On-line

     Slovní spojení „známá osobnost“ je vlastně svého druhu pleonasmus čili zbytečně mnohoslovné vyjádření. Jestliže je někdo osobností, nezbývá mu ostatně nic jiného než být známý, jinak by ho nikdo za osobnost nepovažoval, protože by ho neznal. Potřeba stát se obecně známým je přitom pro mnohé důležitější než být opravdovou osobností. Myslí si totiž, že „známost“ z nich učiní osobnosti automaticky.
     Ta domněnka není přitom až tak neopodstatněná, neboť to tak zhusta funguje, ačkoli každý cítí, že známý člověk nemusí být nutně osobností. Na to ale dají dnes už jen pošetilci, kteří soudí, že osobnost by měla – kromě toho, že něco mimořádně dobře umí a zná – dosáhnout všeobecně uznávané autority také svým životem, činy a konáním. Ve skutečnosti ale stačí, aby nejlépe média vnutila jistou osobu do povědomí veřejnosti, mluvila o ní jako o osobnosti a ona se pro většinu lidí osobností také záhy stane.
     Lze se tázat, proč vůbec lidé chtějí budit dojem osobností? Odpověď je nasnadě: má to řadu výhod, z nichž nejdůležitější jsou výhody finanční, ale nejsou jediné. O takové lidi je zájem, národ a někdy i svět je zvědavý, co si myslí o tom či o onom a samotné osobnosti brzy nabydou přesvědčení, že také všemu rozumí. A to je příjemný pocit.
     Když je potom někdo opravdová či kašírovaná osobnost, ustavičně se ho média ptají na to, co soudí o… čemkoli, ať tomu ta nešťastná osobnost muže rozumět nebo ne. Názory osobností se sice často neliší od mínění běžných lidí, a to co do obsahu i poměru jednotlivých postojů, s tím rozdílem, že běžných lidí se nikdo na nic neptá. Problém tkví v tom, že když se někdo stane pojmem v určité oblasti, nebo je jen často vidět v televizi, má se za to, že rozumí také umění všeho druhu, politice, ekonomice, vojenství, filozofii, školství, zdravotnictví, jaderné fyzice, genetice, genderovým záležitostem… A to se přeci rozumí, že názory skvělého hokejisty, zpěváka, televizního baviče nebo majitele pěti a více miliard korun mají větší váhu než mínění třeba dělníka expedice v obchodních balírnách.
     A známé osobnosti bývají v centru zájmu i před cyklickými svátky a typickými obdobími roku. Média se každoročně zajímají, co budou dělat nejlépe známí herci a zpěváci o Vánocích, o Velikonocích a kam pojedou na dovolenou. Čtenáři, posluchači a diváci se pak dozvídají, že si o Vánocích ozdobí stromek a usmaží kapra (nebo nebudou smažit nic a Vánoce stráví na Barbadosu), že o Velikonocích budou barvit vajíčka (nebo nebudou a odjedou na Barbados) a na dovolenou vyrazí do zahraničí (třeba na Barbados). Čím větší je osobnost, tím exotičtější a lukrativnější bývá to zahraničí. Samé pozoruhodné zprávy, bez kterých by náš život byl chudší a prázdnější.
      Kdysi jsem se třeba dočetl, že jistá populární herečka pojede dopsat svou knihu do Mexika. To je něco, panečku! Co na tom, že dosud nic nenapsala a tedy předpoklad, že vyplodí hodnotné literární dílo, je stejný jako u našeho expedičního dělníka. A tak jsem si řekl, když může ona, já také a nabídl přednímu českému deníku zprávu, že pojedu dopsat svou knihu do Stradonic na Berounsku. Tam navíc působí na autory genius loci, jak dokládají díla Františka Nepila, který pobýval přímo ve Stradonicích, nebo Oty Pavla, jenž jezdíval do míst o trochu dál proti proudu Berounky. Zpočátku mi bylo divné, že o mou zprávu onen list nestál. Pak mi ale došlo, že nejsem ani populární, ani herečka, a tudíž ani osobnost. To se ještě budu muset snažit, abych byl. Ale třeba se mi to podaří a stanu se jednou aspoň tou herečkou, v důchodovém věku budu hrát třeba domovnici a klepat s jinou babou na nároží. Tyto dámy také rozumějí všemu. Viďte, paní.