Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Návštěvní neděle

Výběr: a2a2a
08. 10. 2017
19
56
4572
Autor
Gora

Napsáno do soutěže na Poetovi - téma bylo LET VÁŽKY

Návštěvní neděle je v domově pro seniory Jelenka dnem očekávání.

Dlouhá prosklená chodba na straně u zdi zaplněna židlemi s měkkými polštářky různých barev. Na zeleném sedává Jan Tros, "vrátný" a hlásná trouba – co neví, nepoví. Když je pěkně, vartuje u dveří na venkovní lavičce. Večer dojde na sesternu pro klíč a zamyká domov.

„Na dva západy,“ důležitě hlásí před odchodem do svého pokoje. Kdo by nevěděl, že se pohybuje na protéze, nepozná to. Bývalý důstojník mašíruje skoro jako zamlada. Potřebuje stále plnit nějaké úkoly.

Dnes venku poprchává z přeháňkového mraku. Po obědě se do chodby přesunulo několik důchodců.

Jan Tros otevřel dokořán dvojdílné plastové dveře. Návštěvy, jen dál!

Babi Meduličová stáhla strakatý šátek z hlavy ke krku Neklidně se zavrtěla na červeném podsedáku, a hned:

„Trosíku, kdovíjak dlouho tu budu kysnout, než přijedou naši mladý. Běda vám, jestli mne ode dveří ofoukne,“ brblala jen tak naoko, ostatně jako pokaždé. Zatáhla zip teplé vesty. Sledovala automobily projíždějící  kolem budovy, s napětím. Přibrzdí, nebo prosviští dál?  

Vlastně byla ráda, že sedí na  chodbě. Ti, kteří nemívali návštěvu, se přesouvali s pomocí ošetřovatelek do pokojů k televizorům. Šlágr odpoledne vysílá písničky na přání. Malá náplast na osamělost.

Medulička, jak se jí říkalo, a Tros zaslechli prázdné troubení do kapesníku a šourání nohou v kostkatých pantoflích. Blížil se starý Pártl, pod paží přeložený štos časopisů, s lupou v kapse.  S heknutím obsadil hnědý polstr své židle.

Za chvíli měl už plné ruce tiskovin a tvář zakrytou novinami.  Prý býval redaktorem, a kdyby nečetl, snad by to byl jeho konec. Články bezhlasně komentoval pohybem hlavy v bekovce z manšestru, tu nesouhlasným vrtěním, jindy přikyvováním.   Kdysi vydal sbírku básní a cítil se být bohémem, kterému běžné hašteření v domově připadalo nedůstojné. Zásadně se k ničemu nevyjadřoval.

Pohledy několika lidí v chodbě se ubíraly jedním směrem – ke vchodu. Povětří, pohánějící na nebi mrak za mrakem, vonělo svobodou. Široce rozevřenými dveřmi vlétla dovnitř vážka.  Třepotavá křidélka vydávala dobře slyšitelný zvuk, jako by předlo deset koček zároveň. Vážka, uvyklá svobodě pohybu, zaváhala, kam dál.

„Trosíku, Trosíku, vyžeňte ji, co když mne štípne, potvora jedna, dyť je  jak malý vrtulník,“ strachovala se Medulička bzučícího šídla.

„Skočím k sestrám, jestli nemají plácačku na mouchy,“ měl se k činu Jan Tros.

„To nemyslíte vážně, jen koukněte, jak je krásná, červený trup a průhledná křídla, to by byl hřích ji zabít,“ našla vážka zastánkyni v noblesní magistře Loškové, učitelce na penzi, která právě přišla z jídelny.

Blanokřídlé stvoření podniklo průzkum dlouhé chodby. Magistra se rychle otočila a zavřela dveře, aby šídlo neletělo do hloubi domu.

Všichni rozrušeně sledovali elegantní let vážky. Zastavila se před oknem a vypoulenýma očima vážila svoji situaci. Proti světlu bylo zřetelně vidět husté žilkování křídélek.

Tros opatrně přešel k nejbližšímu oknu a otočil kličkou. Šídlo ucítilo závan vzduchu a poslední zrychlenou obrátkou se rozloučilo s publikem v chodbě.

Do úlevného ticha šouply sem tam nohy v kostkovaných bačkorách. Starý Pártl se s námahou postavil a odkašlával. Potom,  k obecnému údivu, zarecitoval:

 

„Když se člověk s vážkou shledá,

těžká mysl pokoj hledá.

Možná stačí dotyk vážky –

přenesem se přes překážky!“

 

Usedl zpátky a sklidil ostýchavý potlesk  několika párů rukou. Tros zavřel okno. Měl namířeno ke dveřím kolem židle s červeným polštářkem.

„Trosíku, to jsou mi věci, to jsou věci, co říkáte?“

 

„Co se divíte, Meduličko, vždyť je to básník, přeci… Helejte se, už vám přijíždějí vaši mladí. Kde zas vězí ti moji?“


56 názorů

Gora
30. 11. 2017
Dát tip

CHT - no, to jsem celá já, humanistka až na půdu...dík za hezká slova...a taky ničemu nerozumím...


CHT
30. 11. 2017
Dát tip

Překvápko! Neobyčejně ti svědčí tenhleten věcný styl. Ale v konkurenci se tlačí Máša s Maryšou. Ode mne nemůžete chtít upřednostňovat jeden živočišný druh před jiným, i když tomu mému rozumím.....méně?

Nerozumím ničemu a nevadí mi to!


Gora
22. 11. 2017
Dát tip

K3 - Karle, ano, a starý člověk??

Námět minimálně na román, a možná se k tomu někdy dostanu. Tobě moc děkuju:-)


K3
22. 11. 2017
Dát tip

Asi jsem už četl, ale nejspíš odložil komentář a nevrátil se. Líbí se mi příměr s vážkou, jako touhou po svobodě. A je samozžejmě svoboda lepší. Ale na druhou stranu, je lepší, když je člověk doma, tedy svobodný, ale sám? Anebo, když cítí, že je nechtěný jako nežádoucí narozené dítě, a pravidelné návštěvy nejsou nic jiného, než rutina? Dnes se dá dítě odložit do babyboxu. A starý člověk? Za jistých okolností si pobyt v domově důchodců dokážu i představit... T.


Gora
24. 10. 2017
Dát tip

Lakrove, díky...byla jsem dva roky na Písmáku, vložila jsem tedy dvě prozaická díla ...až budu dvacet let, vložím dvacet:-) - díky


Lakrov
23. 10. 2017
Dát tip

Líbí se mi to, ta přehlídka někdejších osudů, málem už zapomenutých.  Takových, které už si málem pamatují jen jejich nositelé, ale přesto  se občas najde někdo, koho by ještě mohly zajímat, jsou-li takhle  náznakem podány. Autora netuším? Nebo mě spíš překvapilo, že ke mně dvě jeho  díla došla těsně za sebou.  Tip.  


Gora
12. 10. 2017
Dát tip

Jasně, do kazatele mám daleko.


Ozzozorba
12. 10. 2017
Dát tip
Přirozený. Být humánní je jako kázání, ze kterého je mi na blinkání.

Gora
12. 10. 2017
Dát tip

Aha. Jsi humánní.


Ozzozorba
12. 10. 2017
Dát tip
Maso pojídám tak 3x do roka a možná že to bude příští rok zero.

Gora
12. 10. 2017
Dát tip

Hugo, povídka se ti nezdá?


Hugo Ramon
11. 10. 2017
Dát tip

Zdendo, přesně. Uniká mi smysl slov a2a2a.


Gora
11. 10. 2017
Dát tip

Když nikdo nic neklepne, nebudeš mít co jíst:-)


Ozzozorba
11. 10. 2017
Dát tip
Jen ne násilí!!!!!!!! Toho už je ve světě až až.

Gora
11. 10. 2017
Dát tip

Jedině, že by někdo klepnul tu vážku, no:-)))


Ozzozorba
11. 10. 2017
Dát tip
Už nic nepředělávej. Poznáš to přece sama, když budeš psát další text, jestli se slova valí jako sněhová bouře, nebo přemýšlíš co by, jak by. Smrt bych s domovem důchodců určitě propojil třeba formou mrtvého broučka pod lavicí.

