z procovních cest do Kábulu

Bída

Je místo kde není Alláh.

Sinalé náměstíčko, spíše plácek.

Pár kamenných vykřičníků. Náhrobky.

Tady je prostor setkávání. Těl a duší s heroinem.

Byli muži teď jsou stínem a bída s beznadějí je prostoupily

jako voda mech. Po desítkách, možná stech na jednu stříkačku

s  tupou jehlou a zbytky krve kdoví koho, kdoví od kdy a kdo ví do kdy.

Nebylo pomoci, jen čekali na smrt. A mnozí úspěšně. Opuštěni rodinou, vždyť žili v hříchu

závislosti. Bez šance umenšit dopady braní heroinu. Jediná možnost, jako srpek Měsíce

chvíli po novu, byla - dostat se na kliniku. Do černých katakomb, na řetěz u postele, kterou

jim nikdo nepřestele, pokud se o to příbuzní nepostarají. Pak se objevila první vlaštovka

v podobě jakési nestátní organizace. Skutečná a nějak funkční pomoc. Vstupujeme. Vítá

nás muž, co měl být mrtvý. Pokorně ukazuje paže …

Beru za ruce bídu

má černé oči muže

a rozbodaná předloktí

jak od zubů murény

Kloužu prstem po zčernalé žíle člověka

tak jako se klouzává po těle milenčině

stopou po rakovině

diacetylmofinu a gangrény

Po zimě stoleté

zdánlivě zakleté

první pupeny!