Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Poslední přání

13. 12. 2017
3
8
1398
Autor
lastgasp

Poslední přání

 

Motto:

Žádné sliby se nedodržují hůře a s větším zpožděním než ty, u nichž není stanoven čas.

                                                                                                     Jean Paul

 

         Parta místních Malostraňáků se kupodivu ten večer sešla v hojném počtu. Důstojně vcházeli podloubím do své hospůdky U Glaubiců. Málokdy se takto sešli najednou, většinou se scházeli postupně, jak se kdo rozhodl, nebo měl čas k večerní seanci. Usedli do svého výklenku obloženého dřevěným ostěním, k širokému stolu pod klenutým stropem a mlčeli.

        Velký Zdeněk je uvítal trochu překvapeně:

       „Dobrý večer pánové, dnes jste nějací smutní, přešlí, všichni v černém. Co se přihodilo?

Za ním svižně vplul do koutku malý Zdeněk s napěněnými půllitry Plzeňského a žertovně zahlaholil:

       „Viděl jsem dnes na náměstí vzlétnout hejno! Že voni vám uletěli holubi!“

Všichni vzhlédli k oběma Zdeňkům zvolna, netečnými pohledy, jen pan Váša tajemně pronesl těžkým hlasem:

       „Dnes měl pohřeb Pepa!“

       Malý Zdeněk položil piva na stůl a spolu s velkým Zdeňkem se postavili mlčky do pozoru. Na to vstali i ostatní a bez vyzvání solidárně drželi minutu ticha za kamaráda Pepu.

       Vážnost situace přerušil knihovník Bouda z Karmelitské:

      „Myslím, že by nebyl Pepa rád, abychom byli smutní. Sám byl veselá kopa a dokázal bavit celej lokál, zvláště naší partu.“

       „Byl tady přece nedávno, ještě napodoboval Vlastu Buriana. Bože, ty jeho prsty. Vždyť on by ho mohl z fleku imitovat na jevišti! Král komiků by ho angažoval určitě jako dubléra!“

     „Jó, vzal to hopem. Ani jsme nevěděli, že je tak marod,“ udiveně pronesl pan Hanák, školský inspektor na penzi.

     „Ježíši, jak von vyprávěl vtipy. To byl vždycky koncert. Chechtali jsme se, až jsme brečeli. Blanka jednou upustila tác s pivem, jak se rozesmála, až se jí třásly ty její přednosti. Jeho prosťáček, jak ho maminka odložila do popelnice, paní Jůzová, no koncert.“

       Do toho vpadl pan Bouček drogista z Nerudovky:

      „Já vzpomínám, jak předváděl toho ožralu s policajtem, jestli neviděl tady malýho, bílýho, chundelatýho pejska. To přilákalo i ostatní hosty a Pepa je bavil. Von z toho měl sám radost, když se ostatní řehtali až se počúrali.

Pan Kárný připomněl jeho slavný monolog, o příjezdu babičky na Staré Bělidlo:

„Jednou to musel předvádět třikrát za večer, protože si to lidi mezi sebou řekli.

        Tolik piv, co jsme tenkrát dostali, jsme ani nedokázali vypít. Bude nám chybět. To snad ani není možný, že ho tady už neuvidím,“ povzdechl si smutně.

         „Von to uměl i německy. To byla síla,“ přidal se Knotek, prodavač z Mostecké.

         „Pánové, a co jeho kázání.,“ vzpomněl si fotograf Chudoba. 

          „Milí osadníky a osadnici, vyzlechnete zasraný kazány o tom podobenanstvo, jak pán Jezus sucha noha morže pšešel. Mórže to neny kein rybnyk. Mórže, to neny any cvaj rybnyk. Mórže, das ist zufíl rybnyk cusamen dochromady.“

         „Kdepak, to není vono,“ přerušil ho pan Váša.