Gora
11. 10. 2017
Dát tip

Ozzorbo, díky, no, kdybych zredukovala, nezbyl b mi prostor pro aspoň minimápní vykreslení postaviček...tak nevím, ale ještě na to kouknu,

O umírání tam byla jen jedna věta - jak staré paní naslouchá, které auto přibrzdí a které jede dál, tak tam byla zmínka, že na konci ulice je Městský hřbitov a že byzy budou Dušičky, to bylo vše. Díky, udělals mi radost:-)


Ozzozorba
11. 10. 2017
Dát tip
Omáčku (první třetina až polovina textu) vyjadřující atmosféru starobince by bylo vhodné zkondenzovat. Aby text ubíhal svižně jako křídla vážky. Jen škoda, že nemám původní text (nezredukovaný o umírání).

Gora
09. 10. 2017
Dát tip

Agát, díky.


agáta5
09. 10. 2017
Dát tip

jj... i komentáře


Gora
09. 10. 2017
Dát tip

Pavle, moc děkujeme i za tvoji osobní zkušenost.

Také nevím, proč takový proud reakcí a názorů, ale jsem za něj moc ráda. Možná proto, že snad úplně každého z nás se námět dotýká. Tak si to vysvětluju. Všem děkuju!!!


Kolobajda
09. 10. 2017
Dát tip

No a na závěr ještě já. Ta povídečka mi nepřijde až tak "suprextra", aby se pod ní rozproudila taková výměna názorů. Irčo - ty sama víš, že mám mámu v Domově důchodců Alzheimer v Darkově, a že předtím byla u nás na Šumbarku v "Sanatorium Kochova". A rozdíl mezi těmi ústavy - to je den a noc. Na Kochovce - totálně zanedbaná péče, je to jen čekání na smrt. A v Alzheimeru je péče nadsandartní - na 118 lůžek je 89 kusů kvalifikovaného personálu. A rozdíl je také samozřejmě v ceně. Ale když uvážím, v jak zuboženém stavu jsem ji tam přemístil a jak se cítí teď, tak to stojí za ty peníze. Mohl bych na to téma taky napsat povídku, ale to bych si zase zvedl hladinu adrenalinu.

Za povídku (i když jsi to trochu zidealizovala) máš T*


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

Kočkodane, jsi nenapravitelný vtipálek, a díky za to:-)


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

Evženie, díky. Ten domov jsem tak vylíčila, v podstatě pozitivně. Moc zdravím i tatínka:-)


Kočkodan
08. 10. 2017
Dát tip
Pan Pártl by měl možná víc než z příletu vážky radost z příchodu Jindřicha Šídla. Já jsem tvou Návštěvní neděli navštívil jako čtenář také rád. (smajlík s vypoulenýma očima)

Odpoledne jsem byla za tatínkem v nemocnici.  Přestože je v pokročilém věku skoro 90 let, půjde brzy domů.

Takový domov pro seniory  musí být velmi pozotivní. /T


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

Dodolo, zážitek je skutečný, a byla sytě rudá, jako vznášející se rubínový šperk. Děkuju ti!


Dodola
08. 10. 2017
Dát tip

Červená vážka - kdybych ji letos poprvé v životě neviděla, nevěřila bych. Setkávala jsem se vždycky s modrými. Malé rozptýlení v každodenním stereotypu domova :-)


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

Jani, já děkuju za čtení a milý komentář.


vesuvanka
08. 10. 2017
Dát tip

Irčo, jako vždy, povídka se mně moc dobře četla, krásně napsaná, laskavá. Vžila jsem se do pocitů seniorů, čekajících na návštěvu blízkých. Moc pěkná je i příhoda s vážkou a básnička :-))) TIP


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

Díky, Čudlí, za milá slova


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

blackie, jsem ráda, že se líbilo...díky:-)


Laskavé....milé psaní.......vsuvka o vážce...nádherná.... a.... ta prostá básnička......krásně napsané....krásně......*./***


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

bestye, já ti děkuju. Opravdu mohou být takové domovy, věřím. Ovšem lidé, kteří v nich pracují, aspoň u nás v Č.K., jsou sedření, neboť je zde těžký podstav personálu, a na povídání si s důchodci a jiné aktivity jim nezbývá sil. Ale nějaká minutka na úsměv a muilé slovo zbývá vždy, to je jasné. Jen chtít.


Čudla
08. 10. 2017
Dát tip

Hezké čtení. /*


a2a2a
08. 10. 2017
Dát tip

Milý Zdendo, tvé komentáře jsou natolik výmluvné (dlouhodobě směrem k mým komentářům), že není třeba nic dodávat.


bestye
08. 10. 2017
Dát tip

Myslím, že na atmosféře v domovech důchodců má velký podíl personál. A vím, že jsou domovy, kde se lidé opravdu cítí jako doma.

Na textu se mi líbí, že není prvoplánově ani pesimistický ani optimistický. Prostě to v tomhle domově tak je.. a další den může být úsměvný.. a další zase ne.

Bavilo mě povídku číst. *


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

Tak bez výběrů, to není tak podstatné, jen vidím znevýhodnění, pokud tu byla už kdysi nastavena tato pravidla pro žebříčky hodnocení...já je nenastavila:-)

Myslím to vážně, neboť tomu rozumíš a  byl by to přínos  pro autory. Takhle se člověk nedočká  reakce - nebo mojí neumětelské , agáty či tvojí ironicky míněné.


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

Bylo by dobré, kdybys znovu byl redaktorem. Není tu redaktor prózy, který by komentoval povídky, příp. ohodnotil. V poslední době vyjímečně reka. Nebýt redaktorů poesie, povídkáři by nedostali nikdy výběr, i kdyby se rozkrájeli. Umíš tnout do živého, a to tady chybí.


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

Hani, děkuju, je to přesně ono, o čem jsi napsala. Domov je jen jeden, k němu vážeme své vzpomínky.


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

Zdendo, já přece v žádném případě nezpochybňuju doporučení Jiřího. To bych si nikdy nedovolila, nevím, proč o tom tady píšeš. Stejně jako nezpochybňuju tvoje rady. Bedlivě naslouchám.

Poeta je  - www.Poeta, hlavně pro básníky.

Můžeš si najít -soutěže, už jsem se účastnila několika. Tentokrát jsem byla myslím čtvrtá.

Jsem tam Frida.


8hanka
08. 10. 2017
Dát tip

 

mas pravdu v komente -

V tom konkrétním domově ti lidé mají svobodu - dvůr venku, vycházky, ale skutečný domov měli kdysi...a po něm teskní, i když jim vlastně nic neschází -

do takeho som chodievala, pekne zariadený, všade výzdoba podľa ročného obdobia, v ohradenom areali altanok, park s lavickami, byvali tam obcas koncerty, staval sa maj, vianocny stromcek, vyzdoba vsade okolo, mohli ist mimo, prejst sa mestom, ist si nakupit...mali vsetko a nemali...vacsina uz nevladala chodit, chybala  im rodina, zname prostredie ich domova,  dvor, pes, macka, vnucatka...moznost pohybovat sa v tom svojom, varit, piect, rozpravat so susedkou, s detmi...nie byt odkazani na par minut navstevy


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

Ano, přemýšlela jsem o tom - je to vchod i východ...děkuju.


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

Opřu to o svobodu vážky. Děkuju.

V tom konkrétním domově ti lidé mají svobodu - dvůr venku, vycházky, ale skutečný domov měli kdysi...a po něm teskní, i když jim vlastně nic neschází.

A vůbec. Byl by to námět na román.


a2a2a
08. 10. 2017
Dát tip

A ještě jedna formální drobnost. Věta ...Pohledy několika lidí v chodbě se ubíraly jedním směrem – k východu... Napsal bych namísto k východu ...ke vchodu..., protože očekácvali příchod, nikoliv odchod a pak bych ji zformuloval čistěji ... Pohledy několika lidí v chodbě se ubíraly ke vchodu.


a2a2a
08. 10. 2017
Dát tip

Podle mých zkušeností ani většina lidí v domovech seniorů není vyrovnána s otázkou smrti a u mírání, snad až ve chvílích, kdy skutečně zjevně odchází, přestože to v jakési psychické sebeobraně verbálně potvrzují. Ale v lteratuře, která není psána jen pro domovy seniorů je třeba brát zřetel i na vnímání širší čtnářské obce, to sice neznamená, že se má podbízet, ale když už něco napíšeme, pak ať to je opodstatněné a pochopitelné. A totéž si myslím o slově svoboda, které má silný význam a v povídce je nadhozeno bez rámce, který si lze domyslet jako v poezii, ale protože jeho souvislost s pobytem v domovech seniorů není jednoznačná, např. tady bych daleko spíše připustil, že místní klientela je alespoň zčásti smířena s důvody svého údělu a někteří to i vítají. Kdybys zmínku o svobodě opřela o nějakou epizodu, která by se dotýkala jen jednotlivce či jednotlivců, pak proč ne.


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

Tak ten hřbitov je pryč...ale svobodu si nechám:-) Děkuju, měl jsi ve všem pravdu.


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

a2a2a - děkuju!

Upravím, samozřejmě, a díky za rady.

Trochu mám problém s tím, že bych měla vypustit zmínku o hřbitově a Dušičkách. V reálu tam hned ob dva domy ten hřbitov je /Domov pro seniory ve Hřbitovní ulici/ a nevím, proč dnes lidé, jakmile zaslechnou či uvidí zmínku o hřbitově či stáří, nedočítají nebo se tomu vyhýbají. Všichni ti lidé v Domově  vědí, že jsou staří, a hřbitov pro ně není děsivým místem, ani Dušičky... To samá s tou svobodou, touha po ní je nekonečná...

Myslím, že  to není strašení ani něc nepřístojného.

Jinak jsem moc potěšena a až dovařím oběd, vrhnu se na úpravy.Pěknou neděli.


a2a2a
08. 10. 2017
Dát tip

Dávám výběr, přestože mám několik výtek ke zpracování i obsahu. Pokud jde o zpracování, na několika málo místech, asi třech bych změnil slovosled nebo třeba větu rozdělil na dvě. Např.: ...Sledovala automobily projíždějící  kolem budovy, s napětím... S napětím sledovala... Nebo ...Hnědý polstr své židle obsadil s heknutím...S heknutím obsadil hnědý polstr své židle... (tato má forma napovídá víc o tom, že heknutí přichází pokaždé, když usedá a musí se vyrovnat s bolestí kloubů.) Také opakování již zmíněného faktu, že Tros je důstojník v výslužbě je nadbytečné.

A k obsahu. Rohodně bych vypustil zmínku o hřbitově a dušičkách. Je silně v kontextu povídky zavádějící a vydírající (důchodci v domově seniorů - čekárně na smrt). A pak ještě zmínku o povětří a svobodě. Rovněž silně zavádějící pojem svobody, který když už je zmiňován, by zasloužil samostatné téma ve vztahu k pobytu v domovech důchodců a to téma je docela problematické a nejednoznačné.

A nyní k přednostem. Téma je zracováno se znalostí faktu, laskavostí a až na těch několik málo formálních chybiček i hezkým jazykm, který díky znalosti prostředí neuniká do klišé.Rovněž zařazení krátké básničky, která v rámci povídky zní mile a věrohodně amatérsky, je pěkné. A zejména epizoda s vážkou je nádherná a dává celému spíše smutnému, ale reálnému textu výtečný nový rozměr.

smazat (ještě 14


Gora
08. 10. 2017
Dát tip

Hani, chtěla jsem vytvořit cosi optimističtějšího, než bývá realita. Doufám, že se mi to zdařilo. Děkuju to za tvé vyprávění, cením si toho, že i na Slovensku mám čtenáře:-) Hezkou neděli.


8hanka
08. 10. 2017
Dát tip

*****

chodila som na navstevy  do penzionu desat rokov, bolo mi luto dochodcov, za ktorymi nik nechodil, aspon obcas som s nimi prehodila par slov...a bolo mi luto aj tych, ktori cakali marne, pri kazdom otvoreni dvier s nadejou pozerali, ci to nejde návsteva k nim...poznam pani, ktora sa v auguste dozila 98 rokov, netesi ju to, tuzi po smrti, po pokoji...myseľ skvelá, no telo... zlomeny bedrovy krcek, neoperovatelny, svalstvo na nohe za tych niekolko rokov atrofovalo, lezat moze len na jednom boku, dopoludnia ju prekladaju do kresla, inak cele dni v posteli...na ociach zakal, nevidi citat, nevidi na TV, ostava len tranzistor, modlitby a cakanie na...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru