Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Deset bodů k radosti

29. 10. 2017
2
15
592
Autor
Arnica

Katrin se dívala na černošskou dívku před sebou. Uvědomila si, že jsou vlastně stejného věku, ale přesto jí July přišla o tolik mladší.

Seděly naproti sobě v křesílkách restaurace. Ještě nebylo otevřeno, jen občas přišel někdo z hostů na check-in. Jedly večeři. Za chvíli začínala večerní směna.

Katrin se cítila dobře. Odpoledne byla v posilovně.

„Je důležité soustředit se na ty pozitivní věci,“ pokračovala. July si procházela těžkým obdobím. Kartin s ní soucítila. Věděla, co to je mít deprese, záchvaty úzkosti, anorexii a další věci. Prožila si hodně. Ale teď už byla v pořádku.

„To se snažím, ale někdy to nejde.“

„Já to dělám takhle: vždycky si na konci dne napíšu do sešitku deset dobrých věcí, za které jsem vděčná. To je úžasná terapie, věř mi. Nejprve ti to bude připadat těžké a kolikrát budeš mít problém najít tři, čtyři dobré věci. Ale s časem si jich začneš všímat už v průběhu dne. A tím, jak si je uvědomíš, ti okamžitě přinesou radost.“

July přikyvovala. V očích se jí lesklo. Nadchlo ji to.

„Důležité totiž je udržet si pozitivní náhled na situaci. Na všem špatném je vždy něco dobrého.“

„S tím souhlasím,“ ozvala se najednou Luisa, která doposud tiše jedla svou porci v křesle u vzdálenějšího stolečku. „Ale co dělat ve dnech, kdy je mi smutno a z té snahy najít deset důvodů k radosti mi bude ještě hůř?“

„To právě musíš překonat, o to jde.“

„A nebylo by lepší prožít si smutek? Než proti němu bojovat?“

„Nemyslím si, že je cokoli přínosného na prožívání smutku,“ řekla a v tu chvíli ji zazvonil telefon. Chtěla ještě dodat: Je to plýtvání časem, který by mohl být využitý mnohem efektivněji. Ale neřekla to, protože na displeji uviděla jméno svého přítele.

Po tváři se jí rozlil úsměv. „Ano, lásko?“

Viktor volal z šachového turnaje. Jeho hlas se chvěl vzrušením.

Vyhrál.

To vůbec nikdo nečekal. Nehrál už dlouho. A teď, pane bože!

Katrin cítila, jak jí bije radostí srdce. Byla na něj tak pyšná. A jeho nadšení ji až dojímalo. Viktor málokdy projevoval silnější emoce. Ale teď se štěstím skoro zajíkal.  

Když telefon položila, svět ji přišel o mnoho barevnější než před tím.

Potřebovala to okamžitě někomu říct. Ale naladění u stolečků tomu vůbec nenahrávalo. July šťouchala vidličkou do jídla na talíři. Zřejmě se rozhodla si radši prožívat smutek než hledat důvody k radosti. A Luisa už dojedla, ťukala něco do mobilu.

V tom ale z kuchyně přišli se svými talíři další zaměstnanci hotelu. Katrin se rozzářila.

Jejich reakce byly úžasné. I July a Luisa se usmívaly.

„Přijede zítra,“ říkala Katrin. „Zítra někdy k večeru. Ráda bych pro něj udělala nějaké překvapení!“ V hlavě už se jí rýsovaly představy velkého dortu, nějakého dárku, rozzářených tváří a Viktora, zcela šokovaného a dojatého, stojícího ve dveřích.

 

Večer Katrin natěšením nemohla usnout. Natěšením a nervozitou. Nebyla v tom dobrá – v překvapeních. Zvláště pak ne v překvapeních pro Viktora. Kolikrát se jí vůbec nepovedlo odhadnout, jak ho potěšit. On na to měl talent. Dokázal jí vyrazit dech romantickými gesty. V jejím podání jí to přišlo vždycky takové ušmudlané.

A Viktor to také viděl.

Měla v tom velké rezervy.