         „Pepika nedokáže nahradit nikdo. Byl to samorost. Můžeme jen vzpomínat. Na jeho zdraví jsme se napili dost. Jesli nás nahoře poslouchá tak se musí chechtat, jak tu blbnem.“

         Než vypili každý tu svou míru čárek na tácku, ještě vzpomínali na Pepíka, připomínali si jeho vystoupení, ale i vyprávění o lidech, které vozil v taxíku, i tom jak omylem svedl Marjánku z kostela Panny Marie u Kajetánů, kterou obdivoval pro její mohutná barokní prsa.

          Když někdy vyprávěl, zdráhavě o své minulosti, jak předával v roce 1948 ve druhé vlně znárodňování továrnu a dostal potvrzení na toaletním papíru, nechtěli jsme tomu ani věřit, protože jsme ho považovali za vtipálka. Mysleli jsme, že si dělá legraci. Neprotestoval, ale říkal, že nás jednou přesvědčí, až k tomu bude vhodná příležitost. Sám se k tomu nechtěl asi vracet a tak se na tu jeho příhodu s odevzdáním fabriky časem zapomnělo.

           Tehdy byl původně opravdu rád, že může vůbec pracovat v teplárně v Michli, odkud rozvážel škváru. Pracovali tam také tzv. bývalí lidé, což byl oficiální termín tehdejšího ministerstva vnitra pro potenciálně nebezpečné osoby. Ne že by prováděli přímou aktivitu proti režimu, k tomu by se Pepa ani nehodil, ale díky třídnímu a sociálnímu původu. Šlo o velkopodnikatelé, majitelé továren, a to Pepa byl, o lépe situované živnostníky, a řadu dalších skupin společnosti, které komunisté vyhodnotili jako potenciální hrozbu, tedy i osoby, které byli za války v západních zemích, či představitele církve. Evidenci těchto osob vedla Státní bezpečnost, a zajímala se nejen o danou osobu, ale i rodinné příslušníky. To Pepíka trápilo nejvíce.

         Pepa jezdil zručně jako řidič se sklápěcí Škodovkou 256, ale nakládat škváru museli se závozníkem ručně lopatou. Manuální práce mu problém nedělala, byl zvyklý, ale chyběla mu práce tvořivá. Nebyl typ člověka, který mechanicky, bez přemýšlení vykonává určenou práci.

          Chopil se příležitosti a pro ruční nakládku škváry podal zlepšovák na širší lopatu. Zabil tím dvě mouchy jednou ranou. Jednak s větší lopatou měli naložené auto rychleji, mohli se za šichtu s nákladem vícekrát otočit, a v očích vedoucího a odborové organizace se jevil, jako vzorný pracovník. Pomohlo mu to v jeho hodnocení o vztahu k lidově demokratickému zřízení. Přece jen měl stále stigma bývalého kapitalisty, fabrikanta.  Mimoto jeho iniciativa posloužila v podniku k lepšímu plnění závazku o přijetí určitého počtu zlepšovacích návrhů.

          Soudruzi přihlášený zlepšovací návrh přijali a jeho praktické uplatnění schválili. Nastal však velký problém při stanovení výše společenského prospěchu, jak ukládaly příslušné směrnice. Podle toho měla být stanovena určitá výše odměny. Když si novou lopatu vyzkoušeli členové závodního výboru odborů a referent pro zlepšovací návrhy a nikdo se při tom nezranil, ani neonemocněl, bylo rozhodnuto. Pepa dostal čestný diplom Zlepšovatel, legitimaci zlepšovatele a 350,- Kč odměny.

          Pepík se dostal do procesu přetváření lidí. Někteří, co chtěli přežít, se přizpůsobili. Ne všichni byli hrdinové a utíkat z domova na západ, jak to mnozí řešili, se Pepíkovi nechtělo. Byl příliš vrostlý do této země a hlavně měl ohledy na rodinu, která s emigrací nesouhlasila. Tak se Pepík zvolna měnil z fabrikanta na příslušníka dělnické třídy. Byl to ale jen vnější dojem. Uvnitř v něm zůstávalo stále to jádro podnikavého, inteligentního člověka, který stále dokáže vymýšlet nové věci i když musel svoji tvořivost přizpůsobovat možnostem doby. Soukromé podnikání bylo naprosto tabu. Nebylo možné potkat ani ševce, nebo holiče, hodináře, instalatéra, aby nebyl v nějakém družstvu, nebo společnosti.  

         Později se dostal přes švagra a jeho známé k Autoslužbě jako taxikář. Měli jsme štěstí, že dostal štafl na Malostranském náměstí. Ve volném čase, nebo odpočinku rád vysedával v naší partě. Pepíka jsme měli opravdu rádi. Byl to férový chlap, nezkazil nikdy žádnou legraci, naopak nás dokázal báječně bavit a povzbuzovat k vyprávění životních příhod.

         Jednou prožil nepříjemný zážitek. Jeho kolegové na štaflu někdy poskytovali automobil známým děvčatům za úplatek k provozování jejich milostné práce. Pepíka snadný bezpracný výdělek zlákal a nechal oblíbenou Martu s jejím zákazníkem v autě a šel si sednout mezi nás. Většinou si dal malé pivko, zakouřil si, podebatil, a za půl hodiny se vracel k autu. Tehdy se vrátil takřka obratem s vyděšeným obličejem.

         „Chlapi, auto mám fuč,“ zděšeně zvolal hned od dveří.

         „Je pryč, i s Martou! Krucinál fagot, já se z toho zblázním, vona jezdit s autem neumí, takže ji musel ten kunčoft unést. To nevím, kde ho budu hledat. Kam to mám hlásit? Ještě aby jí tak zamordoval.“

         „Pepíku, třeba ji chtěl jen povozit,“ uklidňoval ho Bouda.

         Velký Zdeněk dal Pepíkovi velký rum a malý Zdeněk přidal ještě malou vodku, aby se vzpamatoval. Pepík chvíli poseděl, ale pak rychle vyskočil a odešel. Dopadlo to celkem dobře. Druhý den ho zavolal vedoucí provozovny, aby si dojel do Berouna vyzvednout auto, že stojí u náměstí před služebnou SNB. Pepík auto přivezl, nebylo vůbec poškozeno, takže se nic vážného nestalo. Jen Pepík byl na půl roku přeřazen z řidiče do údržby, kde se rapidně snížil jeho příjem bez diskrecí, dýšek a tringeltů. Marta, která únos přežila ve zdraví, přišla o příbytek k provozování svých služeb. Vícekrát již jí auto neposkytl, a pokud některá jeho auto využila, vždy dbal, aby nenechal v autě klíčky od zapalování.

          Pivní koutek štamgastů se pomalu srovnával se skutečností, že jejich večerní posezení již neprovází Pepíkovy vtipy a jeho úsměvné vyprávění. Často si na Pepíka vzpomínali, protože on byl takovou součástí jejich posezení u výborného piva a lehkých večeří, že se jim připomínal i náhodně pronesenými slovy, nebo debatou o filmech, o knížkách a rodinných starostech.

         Asi po čtrnácti dnech přišla do pivnice elegantní paní Buršíková, celá v černém, s kloboučkem a malým závojíčkem nad čelem. Chvíli hovořila s malým Zdeňkem, který ji přivedl k našemu stolu. Pozdravila přítomné tichým hlasem a řekla, že přišla pánům splnit poslední přání Pepy.

          „Mám někomu předat potvrzení, které vám slíbil ukázat, že odevzdal naši továrnu, abyste mu uvěřili. Vyřizuji také jeho pozdrav a poděkování za to, že mohl být s vámi, a že jste byli dobří kamarádi. Moc na vás vzpomínal, jak jste se dokázali smát jeho vtipům.“

          Na stůl položila malý útržek papíru, rozhlédla se po ostatních, jako by se s nimi loučila za Pepu. Po malé úkloně se otočila a pomalu odešla.

          Nikdo se toho papírku nechtěl dotknout. Dívali jsme se na sebe zmateně a skoro provinile. Pan Váša se přece jen odvážil, sebral pomačkaný, pomuchlaný, zašlý papír a přečetl přidušeným hlasem text nadepsaný Potvrzení.

          Potvrzení psané těžkopádnou dělnickou rukou, bylo opatřeno razítky z písmenek dětské tiskárničky. Jen nesnadno bylo možné přečíst vybledlé, zašlé písmo, ale přece jen bylo potvrzeno, že pan Buršík předává svoji továrnu s celým vybavením a zaměstnanci Akčnímu výboru Národní fronty, závodní radě a Lidovým milicím. Pod textem bylo mezi razítky několik nečitelných podpisů a datum 15. října 1948.

         Do řeči nebylo nikomu. Jen pan Váša zaklonil hlavu, zvedl oči vzhůru a pronesl:

         „Pepíku, odpočívej v pokoji. My jsme ti to věřili, protože jsi byl jeden z nás a měli jsme tě rádi. Mezi námi ti tvoje místo zůstává i s tvým půllitrem. Na tvůj věčný klid a mír si připijeme!“

         Na to všichni povstali, zvedli své sklenice, pan Váša papírek zmačkal, vložil ho do velkého popelníku na stole a zapálil. Papírek se rozhořel a nad ním stoupal ke stropu tenký pramínek šedého kouře. V tom ohýnku, který mihotavým světlem ozařoval jejich vážné tváře, jakoby symbolicky odešly všechny křivdy a bolesti minulé i současné a všem se ulevilo. 


8 názorů

lastgasp
02. 03. 2018
Dát tip

Díky za přečtení a opravy. Povídka je zařazena do knihy povídek "Na samotě" a jde příští týden do tisku. Pro jistotu jsem to zkontroloval, ale bylo to naštěstí v pořádku. Korektorka zapracovala. Jsem rád, že tě povídka zaujala.


Lakrov
02. 03. 2018
Dát tip

Úvodní odstavec  mě svou košatostí trochu odrazoval, ale od začátku dialogů  a především toho parodovaného kázání vedeného nemeckou češtinou mě to natolik  zaujalo, že čtu bez zastavení až do konce. Jen pár poznámek k pravopisu mám:  ...osoby, které byli za války... ## bylY  ...Ve volném čase, nebo odpočinku... ## čárka před nebo sem nepatří a  tip.  


lastgasp
19. 01. 2018
Dát tip

Stargazer, díky za přečtení a povzbudivé hodnocení.


Stargazer
29. 12. 2017
Dát tip

Řemeslně dobře napsáno. Propracovaný retrospektivní děj.

Za mě je však to zabalení do staročeského, Nerudovského hávu mírně na škodu... prostě mi to není blízké. Ale to je samozřejmě subjektivní pocit. Jinak OK.


lastgasp
13. 12. 2017
Dát tip

Agáto a Lerak, děkuji za příznivý komentář a jsem rád, že to bylo pochopeno jako Malostrtanské povídky v jiné době. Zdendo, nic si z toho nedělej, ta zmatenost časm přejde.

 


Lerak12
13. 12. 2017
Dát tip

Pěkná povídka - pěkné vyprávění. Nevím proč, ale naskočily mi Malostranské povídky posunuté do jiné doby a také podobenství lidí  Hrabala. Ta poetika Malé strany se nezapře.


agáta5
13. 12. 2017
Dát tip

božínku, to jsem si krásně početla... na konci jsem měla maličkou husinu... ty starý křivdy zatrolený.. musely odejít až s ním, škoda, že se nedožil restituce, by mu tutově vrátili továrnu v dezolejšnu .. stojí ještě vůbec?

krása nesmírná takové čtení...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru