Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O naději

09. 09. 2017
2
10
1061
Autor
Vojta Vrba

Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jednu vpálí, jakmile vylezeš ze dveří svýho kotce. Taky se ti začne chtít vyrazit do parku, i kdybys byl z těch, co se právě přistěhovali a náš zaplivanej Krcák neznal. Kol a kolem vzato – možná se ti začne chtít právě proto.

Cesty se rozblátí a skřítci všech zemí se spojí, aby předvedli, že zpívat dokáže vážně úplně každej. A díky jaru ti jejich zpěv zní jako hudba sfér, protože konečně, po neskonale dlouhý době v ledu, přišel staronovej start.

Stojím vysoko nad světem bezprecedentních starostí někde dole a dívám se slunci přímo do očí. Obklopuje ho ta fialovo oranžová aura, vytrácející se do průsvitnýho blankytu, která, zdá se, taky nabízí celkem obstojně optimistickou alternativu k mýmu dosavadnímu padání ode zdi ke zdi.

Dost těma přízemníma postavičkama pode mnou pohrdám – nejenom, že neví, kam běží, ale někde těsně po začátku cesty se rozhodly, že to ani vědět nechtěj. A právě to je dělá šťastnejma. Všichni jsme se narodili zvědavý, ale jen z mála z nás se stali takoví hlupáci, aby tuhle prokletou vlastnost nechali. Každým okamžikem nás pár tak dohání démoni otázek, na který chceme znát odpovědi – jenže většinu z nich nikdy, NIKDY, nezjistíme. A ti ostatní – ti, co se celkem správně ten tichej hlásek rozhodli ignorovat a místo toho se zaměstnali rozumnejma věcma jako je touha po dokonalosti vlastního těla, čistota duše nebo práce, co nese.

Samozřejmě, že pořád slyší na nepochopitelně znějící fráze, co mají zdánlivě něco společnýho s těma ponoukavejma otázkama. Ale nikdy ne tolik, aby je zase probudily k životu.

Environmental friendly, Jednou budem dál, boj za svobodu, tradiční receptúra…

Jo, já vím, je nesmysl takhle všechny degradovat na snůšku poznání odmítajících atomů. Jenže problém je v tom, že pro mě to není žádná degradace. Strašně dlouhou dobu jsem chtěl bejt jako oni. Neprobouzet se s pocitem prázdna v životě, neposlouchat ten hlásek, co se mě pořád ptá: „Proč?“

Dokonce jsem měl za to, že jsem lepší – ale je krásný, jak nás svět poučí o naší ignorantskosti přes ty nejjednodušší páky.

Dneska už ne – a jak by zakrákal havran, kterej definitivně odlítá někam pryč – Never more.

Pocit pohrdání zůstal, ale už vím, co za ním ve skutečnosti je. Prachsprostej, obyčejnej strach.

Strach, kterej vtrhnul do mýho života se silou policejního komanda obsazujícího ilegální pěstírnu koksu tehdy ráno, když jsi mi vysvětlila, že můj život nemá smysl.

 

Měl jsem totiž za to, že smyslem života je pomáhat těm, kdo si nechaj pomoct – a na jejichž problém stačíš. A na tvý problémy, zdálo se, jsem stačil – což mě těšilo. Hergot – těšilo – žil jsem pro to.

Jenže teď už vím, že všechno jednou skončí – a to, že všechno záleží jenom na nás je žvást. Všechno to, na čem záleží, je, v jaký konstelaci systému se zrovna nacházíš, a jak dobře dokážeš tu konstelaci využít. Možná myslíš, že to je to samý – ale není. Jít proti uspořádání nejde – a některý věci se prostě stanou. A ty ovlivníš jenom, jak se k nim postavíš.

A spousta z těchhle věcí, co se stanou, se zdá bejt věcma, co bys přeci mohla bejt schopná ovládat svým chováním.

Ale nejde to. Fakt ne, věř mi.

Třeba neovlivníš, že se objeví někdo, kdo zasedne do životonázoru toho, s kým žiješ, líp než ty. Taky jsem to zažil – je to děsná volba. Musíš se rozhodnout, jestli dobejvat divočinu, která je, zdá se, stvořená přímo pro tebe, anebo zůstat ve skrytu domácího krbu.

No a už moc dobře vím, Káťo, že ty jsi dobrodruh a já – já svým způsobem slaboch.

Ale neboj – z ničeho tě neviním.

 

Teď už ne.

 

Protože všechno se mělo nějak stát, a my jsme k tomu měli nejspíš jenom zaujmout postoj. A nejhorším postojem je odmítat to, co na nás letí – to je lepší uhnout anebo hrdě nastavit hruď.

 

Jo, bloudil jsem tmou, když jsi mi tehdy řekla, cos řekla. Zasáhlo mě to přesně tam, kde jako by kdysi Thetis udělala i u mě chybu.

Nikdy nezapomenu na tu šílenou noční scenérii Hlavní třídy, co má po každý straně řetěz pouličních lamp a ve dvě ráno tím pádem připomíná osvětlenou ranvej.

