Kino

Pondělí. Nechce se mi do práce. Kdo může vstávat v takovou nelidskou hodinu? V deset! No dobře zase tak pozdě to není, ale jelikož mám teď prázdniny, tak jsem si zvykl vstávat až kolem oběda s tím, že mi ho máma přinesla do postele. Ale tak co, musím se pochlapit. Jestli chci na rok odjet na Nový Zéland, tak prostě musím makat.

Dělám v kině. Práce snů, říkáte si? Pokud nejste nováček, kterého posílají uklízet blitky. Jo a jasně, že nesmíte stát dole pod plátnem a dívat se na film. To by vás vyhodili. Ale tak co, vždycky jsem podvědomě čekal, že budu dělat uklízečku. Nebo teda aspoň máma mi to říkala, když jsem nosil domu špatný známky.

Máma je takový ten typický bojovník za rovnost. V jiných rodinách, když holky a kluci nosí špatný známky, tak se holkám říká, že budou dělat uklízečky a kluci, že budou dělat popeláře. U nás bylo jedno, že jsem kluk. Kluci přece taky můžou dělat uklízečky.

 V jedenáct již stojím připraven v uniformě a náš hlavní šéf Pavel mi vysvětluje, co budu dneska dělat.

“Takže máš na starost sály jedna, čtyři, osm a dvanáct,” tváří se u toho hrozně vážně, ale je mi jasný jak se mi v hlavě šklebí. Proč mít sály vedle sebe, abych nemusel lítat tam a zpátky. Ale dobře, nevadí. Usmívám se a tvářím se, že už se fakt těším!

“Tak Aleši, první tě čeká osmička. Za patnáct minut tam končí nějakej animák, tak to tam půjdeš uklidit, pak přijď za mnou, budem mít víc času, abych ti dal celkovej rozpis.”

“Jasný, šéfe!” Pavel povytáhne obočí, ale nic neříká. Jen se otočí a je pryč.

 ***

"Neshledanou," opakuji stále dokola lidem, kteří právě odcházejí ze sálu. Zatím jsem to řekl osmnáctkrát. Odpověděla mi jen jedna holka. Takže skóre 18:1. Akorát že to neznamená, že vyhrávám. Každého, kdo nevyhodí obal od pití a popcornu do pytle na odpadky, který držím v rukou, podezírám, že je nechali na sedačkách. Takže to bude už 15 krabic. Prasata.

                Dlouho nikdo nejde, takže se jdu porozhlédnout po sále, jestli už vypadli všichni. Napínám zrak do nejtmavších zákoutí a můj pohled padne na osobu vpravo nahoře. Pán se opírá o zeď a vypadá to, že usnul. Že se někomu chce jít do kina skoro za dvě stovky a pak to ještě prochrápat fakt nepochopím. Pytel nechám dole a vyrážím ho vzbudit.

                Řada dvanáct. Proč nemohl usnout třeba v první řadě? Už tam skoro jsem. Zastavím se. Pohlédnu na něj. Chvíli se na něj dívám. Přemítám, pozoruji. Moje hlava zpracovává, co vidím. A pak se pobleju. Ten chlap má totiž celý mozek rozstříknutý na stěně.