Nejen v politice, ale – a především – v komunikaci zaznamenáváme velký regres. Negramotnost byla už v 20. století téměř vymýcena; a dnes, ve století 21. jen málokdo z nás zná někoho negramotného. Namísto negramotnosti jazykové nastoupily jiné formy negramotnosti, kupříkladu ta finanční, o níž svědčí milion exekuovaných občanů ČR. Tak tedy číst a psát jsme se až na pár excentriků lpících na fonetickém primátu řeči naučili. I tak ale postupujeme zpátky.

S rozvojem digitálních technologií otevřely se před námi nekonečné vody sociálních sítí. Jejich primární funkcí je nabízet prostor ke komunikaci. A přestože člověk už umí číst a psát, přesto se staví do role negramotného, jemuž je ke komunikaci určeno toliko obrazné sdělení. K obrázku je – snad z jisté nostalgie po řeči – obvykle přiložen tupý konstativ: tady jsem jedl, tady jsem spal, tady je to krásné, tady to je mé auto atp. Takto prostému sdělení ihned přitakají zástupy podobně omezených, a aby nebyla jejich mysl přepínána, správci komunikační sítě jim usnadní práci prostřednictvím nástroje „líbí se mi“. Přesto se i mezi těmito „čteči a čtečkami obrázků“ najdou takoví, kteří se odhodlají ke slovu: super, skvělé, bezva, mňam, jé, tady jsem taky byl.

Žijeme v komunikační době, ale komunikaci jsme redukovali na její nejprimitivnější formu. Heideggerova proslulá citace Hölderlina „řeč mluví“ je tu namístě: „jsme mluveni“ komunikačními nástroji, které redukovaly smysluplnou řeč na sdílení emocí. Tak tedy na viděnou v digitálním pravěku.