Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zastávka číslo sedm

19. 10. 2017
6
17
678
Autor
MartinBurget

    Ještě se drží za ruce a jdou spolu. A jdou pomalu. Jako ti, kdo s druhým chtějí dlouho zůstat, nebo s ním nedojít do cíle.    
    Šlapou po betonu opuštěného nádraží k zastávce číslo sedm.
    Poslední listí se ještě drží na stromech, ale sníh už stejně nezastaví.
    Mezi mrtvou šedí města občas prosvitne trocha života. Břečťan na zdi nebo  rehčí hnízdo v okapu. Pampeliška ve spáře betonu jejíž tělo už dávno odumřelo. Zůstal jen kořen. To aby měla naději, že přežije mráz a vykvete znova.
    Smráká se. Zbytky světla se vytrácí a za chvíli zmizí docela. A bude tma.
    Jdou mlčky a cítí, jak se to vrací.
    Tam na zastávce se potkali. Vystoupila z autobusu a on si nechal ujet tři spoje, protože ten její jel až o třičtvrtě na sedm. Bála se v tom ranním šeru čekat sama.
    Navrhl, aby někam zašli a ona s chápavým úsměvem souhlasila.
    Odcházeli spolu po tomhle chodníku, míjeli jiné zastávky vysázené v řadě a pak prošli kolem té lampy. Tam se poprvé chytli za ruce.
    Všechny kavárny měly zavřeno a tak jen tak stáli a sledovali, jak se rozednívá. Jak slunce vlévá městu krev do žil a oni se stávají srdcem.
    Utrhl jí pampelišku, která jim rostla u nohou ze spáry v betonu. Vděčně se usmála, ani trochu jí nevadilo, že ještě nevykvetla.
    A teď se vrací stejnou cestou, kterou před půlrokem odešli pozorovat rozednění. Vrací se tam, kde to začalo.
    Milují uzavřené věci.
    Oběma v hlavě zní stejný příběh a stejná otázka.
    ,,Proč to musí skončit?’’ Říká zničeně. ,,Vždyť jsem tolik bojoval, tolik se snažil, aby…’’
    ,,Já vím,’’ slyší její něžný hlas nezřetelně, jakoby z dálky. ,,Mrzí mě, že tě to tolik bolí. Jenže i když jsme oba dělali, co jsme mohli, nikdy spolu nemůžeme být šťastní. Příliš mnoho věcí nás… vždyť víš. A já… promiň, ale měl by jsi vědět, že jsem tě nikdy nemilovala. Tolik jsem chtěla, jenže ono to nikdy nepřišlo. Ani nepřijde.’’
    ,,Neboj. Zamiluješ se do mně. Ještě pro nás přece musí být nějaká naděje.’’
    Ale ona jen smutně vrtí hlavou. ,,Je to zlé, ale nemůže se stát nic, co by nás vrátilo k sobě. Nic. Žádná naděje. Musíme si to přiznat. Skončili jsme.’’
    Dotek chladného kovu na rukou. Lampa.
    Rozpojují ruce. Je to jako plout peřejemi proti proudu času. K přístavu, odkud vypluli, aby mohli svůj člun potopit.
    A cítí jak se ochlazuje, jak se mezi ně vráží jako klín ledová stěna odcizení a saje jim z hlav poslední zbytky lásky.
    Padá mlha.
    Do lebek tepe mráz, přetváří jejich tváře a do slov vlévá jed. Budou se chovat jako psi. To je dobře. Alespoň to nebude tolik bolet.
    Vzdalují se.
    Jdou tak, aby si byli co nejdál a přitom nespadli z obrubníků po krajích.
    Nejsou sami.
    Proti nim se jako duchové šourají z mlhy dva starci. Muž a žena. Manželé.
    A on cítí jak jím cloumá závist. Zatímco kráčí vedle dívky, kterou miluje a která ho za chvíli opustí, on s ní žije už tolik let a z obou sálá mír a štěstí.
    I ji zžírá žárlivost. Tamta stařena našla muže, se kterým vychovala děti, prožila tisíce všedních starostí, kterého i po letech miluje, a který i přes léta miluje ji, zatímco ona sama ještě marně hledá a možná nikdy nenajde.
    Pomalu se k sobě blíží a už rozeznávají. Rysy jejich tváří, vrásky. Oba mají nepříjemný, vtíravý pocit, že jim starci někoho připomínají.
    ,,Je odporná,’’ říká a sama se děsí, kde se v ní ta slova berou.
    ,,Nebuď směšná,’’ říká tmavým hlasem a děsí se, co se to s ním děje. ,,Jednou i ty zestárneš. Budeš vypadat jako ona, možná hůř. Krása zmizí.’’ Na malý okamžik mu zjihne hlas: ,,Přemýšlela jsi někdy nad tím, co zůstane?’’
    ,,Zase ty tvoje moudrý kecy,’’ pronáší zhuseně.
    S hrůzou sledují, co zbylo z jejich lásky, jak se od sebe vzdalují, ale nemohou to zastavit. Není nic, co by mohlo.
    S oblohy se spouští sníh. Vločky se prokusují mlhou, končí svou pouť pod nohama dvou párů a tají.
    V jediném okamžiku zastavují u čísla sedm, aby se napořád rozešli a zároveň zůstavájí v němém úžasu společně stát, protože mezi nimi prochází starší pár a jim svítá, čí jsou ty obličeje.
    To přece není možné…
    Ohromeně se otáčí za odcházejícími a slyší jak se muž ptá ženy: ,,Vzpomínáš?’’
    Ona se usmívá a odpovídá: ,,To víš, že vzpomínám. Jakoby to bylo dnes a ne před padesáti lety.‘‘
    ,,Byly to zvláštní chvíle.. Všechno mohlo špatně skončit. Však víš…’’
    ,,Vím… Ale pak nás minuli dva starci, zaslechli jsme, jak spolu mluví o tom, že on ji tu před padesáti lety chytil do náruče a ona se do něj zamilovala. Pak zmizeli v mlze a nám došlo, kdo ti starci byli’’
    ,,Tobě se z toho úžasu podlomila kolena…’’
    ,,…Tys mě v poslední chvíli chytil do náruče…’’
    ,,… A v tom okamžiku ses do mne zamilovala…’’
    ,,…Těch padesát let uteklo jako voda.’’
    ,,Tak už víš, co zůstane?’’
    S úsměvem přikyvuje.
    Chytají se za ruce.
    To proto, že znova, potřetí minuli lampu.
    A oni stojí na zastávce. Cítí, jak ta bariéra mizí, všechno se vrací zpět, sníh přestává padat a tma řídne.
    Slunce vyjde, aby se ze srdcí stalo srdce.
    On zatím ohromeně sleduje to, co se děje.
    Starci mizí v mlze.
    A jí se podlamují kolena.
    

 


17 názorů

Díky moc za komentář. :)


Lerak12
19. 12. 2017
Dát tip

Komorní romance prošitá pilnou nití. Vyhrál sis. To je znát i na pointě. Pěkný, Martine.  


Děkuju mockrát všem za komentáře. Strašně hodně moc mě potěšily. Nečekal jsem takovou odezvu. Bohužel jsem byl opět dlouhou dobu neaktivní, takže jsem si je přečetl až teď. Hrubku s chytly jsem opravil, díky.


CHT
01. 12. 2017
Dát tip

Znovu se poctivě vracím ke všem textům a porovnávám. 

Je to můj problém.

Odmítám se smířit s tím, že takové sentimentální - tedy ne že bych nebyl účasten a neprožíval to, to zdaleka ne- epizody znamenají něco. Něco víc, než cokoliv jiného. I když je celá planeta bohužel přemeněna v jeviště těchto ....epizod.

Líbí semi moc ty lyrické kousíčky, jež .... buď podtrhují nebo vytrhují pomíjivost celé záležitosti. A právěže padesát let není pomíjivost!!


Lakrov
30. 11. 2017
Dát tip

Začátek -- asi tak do třetiny -- mě nadchnul. Střední pasáž je na můj vkus  dost patetická, "sladkobolná", ale závěr je úžasný a skoro se mi chce říct  nadčasový. Zírám, kam ses posunul, do jakého tématu ses to pustil,  jsi-li to (soudě podle nicku, které se mi pletou) ty, kdos donedávna psal  westernové příběhy.  Máš můj obdiv a  tip.  ...a upozornění na překlep: ...Tam se poprvé chytly za ruce... ## chytli  


Gora
27. 11. 2017
Dát tip

Martine, oprav si - Tam se poprvé chytly za ruce - chytli  měkké i


CHT
27. 11. 2017
Dát tip

Na to moc nehraju. Ale na druhé straně prý teoretičtí fyzici pořád spekulují o možnosti, že jsme vlastně všichni hologramové, akže se fakt ty časy musí protnout, Carle Ove. 

Janže pak jakékoliv satori je pouze god,pardon, good, to nebylo schválně, tripem a zázraky neexistují, jen bůh se Plácá Do Kolen (nová politická strana - PDK, jež předem vyhlašuje fůzi se stranou Katolickou. Koalice Probuzených.)


K3
22. 11. 2017
Dát tip

Tu pointu jsem nečekal, pro mě je výborná. Pořád by se ale dalo proškrtávat. Na konci bych trochu ubral zvýrazňování děje. To už čtenáři došlo. Všiml jsem si ještě několika překlepů a drobností. Třeba o pampelišce, jedna již odumřela, druhá čeká, že teprve rozkvete, to mi moc nejde k sobě. Nebo hned zkraje, jdou spolu a jdou pomalu. Vím, že někdy svádí opakovat slova, ale bylo by lepší jedno "jdou" smáznout nebo nahradit. Ale to jsou drobnosti. Jinak si myslím, že je to dobře napsané. T. 


Gora
20. 11. 2017
Dát tip

posílám avízo Próze_měsíce


Martine, bereme v potaz:-)


S radostí souhlasím! Díky moc.


Martine, souhlasíš s nominací této povídky do říjnového kola soutěže PM? Díky za odpověď.


Díky všem za poděkování i za věcné připomínky. Hrubky opraveny - prolog smazán - jo Zdendo - ta věcná poznámka by mi sedla.


Gora
19. 10. 2017
Dát tip

Martine, jsem ráda, že nalézáš "civilnější" námět pro svoji tvorbu. Tak úplně překvapivé  tvé rozuzlení zas není, ale posun to je. 

Ke gramatice jsem ti něco napsala do zprávičky:-) Piš dál...


SkawaT
19. 10. 2017
Dát tip

Tedy... romantika není zrovna můj šálek kávy, ale tohle je nádhera! :) Rozhodně jde vidět, že sis na tom dal záležet, a nešetřil ses v pilování drobností. 

Skvělý nápad, skvěle zpracovaný. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru