Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vítejte v Guarranu!

04. 08. 2017
2
1
249
Autor
Amancia

Část první.

Cítila jsem, jak se mi nohy střídavě namáčí do vody a jak z ní opět vyplouvají jako dvě laňky vybíhající z vysoké trávy. Vůně slané vody, vlhký vzduch, který jako by se mne nikdy nechtěl pustit. Spousta domorodců, kteří se zájmem sledují náš autobus. Jak je možné, že jedou uprostřed moře, říkají si. Jak je možné, že se vyhýbá všem skalám. Šílené vedro. Mám pocit, jako by mi někdo seděl na plicích.

Autobus se místy nebezpečně naklání. Ptám se Karolíny, jestli neví, kdy tam budeme. „Už brzy,“ odpovídá, „je to přeci jednodenní výlet.“

Zvláštní, kolik jsme už ujeli, přemítám v hlavě. Jsem zmatená. Nová škola, nový systém, nedokážu si uspořádat myšlenky. Přeci jsem se přihlásila na jednodenní školní výlet. Za boha si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje to městečko, kam jedeme. „Myslela jsem, že jedeme do Rakouska.“

„Blázínku, hladí mě po hlavě můj nový spolužák, jehož jméno zůstalo spolu se všemi mými věcmi v atriu univerzity a jehož dotyky jsou mi stejně nepříjemné jako vědomí, že absolutně netuším, kde jsem a co tam dělám. „Tohle není Rakousko. Jedeme do Guarrana,“ sděluje mi hlasem člověka, který se domnívá, že se baví s mentálně zaostalým člověkem.

„Nevzpomínáš si? Byli jsme na zahajovací hodině dějin umění. Šli jsme tam s tím, že nám cvičící ukáže vlastní performanci. Byla interaktivní. Proto jsme teď tady.“ Odvracím od něj tvář a snažím se soustředit na to, jak se autobus noří do jemného písku. Není tu řidič. Zvláštní. Chvílemi mám navíc pocit, že nesedím v autobusu, přestože v duchu jsem přesvědčená o tom, že je to přesně to kodrcání a sedačky jako v autobusech. Skála. Skála. Skála. Pořád se mi dere do podvědomí. Jedeme na skále. Kouknu se rychle pod sebe. Nesedím na skále, samozřejmě. Pod nohami mám kovovou podlahu.

Zavírám oči a snažím se uklidnit. Jo. Asi jsem se zbláznila.

Autobus konečně vyjíždí z pláže a já vidím, že se blížíme k malé osadě. Jak se přibližujeme a domy se zvětšují, rozhodnu se, že jednoduše nebudu vnímat hlásek v hlavě, který mi říká, že bych možná něco měla dělat, že to asi není běžný školní zájezd.

Teď dokážu s přesností říci, že to není osada, spíš jakási cesta, jejíž levý okraj lemují domy, jeden dlouhý dům. Z oken vykukují zvědavé hlavy. Dokážu docela snadno odhadnout, že byl vyroben přesně těmi hlavami, které nás potutelně sledují. Tmavé hliněné základy splývají s cestou a ve vzduchu je cítit pach potu.

Zpomalujeme. „Aaaa, domorodci,“ slyším někoho vykřiknout zezadu. „Konečně. Podívejte na tu ženskou na cestě.“ S nelibostí dotyčného poslechnu a zadívám se na osobu před námi. Tělnatá žena nás s přimhouřenýma očima sleduje.  Ruce v bok. Nelíbí se jí, že nás tu vidí. Člověk nemusí být génius, aby mu tato skutečnost došla. Autobus zastavuje. Z nějakého důvodu se nechci otáčet dozadu na zbytek osazenstva. „Měli bychom asi jet. Nepřijde mi to tu moc bezpečné.“

Autobus se rozjede. Pořád nechápu, kdo ho řídí. Asi nějaká vyšší moc, haha, říkám si. Žena mezitím popošla na kraj cesty. Jak kolem ní projíždíme, vidím, že za sebou schovává asi pětileté do hněda opálené dítě. To drží v ruce trs zářivě žlutého ovoce. Zlehka dloubnu do Karolíny vedle mě. „Vidělas to ovoce? Co to bylo?“

„Asi banány, ne?“ To nejsou banány. A ví to i ona.

Vjíždíme prudkou zatáčkou do města. Všude kam se podívám, je tmavá zeleň. Džungle. Ve městě, které vypadá, jako by bylo zelení neúprosně pohlcováno. Konečně se přehoupne horizont. Ráda bych řekla, že se městečko ukázalo v celé své kráse. Ale lhala bych. I z vnitřku autobusu je cítit zlo, které město vyzařuje. Guarrano, hlásí nápis na bráně, která je patrně jediným vjezdem do města. Tázavě se podívám na spolužáka. „Myslíš, že jsem si dělal srandu? Vidíš sama. Jsme v Guarranu. A jestli se chceš zeptat, proč tu jsme, tak to nevím ani já. Zeptej se Karolíny. Ta bude vědět.“

Koutkem oka pohlédnu na Karolínu. Dlouhé hnědé vlasy jí spadají přes obličej a není jí vidět do tváře. Něco si zapisuje. Není to slušné, říkám si v duchu, ale nedá mi to. Nahlédnu jí přes rameno. Hubenou rukou něco rychle spisuje. Opravdu jsme tady. Nevěřím, že Guarrano skutečně existuje. Přeběhne mi mráz po zádech. Z šumu za sebou dokážu rozeznat, že nikdo netuší, co tu děláme. Vypadá to, že všichni jsou zklamaní cílovou destinací. Zklamaní není to správné slovo. Ve vzduchu panuje napětí. A nervozita především. Všech patnáct účastníků zájezdu pochopilo, kde naše cesta prozatím končí.

A bude ještě pokračovat?


1 názor

Lakrov
13. 08. 2017
Dát tip

Působí to jako takový přímočaře psaný, spontánní cestopis,  po chvíli mi ovšem docází, že je to (nejpíš) celé úplně vymyšlené  a kladu si otázku, jaký že to vlatně byl "trip" :-)  Počám si na další díly, budou-li.  


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru