Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Světlonoš

Výběr: Gora
20. 12. 2017
15
30
2678
Autor
Stargazer

           Ten den nebyl ničím výjimečný. Stejný jako všechny pozdně prosincové dny v lidském životě. Člověk se uprostřed noci probudí v dětském pokoji. Kolem dokola růžovo-fialové stěny. V měkké posteli hřeje načechraná peřina s nenapodobitelným nádechem dětství. Žaluzie v okenních tabulkách vrhají strašidelné stíny.

           A zase je ti deset. Přistupuješ k oknu a zasněně koukáš na hřbitov na protější straně ulice. Obzvlášť v dušičkovém čase připomíná mysteriózní labyrint, svět skřítků a tajemných záhad. Kde se najednou vzal ten stříbrný jednorožec cválající od lesa? Celý svět je tady teď s tebou ve fialovém pokoji. Vybíháš na balkon a chytáš první sněhové vločky rozpouštějící se na teplé kůži. Tady v tom okamžiku noci je skutečný život. Čistota a pravdivost niterného transu. Myslel sis, že tak čistý už nikdy nemůžeš být. A věčnost pomalu proniká do tebe.         

           Záblesk světel projíždějícího automobilu na pár chvil prosvěcuje pokoj. Procitáš. Ne, v dětském zrcadle na stole není dětská tvář. Místo desetiletého snílka se v něm zjevuje hrůzná podobizna. Rýhy pod očima, ztrhaný obličej, zarostlá tvář. Fyziognomie - tělesnost dějin.

           Ležíš tu ty. Nebo snad jen zbytky tvé hmotné existence. A iluze je rázem pryč. V rohu odporný bílý potkan s nádorem v břiše velkým jako pomeranč se pokouší prohryzat z klece ven. Tvrdá matrace drásá ohnutý hřbet. Pod tenkou přikrývkou tělem třese zimnice. V centru hřbitova monumentální kříž s Kristem, kterému urazili hlavu. A urazili Boha. Galony chlastu točí hlavou a znemožňují spánek. Jsi líný jít se podívat k oknu, necítíš vůni mladistvých tužeb. Na to teď není čas. Potřebuješ rychle usnout, melancholie tu nemá místo. Kolik povinností tě ráno čeká? Zklamaný minulostí děsíš se ze zítřka. Dva rohypnoly s vodkou a rána kladivem do hlavy. 

           Tolikrát jsi chtěl zkusit pozorovat svůj život. A teď je tady s tebou donaha obnažený v malém dětském pokojíčku. Na stropě nad postelí běží jako němý tragikomický film. Teď můžeš konečně všechno pochopit. A ty otáčíš hlavu do polštáře. Není nic těžšího, než vydržet sám se sebou.

           „Jsem noční chodec. Nemůžu v noci spát, a tak bezcílně bloumám městem,“ oslovil mě starší muž asi tak kolem sedmdesátky, když jsem něco po půlnoci před domem odhrnoval sníh. „Televizi nemám, na knihy téměř nevidím, ale se vším podstatným už jsem se v životě stejně asi setkal.“

           Odložil jsem lopatu a připojil se k němu. Ploužil se pomalu, už nikam nespěchal. V ruce držel dlouhou tyč s ohořelým hrotem. „Léta letoucí tady dělám světlonoše. Zapaluji oheň v lucernách, ve kterých vyhaslo,“ vysvětloval můj společník. „Lidi venku nepotkávám, přestože ve spoustě oken se dlouho do noci svítí. Slyšet jsou jen psi, jak po sobě na dálku pořvávají každý z jiné části města. Někdy jako by si nadávali, jindy zní teskně. Prostě tak nějak cítím, že pravda je někde tady venku.“

            Obešli jsme školní zahradu, prošli meruňkový sad i park a u kostela se posadili na lavičku. Jeho dvě nasvícené věže zářily daleko do ztemnělého kraje. 

           „Nezlobte se, ale můžu se vás na něco zeptat?“ pokusil jsem se rozpoutat konverzaci, „vždycky mě zajímalo, jaký je to pocit být na konci. Netrápí vás, že už nic nebude… že už vás nic velkého nečeká?“

           Stařec mezitím rozsvítil pár svíček, které nosil po kapsách. Když dosedl zpátky na lavičku, upřel na mě nezkalený, živoucí pohled: „Stejně to pro mě nikdy nebylo důležité. Člověk je celý život tažen okolnostmi. Nejdřív ničemu nerozumí. V momentě kdy dospěje, přijdou děti. Potom vnuci. Sem tam dá o sobě vědět smrt. Teď už můžu jen číst svůj příběh jako dávno napsaný román, v němž už toho nejde zas tak moc změnit. Každá událost, každá ztráta je ale nedílnou součástí příběhu, bez níž by ten román nebyl skutečný. Na druhou stranu, nemám co ztratit, a to je pocit k nezaplacení. Kdyby teď všechna bolest přišla ke mně, myslím, že bych ji dokázal přijmout a všechnu s pokorou vstřebat.“

           „Takže jste se vším smířený?“ nedalo mi to.

           „To ne. Vždy to byl jen nepatrný záblesk věčnosti, který jsem letmo, jen tak koutkem oka zahlédl, a hned zase zmizel pryč,“ posteskl si a z výrazu jeho obličeje bylo zřejmé, že ho to trápí. 

           Sílící vítr srážel kouř z komínů k zemi a vháněl jej dolů do ulic mezi domovní zástavbu. Vzpomínal jsem, jak jsem loni v zimě na troskách staletého smrku právě takhle pozoroval polární noc. Desetistupňový mráz mě řezal do tváře. Vichr zlověstně hučel v korunách stromů. Oheň, jenž za ten den spolykal všechny větve mohutného velikána, připomínal uprostřed zasněženého lesního palouku žhavé oko pekla.            

           „Cítíte ten dým z uhlových kamen? Přísahal bych, že úplně stejně voněl i tenkrát, když jsem se jako dítě vracíval po celodenním bruslení na rybníce promrzlý domů a těšil se, jak maminka sundá z kamen hrnek s teplým čajem ze sušeného ovoce. I ten kostel tu stál dávno předtím, než jsem v něm začínal ministrovat, než jsem se v něm oženil a pokřtil v něm svého syna. A stejný sníh poletoval vzduchem, když jsem na stráni za městem pochovával svoji ženu. Nejsme závislí na prostoru a čase. Kdo nehledá věčnost, dojde k nicotě,“ vyprávěl s klidem člověka, který skutečně nemá co ztratit. 

           Často jsem o těchto věcech přemýšlel, ale stejně jsem na tom nedokázal nic změnit. Zdi vytvořené v mé hlavě byly příliš pevné. Rozednívalo se, první pekařské vozy rozvážely čerstvé křupavé pečivo. Byl nejvyšší čas odebrat se do postele.    

           „Představa, že jakýsi bod prozření - vy ho nazýváte koncem - musí nutně přijít až ve stáří, je zcela mylná. Mezi námi dvěma totiž není pražádný rozdíl. Oba máme stejnou možnost, nezáleží na tom, zda jsme staří, či mladí. Klidu lze dosáhnout v každém věku. Ale stojí to hodně úsilí, jen málokterá duše se k němu propracuje,“ snažil se smysluplně zakončit naši rozpravu.

           „Ani nevím, jak mě to napadlo, ale stále se snažím pochopit, kam vlastně směřujeme. Dost možná, že vůbec nikam. Někde jsem četl, že jsme jako řeka, která končí v písku,“ uvažoval jsem nahlas.             

           „Víte, někdy koncem září jsem byl stejně jako dnes na noční pochůzce a po strništi se procházeli pávi. Člověka od určitého věku už nic nepřekvapí. Když je vyplašil štěkot psů, ohlédl jsem se a k nebi se vzneslo hejno holubů. Rozumíte, co tím chci říct?“ utvrzoval se, že jsem ho správně pochopil.

           „Asi ano,“ špitl jsem tiše, abych zakryl rozpaky. Než se stihneme zamyslet, bývá vše rozhodnuto. Před vilkou s jantarově oranžovými vraty jsme si podali ruce na rozloučenou a odebrali se chytat každý zbytky svého spánku.

           Ráno jsem napsal do práce, že už nepřijdu, a pokusil se v sobě vzkřísit člověka. Dcerku jsem místo školy vzal tentokrát do lesa, kde jsme v prašném sněhu stopovali zvěř po jejích stezkách až ke krmelcům a dosypávali do nich trochu suchého chleba přineseného z domova. Sníh prochází dějinami, je projevem věčnosti. Uřízl jsem malou jedličku a na sáních ji nenápadně smýkal závějí. Kdo se svým tátou nikdy nekradl vánoční stromek, jako by nežil.

           Když jsme se vpodvečer vraceli schváceni domů, ucítil jsem v třeskutém mrazu zase ten dým sálající z vyhřátých příbytků. Zabušil jsem na kovaná oranžová vrata, za nimiž včera zmizel světlonoš, abych mu popřál klidné svátky. Ale za okny byla tma, a ani z komína se nekouřilo.

           „Tam už vám nikdo neotevře. Pan profesor včera v noci zemřel v domově s pečovatelskou službou. Zdraví už mu v posledních letech nesloužilo. Zůstal úplně sám. Myslím, že je to pro něho vysvobození,“ zahalekala na mě přes laťkový plot sousedka.    

           Město bylo vylidněné. Byty skryté za závěsy blikaly nejrůznějšími barvami. Mlčky jsme kráčeli temnotou. Ten večer nebyl ničím výjimečný. Žádná z luceren lemujících chodník v naší ulici už nesvítila. Do předsíně vpadla vůně pečeného čaje.


30 názorů

8hanka
před 9 měsíci
Dát tip kadeřavá

Doznieva vo mne precitane, vdaka tomu sa vynorili spomienky z detstva na navraty z korculovania na  Vahu a zohrievanie sa cajom...cesty snehom s otcom  do lesa po stromcek, bola to kradez, ked sme sli do nasho lesa, ktory nam vzal stat?  Mam uz pomerne blizko k sedemdesiatke, niemam vsak pocit, ze som na konci a nemam uz  o co prist...mam synov, vnuka, nevestu, macku, radost z kazdeho dna, z malickosti, ktore skrasluju svet...je toho tolko, co si vazim, co mam rada a za co som vdacna, ze este stale  mi je dopriate prebudit sa, vstat, chodit,vnimat, radovat sa...dakujem, ze tu si...


Stargazer
02. 05. 2018
Dát tip

Až někdy najdu čas kvantitativně rozmnožit počet svých literárních textů, obrátím se na něho.


Gora
02. 05. 2018
Dát tip

Nestálo to moc, a je to dobré jako dárek těm, kdo rádi čtou klasickou knihu...

Oldjerry připravoval samonáklady již v minulosti cca 20ti autorům, také mně.


Stargazer
02. 05. 2018
Dát tip

Jo, někde jsem to zahlédl, když se to organizovalo, ale už v pokročilé fázi (Pána prasat jsem z toho četl).

Kdyby se znovu něco takového dělalo a byl by zájem tam něco mého zařadit, asi bych se přidal...

 


Gora
02. 05. 2018
Dát tip

To není tak jisté, třeba letos v únoru jsme si u Oldjerryho zaplatili každý, kolik chtěl, výtisků, a připravili výběr těch nej povídek v knize Měsíční povídky...já tam mám Pána prasat, K3 také povídku, a celé plejáda výborných povídkářů /.duke.,StVn, Flákač, a další z historie soutěže Povídka /nyní próza/ roku...

 


Stargazer
02. 05. 2018
Dát tip

Díky, že věnuješ čas i opětovnému čtení takhle pozpátku. Myslím si, že Světlonoš patří k tomu lepšímu, co jsem tady napsal. Vkládal jsem do něj určité naděje, ale v povídce měsíce těsně druhý flek, takže bez možnosti účastnit se povídky roku 2017. Jeho čas odezněl :-)         


Gora
02. 05. 2018
Dát tip

Vracím se opět k tvojí povídce, souhlasím s Lakrovem, že je jedna z velmi dobrých, které se v poslední době na Písmáku objevily.


K3
10. 01. 2018
Dát tip

Tak to je, jak zmiňuješ, každý se zklidní a čeká, že přijde něco dobrého. Alespoň u věřících to tak je. Ale myslím, že i u ostatních.


Stargazer
10. 01. 2018
Dát tip

Smíření pro mě tady určitě neznamená synonymum pro rezignaci... Možná rezignaci pouze v tom smyslu, že už není třeba nikomu nic dokazovat - to je však spíše přijetí sebe sama.

Četl jsem, že lidé při čekání na vstup do plynové komory, prožívali jakousi zvláštní katarzi: "Jediná cesta vedla do plynové komory. Ale pak se najednou stalo něco neobvyklého. Jak jsem si připouštěl, že není úniku a že za několik hodin zemřu, pomalu, velice pomalu můj strach opadával. Nervózní napětí, které nade mnou viselo jako mrak, pominulo. Tělem mi proudilo vnitřní teplo. Bylo mi blaze."  

Mám vizi, převést to do chápání našich životů: Jakože jsem na konci, nemám, kam bych dál šel a minulost už nezměním. V té chvíli si představuju příchod prozření, zboření všech zdí, přes než nevidíme náš skutečný život. To jsem se snažil popsat v této povídce.

Od starých lidí však nemám jediné potvrzení, že by k takovémuto prozření docházelo :-) Každopádně díky za přečtení a za komentáře.


upupa
09. 01. 2018
Dát tip

K3: Preniesť gény, to je konečná diagnóza života, ku ktorej som dospel poctivým štúdiom ľudského a iného správania. Je v tom všetko, netresol som do sveta len tak, čo mi prišlo na myseľ. I snaha o pristátie na Marse má práve tento zmysel. Môžeš sa o túto formulku oprieť v každej situácii.

Tá rezignácia: Viem, ako to myslíš. Niektorí ľudia sa však nezmierujú.


K3
08. 01. 2018
Dát tip

upupa - když jsi smířený neznamená rezignaci, je to duchovní rozměr. A smysl života není jenom přenést geny. Přenést geny bych bral spíš jako povinnost :).


K3
08. 01. 2018
Dát tip

Moc hezké. Vážně dobré. T.


Stargazer
07. 01. 2018
Dát tip

CHT: A touto - ač skvělou skladbou - Hetfield Metallicu na dvě destiletí zničil, tím, že ji uvrhl do spárů MTV a mainstreamu.

Někdy je možná lepší zůstat z démonů nevyléčený a "upadat do temnoty".


Stargazer
06. 01. 2018
Dát tip

Lakrove, díky za korektní kritku. Já jsem se paradoxně domníval, že začátek povídky je spíše slabší a její sílu spatřoval v tom závěru. Je dobré poznat i jiný pohled.    


CHT
06. 01. 2018
Dát tip

je to nadupané. hard and trash. Gratulace!!


CHT
06. 01. 2018
Dát tip

​"James Hettfield odložil tužku a přečetl text. Nikdo se potom neozval, nikdo neměl zřejmě co říct. Takového jej neznali. Od té doby, co se vrtátil z léčebny....

´Katarze, idioti´, zařval do ticha, ´zestárnul jsem, potkal pár lidí, prachy investoval a synka vychovala manželka.´

No jo, ale to jsou tvoje pravdy, tvoje poznání, pomyslel si Fernet, ale raději vzal do rukou paličky, protože on v téhle kapele platil za intoše. Nothing, hovno, nothing.​ Vůbec nic se neděje.

Snad bude houf kalifornských symfoniků schopen interpretovat významový potenciál jednoduchého rýmu:

nothing else matters

​utichne větr........"

 

 

 


Lakrov
03. 01. 2018
Dát tip

Začátek mě nadchnul a nadšení vydrželo až skoro do poloviny, přesněji řečeno  k onomu setkání tvořícímu název a jádro téhle povídky, ke Světlonošovi,  připomínajícímu mi zprvu plagiát, později už jen klišé.  Dál mi pak text začne připadat přiliš filozufující nebo moralizující  a z původní nálady smutku nad ztrátou dětství či mládí už v něm nenacházím   nic. Oba závěrečné obrazy mi pak připomenou náladu jedné dávné   a jedné nedávné televizní reklamy.  I tak mám ale dojem, že tahle povídka představuje jedno z lepších děl,  která se na Písmáku v poslední době objevila.  


Stargazer
02. 01. 2018
Dát tip

Ano, souhlasím. Díky...


Souhlasíš s nominací díla do soutěže PM?

Pokud ano, napiš to sem a odešli avízo na Próza_měsíce, díky


Stargazer
29. 12. 2017
Dát tip

Tak to nevím ani já, jestli se skutečně potkali :-) Díky za komentář.


Tetřev
29. 12. 2017
Dát tip

Hezky napsané, čtivé. Jen jsem nepochopila, jestli se vypravěč a pan profesor skutečně někdy potkali nebo jestli si to vypravěč jen vysnil. Líbila se mi atmosféra příběhu, rozhovor plynul přirozeně. 


Stargazer
21. 12. 2017
Dát tip

Díky za Vaše komentáře.


Gora
21. 12. 2017
Dát tip

Některé části považuji za skvělé, např. dva odstavce od Ležíš tu ty...a zážitek z kradení stromku.

Ráda jsem šla...nocí, sněhem...s tím Světlonošem:-)


Kočkodan
21. 12. 2017
Dát tip
Je dobre, ze jsem tady u tebe kliknul, i kdyz jinak moc povídky nectu.

agáta5
21. 12. 2017
Dát tip

jj, zanechat otisk :)

pěkné dílko... mé stárnoucí srdce touží po pěti slepičkách .)


upupa
21. 12. 2017
Dát tip

"Zklamaný minulostí děsíš se ze zítřka."

"Zdi vytvořené v mé hlavě byly příliš pevné."

"Kdo se svým tátou nikdy nekradl vánoční stromek, jako by nežil."

Filozofické dielko výbornej kvality. V týchto troch vetách je strašne veľa. Napriek tomu však s autorom nesúhlasím, predsa len to vyznieva, ako zmierenie sa s osudom. Ak človeka už nemá čo prekvapiť, to je rezignácia. "Zdi v hlavě" znemožňujú pochopenie, to poznám, ale keďže o nich viem, dokážem ich rozbúrať, ja sa toho nebojím. Zmyslom života je...

Prišiel som na to asi v 40-ke. Zmyslom života je preniesť svoje gény do ďalšej generácie. Platí to všeobecne, žiadny iný zmysel život nemá.


Stargazer
20. 12. 2017
Dát tip

Děkuji :-)


Šumavka
20. 12. 2017
Dát tip
Moc se mi to líbilo. Dávám tip.

Lerak12
20. 12. 2017
Dát tip 8hanka

Nostalgie, revize životních skutků s nádechem filozofického pohledu na svět. "Fizyognomie - tělesnost dějin", není k Tvému co dodat, pěkné! Některé věty zní až v poetickém nádechu.  Ale to rámce zdejšího tématu není na škodu. Hmm, nejsem kritik. Ale vcelku se mi to jeví,  jako dobrá práce.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru