebo přímo na jeho části byla hráz vestavěna...
Dálí je silnice lemovaná až do Seče moravským sladkoplodým jeřábem. Natrhali jsme si plody a zobali je. Proti jeřabinám v Kolíně byly opravdu sladké. Před prvními domky jsme se pustili, aby se náhodou někdo nepohoršil. Když byla odbočka k vodě, zabočili jsme k ní a pokračovali podél břehu. Kus před námi se objevila malá parta u kiosku. Někdo hrál na kytaru a zpíval folk. Ostatní seděli, popíjeli pivo a poslouchali. Nám se to moc líbilo, tak jsme se k nim přidali. Dali jsme si limču a poslouchali vzrušující text: 

                                                                  „Vstaňte bratři!
                                                                  Vstaňte rebelové dob!
                                                                  Pomozte vyčistit svět,
                                                                  který páchne špínou,
                                                                  neřestí a smrtí
                                                                  jako hrob…“

Potom hráč podal kytaru sousedovi a recitoval:

                                                                    Předevčírem v noci,
                                                                    zrovna jsem koukal na Malej vůz,
                                                                    no to se děly věci,
                                                                    představte si,
                                                                    navštívil mě Bůh.
                                                                    Povídá mi: „Člověče, já chtěl, abys vládnul,
                                                                    to znamená tvořil.
                                                                    A ty místo toho,
                                                                    co si stvořil,
                                                                    tak si zase zbořil.“
                                                                  
Chtěla jsem po Tomášovi, aby mi to vysvětlil, ale hned potom někdo přiběhl, že prý jdou polismeni. Nevěděli jsme, kdo jsou ti polismeni, dál jsme brčky nasávali, zatímco ostatní se nenápadně vytratili a my zůstali sami. Nebyli to příslušníci polského národa, jak jsme se domnívali, nýbrž ochránci veřejného pořádku, a tak jsme si oddychli, protože i my jsme pro pořádek. Avšak jaké bylo naše překvapení, když si to zamířili přímo k nám a chtěli po nás občanské průkazy, které jsme samozřejmě neměli.
Jednoho z nich zaujala Tomášova čapka.
„Správný chlapec by měl mít u sebe nůž, nemyslíš hochu?“ začal nevyzpytatelným hlasem.
Tomáš samozřejmě správný chlapec byl. Předložil svoji rybičku, kterou měl při každé příležitosti u sebe.
„Vidím, že máš opravdový Bowiák,“ pokračoval ledovým hlasem příslušník. „V tom případě ze své čepice vyřízni tu ošklivou hvězdu!“
„Náhodou je to hezká večernice,“ neudržela jsem se.
Podíval se na mě tak ošklivě, že jsem s dalším účinkováním v tomhle divadle skončila.
„Je to pouhá hvězda na nebi, pane,“ hlesl Tomáš zdrceně.
„Ne! Okamžitě vyříznout!“ nařídil. „Je to provokace. Zneuctění symbolu jako takového!“
„Vezměte si ji raději celou, pane.“
„Asi takhle!“ neovládl se ochránce. Vytrhl Tomovi čepici a několika řezy ji zbavil její ozdoby.
„Proč jste to udělal?“ vykřikl Tomáš rozhořčeně. „Proč?“
„Nebuď drzý, spratku!“ vykřikl hystericky příslušník. „A co tvoje vlasy! Jakbysmet! Odříznout!“
Chytil ho za ně surově, až Tom vykřikl bolestí. Tupá rybička po vlasech klouzala. Vytáhl odkudsi nůžky a toho nevinného chlapce s nejkrásnějšími vlasy na Seči, ožužlal takovým způsobem, že chudák vypadal jako špatně oškubané kuře. Polismen sebral ustřižené vlasy, svázal je provázkem a zavěsil si je za opasek coby trofej. Teprve nyní se spokojeně usmál: „Zaplať si holiče, on tě srovná.“
Hodil Tomášovi rybičku i s nůžkami k nohám a následoval ostatní muže v uniformách.
Tomáš za ním smutně koukal.
„Tome?“ nevěřícně jsem kroutila hlavou. „Co to bylo za člověka?“ 
„Polismen přeci, je mi ho líto.“
Tom měl na tvářích slzy.
„Líto? Proč?“
„Musí být hrozně nešťastný, jinak by to nikdy neudělal,“ řekl Tomáš a dál se díval tím směrem. „Neměl žádný důvod...“
Chytila jsem ho za loket a zacloumala jím.
„Tomáši, probuď se! Co budeme dělat?!“
Ještě chvilku se díval. Pak se ke mně otočil, plný vzdoru.
„To nic, Suzi! Jdeme si přece koupit ty čepice!“ chytil mě za ruku. „Musíme spěchat, aby nám nezavřeli.“
Pokračovali jsme na tržnici.
K trhovcům z Vietnamu.
Byli na rozdíl od polismenů sympatičtí.
Protože byli malí a mladí, měli jsme k nim blízko. Navíc se stále usmívali. Obdivovali Tomášovy vlasy, z nichž mu zbylo na hlavě několik trčících chuchvalců.
Já byla ráda, že pod těmi chuchvalci je..
Se mnou.
Hned věděli, o jaké čepice jde. Měli je schované pod pultem. O čtyři jsme požádali.
„Proč čtyři? Jste jen dva.“
„Jsme tři,“ řekla jsem, počítali jsme i s Anežkou. „Bereme si pro jistotu jednu náhradní, kdyby se přihodilo opět něco nepatřičného. Nebo kdyby nás bylo více, nebo naopak méně.“
Prodavač dával najevo strnulým úsměvem, že rozumí.
„Mít i lepší zboží. Za bůra,“ ukázal jeden z nich na pult zářící pestrými barvami.
„Ale my chceme ty modré,“ řekl Tomáš.
„Proč modré?“
„Chceme si na ně vyšít nebe s hvězdami...“
„Hej, Su-Ti,“ zavolal na vzdálenou prodavačku. „Oni vyšít nebe s hvězdičkami na čepici.“
„Hezký nápad, dej jim zadara.“
Rozloučili jsme se s nimi a měli jsme pochopitelně hned lepší náladu. Dnes naše první výhra. A jelikož výhru je vždycky lepší hned utratit, dokud existuje, a nevkládat do další hry, šli jsme si koupit zmrzlinu. Posadili jsme se k dřevěným stolkům na skládací židličky a bylo nám fajn.
„Suzi, ty nůžky měl u sebe jako služební,“ nahnul se ke mně Tomáš. „Proč nám je vlastně dal? To muselo být hrozný pako, nemyslíš?“
Vytáhl nůžky z kapsy a hodil je do přehrady.
„Budiž vám odpuštěno,“ zvolal za nimi.
Od vedle na nás koukaly dva plakáty zvoucí do kina. Na jednom byl kluk s Tomovým úsměvem a kloboučkem. Na druhém sympaťák v krátké rudé bundě, s vlasy vyčesanými nad čelo. Měli je hrát ve středu a ve čtvrtek. Jugoslávský film Odvážný Radko a americký Rebel bez příčiny. Ten se bude promítat v letním kině přímo na pláži.
Neznali jsme ani jeden z nich. Rozhodli jsme se, že přemluvíme rodiče, aby nás na jeden pustili.
Viděli jsme oba.
„Tomáši, tos myslel vážně?“
„Co?“
„To nebe?“
„Jo, budou plné hvězd. A vlasy?“ dotknul se hlavy. „Zůstanou tak, jak jsou.“
A Tom; tvrdohlavý beran, držel slovo. Později jsem se dozvěděla, že měl po prázdninách ve škole s vlasy problémy. Několikrát ho na ně upozorňovali. Dostal důtku, záhy dvojku z chování. Nakonec mu nepochopitelně dvojku opravili zpátky na jedničku a navíc dostal vyznamenání. Snad proto, že se dobře učil.
Dojedli jsme zmrzku a vyrazili zpátky. Kolem těch krásných jeřabin. Dotkla jsem se Tomášovy dlaně.
„Nevadí, že tě vezmu za ruku?“
„Ne,“ pevně mě sevřel.
„Táta říkal, že se tě mám držet.“
Zpomalil a foukl mi na krk. Přesně to jsem si přála. Dělal to často. Byla to u něho samozřejmost, poznávací znamení. Bylo milé. Nic přitom neříkal. Začínalo být chladno a jeho dech mě zahřál. Zrychlili jsme. Za hrází jsme si všimli potápěče. Neustále se potápěl a zase vynořoval, až to vypadalo, že zkouší, jak dlouho vydrží pod vodou. Obešli jsme Oheb, zmizela tísnivá atmosféra a vynořilo se před námi pro změnu zaparkované auto.
Auto polismenů. Co oni tady? Vzpomněla jsem si na Tomášovu zmínku o čertech a mimoděk se zachvěla.
Nikdo v něm nebyl.
Byli u břehu a mezi nimi i táta a máma. Ten, co si smlsnul na Tomášovi, naštěstí chyběl. Máma nás zahlídla a vzala si nás stranou.
„Hlavně že vy jste celí!“ řekla a otřela si oči.
„Co se stalo mami?“
„Nějaké dítě spadlo ze skály,“ ukázala na vrchol ostrohu a mně se zatemnilo před očima. „Tělo se nenašlo. Jeho rodiče to viděli, ale pozdě; už nemohli nic dělat. Tělo se ještě nenašlo.“
Nebyla jsem schopna reagovat. Najednou jsem ho viděla padat dolů, střemhlav, jako dravce řítícího se za svou obětí a měl… měl podobu Tomáše. Rozbrečela jsem se jako malé děcko. Sáhla jsem Tomášovi na ruku, abych se ujistila, že je z masa a kostí. Sám byl bledý jako stěna. Máma nás vzala domů a udělala nám čaj. Seděli jsme proti sobě s prázdnýma očima.
Dotkla jsem se jeho zaťatých prstů.
„Tome, myslíš, že je Bůh?“
„Nevím,“ pokrčil rameny. „Ve škole nám říkali, že ve svém srdci bychom měli mít místo pro každého, tak asi jo.“
Pomalu jsme vypili čaj.
„Suzi, už prosím tě zůstaň doma.“
Poděkoval mámě za čaj a šel mlčky domů.
Pozorovala jsem ho. Šel jako zbitý pes. Dnes toho bylo dost pro nás pro oba.
Tu noc jsem nespala. Projevilo se u mě něco, co jsem neznala a co bych dnes pojmenovala jako syndrom z obavy o svého blízkého. Jakmile jsem zavřela oči v naději, že usnu, odehrával se mi před nimi stále stejný film. Viděla jsem padat Tomáše ze skály. Někdy jsem se do té propasti řítila já sama a někdy spolu s ním. Donekonečna. Při každém zavření očí. Nakonec jsem se je bála zavřít a do samého rána jsem civěla do stropu.


10. Petr


Ráno přišel Tomáš, jestli bych nemohla na pláž k nim do Ústupků.
„Anežka se bojí toho místa tady,“ povídal. „Nemůžu ji nechat samotnou.“
Ani jsem se jí nedivila. Ze mě tíseň také zatím nespadla. Přitom stačilo málo. Pár výstražných cedulí a zábradlí.
Alespoň.
Rozhodli jsme se vyšívat hvězdy. Došli jsme si pro jehly a špulky zlatých nití. To bylo něco pro Anežku. Došli si též pro nitě a pro jehly a uvelebili jsme se v písku u břehu.
„Každá musí mít jiný tvar,“ říkal Tomáš. „Aby polismeni neměli důvod.je ničit...“
Zajímavě to vyřešila Anežka. Vyšila spíš nepatrné tečky. A o to víc se jich tam vešlo.
„Kdoví jak by tohle pan polismen vyřezával...“ pomyslila jsem si.
Kamilka se vyhřívala na mělčině poblíž. Dost nám do toho kecala, až jsem ji musela několikrát okřiknout. Z legrace. S Tomášovým tátou se dohodli na důležitých aktivitách. Kamilka slíbila poskytnout rozhovor do místního zpravodaje a tím vlastně vystoupit z anonymity. Dále se domluvili na společné přednášce o velrybách a na spoustě jiných věcí. Kamilka se nerada nudila a tak byla ráda. Nabídla i okružní plavby přehradou… a služby převozníka.
„Anežko, tobě jsem cosi slíbila, pamatuješ?“
Jak by nepamatovala, byla celá na trní z údajného plavčíka. Kamilka si ji zavolala stranou, tiše spolu hovořily a pak se vzdálily k odlehlejším keřům. Kamilka poté odplavala. Anežka si sedla do písku a čekala. Za okamžik jsme si všimli, jak vyskočila a poodběhla stranou, jako by se lekla. Načež se vrátila zpátky, až skončila u samého břehu. Trpělivě komusi naslouchala ale nikoho jsme neviděli. Vzápětí přiběhla zpátky k nám. Celá zářila, že prý má nového kamaráda. Mezitím připlula Kamilka. Tvářila se, že nic neví. Posléze si Anežka sedla do písku, vyšívala, zapošila niť a čapku si narazila na hlavu. V tu ránu byla někdo jiný. Potom zmizela. A zase se objevila, tajnůstkářka jedna. Zmizela, objevila, zmizela, objevila, pořád dokola.
„Anežko, jestli se ti něco stane,“ zlobil se Tomáš, „odnesu to já.“
„Kdepak. To za mě nikdo neudělá, sama se s tím musím poprat,“ povídala. „Znáte to.“
Pomalu jsme končili se šitím. Zjistili jsme, že hvězdy na čepicích mají různé tvary. Nejen co do počtu cípů, ale i ve tvarech a odstínech zlaté a žluté. Výsledek? Čepice byly podobné, ale přesto měla každá svoje zvláštnosti.
Blížilo se několik děvčat. Chodívaly se organizovaně i koupat. Kamilka radši odplula, aby se zbytečně nevystavovala na odiv. Jedna z holek se zastavila před Tomášem.
„Můžeš mi prozradit odkud je tvoje čepice?“
„Z tuzexu.“
„Přeci měly holky pravdu.“
„Počkej,“ zasmál se Tom. „Je z tržnice, tady ze Seče.“
„Aha, to bych neřekla,“ podivila se, zakroutila hlavou a šla za ostatními do vody.
„Kde je Anežka!“ lekl se Tomáš a vyskočil.
Na břehu nebyla. Ani u keřů, o kterých jsem se zmínila. Začali jsme ji vyděšeně hledat. Nebyla nikde vidět. Tomáš měl v očích soustředěný výraz s náznakem zoufalství. Začal propadat panice. Jakby ne. Je to jeho sestřička. A on měl za ni odpovědnost.
„Anežko!“ zavolal zoufale. „Anežko!“
Začali se sbíhat i cizí kluci a holky.
Trvalo to už dost dlouho a já už měla o tu holčičku taky hrozný strach.
„Kdo to tam plave?“ zavolal někdo. „Za těmi keři! To je přeci ona!“
Měli pravdu. Za keři plavalo dítě. Ve vzdálenosti asi deseti metrů od břehu.
Anežka.
Zdálo se mi, že vyšlo slunce.
Plavala, jako by to uměla odjakživa. Kraula, pak se otočila naznak, a potom prsa.
No jistě. Předváděla se. A měla proč, plavala jako suverén. Splývala, vzápětí se potopila, že jí byla vidět jen lýtka, nato předvedla tři vodní kotouly a stále jí to nestačilo, šlapala vodu a kochala se pohledem na nás, jak jsme z toho v šoku.
„Mám dobrého učitele,“  odpověděla všetečně na otázky, když vylezla z vody.
Hned nato ale zvážněla.
„Tome! Musíme za tátou!“ obrátila se náhle na Tomáše. „Teď hned! Je to moc důležité!“
„Co se děje Ani?“
„Řeknu to později, nemůžeme se zdržovat!“
A zase jsme stoupali vzhůru k Bořinovic usedlosti.
Pokolikáté už.
Anežka nám  to samozřejmě vyklopila hned cestou.
„Petr, to je ten, co mě naučil plavat; tvrdí, že dítě, jež spadlo z Ohebu, žije.“
 Tom ji chytil a zastavil: „Víš vůbec, co říkáš?“ Zacloumal s ní jako s hadrovým maňáskem. „To není sranda!“ 
„Říkal mi to!“ bránila se Anežka. „Vám to povím. Petr je svobodný vodnář, tak si říkají. Bojí se prozradit. Má strach. Celé jejich etnikum má strach z nás, suchozemců. Sami jsou lidmi jako my, jenomže žijí ve vodě. To je jejich prokletí. Rozhodl se dítě vydat pouze tátovi. Že on jediný z místních by byl schopný se ho zastat.“
Když jsme se blížili k Bořinovým, Tomáš vyběhl napřed, abychom se nezdržovali. Než jsme dorazili, vyřítil se z domu pan Bořina.
„To nemůže nikdo přežít, Anežko!“ zvolal rozčíleně. „Z takové výšky. Jestli lžeš, roztrhnu tě jak hada!“
Áňa se lekla, ale dál si vedla svou. Umíněně spěchala až tam, kam už se bála chodit. Mezi naši chatrč a Oheb. Přesunuli jsme se až k vodě, bezmála pod ponurý stín ostrohu. Znovu na mě padl zlověstný tísnivý pocit. Jak jsem si všimla, Tomáš na tom nebyl líp.
Nahoře chodilo tolik lidí...
Pan Bořina si sedl u břehu na pařez.
Anežka dala signál.
Napjatě jsme čekali, co se bude dít.
Za několik minut vyplaval na hladinu nafouklý igelitový vak. A vedle něj se vynořila zvláštní hlava. Pitoreskní maska nasazená na dětském těle.
„Pomozte mi s ním na břeh,“ řekl skřehotavý hlas. „Musíme ho rozpárat.“
Společně jsme dopravili vak na břeh.
Tomáš vylovil rybičku.
„Mohu?“
„Jo. Čím dřív, tím líp. Ať se mu lépe dýchá. Pozor! Pouze obal samozřejmě. Nesmíš poškodit tělo!“
„Jsem Petr z vod,“ záhadná postavička se obrátila na pana Bořinu. „Chlapec je zdráv. Ošetřil jsem ho ve své ordinaci pod Ohebem. Uspal jsem ho, aby se nenapil. Měl štěstí, dopadl přímo na moji podušku z vodních rostlin. Náplasti zatím nechte. Ale rány se hojí dobře.“
Tělo asi osmiletého chlapce bylo pokryté množstvím velikých náplastí. Podle pohybu hrudníku bylo patrné, že dýchá.
„Jsou to většinou povrchové praskliny na kůži,“ vysvětloval dál Petr. „Tomu se nedá zabránit. Ale to nic není. Mluví a jeho reflexy jsou živé. Bylo by dobré odvézt ho na podrobnější prohlídku.“
„Skočím pro taťku,“ vykřikla jsem. „Vezme auto.“
Pádila jsem k chatrči.
Táta mi to samozřejmě nevěřil.
„Zase blázníš, holka nešťastná?“
Uvěřil, když uviděl pana Bořinu.
Béčko jsme dotlačili ke svahu a pustili samospádem. Chytlo hned napoprvé. Taťka s panem Bořinou tělo naložili a odjeli někam na polikliniku.
My ostatní jsme si se zájmem prohlíželi malého cizince ve fialovém tričku a rudých kraťasech. On nás samozřejmě též. Nedůvěřivě. Zaujala ho Tomášova hlava.
„Punk,“ zaskřehotal a ukázal na ni.
Tom smekl a ukázal se mu v celé kráse.
Petr se neovládl a zatleskal radostí.
„Proč nosíš masku, Petře?“ zeptala jsem se ho.
„Bojím se. Mám strach.“ 
„Nás se bát nemusíš,“ oslovil ho Tom. „U nás je místo pro každého.“
„S námi můžeš být svůj, Petře,“ přidala jsem se. „Sám sebou.“
Podali jsme mu s Tomem ruce.
 Dlouho se nerozpakoval. Jediným pohybem strhl masku a ukázal obličej.
Měl barvu sinic.
„Tome!“ vykřikla jsem nadšeně. „To není kopie.“
„Bob Marley,“ vydechl Tomáš.
„Jo, Bob je můj guru,“ potvrdil Petr a skočil do vody.
Anežka se nerozpakovala a následovala ho.
Kamilka se  usmívala.
„Koukám, že naše podivná rodinka se začíná rozrůstat. Tomáši, Petr zná všechny ryby v přehradě.“ 
Tomáš radostně vykřikl a hned si spolu padli do oka. Největší sumec žije prý přímo pod Ohebem, kde má klid. Jsou kamarádi. Tom řekl, že by se k nim přidal; to by bylo něco, kamarádit se sumcem, a chlapec se zeleným obličejem zatleskal.

To by se líbilo i mě.
Odpoledne jsme se koupali jako diví.
Nejvíc Petr s Anežkou.
Petr od nás dostal čepičku. Vyšil si na ni zlaté rybky a nosil ji kšiltem dozadu, aby se mu s ní lépe plavalo pod vodou.
Tomáš přišel s nápadem, že bychom zítra mohli zajet za jeho dědou do Kraskova.
„Přespíme a zpátky můžeme jít pěšky.“
Jelikož já jsem pro každou špatnost, souhlasila jsem. Na další večer jsme dostali svolení do kina na Odvážného Radka, takže jsme to měli pěkně naplánované.
Petr byl veselý patron. Zvláštní. Impulsivní. Musel být neustále v pohybu, cvičil, skákal, dělal dřepy, kliky, shyby a pak najednou vyskočil, chytil se větve a zkameněl. Zůstal viset nebo sedět, aniž by se pohnul a potom kouřil. Pravou fajfku.
„Používám pouze svou trávu,“ říkal záhadně.
Vydržel nějaký čas naprosto bez hnutí a pak zas pohyb. A při tom nekonečně vytleskával rytmus regé. Byl skvělý. Hudba byla to, co nám tu dosud scházelo. Jódloval, během toho vylovil dva kapříky a dribloval s nimi, nebo sebral klacek a vyklepával rytmus. Nejradši měl pro mě dosud neznámého Boba Marleyho. Jeho bublavou hudbou nás nakazil. Mě i Tomáše, který se do ní absolutně zbláznil. Dokonce i Anežku. Často spolu tančili na břehu jako dvě podivné figury. Ta mu ve všem věřila a nikdo se nemohl divit. Vždyť ji naučil plavat a k tomu za takovou chvilku. Byl pro ni bůh. Bůh z vod. Její táta, jak se o ni bál; teď se přestal bát úplně.
Petr by na Seči rád učil plavat malé děti. Aby ne, je to lepší, než je tahat z vody ven.
„K tomu není voda ani potřeba,“ povídal. „Stačí se jí přestat bát.“
Když jsme se chtěli rozloučit, vrátili se chlapi ze Seče.
Oslovili Petra.
„Zastihli jsme na stanici i rodiče toho chlapce,“ řekl pan Bořina.  „Rádi by tě poznali, až se syn doléčí. Nechtěli věřit, že jsou rány téměř zahojené.“
„Hlavně že to dobře dopadlo,“ řekl Petr vesele. „Máme svoje vlastní způsoby léčby.“
„Prozatím ti posílají tuhle odměnu,“ dodal Tomášův táta.
Podával mu obnos peněz.
Petr mávl paží a s poděkováním je odmítl.
„Nepotřebuju je...“ řekl váhavě. „Vhodnější by bylo… použít je na zabezpečení skály. Je to tam nahoře pro všechny hrozně nebezpečné.“
My s Tomášem jsme ho v tom podpořili.
Marně mu pan Bořina vysvětloval, že jsou peníze jeho. Nevzal si je. Proto mu alespoň poděkoval a slíbil, že se o zabezpečení skály sám zasadí.
„Jsi pod mou ochranou, Petře,“ dodal. „Nikdo na Seči ti nezkřiví vlas.“
A my se přidali.
Petr z toho měl větší radost než z peněz. Byl rád, že má přátelé.


11. Kraskov podruhé


Do Kraskova jsme jeli naším vozem. Autobusem to bylo jako vždy zde, na dlouhé lokte. Vyrazili jsme v osm hodin, hned po snídani, od naší chýše, takže pánové Bořinovi přišli k nám. Do Kraskova jsme se dostali za pár minut, jelikož auto z kopce uhánělo samo.
Tomášův děda byl příjemný starý pán, srdcem skaut, jako táta. My s Tomem už jenom srdcem... Klubovna, do které chodili oba starší Bořinové, zmizela, než do ní dorostl. Vypařila se neznámo kam. 
Děda se ke mně choval jako ke své. Připadala jsem si u něho brzy jako doma. Po obědě chlapi odjeli a my jsme se vypravili na okružní cestu kolem dvou místních rybníků, Horní a Dolní Peklo. Nebylo to na chvilku. Cestou jsme strávili celé odpoledne. Na žádného čerta jsme nenarazili, pokud nepočítám pana Bednáře a porybného Macháčka. Objevili se samozřejmě nevhod. Právě jsme si sedli na hráz, která rybníky dělila. V hrázi je výklenek vysazený k vodě. Něco jako pozorovatelna. Ve vodě bylo vidět množství ryb.
Bylo to místo hojně vyhledávané i milenci.
„Ale, ale, naše známá,“ poznamenal pan Bednář. „A s doprovodem. Jestlipak víš, děvče, že nám tvůj chlapec vychytal celý rybník?“
Podívala jsem se na Toma. Mračil se.
„To není můj chlapec,“ povídám. „Patří Bořinovým.“
„Nebuď drzá nebo půjdeš do polepšovny.“
„Já už lepší nebudu. A tam by mě ani nechtěli. Táta říkal, že jsem nenapravitelná.“
„Tys nás tu ohlupovala velrybou a na Seči mají skutečnou.“
„To je právě naše Kamilka,“ odpověděla jsem pohotově. „Vy jste mi nevěřil. Velryba grónská, koupená v Kolíně ve zverimexu. Je to přesně ta, kterou jsme odtud odváželi. Není to ryba, nýbrž savec. Stejně jako já nebo i vy.“
„Cože!“
Radši jsme šli pryč. Neměla jsem chuť se s nimi hádat.
„Jak to bylo s tím rybníkem?“ zeptala jsem se Toma.
„Měli pravdu, ale chytal jsem podle rybářského řádu. Předtím se mohlo chytat do konce desátého roku pouze s doprovodem. Ale pak to změnili na, do začátku desátého roku. Takže jsem mohl chytat sám, Každý den jsem hned po škole vyjel na kole s pruty. Měl jsem víc času a chuti. Z nich si nic nedělám,“ řekl. „Obecní potížisté. Otravujou každého, hlavně děti. Ryby už stejně lovit nebudu. Od té doby co jsem poznal Kamilku bych z toho neměl radost. Spíš jim chci rozumět a chránit je, jako táta.

Uvidím, co tomu řeknou Petr s Kamilkou.“
Když jsme se vrátili k dědovi, voněl bramborák a ten já ráda. Snědla jsem rovnou tři a k tomu hrnek melty. Byli jsme akorát zralí na to si lehnout. Unaveni. Chvíli jsme si povídali a už se nám klížily oči. Usnuli jsme pohrouženi do svých myšlenek.


12. Zpátky na Seč


Přes Počátky to je do Seče snad patnáct kilometrů a to už je pro desetiletou holku víc než dost. Myslím, že od nás ze třídy by to neušel ani žádný kluk. Ráno jsme si přivstali; děda nám připravil svačiny; a hned po snídani jsme vyrazili, abychom stihli co nejvíc ranního chládku. Vzali jsme to zkratkou přes kemp, kolem Horního pekla, lesem po neznačené cestě do Počátků. Někde uprostřed cesty jsme narazili pod božími muky na zelenou turistickou značku a tam jsme si dali oddech. Snědli jsme k svačině jablka a dívali jsme se do nástěnné mapy, kudy vyrazíme dál.
Na mě však začaly náhle dorážet divné myšlenky o Tomovi a o mně, jestli je to ten správný kluk a jestli je chlap v pravém slova smyslu. Myšlenky nebyly moje. Tím jsem si jistá. Patřily někomu třetímu,.který se snažil všechno hezké zhatit. Stín pochybnosti. Přítomný jako proradný anděl závisti, našeptávající mi svoje bludy.
Tomáš si to nezasloužil. Moje slabá chvilka, přiznávám. Jenom na okamžik jsem podlehla šepotu vábení, a když si na to vzpomenu, nafackovala bych si.
Jak jsme stáli vedle sebe, stoupla jsem si před něho a přitiskla ho k sobě.
„Tomáši, představil sis nás dva někdy bez obalů?“
Cítila jsem, jak mu zrychlil tep.
„Jo,“ odpověděl zastřeným hlasem. „Připadal jsem si jako v Ráji. Viděl jsem dvě nahatý děti a strom plný nezralého ovoce!“ 
Konec věty zdůraznil.
Pak mě od sebe prudce odstrčil.
„Co blbneš!“ obořil se na mě, zjevně zaskočený. „Vždyť je ti teprve deset a mně už je dvanáct! Jsem mnohem silnější. Co kdybych tě tu povalil na zem a...“
„A co?“
„A nic! Ty to nechápeš! Znáš mě tři dny! Mohl bych být násilník, který ti zkazí život! Co když jsem jiný, než si myslíš?“
Pak byl chvíli zticha. Přemýšlel o tom a nešlo mu to na rozum.
„Potřebuješ nějaké důkazy? Čeho?“
Sebral se a šel. Jako bych neexistovala.
Po zelené na Ždírec a zpátky do Seče.
Cesta odtud byla jen táhlé stoupání v otevřené krajině. Slunce znovu udeřilo v plné síle. Já byla ráda, nevadilo mi, i když jsem měla žízeň.
Zahnalo stín pochybnosti.
Tom zrychlil jak mohl, ani se neohlédl. Dával mi najevo, že už jsem pro něho jen vzduch.
Stálo to za to?
Bylo mi jasné, že jsem se dostala až za okraj pomyslné hranice. Je správný chlap, ale stálo to poznání za to?
Přišlo mi to líto, a ještě víc mi bylo líto Tomáše. Jako kdybych mu nevěřila. Cupitala jsem za ním ze všech sil. On se však stále vzdaloval. Bála jsem se, že ho ztratím.
Nechtěla jsem ho ztratit.
Měla jsem na krajíčku.
Zatvrzele šel tím tempem asi pět minut.
Beze mne. Už jsem začínala být zoufalá.
Pak se to v něm zlomilo. Zpomalil, abych ho došla, a vzal mě za ruku. Neřekl ani slovo, a já věděla, že už je dobře. Že mi odpustil.
„Jen jsem tě zkoušela,“ pokoušela jsem se ospravedlnit. „Nemyslela jsem to tak.“
„Já vím, ale buď mi věříš, nebo nevěříš.“
„Nejsi žádný násilník, vím to.“
Stisk ruky, ticho.
„Suzi!“ řekl za chvilku. „Takové dokazování je stejně na nic. Je jenom jako. Když se musí dokazovat skutečně, bývá pozdě!“
Dál už jsme šli mlčky. Až do Seče.
V Seči jsme si odpočinuli. Tam co minule. Poblíž vietnamských obchodníků.
„Pane mít nebe nad hlavou,“ zvolal a mával nám ten, co nám prodával čapky. „Všichni chtít čepice a kreslit nebe. My vyprodáno. Vy mít cit pro veliký byznys.“
Sedli jsme si a znovu si všimli filmových plakátů. Naléhavě nás pozorovaly. A my je.
Jestli jsme filmy chtěli opravdu vidět, museli jsme se zvednout a pospíšit si. Dětský film hráli už dnes, ve tři hodiny, v místní hospodě. Vyrazili jsme, abychom se stačili naobědvat a trochu si odpočinout. Na cestu jsme si koupili Míši.
„Suzi,“ dloubl do mě Tomáš, „podívej.“
Nějaký kluk šel po silnici, a na hlavě měl přesně takovou čepici jako my, a na ní vyšitou hvězdu.
Jen jsme se s Tomášem na sebe podívali. To stačilo. Nemuseli jsme nic říkat.
Na odpolední film jsme šli v pěti. Chlapi, naši tátové, se v Seči odpojili a šli do hospody, s tím, že je po představení vyzvedneme.
Pokračovali jsme ve třech, spolu s Anežkou.
Odvážný Radko byl dobrodružný film. Kluk, starý asi jako já, bojoval proti předsudkům místních vesničanů. Sám se odvážil do hor pro lék, za bábou kořenářkou, aby pomohl vrátit zrak slepému děvčátku. Ženu, o které se šeptalo, že unáší děti, vesničané před časem vyhnali jako čarodějnici. Proto, že sbírala byliny, a uměla jimi léčit.
Ve skutečnosti šlo o boj s předsudky a zaostalostí.
Na film přijely i všechny kopie. Autobusem. Jedna za všechny, všechny za jednu. Stejné reakce, stejné studené úsměvy, stejné oblečky beze skvrnky. Jedna říkala nejapné vtipy, a ostatní se jím, jako na povel, smály. Bylo jich asi dvacet, a zabraly celou jednu řadu. Naštěstí třikrát zazvonilo, zhaslo světlo, a ztišily se. Asi je to zaujalo.
Sedělo se na rozvrzaných židlích, a promítání se několikrát přerušilo. To se měnil kotouč s filmem. Připomínalo to staré časy, dobu, kdy se kinu říkalo biograf.
Po skončení jsme se stavili pro naše otce.
Museli jsme si vypít limonádu, aby si sami mohli ještě objednat.
Domů jsme přišli celí utrmácení, zvlášť Anežka. Máma pekla palačinky a všechny pozvala.
To nám zvedlo náladu.


13. Majáles


Druhý den jsme se koupali jenom dopoledne. Večer dávali Rebela, a tak jsme odpoledne odpočívali. Hráli jsme u Bořinových za pecí prší. Venku bylo stále hezky, tak jsme přešli na kvarteta. Pro nás lepší, hodně jsme se dozvěděli. Nakonec jsme skončili u Bílé velryby. Něco hezkého, ale i špatného, jsme si zapamatovali. Hltala jsem staré obrázky s obrovským vorvaněm. Svými čelistmi, a dlouhými řadami zubů, drtil lodě s námořníky, jako skořápky. Tom říkal, že viděl i film, a byl prý strašný. Odpověděla jsem, že kdyby nechali velryby na pokoji, nebránily by se. Dal mi za pravdu.

Kamilce jsme knihu zatajili. Aby nebyla smutná.

Večer zůstala mamka s Anežkou u nás doma.. Nechtělo se jim. Ani kopie nepřišly. Předtím se zmínily, že je film nepřístupný. V tom případě to ale distributoři zapomněli na plakáty napsat, protože my jsme si ničeho takového nevšimli. Bylo jasné, že jejich představený se bál, aby mu děvčata neztropila nějakou hloupost, tak si to vymyslel. Druhý den od nás holky chtěly děj popsat. Potom zuřily na trenéra, že spolu s ním zaspaly dobu. To šéfové mezinárodního pionýrského tábora byli prozíravější; báli se skandálu, tak dali na celý večer rozchod. Nikdo nelitoval. 
Seč žila filmem. Bůhví proč ho chtěli všichni vidět. Vznášel se nad ním nějaký kult. Dokonce i Kamilka s Petrem hlásili, že se budou dívat z druhé strany plátna, přímo z vody.
Letní kino promítalo hned vedle hlavní pláže. Staré oprýskané lavičky se brzy zaplnily, a tak si návštěvníci sedali po celé pláži po obou stranách laviček přímo na písek. Scházeli se trampové z lesů, skauti, i lidé z okolních vesnic. Studenti, ale i ctihodné dámy a pánové. V hojném počtu se dostavili i muži v uniformách, kterým se říkalo polismeni.
To, že jsme se tam dostali my dva, byl výsledek našeho nekonečného diplomatického vyjednávání. Rodiče nám kývli hlavně proto, aby od nás měli pokoj.
Polismeni si nás tentokrát nevšímali, čepic s hvězdami jsme viděli tolik, že při troše fantazie se dalo představit si skutečné nebe. Začínali pomalu chápat, že jejich funkce pozbyla původního významu. A tak přešlapovali na místě, pohrávali si se svými pouzdry na zbraně, ve kterých měli pravděpodobně nůžky; a dohadovali se mezi sebou, co mají vlastně dělat.
Podobně i s různými druhy účesů. Některé byly tak odvážné, že Tomášova kštice vedle nich vypadala jako umírněná pěšinka.
S Tomem jsme se oddělili od našich, abychom se dostali co nejblíž k centru dění. Nenápadně jsme se prokousávali, až jsme se dostali téměř před plátno, kde jsme se usadili.
Byla jsem zvědavá, jaký je rozdíl mezi dětským filmem, a filmem pro dospělé.
Hned od začátku mě film zaujal. Konfliktem teenagerů, rodičů a zákona. Pojednával o čestnosti a odpovědnosti za své činy. Líbila se nám odvaha a vzpoura Jimmiho Starka. Neměli jsme ani za mák ponětí, že jeho představitel, James Dean, v tu dobu již nežil.
Film, strhující od začátku do konce, byl určitě přístupný. Proč by nebyl, když se v něm jednalo o studenty? Bylo mi deset let a většinu děje jsem chápala. Nerozuměla jsem moc dobře jenom názvu „bez příčiny,“ když já jich tam viděla víc než dost..?
Tomášovi se nejvíc líbila scéna s noži, kdy se Jim postavil celé kontroverzní partě.
Po skončení promítání diváci tiše zůstávali na svých místech jako očarovaní. Drama nešlo tak lehce vstřebat. Nutilo k přemýšlení. A k sebezpytování.
Od toho večera se patrně očekávalo něco víc, ale nikdo nevěděl, co to mělo být…

Příchod čehosi.
Něčeho dosud nepřijatelného a nepřítomného ale již všudypřítomného.
I ve vodě se mlely spodní proudy.
Nenadálý poryv větru zvedl vlnu. Vynořil se ohromný velrybí hřbet s podivným malým človíčkem, jenž seděl za ještě podivnějším stolečkem, na němž byl stařičký gramofon s troubou.
„Kamilka s Petrem!“ vykřikl tlumeně Tomáš.
Z hřbetu velryby začala stoupat osvětlená pára, která se měnila v drobné barevné kapénky padající mlhoviny, aby vytvořily zvláštní dekorativní deštník. Zazněl váhavý kolísavý zvuk a rozsvítilo se žlutozelené fosforečné světlo, které scenerii osvítilo.
Byli to samozřejmě oni, se svým překvapením. Petr začal ihned obsluhovat přístroj.
„I am DJ Vodník,“ představil se bublajícím hlasem. "Poslouchejte! To je výzva! Zahraju jednu jedinou píseň, která filmu dodá punc. Zaposlouchejte se do ní. A věřte, že na ni nezapomenete. Zaposlouchejte se do – Desolation Row – jejíhož autora netřeba představovat. Ukončeme vše minulé a začněme něco zcela odlišné. Vytvořme pomyslnou hranici mezi včerejškem a zítřkem. Změňme naši uličku bezútěšnosti v krásné místo. Píseň je dlouhá jedenáct minut a osmnáct vteřin. To je přesně vymezená doba na to, abychom zpytovali svědomí, odhodili nenávist, zášť a předsudky do starého železa. Stejně jako to já sám, teď hned, provedu s tímhle starým křápem.“
Petr jediným odkopnutím sestřelil přístroj z Kamilčina hřbetu.
„A jedinečná šance na to,“ pokračovat, „podat si ruce a tančit. Tak jako já budu tančit s jednou malou vílou.
Ještě dřív vám ale sdělím něco, čemu mnozí již nevěří: LÁSKA EXISTUJE! Nenechte si vnutit bludy, že to všechno krásné kolem je  chemická reakce! To je lež! Láska je všude. V každém z nás! Stačí v ni věřit. Vím, nejradši by nám tu víru v ni vzali a nadělali z nás bezcitné kopie, které jsou ohebné a dobře se opracovávají. Ale to nesmíme dopustit!“
Žasli jsme s Tomem, kde se to v něm vzalo. Měli jsme o něj strach, po tom všem co řekl. Polismeni by ho za to mohli někam zavřít. Ale všechno bylo v pohybu. Už se to nedalo zastavit.
Petr poklekl, natáhl ruku k vodě a vytáhl k sobě  –  Anežku.
„To je Anežka,“ vykřikl Tom znepokojeně. „Kde se tu vzala?“
„Domluvili se na nás s Kamilkou i s Péťou.“
Ohlídla jsem se.
Všimla jsem si mamky. Mávla na mě osuškou.
„Máma je tu taky. A má osušku. Pro Anežku. Převezli nás.“
Zazněla píseň a já zaslechla na jejím začátku nenadálé přehození výhybky a pak už se projevila v celé své kráse.
„Angličtina,“ informoval mě Tomáš.
Anežka s Petrem začali pomalu tančit. Na velrybím hřbetě. Kamilka s nimi líně pohupovala v rytmu melodie.
Ozval se potlesk.
Cítila jsem, jak mnou píseň prostupuje. Že mě šimrá kůže, jak se do ní zadírá a dostává se do krve, která ji rozvádí do všech končin mého těla. Až mě celou pohltila.
Podívala jsem se na Tomáše.
Upřeně na mě hleděl..
Naléhavě.
Zatoužila jsem ho obejmout a tančit s ním.
Naklonil se ke mně a zašeptal: „Chtěla bys tančit, Suzi?“
"Jo,"
Objal mě něžně kolem pasu a přivinul k sobě. Dál už jsme se jen nechali unášet magickou melodií a podmanivým hlasem. Opřela jsem hlavu o jeho rameno a pozorovala dění kolem.
I ostatní se měli k sobě.
Podávali si ruce, mnozí se objímali jako my, a též spolu začínali tančit.
Také se nakazili slavnostní náladou.
Kolovrátkový rytmus písně nenechal nikoho v klidu.
Tančila většina. Staří s mladými. Bohatí s chudými. Všech národností a barev, jež zde byly zastoupeny mezinárodním pionýrským táborem. Nechyběli Vietnamští osadníci s rýžovými klobouky a Romové s houslemi, kterými citlivě doprovodili sólo na foukací harmoniku. Měli v očích slzy. 
Jeden po druhém se návštěvníci přidávali, aby nakonec tančili všichni.
A že jich bylo.
Polismeni odhazovali nůžky. Válely se v písku všude kolem. Nikdo si jich nevšímal. Každý věděl, že mají odpracováno.
My s Tomášem se usmívali a dokonce jsme se políbili, aniž by nám vadilo, že se na nás možná dívá někdo, kdo nám to nepřeje.
Tu noc bylo všechno dovoleno, ale nikdo si nic nedovolil.
Píseň se mi dostala až do morku kostí.
„Přesně!“ řekl Tomáš, když dozněla. „Jedenáct minut a osmnáct vteřin.“
Bylo po všem. Vůbec to nebolelo. Nikomu se nic nestalo. Jako když zafouká vítr a odvane smetí…
Druhý den jsem se přistihla, že si melodii pobrukuji a promítám si do očního pozadí obrazy včerejšího dne.
Měla jsem z toho večera pocit, že přichází, co jednou přijít muselo, ale co jsem neuměla dost dobře pojmenovat.
Později jsem si uvědomila, že večer při filmu už to tam bylo.
Něco, co se nedalo nazvat jinak než změnou. Tenkrát mi z toho až zatrnulo.
Nikdy jsem na to zvláštní představení nezapomněla. A víckrát se neopakovalo. Některé okamžiky se neopakují.
Zbyly vzpomínky, které tomu týdnu vtiskly neopakovatelné kouzlo.
Samotné filmy? Ovlivnily nás na celý život. Hlavně Rebel nás naučil zachovat si tvář a neohýbat páteř. Oba se nám navždy vryly do paměti a kdykoliv se některý z nich promítal, nenechali jsme si ho ujít. I když to už nikdy nebylo jako tehdy.
A text písně plný jinotajů? Probírali jsme ho na gymnáziu. Vlastně mu nikdo pořádně nerozuměl. Každý učitel ho viděl trochu jinak, ale všichni bez rozdílu se shodli na jeho magii.
„Jak jste to všechno dokázali?“ ptali jsme se druhý den Kamilky, Anežky a Petra.
„Sugesce,“ řekl Petr. „A echolokace. Jde pouze o správné použití v praxi...“


14. David a Goliáš


Pomalu se blížil konec týdne a my to naše dobrodružství chtěli nějak důstojně ukončit. Jednou se Tom zmínil, že mají doma malý stan a mě napadlo, postavit ho a přespat v něm. Stál by na travnaté ploše, asi v půli cesty mezi ostrohem a naší chatrčí, nedaleko břehu.
„Rozděláme oheň, opečeme buřty a budeme si povídat.“
Nějak podobně jsem představila plán. Tomáš nadšeně souhlasil. Naši nadšeně nesouhlasili, Bořinovi přikývli, ale nebyli si jisti.
Nikdo si nebyl jist.
Námi.
Kamilka s Petrem a Anežkou slíbili, že nás budou hlídat.
„To chci vidět jak,“ ušklíbla jsem se na oko jedovatě.
Moje novopečené skautské srdce rodiče přesvědčilo, že se nemusí ničeho obávat. Když jsem navíc řekla, našim i Bořinovým, že si nás můžou kdykoliv zkontrolovat, kapitulovali.
A tak se stalo.
Stan byl na místě. 
Tomáš sháněl suché větve a já z nich rovnala hranici. Kolem kroužil motorový člun, a ostré slunce se blížilo k západnímu horizontu. Motor  se ztiši,l a já si prohlížela své dílo. Sklonila jsem se, abych hranici poupravila, a v tom jsem zaslechla prasknout větvičku a blížící se kroky.
Hned jsem poznala, že to není Tom.
Dřív než jsem se stačila otočit, něčí silná ruka mi sevřela krk. Tak silně, až jsem sípavě vykřikla. Čekala jsem už jen, že mi praskne vaz a bude konec.
„Tak co, kočičko,“ ozval se za mým uchem brunátný nepříjemný hlas. „Necháš mě přespat ve svém plátěném příbytku?“
Ucítila jsem pach cigaret, alkoholu a něčeho, co připomínalo aceton, nebo terpentýn.

Udělalo se mně nevolno.

„Myslím, že my dva se tam pohodlně vejdeme,“ pokračoval. „Co říkáš?“
Nemohla jsem odpovědět. Dusila jsem se. A chvěla strachy.
Blížil se Tomáš. S plnou náručí klestí. Bezstarostně si hvízdal. Nebyla jsem schopna ho varovat. Situaci rozpoznal hned, jak se dostal na plac a zahlédl nás. Nepřipustil si nebezpečí.
Odhodil větve a popadl nejsilnější sukovici.
„Pusť ji!“ zavřeštěl, až mu přeskočil hlas a hnal se k nám.
„Hm,.ty máš dokonce šamstra?“ zachechtal se chlap. „Nevadí. Ve třech se to lépe táhne!“
Smýkl se mnou stranou a vrhl se na Toma.
„Suzi, uteč!“
Já stála dál jako opařená. Nešlo se pohnout.
Chlap mu sukovici vyrval z rukou a praštil ho s ní, vší silou,  přímo do kolena. Tak prudce, že ji o něj přerazil.
Na vteřinu zkoprněl a zbledl. Věděl, že už je pozdě couvnout. Muselo ho to děsně bolet. Málem padl na zem, ale udržel se. Jen se malinko zapotácel. Ale místo aby utekl; což vlastně ani nemohl; tasil rybičku. 

Připadal mi najednou hrozně malý a zranitelný. Píchlo mně u srdce.

„Nepovažuj se na mě s nožem, spratku mrňavá!“
Ohnal se po něm, aby mu ho vyrazil, ale Tom neuhnul. Ba přímo rybičku nastavil proti jeho tlapě a vší silou se nohama zapřel, aby udržel stabilitu.
Nožík snadno projel dlaní.
Zvedl ji před sebe a nevěřícně na ni zíral.
Stejně tak Tomáš.
Trvalo to asi deset vteřin. A poslední sluneční paprsek se do nožíku opřel a ozářil ho tak, že spolu s rukou zřetelně vytvořil třpytivý kříž.
Viděla jsem ho asi jenom já.
Potom se útočník z ničeho nic sesul k zemi.
Tom chtěl udělat krok, ale zraněná noha se podlomila a on se s výkřikem skácel vedle něho.
„Petře!“ zaječela jsem. „Kamilko!“
Objevila se a za ní Petrova hlava.
„Musíme ho dostat k vodě, než se probere!“
Péťa byl v mžiku na břehu a snažili jsme se ho táhnout. Nešlo to. Byl těžký jak vepř. Nakonec jsme ho tam dostali tak, že každý táhl za jednu nohu.
Rukou jsme se báli.
„Rychle Kamilko!“
Vystrčila ocas na břeh, a my tělo převrátili na něj. Poté ocas srolovala do ruličky, a chlap vypadal jako náplň do ohromné Hořické trubičky..
„Odvez ho na druhou stranu a počkej na polismeny, snad si s ním poradí.“
 Zamrkala že rozumí, a odplula.
„Člun jsem mu provrtal a potopil, aby nemohl odjet,“ hlásil Petr. „Šel ke dnu, ale jeho doklady mám u sebe.“
„Výborně, Péťo!“
Schovala jsem je a otočila se k Tomovi.
„Ach, Tome.“
Ležel chudák na zemi, obličej zkřivený bolestí, koleno nateklé. 
„Nemůžu s ní pohnout.“
„Viděla jsem ozářený kříž, Tome,“ šeptla jsem mu do ucha. „Co to znamená?“
„Pomohl mi, Suzi. Nikdy bych to nedokázal. Sám bych se neodvážil.“
Pohladila jsem ho.a on se za to se na mě moc hezky podíval.
Naši byli u Bořinových. Hráli kanastu a samozřejmě nic netušili.
Když jsem přiběhla, vyděsili se. Táta chtěl nadávat, nemá rád vyrušování z příjemného odpočinku. Ale jen něco zabručel a zamířil rovnou pro auto. Paní Bořinová s mámou mezi sebou vyděšeně diskutovaly, a Anežka byla celá vyjevená. Já s panem Bořinou jsme se vrátili zpátky k Tomášovi.
„Vy ty maléry snad přitahujete,“ prohodil ke mně ve spěchu.
„Vím, byl to můj nápad,“ omlouvala jsem se. „Vždycky vymyslím nějakou blbost a druhý to za mě odnese. Nejradši bych se neviděla. Ale to, co dokázal Tom...“
Ten byl v klidu, měl jenom třes. Nejspíš projev šoku. U mě to bylo podobné. Nervy pracovaly na plné obrátky.
Při nakládání do auta sykal bolestí. Jelo se do Třemošnice na pohotovost. Cestou se pan Bořina stavil u polismenů na stanici, aby přepadení nahlásil. Poznali ho podle občanky, co mi dal Petr, hned. Známý vykradač chat z Vápenného Podolu. Byli rádi, že ho dopadli. Při zpáteční cestě jsme tam museli sepsat protokol. Já jenom coby svědkyně, samozřejmě.
A bilance našeho stanování?
Tomáš – potrhané kolenní vazy a sádra přes půl nohy.
Já – nečisté svědomí – výčitky.
Tom jako vždycky moji vinu odmítal.
Tahle událost náš kamarádský vztah o to víc upevnila.


15. Autogramiáda


Další den odjížděly kopie. Večer, s naším neuskutečněným ohněm, ony uskutečnily honosný táborák. Dozvěděly se o všem a kupodivu nás slušně pozvaly.  Asi jsme u nich stoupli v ceně. S díky jsme odmítli. Byli jsme po tom všem rádi, že jsme zalezli do postelí. Hlavně Tomáš, pochopitelně.
Odjížděly autobusem druhý den po obědě.
Před polednem se stala zvláštní věc.
O Tomášově činu se rozletěla zpráva po celé Seči. Tady v místě zvaném Ústupky okamžitě. Tom měl podezření na Anežku a její kamarádky. Ta se samozřejmě zapřísáhla, že nic nevyzvonila.
Tomáš byl rád, že se dobelhal s berlemi k nejbližšímu břehu; to znamená na malou pláž, kam chodily obvykle kopie. Dávali jsme si sraz tam. S koupáním byl konec i pro mě. Bez Tomáše by to nebylo ono a já chtěla být s ním. Půjčili jsme si od děvčat židle, sedli si k vodě a povídali si. Celá naše pětka.
Pokud bych nás měla seřadit podle hmotnosti vedle sebe, začala bych Kamilkou, pak dlouho nic, další by následoval Tomáš, já, Petr a na chvostě Anežka. Vyfotit to, byla by to legrační momentka.
Z hovoru nás vytrhla jedna z děvčat; jméno si nepamatuji, pletla jsem si je.
Požádala Tomáše o autogram.
Ten slušně odmítl. Nepřipadal si jako hvězda.
„Na to mám dost času,“ omlouval se. „Doufám.“
Za chvíli se překvapivě vrátila; už jsme si ji zapamatovali; a zeptala se Toma, jestli se může podepsat ona jemu, na jeho sádru. Tomáš byl tak vyvedený z míry, že se smíchem souhlasil, a když poděkovala, řekl jí: „Buď svá.“ V mžiku se před ním vytvořila řada snad všech dvaceti kopií a všechny ho žádaly o totéž. A on každé stejně odpovídal. Vznikla tak jakási autogramiáda naruby, která celý náš zdejší pobyt skvěle doplňovala. Jedna po druhé přicházely a podepisovaly se mu na sádru.
A Tomáš se na každou uculil a řekl:
„Buď svá.“
A mně připomínal pana faráře, rozdávajícího hostie, který říká každému namísto amen, buď svá.
 „Buď svá.“
 „Buď svá.“
 „Buď svá.“
Řekl to devatenáctkrát.
Až dvacátá to změnila.
„Nebudu se ti podepisovat jako ony,“ řekla zpříma. „Ráda bych ti však podala ruku. Jestli dovolíš.“
Byla to ta, co Tomášovi tehdy řekla: „Běž rovně, chasníku!“
Měla na sobě zcela odlišný obal. Pruhované námořnické tričko, na hlavě klobouk, z vlasů upletené dva copy a vetknutou sponu v podobě pavouka.
Celkem normální, uvědomila jsem si.
Fakt jí to slušelo a já byla v tu chvíli malinko ráda, že odjíždí.
„Na mou duši, tobě to dnes sekne,“ řekl Tom a políbil jí ruku. „Jsi svá.“
Ona se pak nečekaně otočila na mou stranu a podala ruku i mně.
„Škoda,“ řekla, „mohly jsme být kámošky.“
Tím mi vyrazila dech, až jsem se zastyděla.
Následovali chlapci. Ani mě, ani Tomáše si nevšímali. Míjeli nás a postupně nastupovali do autobusu, podle toho, jak vyvolávali jejich jména.
Petr zatleskal a Kamilka vyfoukla z útrob gejzír páry, který se proměnil v letní déšť.


16. Opuštěni v Ústupkách


Děvčata a chlapci odjeli směr Praha. Najednou bylo smutno a pusto. My s nimi netáhli, ale na všelijaký jejich křik a hemžení jsme si přece jen zvykli a teď nám to chybělo. Měl přijet ještě poslední oddíl a všechno by asi začalo nanovo. Já však věděla, že to už bude beze mě. Padla na mě melancholická nálada. Tomáš, stejně zamyšlený, koukal nahoru na nebe. Snad hledal odpovědi na své nevyřčené otázky.
Ozvala se Kamilka. Jako vždycky v pravou chvíli.
„Hej, hipsterko, máš strach?“ oslovila mě najednou a já nevěděla, kam míří.
Nechápavě jsem se na ni podívala.
„Proč bych měla mít strach?“
„Všechny jsem svezla, jenom ne tebe. Štítíš se mě, nebo co?“
„Já a štítit? Vždyť víš, vždycky jsem dala přednost někomu jinému. Ani neznám tvůj hřbet.“
„Teď jsi určitě na řadě,“ usmála se svými kosticemi. „Všechno se dá napravit.“ 
Podívala jsem se na Tomáše. Nevadilo mu to.
Vyskočila jsem na ni, strčila prsty do otvorů, kudy jí vychází pára, a pevně se držela.
A ona vyrazila na naši okružní jízdu po přehradě Seči.
Kolem nádrže to bylo asi deset kilometrů, ale když dohnat, tak dohnat, řekly jsme si. Kamilka přidala a já sledovala ujíždějící krajinu. Za Ústupkami k severní části Dolní Vsi…
Tam zavoněl příjemně heřmánek.
„Kamilko, zastav mi u břehu.“
Seskočila jsem, vyběhla na louku a v rychlosti z něho natrhala kytičku. Svázala jsem ji několika silnými stébly trávy a vrátila se ke Kamilce.
„To je heřmánek, přivoň si.“
„Krásně voní,“ zvolala nadšeně. „Česky.“
A pokračovaly jsme dál a dál, až jsme se ocitly v Březinkách; což mi připomnělo jeden tábor, o kterém jsem četla a kam bych se nechtěla nikdy dostat. Zpátky, přes jižní stranu Dolní Vsi, kolem Hoješína do Horní Vsi, minuly jsme Leškovu Hůrku, a začalo nekonečné množství „přísečských" chat. Následoval kemp a hlavní pláž, mezinárodní pionýrský tábor, hráz a ohebský ostroh, až jsme připluly zpátky do Ústupků.
Petr seděl na písku vedle Tomáše. V ruce bongo, vyťukával rytmus a zpíval jako Bob Marley. Vedle tančila Anežka. Bosky
Byl na ně moc hezký pohled.
Na souši jsem měla závrať a sotva jsem se dopotácela k ostatním. Ráda jsem si k nim přisedla.
„Prosím Petře, pověs tuhle kytičku na svou vrbu, těsně nad vodu, aby se k ní Kamilka dostala čumákem.“
„Péťa umí anglicky,“ oznámil Tomáš, "ale neřekne, kde se to naučil.“
Poté, co se vrátil z vody, jsem se na něj přísně podívala: „Tak jak je to s tou angličtinou?!“
„No," zatvářil se provinile. „Máme svoje vlastní, podvodní, způsoby výuky...“ 
To řekl, skočil na vrbu jako gibon a ztuhl s fajfkou mezi zuby.

 


Naši se za těch pár dní s Bořinovými tak spřátelili, že jsme fungovali spíš jako jedna rozšířená rodina. Dva tátové, dvě mámy, dvě dcery, jeden syn. A to jsem netušila, že kdesi tady, v té době, byl počat můj mladší bráška.
Jak?
Drazí rodiče nejspíš sami sebe neuhlídali.
Loučení bývá smutné. My, naše pětice, jsme se rozhodli, že bude veselé. Petr ode mne dostal vodní dýmku.
„Když je vodní, tak určitě do vody,“ spokojeně pobrukoval.
Sám mi daroval škebli. Voněla bahnem a rybinou.
„Je to perlotvorka,“ vysvětloval. „Občas se sem zatoulají z Chrudimky. Uvnitř jsou dva korálky do tvých uší.“
Musela jsem mu dát pusu. Tvrdil, že je první od suchozemské holky. Pokud mě ovšem nepředběhla Anežka.
S ní to bylo jednoduché. Stačilo jí slíbit, že o prázdninách zase přijedu.

Kamilku jsem naposedy políbila. Přes celý čumák. Řekla jí, že se stavím v Kolíně ve Zverimexu, jestli nemají ještě jedno Paví očko.

Zatroubila jako na lesní roh.


17. Mezi nebem a zemí


Pozdě odpoledne jsme zůstali s Tomášem sami. Ostatní to samozřejmě chápali. Jen Anežka se okatě usmála. Evidentně si z nás dělala srandu. 
„Nemít nohu v sádře,“ zamračil se Tomáš, „nakopl bych ji.“
Nemusel to dělat, v tom momentě skočila za Kamilkou a Petrem do vody, aby hráli vodní pólo.
Najednou jsme nevěděli o čem mluvit, tak jsme skončili u školy. Tomáš bude opět jezdit denně s Anežkou  autobusem do Seče. Já pěšky v Kolíně do Východky… Netěšila jsem se. Algebra mi naháněla hrůzu. Tom se smál a říkal, že kdybych byla tady, že by mě doučoval. A to by se mi líbilo.
Jenže něco jiného jsou sny, a něco jiného skutečnost.
Nakonec jsme zůstali přece jen u snů, protože jsou příjemnější.
Natáhli jsme se do písku na záda, nohama od sebe, a oba položili hlavu druhému na pravé rameno.
„Takhle spí skauti, jestliže nemají co pod hlavu,“ poznamenal Tomáš.
Paže jsme upažili do pravého úhlu a vytvořili živý kříž, a nebo taky podivného člověka.
„Vidíš?“ řekl. „Teď jsme jako jedno tělo. Se čtyřma nohama, čtyřma rukama, a dvěma hlavami.“
„Oboupohlavní,“ dodala jsem se smíchem, „a přitom na tom není nic nepatřičného.“
„Nesměj se. Podívej nahoru,“ řekl zasněně. „Nad námi je nebe.“
„Taky jsem si všimla. Plné hvězd, které nejsou vidět a přeci existují.“
„Víš, Suzi, jak to tam chodí?“
„Jak?“
„Když tady někdo umře, tam se pro něho rozsvítí plamínek, aby duše věděla, kam odejít. A jestliže se na zemi narodí dítě, nejstarší plamínek nahoře zhasne, aby uvolnil místo dalšímu. Proto hvězdy blikají. Obměňují se, protože i lidi se obměňují. Jedni umírají a druzí se rodí.“
„Nechci být hvězda.“
„To by nebylo spravedlivé, každý musí jednou zazářit.“
Dala jsem mu za pravdu.
„Povím ti ještě něco, Suzi, co mi trochu prozradilo o tom nebi. Jednou se v Seči, na stropě autobusové zastávky, objevily verše. Moc se mi líbily. Kdosi je tam napsal barevnou křídou.“
„Jaké?“


           „Když jsi se narodila, pršelo.
           Ale to nebyl déšť.
           To jenom nebe plakalo,
           že ztratilo svou nejkrásnější hvězdičku.“


„To je krásný.“
„Bohužel verše nevydržely ani den. Někdo je zabílil.“
„To musela být hlava maková.“
„Taky že byla. Ale další den se tam verše objevily znovu, a já měl hroznou radost.“
„Jak to dopadlo, Tome?“
„Ten zabedněnec je zase zatřel.“
„Musel být tupec.“
„Později jsem si všiml, že tam je opět jiný nápis.“
„Co to bylo?“
" A přece se točí! Howg! “
„To je skvělý; pravdu mám já a domluvil jsem; tak nějak, že? Indiánsky.“
„Přesně. Víš, jak to skončilo?“
„Jak?“
„Když i tenhle nápis znovu zmizel, někdo napsal poslední.“
„Fakt?“
„Podobný tomu poslednímu slovu, ale o hodně sprostší. “
„Hov..?“ 
Zadrhla jsem se. Málem jsem se zasmála, ale smích mi ztuhl na rtech. Nezdálo se mi to vtipné. To nebylo k smíchu.
„Ten už ale nikdo nezabílil, Suzi!“ Tomáš se rozohnil. „Chápeš? Je tam pořád! A tak to bylo se vším, rozumíš?“
Koukala jsem na něj s otevřenou pusou.
„To je pro mě k nepochopení, Suzi,“ hněval se. „Ale ta básnička mi řekla alespoň něco o nebi a o zemi...“
„Je moc hezká, Tomáši. Já bych ji nikdy nezatřela, naopak bych ji zarámovala. I kdyby byla na stropě.“
„Já vím, protože jsi jiná,“ odmlčel se. „Pamatuješ, jak recitoval tramp u toho kiosku v Seči? Připomněl mi to.“
„Něco o bohu...“
„Jo, ...já chtěl abys vládnul,
           to znamená tvořil.
           A ty místo toho,
           co si stvořil,
           tak si zase zbořil!“
„To je přesně ono, Tome. Viď? Musím o tom napsat ve škole sloh.“
„A pak mi ho dáš přečíst.“
„Dám, uvidíš. Máš moje slovo.“
Byla jsem rozhodnuta o tom určitě napsat. Protože umím držet slovo.
„Tome, až vyrosteš, chceš mít děti?“ odbočila jsem.
„Jo, nejmíň tři. Kluky i holky.“
„Ale to by potom musely být nejmíň čtyři...“
„Jé a pak že ti nejde algebra. Proč tak náhle o dětech?“
„Protože někdy zjistíš, že už je pozdě.“
„Ty máš ještě dost času, Suzi.“
„No však proto se ptám, když ten čas mám. Já bych je chtěla taky. Jenom se bojím, aby to nebyly pouhé sny.“ 
„Není čeho se bát. Stačí si je plnit.“
„A jak, prosím tě?“
„To bys chtěla vědět, viď? Tak. Proč jsme toho spolu tolik prožili? Protože jsme si je chtěli plnit. Chce to  snažit se. Jít za nimi. Nedat jim pokoj, dokud se ti nesplní.“
„Ty jsi snílek.“
„Ty taky. Víš moc dobře, že samotnému by se nikomu neplnily.“
„Tome, a s kým bys je chtěl mít…?“
„To je všetečná otázka...“
Jeho rozčepýřená hlava se otřela o mou tvář.
„Já to myslím vážně.“
„Přeci s jednou hodnou ženskou...“
Tenkrát jsem si byla jistá, že vím, kterou myslí.
„Horší, že se nemůžu rozhodnout, co budu dělat, až vychodím školu,“ začala jsem o něčem jiném, "to vážně nevím.“
„Na to máš taky dost času.“
„To jo, stačí mít určitý cíl, že? Pro tebe hrozně jednoduché, ale pro mě…?“
„Záleží, co tě baví, Suzi. Bývá to právě dané češtinou a matikou. Co tě baví víc?“
„Určitě čeština.“
„A z češtiny? Pravopis, psaní, sloh, čtení, recitace, zpěv?“
„Psaní blbostí. Pořád píšu nějaký blbosti.“
„Tak mi pověz některou tu blbost.“
„To nemůžu.“
„Proč?“
„Smál by ses mi.“
„Nesmál.“
„Dobře, ale jenom jednu, a nesměj se:“

                                               – Postavím si most přes řeku,
                                                  abych pod ním mohla proplouvat.
                                                  Udělám díru do lodě,
                                                  abych se naučila plavat.
                                                  A jestliže se neutopím,
                                                  začnu konečně žít. – 

„To je pěkný, to si napsala sama?“
„Jo, blbost, že?
„Ale ne, je to pěkný, má to náladu okamžiku. Suzi! Všechno, co napíšeš, schovej, nic nevyhazuj, nic neboř, to bys byla jak ten ze zastávky. Piš, posílej mi to a já ti to budu hodnotit. A tím pádem si můžeme pořád psát. Bude záležet na tvém psaní.“
A bylo to. Hrozně jednoduché, pro Tomáše. Ale na mou duši měl pravdu. Nebýt jeho, nikdy bych nezačala psát. Sama od sebe bych tohle vyprávění nikdy nesesmolila. Ten impuls byl od něho. Měl cit, předvídal.
„Dobře, Tome, já budu psát a ty hodnotit. Začnu se zastávkou. A nebudeš mě šetřit. Slibuješ?“
„Radši ne. Pokud si dva věří, nemusí si nic slibovat...“
To byl jeho slib. Víc, než jen slib.
Bylo pozdě, museli jsme se rozejít. Mohli bychom si povídat celou noc. Hvězdy začínaly vykukovat a to by teprve byla romantika. Ale v nejlepším se má přestat. Tak jsme přestali. A já začala s psaním. Svůj závazek jsem dodržela a napsala povídku o zastávce. Jmenovala se Povídka pro zastávku. Dostala jsem kupodivu jedničku.
Táta říkal, že se pohnuly ledy. A to bylo v září. Měl pravdu. U mě se pohnuly. Rozhodla jsem se, že v tom nepřestanu. 
Ale abych nepředbíhala.
Postavit Tomáše zpátky na nohy byla celkem fuška. Doprovodila jsem ho samozřejmě až domů.
Než vešel, stačila jsem ho nešikovně políbit.
Pouze malý dotyk.
Pousmál se, zamával a zmizel zadveřmi.

Ještě chvíli jsem za nimi stála a čekala, jestli se ještě neotevřou.

Bylo mi těžko.
Ani jsme se pořádně nerozloučili.
Jako by zmizel nadobro.
Nevěřila jsem, že je po všem.
Ale stalo se.
Netušila jsem, že stojí o berlích z druhé strany dveří, a čeká jako já..
Ovšem ani to nebyla tečka.
Místo Toma se objevil pan Bořina, a ukázal se jako správný kavalír. Doprovodil pro změnu domů on mě. Přičítala jsem to jeho skautskému srdci. Při cestě se ke mně otočil a zastavil:
„Chci se tě na něco zeptat, Zuzko. Nemusíš mi odpovídat. Víš, mně na Tomášovi záleží. Máš ho opravdu ráda?“
Nemám ráda takové důvěrné otázky. Být to táta, vybouchla bych jako Etna.
Ale byl to otec mýho nejlepšího kamaráda. Tak jsem musela být umírněná.
A výsledek?
Blábolení.
„Nevím,“ řekla jsem rozpačitě. „Je to zvláštní pocit. Nikdy jsem nic takového nepoznala. Nedokážu to vyjádřit. Je nám spolu dobře. Jako bychom k sobě patřili. Máme si pořád o čem povídat.“
„Je tvrdá palice, Zuzko. Když si umane, nikdo s ním nehne.“
„Zrovna to se mi na něm líbí,“ zvolala jsem radostně. „A má veliké srdce. A rozum. Nebojí se.“
„Něco ti prozradím,“ znovu jsme se dali do chůze, „možná ti to udělá radost.“
Zvedla jsem k němu oči.
„Vaši mají vážný zájem o chatu, ze které odjíždíte.“
Málem mi zaskočilo.
A to jsem nic nejedla.
„Děláte si legraci?“
„Ne, nedělám.“ 
Táta měl pravdu s tím potřeštěným trdlem. Občas se to u mě projevuje.
Jako tenkrát.
Vyskočila jsem a velkému Tomovi vlepila pusu.
„Děkuji. Ten kousek už doběhnu.“
Najednou jsem si připadala lehká jako vážka.
Algebra? -  Žádná překážka.
Sny? - Nejsou neuskutečnitelné. Stačí za nimi jít a nedat jim pokoj, dokud se ti nesplní.
Ještě že u sebe nosím pořád tužku.

                                                               Básničky o lásce píše,
                                                               aniž by kdy miloval.
                                                               Hraje si na hrdinu,
                                                               nepoznal však válku.
                                                               Je chorý, ale nic ho nebolí.
                                                               Na všechno zná odpověď,
                                                               sobě neodpoví.
                                                               Netuší co je za dveřmi,
                                                               kterými denně prochází...

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

10.09.2017 09:15:56dát kritice tipK3
redaktor prózy

Podle statistik se čte zhruba stejně. Třeba moje vnučka, pro kterou jsem psal Seč. Je do čtení úplně poblázněná a to ji jsou teprve čtyři. Už se chce učit písmenka, aby mohla sama...

Já ti přeju ať ti, po tolika letech, vyjde celá sbírka povídek. Dík za odpověď.

10.09.2017 06:40:32dát kritice tipupupa

Ďakujem za poklonu, ja len, že nás je tak žalostne málo, že sa pokojne vojdeme na 1-2 literárne servery, zvyšok ľudstva akoby nebol. Asi podvedome žijeme v ére, keď sa knihy čítali, v početných nákladoch vydávali a ľudia sa nehanbili na verejnosti priznať, že sú fanúškovia Párala, Hrabala... u nás mnohí, to je jedno, umenie je mŕtve. Nebol internet, ale boli časopisy, ktoré s amatérmi komunikovali a ja keď si spomeniem, ako mi vyšla prvá, doteraz jediná poviedka v časopise Dotyky... vtedy som skoro zomrel od šťastia. Vtedy, v r.1990.

09.09.2017 17:39:42dát kritice tipK3
redaktor prózy

upupa: velmi moc díky, žes odepsal. Mě dost záleželo, co tomu řekneš právě ty.

02.09.2017 09:59:54dát kritice tipupupa

Odvolávam včerajšie vyjadrenie, je to úplne tip-top, veľmi dobre sa to číta a mne najviac ladí, že sú tam práve také repliky, aké sám rád používam. Čo však najviac obdivujem: Že dokážeš ten príbeh poňať z pohľadu tej druhej strany, že je rozprávačom dievča. No a tiež, že ide vlastne o spomienky na mladosť, teda realistický príbeh, v ktorom však ako samozrejmosť vystupuje veľryba grónska, tak to je sila! Dočítal som asi do polovice, takže neviem, ako to dopadne, ale dá sa to použiť aj ako terapeutický príbeh pre fóbiou zasiahnuté devy. Čo sa týka klíčiacej lásky, to nechám stranou, lebo tomu už akosi nerozumiem.

Tiež mám vodný príbeh, je o morskej panne, ešte nikde nebol uverejnený. Tá vodná potvora je v skutočnosti jedno pobláznené pubertálne dievča. No veď aj tvoja veľryba bude asi mať reálny základ.

Príbeh by mohlo pokojne vydať nejaké vydavateľstvo, isto by zaujal hlavne ženské čitateľky, no veď knihy čítajú už iba ženy, česť a sláva im za to!

01.09.2017 23:53:03dát kritice tipupupa

Ahoj Karle! Toto je strašne dlhé. Prečítam si neskôr, len toľko málo: Musel by som asi sedieť s tebou u baru, aby sme mohli riešiť detaily. Máš moderný nábeh priamo k veci. Vyhýbaš sa bežným nástrahám, len akoby to bolo nepravdivé. Veľryba grónska musí vystupovať ako úplne reálna bytosť, ako hoci svokra (tchýně), teraz to nebudem rozoberať, musím si prečítať, a ja som bol týždeň mimo. Zajtra sa rozhliadnem.

16.08.2017 17:43:05dát kritice tipK3
redaktor prózy

HB - škoda. Myslím, že bys změnil názor. Ale k tomu je odsouzená většina delších textů, bohužel.

16.08.2017 17:09:06dát kritice tipHelgi Brandari

Četl jsem 1. část. Určitě kdyby to bylo kratší, dočetl bych, ale při současné délce tomu čas nedám. Myslím si, že tvoje ichforma je trochu upracovaná a balancuje někde mezi slohovkou velice poctivé gymplačky a někoho, kdo čtením stejných a podobných textů spadl do určitého stereotypu.

Z toho vychází taková poctivá průměrnost, která neurazí ani nenadchne. Mluvící rybka, běžně používaná, nevybočující, nekonfliktní slovní zásoba... Neláká mě číst dílo, které od počátku působí dojmem, že už jsem ho četl (ať už vyjadřováním, nebo dějem...) Prostě nezaujalo, promiň.

 

 

06.08.2017 06:25:17dát kritice tipK3
redaktor prózy

Ireno, moc dík.

05.08.2017 22:57:47dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Chtěla jsem se zeptat na možnost nominace do PM, a koukám, že už se stalo...tak fajn.

22.07.2017 08:05:34dát kritice tipK3
redaktor prózy

Dík, ahoj.

21.07.2017 23:23:50dát kritice tipZdenda

Ono taky... na čtenářovu trpělivost má obrovský vliv autorovo renomé. :)

Zkusím se k tomu vrátit. Zatím.

21.07.2017 23:10:47dát kritice tipK3
redaktor prózy

To je právě ono. První dvě kapitoly jsem napsal už někdy před deseti lety a teď jsem se rozhot to dopsat. Pro vnučku. A dospělo to úplně jinam než jsem zamýšlel, nedalo se to zastavit. Chtěl jsem ovšem aby jí to nutilo, číst opakovaně s věkem. Škoda, že tě to odradilo, dává to smysl a děj i postavy se vyvíjejí až do konce. Možná zkusím ještě něco na začátek přidat, jak se zmiňuješ. Dík.

21.07.2017 22:19:40dát kritice tipZdenda

Přečetl jsem první dvě kapitoly a nějak mě nenapadá nic zásadního, co bych k tomu řekl. Je to docela milé a nečte se to špatně, na druhou stranu mě ani moc neláká číst to dál. Nějak jako nevím, co bych od zbytku textu měl čekat... přece to nemůže být celý o tom, jak převážejí malou velrybu... takže jestli bych něco poradil, tak možná navnadit čtenáře hned někde ze začátku, dát mu najevo, co vlastně bude číst.

18.07.2017 18:49:01dát kritice tipK3
redaktor prózy

Ne, nenaštaval jsem se i když jsem čekal trochu příznivější soud. Ono je potřeba člověka občas trochu zkrouhnout, aby nebyl domýšlivý. A to ještě nečet Zdenda a StvN. Dík za přečtení. Chybu opravím.

18.07.2017 15:06:11dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Po nahlédnutí do ostatních komentářů, z nichž některé navrhují, rozdělit povídku na víc částí, do více dílů "seriálu" mi připadá, že tak, jak je to teď, tedy pohromadě, je to možná lepší, než dělené či dokonce postupně zveřejňované. Myslím, že takhle, pohromadě, se v tom čtenář lépe orientuje a číst postupně to ostatně může i tak (taky se mi to rozložilo na "od včerejška do dneška")

18.07.2017 15:01:42dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Po přečtení prologu a odhlédnutí k posuvníku na pravé straně okna,  naznačujícímu délku textu, mě sice naplní obavy, které se však  po přečtení jedné či dvou stránek první kapitoly rozplynou  a úvodní dvě pohádkové kapitoly o verlrybě se mi čtou dobře.  Střih od pohádky k jinému tématu (v kapitole 3. Seč) mě překvapil.  Zároveň začínám tušit jakýsi anachronismus:  MBéčko, Mezinárodní tábor na Seči, Vietnamská tržnice, totalitní policajti --  mohly se tyhle čtyři fakty sejít v jednom čase?  Další věc, která mi vrtá hlavou je věk těch dvou:  Tomáš je místy (když mluví o holkách)  "moc chytrej" --  možná je o hodně starší než Zuzka.  Po chvíli mám dojem, jako by Tomáš a hlavně Zuzka během první poloviny povídky  zestárnuli oněkolik let, takže když je ke konci jejich stáří konkrétné uvedeno,  je pro mě překvapením, jak jsou malí.  Zaráží mě také ono množtví ideí a "myšlenkových směrů" které jsou v té povídce  zmiňovány -- zmiňovány takovým naivním způsobem.  Jako by to místy opravdu psala malá holka, zvlášť některé pasáže,  obsahující kompletní výčet (nadbytečných) podrobností.

 Pohádka, společneské drama, zpomínka na dětskou lásku, mysteriozní scifi,  dětské fantazírování -- neumím si vybrat, ke kterému z těchhle tématů má  ta povídka blíž a jejich spojení do jednoho textu mě spíš uvádí do rozpaků.  Mám raději povídky, které drží jednu (dějovou, náladovou, tématickou, žánrovou)  linii. Tahle je na mě příliš "všesměrová". Snad se na mě nenaštveš :-)

 Plus upozornění na gramatickou nepřesnost:  ...Dotkla jsem se Tomášovi ruky... ## Tomášovy  

13.07.2017 19:45:24dát kritice tipK3
redaktor prózy

Jardo: dík za přečtení a za kritiku. Také jsem rozmýšlel, zda dát na pokrač. aj.  Ale věci na pokračování moc lidí nečte, alespoň já mám ten dojem. Tak jsem dal na povídky. Co se týče chyb, nevím, zda jsi četl na Písmáku, či na povídkách. Na Písmáku jsem jich dost opravil, na Pište... zatím ne. Už jsem to chtěl mít z krku a mnohdy jsem na to mžoural do noci. Ale to mě neomlouvá.

korloid: Moc děkuji a jsem rád, že se líbilo. Olejíčkem Kamilkou jsme ošetřovali naše děti. Hvězdičky šiř klidně dál, ať jich je plné nebe. Básnička Když jsi se narodila, pršelo... byla načmáraná v Týništi na stropě čekárny na nádraží. Zabílili ji, ale ještě dřív jsem si ji stačil opsat. Pořád mám u sebe tužku. Dík :).

13.07.2017 17:56:51dát kritice tipkorloid

Velmi zajímavé vyprávění.

Heřmánek pravý - Matricaria chamomilla. Dětský olejíček Kamilka.:-)

To povídání a básnička o hvězdičkách a lidech je moc krásné, s dovolením ho budu šířit dále.

13.07.2017 12:49:46dát kritice tiprevírník

Karle, konečně jsem našel dost odvahy a taky času k přečtení tvé dlouhé povídky. Nelituju. Je to krása. Přitom uvažuju, jestli by bylo lepší dát ji sem po kouskách, třeba na desetkrát, jak se mi předtím zdálo, anebo tak jaks ji dal. Teď si nejsem jistý. Ale ať tak či tak, obdivuju tvou představivost a umění stvořit napůl pohádkový a ve skutečnosti reálný příběh o mladičké lásce a přátelství.

(P.S. - trochu mi vadily občasné chyby v použití správných pádů ji/jí a ni/ní. Ale v zápalu napínavého čtení jsem je "statečně" překonával.)

12.07.2017 10:42:41dát kritice tipK3
redaktor prózy

Dík, mám radost. Nebyl jsem si jistý, jestli to dokážeš ty a ostatní v podobném věku strávit :).

12.07.2017 06:43:04dát kritice tipMeggy607

K3 : Je to krásný a poutavý příběh  

10.07.2017 22:36:16dát kritice tipK3
redaktor prózy

Nevím jak bych to vyjádřil. Dítě je tady spíš jenom jako zprostřetkovatel nebo tlumočník, to je potřeba brát s rezervou, spíš jako podobenství, alegorii. Je to také trochu parafráze naší skutečné listopadové. Taky se mluvilo o studentech jako o dětech. Nebo to brát  v tomhle jako pohádku... Každopádně dík za přečtení.

10.07.2017 21:36:29dát kritice tipEvženie Brambůrková

Velryba je pěkný nápad. I příběh se rozvíjí zajímavě.

Možná bych to podávala po částech.

Je pravda, že se to bere jako vyprávění po letech, ale neumím si představit desetileté dítě, jak uvažuje na takové úrovni a hlavně nahlas formulije své myšlenkové pochody. 

Na to by neměla ani jako starší.  Ale možná jsem už zapomněla, že jsme bývali ti nejchytřejší na planetě. :-)

/T

10.07.2017 21:01:02dát kritice tipK3
redaktor prózy

Já děkuju tobě, Ireno.

10.07.2017 20:54:22dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, vypracoval sis svůj zvláštní povídkový styl. Je mi to blízké, obdivuju, že nenásilně dokážeš skloubit fantazii a realitu, to já nedovedu. Pro mne moc dobré. A tohle obzvlášť:

Sny? - Nejsou neuskutečnitelné. Stačí za nimi jít a nedat jim pokoj, dokud se ti nesplní.Ještě že u sebe nosím pořád tužku.

Díky.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.