Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 431 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+1 neviditelných
Odpuštění
datum / id27.10.2017 / 482852Vytisknout |
autorRadovan Jiří Voříšek
kategoriePovídky
témaLiteratura faktu
zobrazeno634x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

vlastní prožitek, životní předěl

Odpuštění

Rok 1989. 
Seminář charismatické duchovní obnovy v Brně. 
Totalita, seminář je tajný. 
Ti, kdo jej vedou (např. Ludvík Kolek) jsou lidé většinou pronásledovaní STB.

Je za námi první třetina semináře. Ta končí modlitbou za vnitřní uzdravení.
Tento večer jí mám projít já. 
Jsem připraven, aspoň si to myslím, v rámci svých možností. Dost jsem na tom pracoval.

Scházíme se v jednom bytě o kterém STB snad neví. Začíná se. 
Po první „otvírací modlitbě“ přistupujeme k jednotlivým fázím života a prosíme o světlo poznání a ukázání možných jizev, zranění. Otevíráme tato místa a necháváme do nich vstupovat Ježíše s jeho uzdravující mocí. A on se jich dotýká svýma probodnutýma rukama ... 

A dějí se věci.

Jsme v naší skupince různě staří. Já, tehdy mladík čerstvě ženatý, nejmladší. 
Nejstarší je muž vážné tváře a pevného pohledu.
Když se dostáváme v modlitbě do věku začátku školní docházky, hluboce se nadechne a rozechvělým hlasem říká:

Byl jsem kluk, když za války zatkli mého tátu. Po výsleších gestapem, koncentrák. 

Žili jsme tehdy na statku u jednoho sedláka. Ten ze strachu, že napomáhá rodině nepřítele Říše, nás chtěl vyhnat. Maminka jej uprosila, aby nás tam nechal. Myslím si, že mu za to dala všechno. Nikdy o tom, co jsem neviděl nemluvila, jen plakala. Co jsem ale viděl, že dřela. Do úmoru. Večer neusínala, spíš upadala do bezvědomí. Já jsem pomáhal taky a sedlák se k nám i tak choval neurvale. 

Měsíce běžely. 
Jednoho dne zpráva. Tatínek zemřel. Se zprávou přišly i jeho věci.
Světýlko naděje sežrala nejtemnější noc. 
Máma se upjala jen na jedno. Abych přežil. Tehdy jsem si nebyl jistý, jestli to vůbec chci.

Jaro 1945. 
Bylo chvíli po východu Slunce. Svítilo nízce do kuchyně, kde jsme s mámou zrovna byli. Ve stejnou vteřinu jsme se podívali z okna. V tom světle na dvoře, silueta. Oba jsme vykřikli. a vyběhli ven. 
Tatínek tam stál.

Ten večer Modlitby za uzdravení, byl onen muž uzdraven. Po pětačtyřiceti letech odpustil v srdci onomu sedlákovi. 

Ten večer jsem byl i já uzdraven. Ze svých jizev a rozhodnul se odpouštět. 

Trvá to dodnes.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.10.2017 23:39:04dát kritice tipRadovan Jiří Voříšek

jo, taky jsem ji měl, tenkrát, i poté, když jsem to psal

27.10.2017 20:20:58dát kritice tipblacksabbath

mám husinu...............*/***

27.10.2017 17:16:19dát kritice tipRadovan Jiří Voříšek

dík za postřehy

27.10.2017 17:15:12dát kritice tipRadovan Jiří Voříšek

Protože se s pánem znám, můžu  zasvěceně říct, že nešlo těch 45 let o nenávist, ale o neodpuštění - tedy nižší level.

Ale i tak je to svazující, chronická nezahojenost

27.10.2017 15:45:28dát kritice tipČudla

Mám husí kůži. /*

27.10.2017 13:48:16dát kritice tipagáta5

Držet v sobě 45let nenávist... to bych asi nedokázala, ale to je asi v každém nějak nastaveno. Docela mě překvapilo, že (předpokládám) věřící člověk cítí tak dlouho nenávist... není hlavním cílem věřících, odpouštět?

ale příběh se mi líbil a je poměrně dobře napsaný :)

27.10.2017 13:06:55dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Rozumím...tyhle akce se pořádaly tajně, byla jsem náhodným svědkem, v r.1983.

Upravila bych : svýma probodenýma rukama  - probodnutýma?

tady slovosled -  Po pětačtyřiceti letech v srdci odpustil onomu sedlákovi  - po pětačtyřiceti letech odpustil v srdci atd...

Jinak pár čárek, ale to nic:-)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.