Kolikrát jsem se tamtudy vracel s několika promile v krvi a hlavou někde v oblacích… Toužil jsem, tolik jsem toužil se z tý ranveje vznést a tohle všechno, tenhle malej uzavřenej svět nechat někde hluboko pode mnou i se svejma malichernejma hrama, který se mi míjí před očima a jejichž obsah nechápu. Láska, nenávist, lhostejnost – všechno jsou to jenom inscenovaný tance svědomí, hry na to, že můžeme bejt někým, kým bejt chceme. A já tehdy chtěl bejt tím, čím nejsem a nikdy nebudu.

 

Víš, co nechápu? Většina lidí narazí na dno. Mě se to nestalo, a přesto mě ten pocit straší. Kolikrát jsem mohl upadnout a už se nezvednout. Kolikrát se ze mě mohl stát jenom stín nicneříkajícího jména návštěvníka planety Země? Kolikrát mě mohly mý démoni spálit na troud?

Nevim.

Dneska vim jediný – podařilo se mi vyhnout se všem těm děsivostem a zjistit, že jsem tady a teď. A to je to jediný, co vlastně mám – co má každej z nás.

 

Netuším, odkud jdu, netuším, kde skončím. Netuším, kdy se zastavím, nebo jestli mě zastaví něco. Jen doufám, dejchám a začínám věřit, že všechno se v lepší obrátí.

Jsem jenom nezřízená střela, která už neletí tmou, ale světlem všedního dne.

Kde se ve mně bere tenhle drsnej optimismus?

Je to prostý, milej Watsone – na sídliště přišlo jaro. A mě je konečně jasný, že i ty nejšedivější nejšeřejší nejzatvrzelejší a nejnudnější místa získaj půvab v momentě, kdy se na ně podíváš takříkajíc zvenčí. Jako cestovatel, co narazil na Petru a nemyslím tu o ročník vejš, co měla nejkrásnější nohy na světě.

Protože trocha odstupu neuškodí, i když bolí – znamená totiž, že musíš dát sbohem světu právě těch pseudobezprecedentních starostí pod sebou. Oni tě totiž nikdy nepochopí – naopak se tě začnou stranit a bát. Odstup je totiž přesně to, co budí ty otázky, o kterejch jsem před chvílí mluvil. A oni jsou tam dole šťastný v hradu ze skla, kterej si vybudovali.

A právem.

 

Vilda dokouřil druhou cigaretu, zatípnul jí do popelníku a zavřel okno svojí garsonky ve dvanáctém patře paneláku, co zná většina místních kvůli nápisu na jeho bočnici. Potom došel ke stolu, vzal tužku a papír a začal čmárat řádky textu budoucí písničky.

 

O naději. Tentokrát už jenom o naději.


10 názorů

Jeff Logos
23. 05. 2018
Dát tip

Inu, já nevím....


Lakrov
07. 11. 2017
Dát tip

Je to napsané tak nadneseně, možná skoro přezíravě, že mi chvíli dělá potíž  se do toho začíst. Čož může být ovšem způsobeno před chvílí dočtenou povídkou,  která mě okouzlila a jejíž styl byl úplně jiný.  Taže se mým názorem nench vyvést z míry. Chvíli mě mýlí,  jak se v tom myšlenkovém monologu střídá mužský a ženský mluvnický rod...  ale už je mi to jasné. Zmínka o dvanáctém patřé mě vyďěsí, ale pak hned  přijde klid, takže si nakonce říkám, že to není špatně napsané, jem mi to  prostě (teď?) nesedlo do vkusu.  


Vojta Vrba
13. 09. 2017
Dát tip

Ach, takhle to myslíš! :-)

Jistě  -  zvědavost  člověka jako  jednotlivce zdá se mi taky svým způsobem omezovaná.  Ovšem viděl bych tam  spíš  trošku jiný náběh: Naopak myslím, že zvědaví jsme všichni. A taky chytří. Ale tím, že je člověk veden ke konformitě ve společnosti, se musí zvědavost omezit. "Nebuď  zvědavej, budeš brzo starej!" říkávala mi teta, když jsem byl menší. "To nesmíš zkoumat, to  tak prostě je," slýchávám dodnes.

Ono je to možná i tím, že zvědavost vyvolává jako jeden z  důsledků konflikt. (Zvědavost ->  zjištění -> vědomost -> závist -> nespokojenost -> konflikt).

Na stranu druhou si nemyslím, že lze  slučovat zvědavost "vědeckou" a "lidskou". Přeci jen ne všichni máme na to být  polyhistory, ale můžeme se snažit objevovat krásu světa kolem nás  i  s určitou  základní touhou  po  poznání - zvědavostí. Tam zcela souhlasím, že je smutné, že i  ta se likviduje.

Podnětný příspěvek, děkuji! :-)


upupa
13. 09. 2017
Dát tip

"Človeka ako druhu" - to je tá chyba. Popísať správanie iných živočíchov dokáže len hŕstka ľudí, ten zvyšok sa vezie a aj tak ničomu nerozumie.

Väčšina ľudí zastáva názor, že iba človek sa dokáže smiať. No vidíš, kde je tam náznak poznatkov o správaní sa živočíchov? Nevedia, neskúmajú, nie sú zvedaví. Ale papagájujú vžitý slogan.


Vojta Vrba
12. 09. 2017
Dát tip

Díky za super názor! :-) Jsem rád, že tě povídka dovedla k formulaci téhle  myšlenky, mám za to, že je velice správný. Na druhou stranu bych možná neviděl lidskou omezenost  v tomto směru až tak černě - přeci jen je to člověk, co vymyslel celý systém, jak  popsat  chování  ostatních živočichů. A to bezesporu o zvědovasti  člověka jako druhu svědčí, ne? :-)


upupa
12. 09. 2017
Dát tip

Pripomína mi to sled myšlienok, ako sami od seba honia sa hlavou. Ťažko sa v tom vyznať, musím skúmať každé tvrdenie zvlášť, a skúmanie bolí.

Inak zvedavosť je prirodzená vlastnosť každého živého organizmu. Väčšina ľudí žije v sebaklamnom obdive, že je vlastná iba ľuďom. No je to tým, že nie sú zvedaví, ako na tom sú iné organizmy, človek sa zaujíma iba sám o seba - ako každý iný organizmus.


Gora
10. 09. 2017
Dát tip

Díky za vysvětlení. Minulá se mi zamlouvala, tuhle fakt nějak nemohu strávit:-) Měj se .


Vojta Vrba
10. 09. 2017
Dát tip

Inu - děkuji za gramatickou revizi. Povídka je psaná schválně "špatně".  Jde  o  zpověď  jedné z  postav z onoho fiktivního sídliště v onom fiktivním světě, co si vytvářím - k nahlédnutí zde  v  povídkách "Generace", "Lucifer/Jericho" a "Podzemí".

To, že míchám vrstvu jazyka básnického s obecnou češtinou je  typický prvek mluvy hlavní postavy a vypravěče příběhu - neúspěšného skorobásníka Viléma. Stojí někde mezi dvěma světy. Touha někam se schovat - do své vlastní říše poezie - mu klade do úst onu krásnou češtinu, a na druhou stranu tlak prostředí, kde se pohybuje, se na něm podepsal tendencí sklouzávat k jednoduchým výrazům.

Co se  týče odstupu - ten by zrovna tady měl být na straně čtenáře. Schválně se snažím psát "zaujatě", z pozice jednotlivých postav, protože potom vyvstává mnohem lépe absurdnost  jejich logiky, jejich chování, jejich pocitů. To je konec konců hlavní účel, ke kterému právě cyklus  ze sídliště směřuje.

Samozřejmě - všechny příběhy bych mohl psát coby nezávislý  pozorovatel, ale potom by se, dle mého názoru, ztratila většina poetiky.

Ve finále totiž nejde o nijak závratně přelomový příběh: standardní zápletka, kde jeden uteče od druhého a on se s tím po svém vyrovnává.

Snažil jsem se do něj ale vtělit pár myšlenek, které by přeci jen měly padnout alespoň trochu na úrodnou půdu. Touhu po naději, ďábelskost vlastního já, nepochopitelnost nutkání sebedestrukce, obviňování světa za vlastní chyby, které nejsou chybami... a nakonec smíření a vykoupení sebe sama z bolesti, co si sami působíme.

Ale chápu, že formálně to může být poněkud hůře stravitelné.

Za čárky se každopádně omlouvám, a děkuji. :-)


Gora
10. 09. 2017
Dát tip

jejich zpěv zní jako hudba sfér, protože konečně, po neskonale dlouhý době v ledu, přišel staronovej start. - před přišel čárku pryč - mícháš zde hovorový jazyk s eufemismy /hudba sfér/ - neznám intelektuála, který by se tak vyjadřoval . Měl sis, Vojto, vybrat - buď lidová mluva, nebo vzdělanec:-), takhle je to každý pes, jiná ves:-)

dívám se slunci přímo do očí - to bys dlouho nevydržel, nemyslíš?

Všichni jsme se narodili zvědavý - hrubka - zvědaví

z mála z nás se stali takoví hlupáci, aby tuhle prokletou vlastnost nechali. - divně vyjádřeno - nechat vlastnost. a dvě z - z mála z nás, dala bych z málokoho

z nich nikdy, NIKDY, - proč tak dramaticky, nikdy je prostě nikdy:-)

nás svět poučí o naší ignorantskosti přes ty nejjednodušší páky. - přes páky?

nejšedivější nejšeřejší nejzatvrzelejší a nejnudnější místa - chybí čárky - 2

mý démoni spálit na troud? - mí démoni

 že všechno záleží jenom na nás je žvást. - před je čárka

Protože trocha odstupu neuškodí, i když bolí

tímhle jsi uhodil hřebíček na hlavičku - tvé dílko potřebuje odstup, nadhled, i když to asi trochu bolí:-)- povídku tam nevidím, spíše zamýšlení - ahoj


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru