Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pod svícnem tma

01. 08. 2017
28
63
6567
Autor
Gora

anotace:

 

„ Jsme jako matky, které nosí v lůně štěstí i hoře, o kterých nic nevědí. Zprvu nevíme, jaké činy nebo zločiny, jaký osud, jaké dobro a jaké zlo v sobě máme: a teprve podzim vyjeví, co zplodilo jaro, a teprve večer bude jasné, co ráno začalo. “ /C.G.Jung/

     

Pod svícnem tma

 

Podvečer vykreslil listy proti barevné obloze do detailu, snad by se daly v korunách stromů spočítat. Odlesky oranžového slunce postupně opouštěly zahradu domku. Lidem posedávajícím venku dýchnul do zad vítr pozdní srpnové noci. Odnesl vlídnost letního dne.

Mužíček s velkou hlavou se natahoval ze židle po svých francouzských holích. Bez nich  nebyl schopen dojít domů. Kouknul úkosem do tváře asi šedesátiletého dlouhána.

„Děje se něco, Toníku?“

Kamarád vstal z lavice a podal mu hole, pak se vrátil na židli pod jabloní.  Rozvážně popil pivo z láhve. Sbíral odvahu, protože nikdy správně neodhadnul, jak prchlivý Slávek zareaguje, ale nakonec se zeptal: „Pověz mi, Slávo, proč tady vegetuješ tak sám? Domek pěkně udržovaný, všechna čest, ale v poslední době přece jen všechno sotva zvládáš.  Přistěhuju se a budu ti nápomocný, místa je tu dost! Co na to říkáš?,“ naklonil se a pohlédnul do obličeje poznamenaným jizvičkami po akné. „ Po operaci tak jako tak budeš odkázaný na něčí pomoc, než začneš znovu chodit.“

„Kdyby mi neutekla Dana, se kterou jsme tu žili na hromádce, neměl bych teď takové starosti. Styděla se prý se mnou někam mezi lidi. Třeba na návštěvu ke své mámě, že jsem malej, ale do postele by mi lezla furt. Říkala, že jsem dobrej, jo, kdyby mi všechno šlo jako sex,“ povzdychnul s falešnou skromností.  „A víš, Tondo, co na tom je největší fór?“ přerušil na chvíli dlouhou řeč.

Tonda se díval tak trochu stranou, nerad naslouchal intimnostem ze života Slávy a jeho bývalé přítelkyně. Měl k pocitu trapnosti dost pádný důvod.

„Když prodala svůj domek, bydlela u osmdesátiletého chlapa, a za staříka se nestyděla, zlatokopka…“ odplivnul na trávu zlou slinu. Svěsil velkou hlavu a podmračil obličej. „Ale co, je to pryč. Pojď, dáme si v kuchyni ještě jedno pivo, a ty si zítra dones z ubytovny svoje věci. Stejně jsem uvažoval, že ti to nabídnu.“  Poopravil si naslouchadlo, zavěsil lokty do holí a šoural se do chodby.

Vysoký muž s prošedivělým strništěm na tváři se rozzářil a úslužně otevřel dveře.

„Díky, Slávku. Moc toho nebude -  mám jen pár hadrů, stará mne o všechno obrala. Když jsem se vrátil z basy, měla doma jinýho.  Ale to už je dávná historie, dyť víš, jsem teď volnej jak ten pták. Kašleme na ženský, máš recht - stejně jsou většinou vypočítavý mrchy, i ta tvoje Dana a moje ex…“

„Uvnitř mi ale cigára kouřit nebudeš, Tondo, na to zapomeň! A taky pomůžeš s knoflíky, stejně si žádnou práci nehledáš. Třídění knoflíků je dobrej přivýdělek k nemocenské, třeba na pivo, co ty na to?“ komandoval začerstva Slávek.

Antonín horlivě přikyvoval: „Bez ženských a bez tabáku, Slávo.“  Dlouhán by v ten okamžik slíbil malému muži  s prchlivou náturou za bydlení cokoliv. Uklízení přešlo Tondovi do krve při dvou pobytech v kriminále, a snaha vyhovět byla vlastní jeho dobrácké povaze. Dřív, zamlada, kradl jako straka, většinou chtěl někomu těmi věcmi udělat radost. Kámošům z mokré čtvrti, ženským, a nakonec manželce a dětem. Někdy maléry proplul, ale občas to špatně dopadlo. Několik posledních roků sekal latinu! Už nebyl nejmladší a užil si v životě své.

Ale donutit se ke každodenní práci, to pro něj bylo horší. Brigádničit pár dní, prachy na ruku, a občas, když chytil slinu, nějaký den volna, to mu vyhovovalo nejvíc. Měl rád veselou společnost a víkend byl někdy příliš krátký. Byl typ džentlmena, neměl nouzi ani o nabídky ke společnému bydlení, ale k žádné ženě se nechtěl poutat.

Konečně se i na něj trošku usmálo štěstí. Našel domov, a možná napořád. Slávu čekají dvě operace kolen za sebou, to bude trvat, než se postaví na nohy, jestli vůbec…  Sbohem, ubytovno. Je čas oslavovat, aspoň malinko.

 A to, že Dana, která dost dlouho s liliputem žila v domečku, se úplnou náhodou, která nahrává osamělým, vyskytla i v jeho posteli, zůstane před Slávkem utajeno. Navždycky.

Vyndal z ledničky lahve s pivem, otevřel a ťuknul si s kamarádem, jehož vypracované paže donesly zbytek těla na holích mezitím domů. Nebude jim spolu zle, Sláva má mozek na vymýšlení a on ruce na provedení jeho přání.

 Už byli docela v náladě, když zazvonil mobil. Slávek kouknul na displej a zůstal jako opařený. Právě volala Dana! Odložil dotírající telefon pod polštář a nevěnoval mu pozornost. To počká.

 

………………

O měsíc později:

„Tak co nic neříkáš, Slávku? Přece jsem se omluvila. Potřebuješ mne, zvlášť teď, kdy tě propustí ze špitálu,“ vemlouvala se Dana do přízně bývalého milence. Nevynechala jedinou příležitost k návštěvě na ortopedii, aby přemluvila Slávu k souhlasu s jejím návratem do domku na kraji vsi. Vlastní syn ji kvůli dluhům úplně ožebračil.  Prodala před dvěma roky dům, aby měl prostředky na splacení rychlých půjček. Nebýt mámy, šel by do vězení.

Neměla vlastně kam jít, kam se vrtnout. Soused z ulice, velmi letitý pán,  zpovzdálí sledoval její neštěstí. Nabídnul jí práci hospodyně ve své vile. Byl vděčný, že se o něj stará. Nebyla tam spokojená. Ještě se cítila poměrně mladá, vždyť padesátka přece dnes není žádný věk, a nechtěla fungovat jenom jako pečovatelka. Tak tehdy kývla na nabídku liliputa, a zakotvila v domku, který postavili kdysi jeho rodiče na konci stejné ulice. Slávek nebyl zlý, jen kdyby tolik neporoučel. Párkrát se nepohodli a Dana odešla na ubytovnu. Právě od Antonína se dozvěděla, že Sláva šel na operaci. Vycítila svoji šanci na návrat.

 

……………. 

Ležel se zafačovaným kolenem na posteli a koukal z okna. Pokoj měl na dveřích označení „Nadstandard“. Pozoroval listí, které se občas sneslo zvenku na parapet. Stromy měl rád, na rozdíl od lidí. Táta kdysi připevnil na kmen staré jabloně žebřík a sedátko. Když chlapci bylo úzko nebo chtěl pozorovat svět z výšky, vyšplhal nahoru a cítil se lépe. Ale stejně se raději neměl narodit, než žít jako trpaslík, to raději nebýt, přemítal kolikrát na posedu v koruně stromu. Nesnášel své tělo, které ustavičně trpělo, třeba věčnými záněty v uších. Nejen že měl krátké zkřivené nohy, ošklivý obličej, ale ještě nedoslýchal. A člověk, který nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani jiné lidi.

Zdánlivě netečně hleděl z okna. Předstíral, že Danu neslyší. Polknul slinu a otřel si hřbetem dlaně široká ústa. Neodpovídal. Nechá ji, ať prosí, ať se kroutí a ponižuje. Cítil, jak ho jen už to pomyšlení vzrušuje. Stejně ji vezme zpět, oba to ví, jen ještě chvíli vychutná slast vítěze, ještě chvíli… Kolikrát se on musel v životě ponížit, dolejzat, aby s ním někdo kamarádil, aby si sehnal ženskou, aby ho lidi brali vážně. Ženy ho rády provokovaly, jako by byl malý chlapeček, a on přitom neznal nic lepšího, než opravdový sex. Cítil, že na něj koukají jako na směšnou hříčku přírody. Do smíchu mu ale nebývá. Tak teď si to vychutná!  Daně určitě došlo, že se u něj, postiženého Slávy Kožíka, měla dobře. Ani o peníze nebyla nouze.

Dana přenesla židli k nemocniční posteli. Vsedě pak vjela dlaní do bohaté mužovy kštice a něco něžného zašeptala do ucha. Trucovitě škubnul bradou jako puberťák a ani tehdy na ni nepohlédl. Pohladila jakoby mimoděk rukou přikrývku o něco níž, konečně ucítila nějakou odezvu. Na nic už nečekala a vsunula hlavu pod deku. Příštích pár minut rozhodlo.

 

……………

Nějaký čas nato vystoupila ze sanitky a tlačila nemohoucího Slávka na vozíku k domku. Před vraty vítězoslavně zacinkala svazkem jeho klíčů.

V kůlně na dvoře někdo řezal dřevo na cirkulárce zády k silnici a házel polínka na hromadu. Byl to hubený dlouhán. Sanitku neslyšel. Po chvíli vypnul pilu a vyndal z kapsy cigarety. Teď teprve zaregistroval příjezd majitele domu.

„To jsem moc rád, že jsem tě našel v pilné práci, zima je skoro za dveřmi. Pojď blíž, seznámím tě s přítelkyní. Dano, tohle je Tonda, Tondo, Dana tu nějaký čas bude s námi bydlet, vařit a vozit mne na rehabilitaci. Ty budeš topit a sklízet sníh, aspoň nebudu muset jíst ty tvoje blafy.“

Slávek byl hned se vším hotov a hlučně, po svém způsobu, rozděloval příkazy. V zápalu řečí si nevšimnul, jak letmo si ti dva podali ruce, ani zamrkání Dany a pokývnutí Tondy – znají se jen zběžně z ubytovny. Kdo by o tom pochyboval?  Žena s polodlouhými tmavě hnědými vlasy jej usadila do křesla v obýváku, a Tonda přinesl z kuchyně židli, aby měl kam natáhnout nohu s umělým kolenem. Potom Dana postavila vodu na kávu.  Vlastně by jim tam všem třem dohromady mohlo být dobře, přemýšlela. Dlouhán je sympaťák, dokonce se spolu jednou vyspali. Slavil se Silvestr a všichni ztroskotanci na ubytovně byli v náladě. Dana trávila první svátky v životě jako člověk, který přišel o všechno. Tony projevil pochopení, naslouchal jí, a k ránu odvedl do jejího pokoje. Tak nějak automaticky u ní zůstal do rána. Žena si nic moc nepamatovala, a hned následující den s Tonym promluvila, že to byl novoroční omyl. Smutně se usmál, ale nechal to tak.

Sláva má peníze, dost na to, aby si zaplatil za péči, než se zase postaví na nohy. Rodiče mu našetřili a kromě důchodu ještě dělal na částečný úvazek u jedné firmy, z domova, on vystudoval střední ekonomickou. Má tedy důchod, zaměstnání a  navíc třídí  ty knoflíky. Dokud tu bydlela, dělala to za něj, osm tisíc navíc od organizace pro postižené se  hodí.

Vídávala občas Slávka, jak odstranil opěrku gauče a přepočítával úspory v papírové krabici uvnitř úložného prostoru. Bankám se prý nedá věřit. Lakomec není, ale spořivý ano. Kdyby se přestěhoval do paneláku a prodal dům, měl by nadosmrti vystaráno. Ale to by ji tolik nepotřeboval. Po odpoledních pracovala u něj na zahradě, měl rád čerstvé ovoce a zeleninu. Dopoledne uklízela na obecním úřadě městečka. Tam měla jednu dobu nahlášené své trvalé bydliště, než jí dali cimru na ubytovně.

„Není nic moc nakoupeno, stačí ti k večeři bramboráky, Slávku? A připravím zeleninový salát, potřebuješ vitamíny, aby se ti hojila noha.“

„O bramborácích se mi ve špitálu zdálo, Danuško, to je podle mého gusta… Toníku, naskládej polínka do kůlny, ať dřevo do zimy vyschne, a pak přijď taky na večeři,“ odpověděl spokojeně pán domu. Nebyl by to on, kdyby hned nepřidal nějaký pokyn pro „pracanty“, jak jim s duchu říkal.

První den doma z nemocnice. Té si užil během svého zpackaného života dost.  Pozoroval ženu, jak se skláněla u dřezu, nízkého pro její vyšší postavu. To bylo lepší než televize. Ukládala nádobí do linky, potom strouhala brambory. Je radost sedět doma v křesle a dveřmi sledovat Danu, sem tam zatřese půlkami, které má povislé jako dva baculaté měšce. Kdysi musela mít excelentní zadek, ale taky už není nejmladší. I tak se mu líbila a těšil se na noci s ní. Jen se musí trochu ovládat, v kumbálu přes chodbu má postel Tonda.

Slávek oslaví na jaře pětapadesáté narozeniny. Když bude spolužití klapat, požádá Danu, aby se vzali. Není to nic pro pořádného chlapa, být věčně sám, a Dana je pracovitá a svolná ke všemu, o co ji požádá. Možná by byla ráda za hezký domov. Ale ten nezdárný synáček, co nadělal samý dluhy, sem nesmí, to jí ještě řekne!

 

………………..

„Tiše, pssst, nechrápej,“ pokusila se Dana usměrnit v noci Slávka, který ležel na druhé posteli v ložnici.  Na spaní odkládal naslouchadlo, a nějaké zamlaskání jej nemohlo probrat ani náhodou. Málo platné, tak se zvedla a přesunula se do obýváku na gauč. Pustila televizi. Při ní se dobře usíná, rozhodně lépe než u hlasivkového koncertu.

Slávek už docela dobře chodil, rehabilitoval koleno, a za nějaký čas půjde na operaci  s levou nohou. Jednou naznačil něco ve smyslu, že by se snad i mohli vzít. Slíbila mu, že o tom bude přemýšlet. Takové řešení by jí vlastně vyhovovalo, jemu asi také. Teď však cítila příliš velkou únavu. Usnula.

Neslyšela, že přilehnul na povlečený gauč. Měl na rozdíl od hrubiána Slávka dlouhé prsty a talent na mazlení, Dana zakrátko procitla. Nepřála si nic jiného, jen aby nepřestával. Nepřestal.

Celí zpocení se na sebe tiskli,  mlčeli. Dana cítila doznívající slast. Po chvíli, již skoro plačtivě, šeptla:

„Běž, a už nikdy za mnou nechoď, je to nebezpečné.“ Antonín sebral spodní prádlo z podlahy a po špičkách odešel.

Dostala se po hmatu do sprchy. Mokré prostěradlo nacpala do pračky. Pustila na podbřišek studenou vodu. Dlouho se utírala do sucha a přešla do ložnice.

Ráno byl ve váze v chodbě stvol kvetoucí pivoňky. Tonda přišel na snídani ke stolu a usmál se. Nic víc, a Daně se rozsvítil den. Dělat druhým radost mu vážně jde. Co na tom, že je ve svém věku trapná, a on stárnoucí Casanova. Za každou hezkou chvíli v životě tvrdě zaplatila. Tak proč se aspoň chvilku necítit jako žádoucí žena... jen dnes... S tím druhým mužem je všechno jasně vymezené: něco za něco. Zajištěná existence za nesvobodu těla. Jen mysl zůstane vždycky svobodná, tu nedá.

 

…………………..

„Dost, chlapci, už raději nebudu, nejsem zvyklej tolik popíjet, nejsem bůhvíjakej chlastometr. Největší kadet jsem přes ženský!“ hlučel značně podnapilý Sláva v podvečer své narozeninové oslavy. Byl červen. Dana připravila pod rozložitou jabloní bohatou zahradní párty.

Na lavicích sedělo několik sousedů z Lipové ulice, kde měl Slávek dům. Antonín stál na slunci u grilu a lilo z něj, Dana obsluhovala a počítala s tím, že po nich dlouho do noci bude uklízet.

Měli za úkol dohlédnout, aby nikomu nic nechybělo, a Slávek držel doposud průběh oslavy pevně v rukách. Dirigoval kamaráda, Tondo sem, Tondo tam, a Tonymu už to začínalo vadit. Přede všemi lidmi a hlavně před Danou nechtěl vypadat jako poskok, i když se jako poskok cítil. Nejen cítil, on přeci poskokem byl. Odpoledne přešlo do večera a taky Antonín už měl v sobě několik piv a panáků. A nahromaděný vztek…

„Pětapadešát, to je akorát tak věk na uvážená rozhodnutí. Já še rozhodnul oženit tady š Danou, abych mi zahřívala manželskou poštel,“ pověděl Slávek hodně nahlas, jak bylo jeho zvykem, všem přítomným. Už si opilostí tak trochu šlapal na jazyk. Chlapi se shromáždili kolem a poplácávali ho po širokých ramenou. Přijímal gratulace a s každým popil frťana.

Dana stála blízko grilu. Jí si nikdo nevšímal. Tonda řekl: „Nemůžu se na to koukat, jdu dovnitř. Musíš mu opravdu tohle trpět, Danko?“  Sundal poslední kousek masa z roštu a dlouhými kroky svých čapích nohou šel do svého pokoje.

„Jsem zvyklá trpět,“ odpověděla žena, již sama pro sebe. Usedla k táboráku a přiložila. Ohnivé panoptikum shořelého času hleděním do plamene ožilo. Muž alkoholik a podvodník, samé násilí  a hrůza nočních návratů. Po mnoha letech ho zavřeli za podvody.  Rozvedla se. Dřina ve fabrice, a vzala tu nejtěžší, myslela na své dva kluky. Druhý se potatil a dělal dluhy a podvody. A první, ten hodný a dříč, měl tři zaměstnání, aby se jeho žena a dcerka měly dobře. Byl přesvědčen, že dostatek peněz jim přinese pěkný rodinný život.

Zaplatil tu nejvyšší daň. Z noční jel do další práce a v autě usnul. Konec v pětadvaceti letech. Uprosila správce hřbitova, aby směla  do márnice. Na rakvi byla cedulka Neotevírat pozůstalým, ale zoufalé Daně za pětistovku odklopil víko. Dívala se tehdy  na synovu krásnou mladou tvář a černé vlnité vlasy. Neomdlela. Vydržela. Vždycky všechno vydrží.

V regálku - tam spatřila staré rezavé nůžky. Půjčila si je a ustřihla mrtvému synovi kadeř. Pro ni, pro mámu, když už po něm nic jiného  nezbylo. Když časem přišla o domek, bylo jí to skoro lhostejné, jako by její srdce dávno zkamenělo. Až teď - Tony, přišel, usmál se, nic si nemuseli vysvětlovat. S ním poprvé zažila orgasmus.

„Ona tady kouká do ohně a brečí, divná nevěsta, koukni, Slávo“, zachechtal se jeden z kumpánů.

„Já snad už ani nemám kam klesnout…“  Utřela slzy a šla sklízet. Všichni se rozcházeli. Pomohla namol opilému Slávovi na záchod. Netrefil se, bude muset umýt mísu a vytřít. Hlavně, aby byl už v posteli. Dnes se na Danu nesápal, i jeho obvykle neutuchají pudy byly umrtveny, a tak mohla odejít umývat nádobí.

Dosedla unaveně na židli. Hotovo. Dveře do kuchyně se otevřely a viděla, jak v chodbičce stojí Tonda. Musel sklonit hlavu, když vcházel do místnosti. Podal jí ruku. Zaváhala. Šli ruku v ruce k němu do malého pokoje s úzkou postelí.

„Odejdeme spolu. Mám tě rád. Važ si toho slova, říkám to výjimečně,“ usmál se Tonda na Danu.

„Kam, zpátky na ubytovnu? Ne, Tony, dnes je to opravdu naposled. Miluju tě, bude se mi stýskat, jestli odejdeš, ale nechci zas přijít o všechno!“

„Tak tě přesvědčím jinak, Sláva spí jak špalek, pojď ke mně, milá…se mnou tě to přece nebolí…“

„Nebolí, Tony… pro něj jsem jen tělo, přezdívá mne Maso na kosti, které musí pořádně ohlodat…“ zabědovala.

 „Bože. Nechci to slyšet. Je to stvůra.“

 

………………

Slávek se probudil. Měl silné nutkání močit a tak šátral po Daně, aby mu podala bažanta. Ten byl pod postelí ještě z doby, kdy mizerně chodil. Dana nikde. Láhev z plastu sám nenašel.

„Do prdele, asi jsem chrápal, tak spí zas v obýváku. K čertu s ní, s ženskou háklivou. Teď abych se štrachal na hajzlík.“ Když stoupnul, bylo mu najednou na zvracení.

Rozsvítil v parádním pokoji. Byl prázdný. Kde ta ženská… Přibelhal se po chodbě za dveře Tondova kumbálu. Uslyšel hlas Dany, a okamžitě pochopil, oč jde.  Zněl úplně jinak, než když byla v posteli s ním.

Mohl jít pryč a dělat, že o ničem neví. Co teď? Stál jako solný sloup. Opile přemýšlel, jestli ho to ranilo. Ani ne, věděl, že Dana s ním není z nějakého nadšení nebo nedej bože z lásky. Sám se přece

nemá rád, jak by tedy jeho ohyzdné tělo mohla milovat nějaká žena?  Pak uslyšel Tondovo hekání plné slasti. Tak to ne, jeho Masa na kosti si nebude užívat nikdo jiný, to ne! A ještě v den, kdy ji žádal přede všemi o ruku!

Otevřel dveře a rozpřáhnul se francouzskou holí. „Schytáš to, nevěrnice!“ křiknul na Danu. 

Mají rozsvícenou lampu, a s ním vždy zhasínala. Přetáhne ji po hřbetě, pak ať si táhne, třeba na ubytovnu, nestyda jedna.

Otočila hlavu a zaječela, jako by spatřila přízrak. Nahatý Tonda se vysmekl zpod Dany a vytrhnul Slávovi hůlku z ruky. Ten padnul jako podťatý. Jindy mírný Antonín do něj začal bušit: „Tady máš, ty šmejde, za Danu i za mne, pár ran holí. Sekýrovat a ponižovat druhý, to ti jde nejlíp ze všeho, skřete jeden.“

„Kašleme na tvý prachy, nech si je, a do postele si sežeň, koho chceš, já už ti matraci dělat nehodlám,“ přidala se Dana.

„Nech toho,  zvrací, vytáhneme ho na zahradu, ať tady nenadělá.“ Popadli Slávka každý za jednu nohu. Z chodby to bylo blízko, složili ho pod strom. Dana položila liliputovu  velikou hlavu na stranu a naklonila ho na bok, aby se nezadusil. Pak se vrátili dovnitř.

Sbaleno měli brzy, každý tašku, se kterou přišel. „Vím, kde má úspory,“ řekla v chodbě, a ukázala prstem k parádnímu pokoji.

„Já taky. Necháme ty prachy, kde jsou. My máme víc, než on kdy bude mít.“

Po Slávovi a domku se už neohlédli. Dlouhán po chvíli zastavil a počkal, až ho Dana svými drobnými kroky dožene. „Musím se naučit dělat kratší kroky,“ usmál se.

„A já zase delší.“

 

…………………….

Do vrcholku staré jabloně zasvítilo první ranní slunce. Sláva otevřel oči. Bez naslouchadla nic neslyšel, ani hektický zpěv ptáků. Všechno ho pobolívalo, mohutný trup i krátké nohy.

Ještě mu nedocházely všechny souvislosti. Na to bylo moc brzy a  přespříliš prožité bolesti těla i duše. Zhluboka se nadýchnul, až ucítil natlučená žebra.

 Byl krásný letní den. Podvědomě natočil hlavu, bolavou po včerejším flámu, tak, aby na ni mezi listy dopadal svit slunce.

            Uvědomil si, jak moc chce žít.


63 názorů

Gora
18. 03. 2021
Dát tip

Renato, díky... jsem ráda, žes četla:-)


bixley
18. 03. 2021
Dát tip

Život píše lepší příběhy než jsme schopní vymyslet - chudáci byli všichni tři, každý jinak. Hezky jsi jejich osudy přiblížila.


Gora
27. 10. 2020
Dát tip

Díky, Josefe... mno, spíš historie mé "povídkové tvorby", příběhy mám většinou silné, ale zpracování nic moc. Přesto potěšilo, že jsi se vrátil v čase:-)


Zajímavý příběh a dobře napsané. To podčarou by nemuselo být. 


Gora
07. 10. 2017
Dát tip

Zdendo, děkuju. Asi to není chytrý /obvyklý, na úrovni/ zakončení, určitě to ani není dobrá povídka, ale ta odvaha /naděje/  je můj kapitál. Potřebovala jsem ji někomu poslat, a udělala jsem to.

 Děkuju ti!


Gora
01. 10. 2017
Dát tip

Rozumím ti, díky, pořád tápu...ale dnes jsem tu dva roky  - kdy jsem začala - a snad to je znát. Doufám.


reka
01. 10. 2017
Dát tip

Máš pravdu, Goro, že je zmíněno, jak Slávek nakazuje. Mně spíš vadilo, že to vypravěč musí nějak komentovat, jako by vnucoval čtenáři svou interpretaci tohohle chování. Spíš bych nechal jednat postavu, ať si čtenář sám vytvoří nějaký vztah k takové postavě na základě tohohle chování. Takhle, jak to je, jsem byl tlačen k nějakému pohledu na Slávka, který jsem neměl možnost si sám utvořit. Snad to dává smysl, už je pozdě...


Gora
30. 09. 2017
Dát tip

reko, děkuju, že jsi četl...Slávek tam je několikrát vykreslen, jak nakazuje těm dvěma, jak machisticky se chová, jen proto, že osobně je nešťastný a na koni - má domek a finance... s touto výtkou tak docela nemohu souhlasit...

Na závěr mne doběhla dobrá vůle napsat konec jinak, než se odehrál ve skutečnosti, neboť to korespondovalo s "poselstvím" povídky - jak Slávek zmoudření a relativní spokojenosti došel...a asi je to znát, že je závěr málo pravděpodobný, díky moc, reko:_)


reka
30. 09. 2017
Dát tip

Ty postavy jsou velmi živě načtrtnuty. Bavilo mě je sledovat, líbilo se mi, že nejsou jednoznačné. A hlavně ta žena mi přišla dost výrazně vykreslená, natolik, že jsem si ji dokázal představit, že jsem chápal její jednání. Trochu hůř na tom byli ti dva chlapi. Slávek má skoro jako jedinou hlavní charakteristiku, že rozkazuje, ale spíš to musí neustále zdůrazňovat vypravěč než že by to bylo patrné ze samotného jednání postavy. A Toník je tak trochu záhada. Vlastně mi chvíli trvalo pochopit i ten závěr (kdy utečou) a pořád si nejsem jistý, že je to nejlepší zakončení. Chci říct: zakončení by to bylo dobré, ale tak, jak je podané, působí vynuceně, přichází tak trochu odnikud. Nesedí mi ani k Daně, ani k Toníkovi.


Gora
29. 09. 2017
Dát tip

Díky za čtení a milá slova, Pavle


Pavel Wilk
29. 09. 2017
Dát tip

Skvělé a poutavé čtení. Tip.


Gora
15. 09. 2017
Dát tip

Countinho: děkuju, mám radost


Coutinho
15. 09. 2017
Dát tip

Krásně napsané, jako vždy... dávám TIP...


Gora
05. 09. 2017
Dát tip

Dobrá, od toho "nakvartýrovala" to poopravím, aby vše bylo jasnější...děkuju.


Lakrov
05. 09. 2017
Dát tip

Potíž vidím spíš ve druhé časti té vsuvky, tj. odstavečku začínajícího slovy  ...Nakvartýrovala se na nějakou dobu...,  který se odehrává ještě nějaký čas přesd ...Tak co nic neříkáš, Slávku...  a je tudíž jakousi "vsuvkou ve vsuvce", "rekurzivním vnořením".  A takovouhle "rekurzi v retrospektivě" čtenář hůře zvládá.  I když nakonec smysl a pořadí, zamýšlené autorem, pochopí.  Tak, jak je to napsané teď, je to takové --a ještě jsem si vzpomněla...  --a ještě abych nezapoměla, tak předtím...  On to pak z kontextu každý pochopí, ale ne hned, nýbrž až po dočtení té které  pasáže.  


Gora
04. 09. 2017
Dát tip

Dala jsem k pasáži, kdy Dana přemlouvá Slávka, aby se směla vrátit, časový údaj, aby to bylo pochopitelnější...

Díky moc...nevadí, tvé postřehy jsou dobré. Teď mám ten "problém", o němž se zmiňuješ, s krátkou povídkou Růža...na Poetovi velká chvála, tady rozpaky:-((


Lakrov
04. 09. 2017
Dát tip

> ...Hlavní záměr povídky byl ukázat i tomu, kdo se nemá rád, že život přeci jen stojí za to žít....

Ten hlavní záměr vyšel, zmiňoval jsem se o tom už v minulém komentáři a řadil jsem to mezi klady téhle povídky.

S tou časovou souslednotí zkusím něco udělat, ale tu povídku ti dost rozvrtám a taky mi to bude dost dlouho trvat (ale ten časový odstup tě možná "přenese" přes ono rozvrtání).

A dík, že ses na mě nenaštvala, i když jsem asy jediný, kdo povídku jednoznačně nechválí :-)


Gora
04. 09. 2017
Dát tip

Ano, ta myšlenka je moje - v kontextu rozhovorů s jedním přítelem, který nemá rád sám sebe, a já to doplnila. Hlavní záměr povídky byl ukázat i tomu, kdo se nemá rád, že život přeci jen stojí za to žít. Já nevím, Jardo, jestli dokážu nějak upravit, strašně dlouho jsem na ní pracovala a mám obavu, že jiné časové a další "řešení" mne jen tak nenapadne...

Slávek byl skutečnou postavou - vzal k sobě kvůli špatné chůzi kamaráda, který jej zabil a okradl, policie ho našla. To ostatní je napůl fikce, i když předtím měl přítelkyni, s níž se rozešel...

Budu ještě zkoumat, co s tím udělat. Díky!


Gora
04. 09. 2017
Dát tip

Aha, já se na to ještě podívám, Lakrove, díky za připomínky.


Lakrov
04. 09. 2017
Dát tip

 Rozjíždí se to poněkud rozpačitě a když už mi připadá, že "teď začne povídka",  přichází ta vsuvka (...Tak co nic neříkáš, Slávku? Přece jsem se omluvila...),  která do toho vnáší časovou nesourodost tím,  jak jsou v ní v krátkosti zmiňovány události z různé doby -- současné, minulé  i budoucí. Takže to pro mě jako povídka vlastně začíná až od slov  ...Ležel se zafačovaným kolenem...  Líbí se mi myšlenka  ...člověk, který nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani jiné lidi...,  a nevím, je-li to autorův originál, nebo zda je převatá.  Po přečtení další stránky a s příchodem dalších "vysvětlovacích"  a "myšlenkových" vsuvek mi dochází, že tohle zřejmě nebude spádová povídka,  a že je potřeba ji dočíst do konce, aby ve mně mohla zanechat nějaký dojem.

  Dočteno a mohu říct, že se mi to líbilo jak námětem, tak závěrem -- onou  netradičností okolností, za jakých začne protagonista konečně mít rád sám sebe.  Předpokládám, že právě to byl autorův hlavní záměr.  Na výhrady sdělované v průběhu čtení ovšem zapomenout nemohu, takže  se přimlouvám za úpravy směřující ke zvýšení sekvenčnosti a časové souslednosti.  Ta "spirálovitost", vracení se v čase zpět a zase vpřed... Chápu, že ta  ta spirálovitost je záměrná a třeba je jen "mimo můj vkus",  ale zároveň mi připadá, že trochu znepřehledňuje čtení a to i s tím,  že konec je už asi od půlky tušitelný.  


Gora
14. 08. 2017
Dát tip

patrio, díky...


patrio
14. 08. 2017
Dát tip

Je zvlaštní, že člověk co tolik času traví sám, pozorováním světa a přemýšlením o životě nedokáže vidět nic dobrého na sobě a je slepý ke zlu, které páchá.

Zajímavé prostředí a pěkná povídka.


Gora
05. 08. 2017
Dát tip

Jitko, moc díky:-)


Kytiii
04. 08. 2017
Dát tip
Ty, já zírám. Asi jsem tady mnoho lepšího neviděla. Nebo si to nepamatuju... hlavně mě asi dostal pohled za pětikilo na mrtvého syna... Jsi čím dál lepší, Irčo.

Gora
04. 08. 2017
Dát tip

Terezu Boučkovou jsem, Pavle, četla před cca deseti roky, musím se zase na její díla podívat...ale moc mne to potěšilo. Koho by ne...

Jsem ráda, že jste si na povídce každý našel něco, kvůli čemu vám stojí za přečtení, příp. tip a komentář. Děkuju uctivě! /a za inspiraci díky K+K+K - oni už budou vědět:-)/

 


Kolobajda
03. 08. 2017
Dát tip

Tak už se zase vracím zde na tyto stránky. Osobní problémy vyřešeny.

Irčo - PIŠ, PIŠ ... nikdo zde asi není natolik vlezlý, aby ti tzv. "mazal med kolem huby", tak namažu já: Jsi stále lepší!!!    Jak píše Čudla: Čím dál víc te rád čtu ... Jak píše Vigan: "tohle je zatím nejlepší, co jsem od tebe četla"..., a jak píše Ostrich - taky mi to připomnělo Terezu Boučkovou - i když ty máš přece jenom už svůj vlastní vypracovaný styl... a jak píšeš ty v diskusi: ... je to trochu drasťák - hlavně pro čtenářky... No přece jen nejsem čtenářka, ale chvílemi se mi ježily chlupy - napětím a očekáváním, co bude následovat. Lepší konec by zde asi nikdo nevymyslel, a ani by si nepřál...     /*******************


Gora
03. 08. 2017
Dát tip

Vigan...nečekala jsem...vlastně nic, jen jsem to musela a chtěla takhle napsat...moc dík


Gora
03. 08. 2017
Dát tip

Ostrichu, myslím - Indiánský běh?

Děkuju:-)


Ostrich
03. 08. 2017
Dát tip

Máš ráda Terezu Boučkovou?


Gora
03. 08. 2017
Dát tip

KK: díky, příteli:-) - to jsem potřebovala...


Píš ďalej. /*


Gora
02. 08. 2017
Dát tip

V relaci Na stopě na ČT jeho osud komentovali...tehdy, když hledali pachatele trestného činu...realita...


Dodola
02. 08. 2017
Dát tip

Chvilku jsem si, pravda, myslela, že ten opuštěný lilipután má něco nebo někoho symbolizovat. Ale je otázkou, jestli se dá tak snadno utéct - před tím, co máme "v lůně". Ten příběh má asi více vrstev...


Gora
02. 08. 2017
Dát tip

Dodo, dík. Nefandím nikomu z nich, jsem pozorovatel. Díky!


Dodola
02. 08. 2017
Dát tip

Líbí se mi, že nejsi na straně jednoho ani druhého, prostě vykresluješ dušičky svých postav takové, jaké jsou, s pochopením pro lidské nectnosti a slabosti. Čtenáře to vtáhne a ještě se v lecčem a leckom pozná.


Gora
02. 08. 2017
Dát tip

Díky.


Yan73
02. 08. 2017
Dát tip

Tak jsem Tvou povídku o souložícím liliputovi se zájmem přečetl. Je to čtivé.

Tvé doporučení, abych volil jiná témata ke své tvorbě, teď ale vidím v úplně v jiném světle :)

Pěkný den Y.

 

 


Gora
01. 08. 2017
Dát tip

Danny:-)))))


Gora
01. 08. 2017
Dát tip

Blackie...raději se neptej...a moc dík:-)


Danny
01. 08. 2017
Dát tip
"člověk, který nemá rád sám sebe, nemůže mít rád ani jiné lidi." hmmm... tip

Podvečer vykreslil...podmanivé čtení..........fikce...skutečnost ?......

...jedním dechm......................*/****


Gora
01. 08. 2017
Dát tip

Díky, Aleši:-))


Po příbězích z farmy další zajímavý počin...


Gora
01. 08. 2017
Dát tip

Štírko, vážím si tvého názoru, ale to víš...tak jen: díky!


Štírka
01. 08. 2017
Dát tip

Zivy pribeh a jako vzdy se cte jednim dechem. Povidky jsou jasne tva parketa. Je v nich atmosfera... a jeste neco navic...


Gora
01. 08. 2017
Dát tip

Evženie, moc a moc dík...je to trochu drasťák - hlavně pro čtenářky:-).


Jením dechem přečteno a zážitek je to moc krásný. Prostě umíš. /TTT


Hugo Ramon
01. 08. 2017
Dát tip

Tobě když se něco hodí, šílím.

Vím, že to sedne jak nočník na prdel :-)


Gora
01. 08. 2017
Dát tip

Hugí, dík ti...citát mne nadchnul a přesně se mi sem hodí:-)


Gora
01. 08. 2017
Dát tip

Kočkodane, díky, jsi vtipný jako vždy, kadete:-)))


Hugo Ramon
01. 08. 2017
Dát tip

Dobrý. A ještě citát od Karlíka Jungovic. Gut sestava :-)))


Kočkodan
01. 08. 2017
Dát tip
Na malý okamžik jsem se bál, že z domku odejdou všichni tři – Dana, Tonda a peníze.... Se Slávkem máme minimálně jednu věc společnou, i já jsem totiž kadet přes ženský. (mrk)

K3
01. 08. 2017
Dát tip

Konec mě překvapil, ale je to asi ta nejlepší volba. Naděje a smíření.

Překlep: ...nakvartýrovala ? na nějakou dobu ke starému sousedovi.  

                 To ? mu začalo vadit. Tip.      


Gora
01. 08. 2017
Dát tip

Čudlí, jsem moc ráda, díky:-)


Čudla
01. 08. 2017
Dát tip

Čím dál víc Tě rád čtu. /*


Gora
01. 08. 2017
Dát tip

revírníku, děkuju ti...i když v poetice jsi mistr právě ty:-)


revírník
01. 08. 2017
Dát tip

Hezká povídka, s citem napsaná. Je poznat, že ji psala žena.


Gora
01. 08. 2017
Dát tip

vesuvanko, díky moc za čtení a přízeň:-)


Gora
01. 08. 2017
Dát tip

Oldjerry, děkuju, je to tak...


vesuvanka
01. 08. 2017
Dát tip

Pěkně a jako vždy poutavě napsaný příběh,  název je výstižný. TIP


Oldjerry
01. 08. 2017
Dát tip

Já bych to nazval dělej čertu dobře, nebo Cherche la femme... tohle  klidně mohl skutečný příběh stejně jako fikce. Život je pestřejší, než všecky kytky světa.**


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru