Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

úplněk odpad

Výběr: egil, a2a2a, Zbora, Fouckault
03. 01. 2018
22
11
2189
Autor
jolana.

úplněk sestřih 2018

a.
můžu na tebe zavolat
skutečným jménem
minout

možná jsem zestárla
miluji školku a straky

dýchej dokud můžeš
prosím až do konce


b.
jsem prskavka
na umělé větvi

dětem co mě loni vyhlížely
narostly zuby

už jsem jim malá
předvídatelně zhasínám
neměním jazyk


c.
nikdo nezůstane dům
zešedne opadá na prach
první se utrhne
střecha nebo něco jiného
napadne kořen

po dlouhé vteřiny
hledáme rovnováhu

v dostoupnutí na okno
než se změní ve vítr


d.
když končí podlaha poprvé nalézá
ruce a nohy
zaráží ji

zvuky co zůstaly
po paměti

 

 

 

původní odpad 2015

představ si, dominiku, můžu na tebe zavolat
skutečným jménem – minout
tu druhou, stojící na konci mostu
  (chce zůstat v jeskyni, ale mosty se přece vždy
chovaly společensky –
podobně ona: váhá mezi touhou zalézt pod postel
a touhou vystřelit do ulic jen tak s ústy
plnými meruňkových jader, rakoviny, nehty
zadírat do košů vyhlížejících na zastávkách.
mezi umíráním psa a člověka – vyvolává
z pohyblivého dna:
tady jsem, v říčním ústřevu
vaše nejistá sestra, okna, ú.
slyším, jak zpíváte,
jak ú strojíte svatbu zimě se smrtí
)

střídám ji, zvednout ten sníh na beton,
je mi, jako bys minul matku:
cesta se propadne, místo ní přistane rybí hlava.
ona, tedy já, klepe o tvou hranu,
sem tam jemně dupnout, výsknout, otočit, řekneš: nemůžu
tu zůstat.

(jasně, že to vím, nikdy bys... ani já)
budu oponovat, hledat zakopanou hlínu
do rachotu posilovacích strojů, nemotorně
se vzpírat pokaždé naposledy: vždyť... vždyť mi
ještě... ani... vlasy nenarostly.

dnes je ale náhle dávno.
možná jsem zestárla:
miluji školku a straky.
matka mi do telefonu spílá, že neunese
takové zpěvy, že slyší struhadlo
a krku a hrudi raší purpura.

dominiku, dýchej,
dokud můžeš, prosím
až do konce,
prosím, jak pateticky tiká plynoměr.
udělám pár kroků,
hluchých z chřestění kovové sýkorky za rámem.

něco rozechvívá buňky
města, něco mění střechy
na sotva jarní větve,
holá žena zasadí si čepici a kilometry dne cvičí
trpělivé pousmání: nad nepatřičným tvarem
domu, nepatřičnou barvou jiného –
a těch dveří, co byly navršeny v okně! vypráví,
vzdělává se v oční bižuterii,
nesvléká ji ani ve spánku.
 
ne, to nemá odvést tvou pozornost,
všiml sis dobře – mezi jménem a vyslovením
je vata, která se snaží přerodit v dech,
jako by nevykročená vzdálenost mohla být nejblíž.
  (dokonce i ta, která všemu vemlouvá tvář vánočního stromečku)
měla jsem říct: tudy neprojde dům –
ale pomyslela jsem, že už není žádné jinde.
koše se derou za zákazem vstupu,
obtékajícím zorné pole.
ty a já visíme v různých patrech umělých větví,
naše hlasy jsou prskavky.
děti nás hledaly, dokud byly malé.
už jsme se jim okoukali:
předvídatelně zhasínáme, neměníme jazyk.

být podlahou, asi bych nepomyslela: nic z toho mi nikdy nepatřilo,
nestrnula bych, že – co když ta špetka soli,
kterou přinášejí (dokud se nebojí dívat), mě vyhodí?
nevím, jestli bych věděla, že nemám nohy ani ruce.
a napadlo by mě, jestli jsem přece jen jednou...?

ale co jako. krev by se stejně ztotožnila s vyprázdněným bytem,
s jeho stížnostmi: jsem starší, než jsem.
budíky by do ní zasekly všechna svá kdysi
(otisky prstů drží na kůži, až se zdá, že ji samy vytvářejí)
a roztřesená víčka (každý dnešek se drolí).

tudy vtrhne zvuk.
nečekané kroky – plevel v dlažebních spárách,
prudké nadechnutí zjara.

nikdo nezůstane v domě.
zešedne, opadá na prach,
možná se první utrhne střecha nebo něco jiného
napadne organismus.
ale ještě můžeš, dominiku,
vysnít rovnováhu, dostoupnout
na rozbité okno, než se změní ve vítr.

zbytek slova se zaněcuje nehybností. pohozenými slabikami
odchází dům a podlaha poprvé
nalézá ruce a nohy, když ji zaráží
jemný skřípot, co zbyl po paměti.

 


11 názorů

Fouckault
20. 01. 2018
Dát tip

ano ty miniatury jsou fantastické, obdivuji jak málo slov ti zde stačí na přeskočení jiskry v textu, na to sepnutí mezi relativně běžným veršem a zauzlením co mi hlavě spustí poetický alarm. Ta autorská odvaha a sebevedomí například ve verši 

když končí podlaha poprvé nalézáruce a nohy

​je obdivuhodná a je na místě. Dokázala jsi ty miniatury i přes odvážnější našlápnutí zkušeně ustát bez balancování.


zbora: problemom podla mna nie je ta ukecanost. to ja prave napriklad celkom ocenujem. pismacke miniaturky su v drvivej vacsine nudne kvazihlboke blaboly. --- mne na tom texte vadi len to ze je proste tak nejak sexi. v podstate vsetky tie basnicke klise sposobujuce emocie deti a straky a snehy a prskavky a rakovina. cital som to v roznych variaciach. retro pismak 2007 ktoreho som sa kus prezral. --- osobne nevidim velky rozdiel v kvalite medzi miniaturami a ukecanym textom. presne to co mi liezlo na nervy a co ma nebavilo v miniature ma nebavilo v ukecanej pasazi. dokonca by som bol tak drzy ze poviem ze prave v tej miniature je to klise koncentrovanjesie a pre mna neznesitelnejsie:-)


jolana.
16. 01. 2018
Dát tip

dík zboro za čtení. napadá mě k tomu, cos mi napsal (k tomuto i k aventadorovi) pár věcí, ale mám toho teď moc. možná ti zkusím odpovědět někdy později. měj se fajn.


Zbora
09. 01. 2018
Dát tip

Tvé texty mi většinou připadají svým způsobem ukecané, proto oceňuju úspornost v úvodních miniaturách. Pro mě osobně jsou asi tím nejzajímavějším, co jsem od Tebe zatím četl.  Obzvlášť v Bčku a Cčku považuju tu míru vybalancování patosu za zdařilou.

Odpad jsem nedočetl, nedokážu při jejím čtení udržet pozornost na hranici alespoň rámcového vnímání :)

Zastávám názor, že pro to, aby mohl být básnický text opravdu hodně  dlouhý, musí být opravdu hodně dobrý. Tady mi kazily čtení takové ty obraty, které se tváří sice moderně a neotřele, ale osobně na mě nepůsobí moc přirozeně a přesvědčivě. Spíš kostnatě a uměle.

vata, která se snaží přerodit v dech,

cesta se propadne, místo ní přistane rybí hlava.

Výběr za mini.

 


jolana.
06. 01. 2018
Dát tip

díky všem za čtení.. té chvále moc nerozumím.

fruhlingu.. no mně na otázku po stárnutí odpovídat kladně klidně můžeš. ale myslím, že neotřelá dravost v mých textech nikdy nebyla. (a že potřeba jaksi tiššího a úspornějšího myšlení se mi různě vrací, aby mohla být časem znovu vyčerpaná a následovaná snahou o "větší rozběh".. nevím)

potěšilo mě, žes četl a napsal.


Lnice
04. 01. 2018
Dát tip

líbí se mi, jak jsi je dala k sobě...zvědavost nezná mezí a když se dozví víc, stejně nepoleví.-) všemu jsem určitě neporozuměla, ale to je dobře, nejvíc mě zaujalo, jak otisky prstů drží na kůži...


Lerak12
03. 01. 2018
Dát tip

Báseň vykostěná z verze "poetické prózy !!"  Báseň roku k  "Úplňku r. 2018" s pragmaticky vystříhaným "odpadem" 2015. Zajímavý a originální počin! No, jestli se takového postupu k veršování přidá...   


atkij
03. 01. 2018
Dát tip
Text naplneny tolika obrazy ... rozkryvam misto po mistu ... nekteryni,pro me, zpocatku dost abstraktnimi, dalsim a dalsim ctenim prostupuji vyznamy, utrzky deju, emoci, tusene bolesti ... Napsane tak, ze pri cteni zapominam dychat.

Fruhling
03. 01. 2018
Dát tip
Vím, že ženám se na otázku po stárnutí nemá odpovídat kladně, ale tady to je hodně poznat. Redukativní přístup mi apriori nevadí, ale trochu mi chybí dřívější neotřelá dravost. Pořád ale výborně.

Gora
03. 01. 2018
Dát tip

jolano, opět fantastické...taky miluju straky, denně k nám chodí na stravu:-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru