Soukromoprávní ohýnek

Nikoli vítězný oblouk

Do noci vchází se obloukem paměti, jemuž dává tvar poezie. Tak vzpomeneš si kupříkladu na to, jak za tvého dětství voněly tužky koh-i-noor, nebo na to, jak holce z tábora zasvítila piha, takové malé ale podstatné znaménko do rovnice lásky. A taky na jeden podvečer na konci léta, řeka v soumraku a podivuhodný mír v tramvaji. Anebo mrholení v ulici St.Denis, noc jako tahle, a pod deštníky kamarádky na chvíli. A ze všeho nejmíň je ten oblouk vítězný, a ze všeho nejvíc krásný je.  

Přišlo to náhle

Přišlo to náhle jako zvrat v dějinách. A není jisto, komu se v něm k dobru točí kolo. Podzim. Dlouhé srpnové večery proměnilo září k nepoznání. A pořád ještě brouzdáme ulicemi, ale tma si nás bere v chůzi. A odnáší nás někam do usebranosti, kde docela malé plamínky vzpomínek vrhají křehké světlo na naši slabost. Aby bylo jasno, že to ona stojí proti dějinám s jejich zvraty a že zaklíněnost člověka ve světě není tak docela malá věc.

Pozdrav Miloši Martenovi

„.. a ona k nim skláněla vždy týmž klidným a nestoudným pohybem prsa, ztuhlá ve dva chladné, kruté měsíce smyslné noci, která jímala jejich mozky.“ Tak píše Miloš Marten o mstitelce Cortigianě v stejnojmenném románu; nakažená morem smáčí ňadra ve víně nenáviděných mužů. Femme fatale, vražedné ňadro, víno, nenávist, láska, smrt. Pro svou přetíženost symboly, patos a ornamentální jazyk dekadentní literatura je lidem dnes k smíchu. Zčásti právem, lyrický věk už po jistých historických událostech, jak uvažuje Walter Benjamin, vrátit nemůžeme. Ti, kteří se nejvíc smějí, neprávem se ale smějí. 

Soukromoprávní ohýnek

Lidé tady hovoří tiše, jejich řeč je podobná šifře. A druzí lidé jim odezírají z úst ve snaze rozkrýt plány protistrany. Chvíli to takhle doutná, aby pak vzplanul požár. A každý by ho chtěl vidět nejmíň jako samotný Řím beroucí oheň, ale je to docela malý, soukromoprávní ohýnek. A ať se muži v kravatách snaží do plamenů plivat olej paragrafů sebevíc, uhasnou.

Hrůzy soudu

S ránem soudcům už zas začaly pochybnosti; škoda jen že více pochybují o podstatě rána, než o věcech samých. Nu a když to zas začne, jeden říká to a druhý ono. Plápolají bitvy řečí, poraněné a mrtvé věty zůstávají na bojištích protokolů, dokud se někde ve sklepích nerozloží spolu s papírem. Ale dokud tyhle bitvy neskončí ještě tam na světle soudních síní, budou do svých vět kopat knechti práva a vyvěšovat je na bodce svých propisek Mont Blanc. A potom všechna ta zvěrstva křivých výpovědí, maření jednání a lichých námitek. Tyhle hrůzy války by měl nějaký nový Goya vzít do obrazu.