 

Byli spolu dva roky. Setkání s ním bylo pro ni nejdůležitějším momentem jejího života. Do té doby se jí nedařilo najít směr. Připadala si velmi nešikovná, neschopná. I když na venek žila úspěšný život, vůbec se v něm necítila jistá. Nemohla se spolehnout sama na sebe.

Po večerech mívala stavy hluboké deprese. Jednu dobu to řešila pitím. Proto ji teď tak znervózňuje July, jak se opíjí. To není řešením ničeho.

Jenže ona si tehdy neuměla jinak pomoct. Předepsaná antidepresiva nezabírala.

Do toho trpěla od čtrnácti let poruchami příjmu potravy. Nenáviděla se. Nikdy nebyla taková, jaká by být chtěla. Ani vzdáleně se tomu nemohla přiblížit.

I když jí už bylo třicet, cítila se uvnitř nedospělá, pořád to vyplašené malé dítě, které trochu čeká, kam ho rodiče postrčí – a přitom by nejradši zůstalo doma a vůbec nevystrkovalo nos do světa a do zimy.

Pak ale potkala Viktora. Jeho přístup k životu ji zcela okouzlil. Uměl si vše perfektně zorganizovat. Měl promyšlený každý krok, zdálo se jí. Jediná vteřina nepřišla na zmar. Uměl dokonale skloubit práci a zábavu, která nebyla nudná, ale oslňující.

Cítila se vedle něj jako popelka s princem. Bral jí do luxusních restaurací. Pravidelně chodili na kulturní akce. Viktor měl velmi vytříbený styl.

Milovala také, jak se oblékal. Jaký měl šarm. Jak uměl mluvit s lidmi.  

Jediné, co jí kazilo dojem dokonalosti, byl strach, že mu nikdy nebude rovnocennou partnerkou. Měl na ni velmi vysoké nároky, které někdy nezvládala – i když se snažila, co mohla.

Byl ale taky shovívavý.

Říkal jí, že má velký potenciál, jen si ho musí uvědomit.

To jí pomáhalo. Jeho důvěra.

Udělala si pár kurzů. Připadalo jí úžasné, jak se mohla proměnit ze své role bezmocné dívky v silnou ženu. Stala se z ní osobní koučka. Spojila své oblíbené věci – životní filosofii a sport. Byla osobní trenérkou a koučkou.

Bohužel, po přestěhování se sem zatím svoje místo nenašla. S plným nasazením pracovala na hotelu, i když to bylo něco, čemu se původně chtěla vyhnout. Jako, po pravdě, celému stěhování se na venkov. Ale pro Viktora to byla výzva. A Viktorův život jsou výzvy. Pozvednout tuhle ospalou díru na luxusní hotel.

 

Už bylo skoro poledne a ona pořád neměla představu, co přesně chce udělat. Upekla dort – ale nepovedl se jí vůbec tak, jak by chtěla. Poleva popraskala.

Nikdy nebyla manuálně zručná.

Navíc se jí klepaly ruce, když ho zdobila. Na stole otevřený počítač s receptem a popisem. Něco jí káplo na klávesnici.

Spálila si prst.

A od dvou musí být na recepci. Nemá už moc času něco vymýšlet. Snad by mohla sjet do obchodu a koupit čokoládu. Jenže Viktor na sladké až tak moc není.

Proč teda vlastně pekla dort?

Ale ne, on si vždycky rád kousek dá. A mohou se o něj rozdělit s ostatními, bude to velká oslava.

Zajde koupit láhev vína, tu si vypijí s Viktorem sami dva. Mohla by snad nachystat i nějakou dobrou večeři. Proč ji to vlastně nenapadlo dřív?

Mohla něco uvařit. Místo toho… ano, poprosí kuchaře, aby udělal něco dobrého. Což vůbec není ono. Ale lepší než nic. Pane bože, jak může být tak hloupá?

Bude dort. Bude víno a večeře, kterou si odnesou do bytu a sní spolu. Dort bude předtím – jenom až Viktor přijede, oslaví to. Koupila by šampus, ale někteří ze zaměstnanců budou v práci – a v pracovní době by nemohli pít, to ne. Takový příklad jim dávat nechce.

Ale to nevadí, bude dort. Udělá nějakou malou výzdobu v restauraci nad barem. Nějaký nápis. Tak.

Bude to hezké.

 

Dostávala se do časového presu. Museli provést oslavu před tím, než otevře restaurace. Ale když naposled mluvila s Viktorem, řekl jí, že se ještě po cestě zastavil za svými kamarády. Takže přijede později, než plánoval.

„Moc se tu na tebe těším,“ říkala mu prosebně.

„Tak to ještě chvíli vydržíš.“

„To ano, to samozřejmě ano. A kdy teda dorazíš?“

„To ještě nevím, dám ti vědět, až odsud odjedu.“

V nejhorším se udělá oslava v domě – nahoře je jejich byt, dole pokoje pro zaměstnance. V patře je velká místnost, která v minulosti sloužila jako hotelová jídelna. Tam by se to dalo celé udělat.

Usmála se.

To bude taky hezké.

A Viktor ještě neví, že si kvůli tomu domluvila volno. Přesunula si s Annou službu. Ještě že tu mají mezi sebou tak hezké přátelské vztahy.

To se jí na tomhle místě líbilo. Žili tu dohromady, lidé různých národností – a tak trochu jedna rodina, jedna komunita. Toužila po tom vytvořit hezké vztahy.

Viktor jí to někdy rozmlouval. Aby do toho příliš nezabředla. Ale ona si byla jistá, že to drží tak akorát – v profesionální rovině, ale i v té lidské.

 

Volal jí, že přijede až po deváté. To už jí bylo jasné, že dort zůstane na zítra. Ale aspoň ho přivítají, dají si večeři a šampaňské, pak se pomilují.

Byla dokonale připravená, osprchovaná, navoněná, krásně oblečená a nalíčená. Nemohla se ho dočkat. Vyhlížela světla aut na příjezdové cestě.

S ostatními byla domluvená, že až Viktor přijede, vyběhnou nahoru, kde už visel nápis „šachový král“ a všichni ho přivítají.

Tady by se hodil ten šampus. Ale bohužel žádný nekoupila a vzít z hotelu se jí nechtělo, protože Viktor tohle zaměstnancům důrazně zakázal a ona nechtěla mít nějaké výjimky.

Ale to nevadí. Prostě ho přivítají, on jim poví zážitky, pak stejně bude mít hlad – a zbytek se dooslaví zítra.

Podívala se na sebe ještě jednou do zrcadla. Líbila se sama sobě.

 

Konečně přijíždělo auto. Na mostku už poznala, že je Viktorovo.

Seběhla rychle dolů a zavolala na ostatní.

Ti se, víceméně ležérně, vypravili po schodech nahoru. Nikdo nebyl zrovna slavnostně oblečen, ale to po nich samozřejmě nemohla chtít.

Zhasla. Protože chtěla překvapení.

Viktor úmorně dlouho vystupoval z auta.

Pak konečně otevřel hlavní dveře. Zouval si boty.

Její srdce se vznášelo. Milovala ho tak, jako snad ještě nikdy. Sledovala jeho pohyby, jeho soustředěný výraz ve tváři. Tak málo se usmíval, ale to se jí na něm líbilo.

Je prostě dokonalý.

„Vítáme krále!“ vykřikla, když vyšel po schodech nahoru. Někdy rozsvítil světlo.

Viktor zamžoural, i když sotva mohl být oslněn.

„Co to je?“

„Vítáme krále!“ vykřikla Katrin ještě jednou. A chtěla Viktora obejmout.

„Teď ne, prosím tě,“ řekl jí. Naštěstí jazykem, kterému rozuměli jenom oni dva.

Pak se podíval na všechny lidi, na nápis. „Jsme strašně unavený,“ řekl. „Děkuji za přivítání.“

A odešel do jejich bytu.

„Je strašně unavený,“ opakovala po něm Katrin. „On měl tak dlouhý den – a včera ten turnaj, rozumíte. Je strašně unavený.“

Nikdo neměl problém to pochopit. Postupně se po schodech zase sunuli dolů, přáli jí dobrou noc.

Katrin držela na tváři široký úsměv, i když jí bylo spíš do pláče. Za to se nesnášela. Je tak sobecká.

Když zmizel poslední člověk, vešla za Viktorem.

„Miláčku, promiň, chtěla jsem ti udělat radost.“

„Jak to, že nejsi na recepci? Kdo tam je?“

„Anna.“

„Proč Anna?“

„Přehodily jsme si službu, abych mohla…“ viděla Viktorův výraz. „Omlouvám se. Myslela jsem, pro dnešek, víš… Mám tu večeři – a víno. Dáme si společně?“

„Jedl jsem už. Půjdu si dát sprchu a půjdu spát.“

Cítila se hrozně. Že naprosto zklamala. Ano, měla předvídat, že nebude mít náladu na oslavy, měla to předvídat. Slyšela, jak teče sprcha. Seděla na posteli, stále ještě v nádherných šatech, a celá se chvěla. Bylo jí na zvracení.

Ale Viktor by ji nikdy neodpustil, kdyby ještě někdy zvracela. Vkládal do ní důvěru. V poslední době ho ale tolikrát zklamala. Nejde jí ta práce tady – dělá na recepci zmatky, všichni to ví. Ale ona se tak snaží, tak moc se snaží.

Konečně vyšel z koupelny.

„Co tady sedíš po tmě?“

„Promiň, lásko, promiň.“

Neměl rád, když se hroutila. Ale přesto zjemnil hlas. Natolik mu na ní záleželo.

„Nic se přece nestalo. Snažila ses, velmi si toho vážím.“

„Udělala jsem i dort. Ale moc se nepovedl.“

„To se stává, zlepšíš se.“

„Někdy mám pocit, že to nedokážu.“

„Samozřejmě, že to dokážeš.“

Pohladil ji. „Běž se osprchovat, ano? A nezapomeň si zapsat svých deset bodů k radosti.“ 


15 názorů

Lakrov
18. 12. 2017
Dát tip

 Zaujal mě začátek -- oněch "deset bodů pro radost". V dalším textu  se pak čím dál tím víč ztrácím, a když už mi začíná připadat, že snad ani  nedočtu a ponechám tuhle prózu bez komntáře, přichází konec, který mému  předchozímu neporozumění dává jakýsi smysl. Cesta k tomuhle "smyslu"  mi však přijde zbytečně zdlouhavá.  


Arnica
30. 10. 2017
Dát tip

Děkuji velmi, takhle dlouhý komentář jsem snad ještě nedostala, beru si z něj mnoho (přiznávám, až opadne první lehké rozladění, vezmu si z něj ještě více:)).

Zatím mě napadá tohle: Hlavní problém v mém psaní je, že sleduji dojem, pocit, který ve mě něco vyvolalo (v tomhle případě víceméně přesně ta situace, která je v povídce popsaná), a mám intenzivní potřebu jej ze sebe "vypsat", ale nedokážu mít odstup, nadhled, protože ta nutnost psát vzniká na úrovni mého vlastního komplexu - píšu tudíž skrz tyto emoce, a proto nemohu prostoupit dál, než kam daný komplex sahá... Má-li někdo podobný komplex, může ho to zasáhnout, pro ostatní zůstane příběh povrchním a omezeným, bez hlubšího sdělení. 

Díky za podněty k přemýšlení a za tvůj čas! Až téměř neuvěřitelné! 


*Den brysomme mannen


Na začátku jsem si říkal, že to vypadá jak motivační text pro třináctileté anorektičky - holky cizinky sedí u jídla a zaobírají se poněkud frázovitě "cestou ze tmy ke světlu". Asi v polovině jsem to přehodnotil - všechno to povídání o hrdinčině úzkosti a zavíjení se do vět jako "Bude to hezké", zoufalá snaha se vyrovnat něčemu (povrchně ideálnímu), s tím přesně koresponduje způsob psaní. Říkal jsem si, že to působí jako výpověď o zoufalé touze po kýči a že třeba v tom může být potenciál... reflexe kýče kýčem. A jak potom začala fáze příprav oslavy (jak to Katrin prožívá, jak se k tomu upíná), tak mě to automaticky vedlo k čekání nějakého zvratu nebo "ochlazení". Zajímalo mě, jestli potom styl pojede dál ve stejném způsobu (touhy po kýči), nebo se obrátí, nebo nějak nenápadně naruší... Což se teda nestalo, vlastně se nestalo nic moc, ale text pro mě funguje jako zpráva o psychickém stavu Katrin, přičemž asi nechce být nějakým "ponorem" do jejího prožívání, spíš jako by se chtěl soustředit na povrch. Katrin sama je jako dort, který připravuje, snaží se o dokonalost, které nedocílí ani na povrchu (polevě), topí se ve slabosti. Podobně funguje i text - nadhazuje informace, působí, jako by neměl pevnější strukturu (což samozřejmě nemusí být špatně). Všechno o postavách se dozvídám tím, že mi text (Katrin) řekne, jaký ten člověk je, spíš než abych se to dozvídal z jeho chování nebo z něčeho jen tušeného, co se neukáže přímo. Když mi totiž řekneš, jaký někdo je, tak zaprvé je to oploštění toho charakteru na jasné a přesto neuchopitelné slovo, a zadruhé nemám možnost, aby proces čtení byl i tvůrčí, nejen konzumující nějaké informace. No ale tady tohle všechno může být záměrem, protože to vykresluje Katrinin pohled. Možná by to celé fungovalo líp, kdyby to bylo psané rovnou očima Katrin. Nebo třeba to psát takhle a v průběhu to obohatit o Viktorovu perspektivu, nějak to prostřídat, spojit. Nebo Katrin víc oživit, víc její charakter promyslet... Jak už jsem psal, mně to docela funguje jako zpráva o člověku, který chce být "prospěšný", na začátku působí vyrovnaně, postupně se ukazuje jeho pocit selhání, nedaří se mu udržet svůj svět, ale velice se snaží... A přitom vlastně utíká sám před sebou do světa frází, do iluze nějaké pohádky, do sebeobviňování a jednoduchých psychologických pouček. Ale jako literatura mě to moc nebaví - svět toho textu je tak tísnivě odživotněný a tísnivě klišovitý, až jsem si vzpomněl na Den brysomme manner... Tam to ale mělo funkční záměr... Tady se pořád nemůžu rozhodnout, jestli je podobný vnímání cílem (nebo jedním z cílů), nebo si tam jen něco nesmyslně promítám. Podle mě je totiž potenciál tohoto textu v tom, že ukazuje ztroskotanou hrdinku, která všechno řeší přes povrch a o povrch i usiluje (o jeho dokonalost) - a zároveň absurdně (a tragicky) čeká, že jakási "dokonalost" povrchu prostoupí "dovnitř" a že hrdinka, pomocí opakování stejného (kýče), dosáhne vyrovnanosti. To je nějaký výchozí bod, odkud by možný příběh mohl vznikat, jenže tento příběh v tom bodě i končí.


Arnica
30. 10. 2017
Dát tip

Tak já to přepíšu na černovlasá... :)


Arnica
30. 10. 2017
Dát tip

Zdendovi: jasně že chápu, že jsi myslel hlavní postavu. Co k tomu říct, napsala jsem to o ní, protože jsem to tak chtěla napsat. Rozumím, že může štvát - že nebudí sympatie.. není to hrdinka. Možná můžu příště uvažovat o jiné formě, aby to, co jsem chtěla napsat, vyznělo třeba silněji.. Takže takhle tvoji poznámku beru.

A rasismus.. nevážně. Ta holka, co je předorazem téhle vedlejší postavy, by s tím byla naprosto v pohodě :) 

agátě5: Díky za přeštení, nepříjemné pocity to vzbudit mělo.. :)


agáta5
30. 10. 2017
Dát tip

rozčílilo mě to, takže jsi tu chudinku popsala asi dobře :)


Arnica
29. 10. 2017
Dát tip

I tato chyba opravena, díky! :) Stejně jako za přečtení a názor, hrdinka to rozhodně není... 


Arnica
29. 10. 2017
Dát tip

Děkuji, chybka opravena :)


Gora
29. 10. 2017
Dát tip

...a za tři roky byl z hotýlku Interncontinental, z Viktora Podnikatel roku, a Katrin to vše sledovala na dálku z psychiatrické léčebny...

malý překlep:  Luisa už dojela  - dojeDla

Dobře jsi to napsala.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru