Jak něžný se zdá

křik progresivního vánku

hnaného sny o bývalé lásce

jak zbývavý je pohled slepce na saxofon

zjihle zmlklý bývalými prsty

z očí mu létaly rajky

ale nepřestával sledovat krok žen

čemu, čemu vděčil za útěky vět

dostaly ho hvězdy běd.

Zbytečně slinil centropen.

ten jazyk zfialovělý

hořce vyčítá vesmíru

kůzlátko bude svítit i po popravě

a smíchem se zatřese

kostřička Lajky