Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

aventador no.2

Výběr: Zbora, Elizabeta, a2a2a
06. 01. 2018
25
19
2727
Autor
jolana.

1
znají se šest let
a ještě se spolu nevyspali

v lednu

on zaleze pod postel
ona mu přinese jasanové listy

zapne varnou konvici
posadí se na podlahu
jakoby nevědomky
skládá hlasem oceán

ten zvuk ho vytrhne
vyleze na světlo
drží se za ruce
i ona

drží se pevně jako večer novoroční tramvaj
dívají se do očí, uhýbají očima

čím jsi blíž, tím méně tě vidím
čím jsi dál, tím víc se opájím sentimentální
trýzní z neúplnosti

štěstí nese ustavičný strach o druhého
nakonec i o sebe – jak ustát
kdyby se náhle stali neznámými
věcmi

 


2
možná některé věci vím

máš v sobě stejný strach jako já
abys mohl být

buď

 


3
skutečně se bojím jen ztráty zbytku paměti, citu
v prstech, plicích – že zůstanu viset
na krku jako úplně cizí
zavírací špendlík

apaticky nebo nesnesitelně
odpad z potrubí
vyleze na světlo

rozumný člověk by řekl, že nemám právo
myslet na takové věci

myslím

pokud se to stane
co po tobě můžu?
abys mě zabil
strčil do eldéenky
překročil navždy?

nebo zůstal nablízku
obrazu, který pochcali psi
že bys mu stejně přál zatmění

do prdele
pojď si se mnou zazpívat

 


4
možná nestihnu ani ten ikem
kde jsem se chtěla rozdat
ohryzek rodiny se postaví proti
uplatní právo pohřbít mě
aby mohl fňukat
(kolik to sežralo peněz)

všechna moje práce skončí ve spalovně
(v pohodě)

možná to bude tak:
sousedka mě najde pod nedokončeným plátnem
její děti z toho utrpí šok
ve snech je bude navštěvovat
rozkládající se tělo

ohryzek rodiny mě zpopelní a strčí do zavařovací sklenice
na ústřední hřbitov – do ráje
pro sociálně fobické duše

 


5 (místo vzduchu)
ocitli jsme se na cestě
nevzpomínám si, jak
nic se nedá vypočítat
nic se nedá

ten sen mi řekl
když neusnu, tak se neprobudím

byly tam ruce, které zmizely
zhruba jako v santa sangre – syn
musel stát za zády a hrát matčiny ruce
ale místo vzduchu byla
země k neotočení

probudily mě zuby
ve spánku jsem je tiskla tak silně
až vyrazily do celého těla

házíš mincí a pořád
padají orli

jednou dojde řada

 


6
nevím nic o duši – lidi si vymýšlejí
aby se jim zdálo, že něco mají
že se dokonce vrátí jako noví

nezapomenu, jak jsi vyprávěl
jak kavárenský léčitel xxlnoha
snad ze vzduchu sbírá duše
a sází je do zoufalých platících

nebo, jak ten-s-ametystem
řekl pětiletému ondrovi

to máš za to, jak ses choval
v minulém životě
asi to bylo sebepoškozování
ale máš na to
aby ses jednou
úplně
uzdravil
 
a ondra koukal

 


7
dominiku, naše město je plné
hajzlů

jsou funkční, splachují
čestně a spravedlivě

dostali jsme šanci
brodit se tou břečkou
jedinou šanci udělat
něco dobře, něco špatně
nevyznat se, zkoušet
skončit

tělo se rozpadne
netělo se rozpadne

bůh je
co nemá jinou možnost
jak zažít tvoje všechno
než skrz tebe


19 názorů

Umbratica
08. 02. 2018
Dát tip

Jolano,

trochu mě děsí,když třeba malíř pronese : je to obraz,tak se jen dívej , nebo když hudebník řekne : je to skladba,tak jen poslouchej.Děsivé je pro mne ulpívání na pocitech a snaha oddat se zcela empatii a intuici.

Psychiatr může o dílu říci : pro mne je to jen diagnóza a kunsthistorik může zase říci : tohle dílko přesně odpovídá uměleckým koncepcím a doktrínám z počátku 21.století. ...Samozřejmě tě vůbec neznám,ale ty mi vůbec nepřipadáš jako intuitivní typ.Spíš v tobě vidím racionalistku,která umí uchopit a precizovat vlastní myšlenky. - Když píšeš o tom,jak čtenář "musí" poznat autentické od neautentického,jako bys tvůrcům pseudoautentického předkládala výčet toho,čeho by se měli vyvarovat. Jsi tedy rozhodně schopná racionálního odstupu od problému. Možná ale jsi natolik sžitá s vlasním způsobem psaní,že si neuvědomuješ,že tě možná někdo naučil takto psát a že tě to třeba naučil někdo tady z Písmáku. (Jen má osobní hypotéza,omlouvám se za ni.)

Mezi kýblem a uměním je přecejen jakýsi rozdíl.Zatímco kýbl je užitečný pouze ve vztahu,dejme tomu ,k naší fyzické existenci,skutečné umění musí mít duchovní povahu,musí se vztahovat k něčemu nad člověkem,at' už se tomu říká Bůh,karma ,Logos nebo Tao. - Jak ráda bych někdy napsala jednu jedinou báseň takovéto úrovně !  Zatím k tomu ale nemám sílu.(Z těhle mých slov vane takový pathos,že by z toho asi Aššura ranila mrtvice...)

Pokud je pro tebe umění(někdy) "záchrana",chápu to tak,že ale pořád mluvíš jen o umění,které se vztahuje k psychice běžného ega zakotveného v materiálním a prožitkově pocitovém světě.


jolana.
05. 02. 2018
Dát tip

ještě doplňuju. píšeš "Já se vůbec neptám na to,jestli je dnes potřeba umění." -- předtím jsi psala "Ty si myslíš ,že tohle už stačí ? Že tohle už je skutečné umění  ? A nebo skutečné umění dnes už podle tebe vůbec není potřeba  ?" -- tak jsem jen reagovala na ty otázky.

jinak, jasně že věřím ve skutečné umění, stejně jako věřím ve skutečný kýbl. jenže, když řekneš "skutečné umění" - tak to vypadá, že je nějaká druhá strana, kde je neskutečné umění? skutečné neumění? skutečný kýč? neskutečný nekýč? ..mně to zní divně a myslím si že umění žádná taková adjektiva nepotřebuje.

pro mě je umění záchrana, i když někdy ta víra ve smysl toho, co dělám, slábne a někdy mě to hodně vyčerpává, ale zatím jsem pokaždé došla k tomu, že o pochybnosti je třeba se starat, protože jenom ony nabízejí nějakou naději na vývoj.

jinak teda, umbratico, se mi zdá, že velice nadinterpretuješ.) například žádné nihilistické vykořeněné jasany neznám. no a právo na kýč ti snad nikdo neupírá.. nebo jo?

a je fakt že už si tvoji tvorbu moc nepamatuju, ale kýčovitá mi myslím nepřipadala.. no a kýč nepovažuju za něco odsouzeníhodného, může vzniknout nezáměrně, naivně.. nebo může být vykalkulovaný, to je potom horší.. nebo může být součástí hry, "posunutí" kýče.. nebo, nebo.. to je zase hrozně široké téma a co je pro koho kýč je zase otázka nějakých osobních zkušeností.. někomu může přijít kýčovitý třeba zrovna tenhle cyklus, nevím.


jolana.
05. 02. 2018
Dát tip

umbratico.. nahazuješ tolik témat, že budu mít dlouhou odpověď, tak se omlouvám, ale rozhodla jsem se odpovědět.

mimochodem "upřímný věřící komentář" reaguje na to, že v předchozím komentáři píšeš "věřím, že upřímné.." a vůbec je tvůj koment plný upřímnosti, tak jsem to chtěla ocenit, což se, uznávám, nepovedlo.)

ta věta, kterou jsem citovala "není to osobní, je to prostě básnička" se mi prostě jenom líbí. tebe děsí? mně říká, že text má právo být osvobozený od autora, a zároveň je v tom jakási naivita a nicotnost (mně blízké vědomí), aniž by to text nebo proces psaní shazovalo. obecně text nebo artefakt je jako samostatná bytost která prostě je, nevnucuje se, což se mi líbí, i tím jak je to banální.

autenticitu jsem myslela tak -- podle mě nic neznamená, když je jenom autenticitou. když není ničím víc. třeba spousta pubertálních výlevů je autentických, ale jsou to jen pubertální výlevy. jak si vzpomínám. -- no ale samozřejmě to, co si člověk napíše, nějak odpovídá tomu, jak uvažuje. i když si napíše text ve kterém se stylizuje, bude v tom jeho uvažování (nenapsané). stejně tak prožitek je (pro mě) základ, který pokud v textu nebo v obraze a ostatně v čemkoli není, tak je ta věc "jen" konstrukcí. samozřejmě ale k prožitku člověk může získat odstup a s tím to psát. -- stejně tak můžu přijmout že někdo píše záměrně "neautenticky", třeba jako součást nějakého vymezení se.. ale asi potřebuju aby to nebylo tak jednoznačné, respektive mě by nebavilo psát a číst něco co se jenom vymezuje a kde bych si nenacházela nějaké "další subprostory"..

píšeš: "Taky si myslím,že čtenář není vůbec schopný rozlišit skutečně autentické prožitky v básni od těch vytvořených uměle." nerozumím, proč tímhle způsobem uvažovat o čtenáři. a každopádně myslím že čtenář pozná jestli mu text zní věrohodně nebo naopak - pateticky, pubertálně, přestylizovaně.. může uvažovat jestli je to záměr, ale okolnosti vzniku se čtenáře netýkají. jde spíš o to, že autor si může s prožitkem nějak hrát, to ale neznamená, že něco "vytváří uměle", to je nesmysl -- nebo ti nerozumím. -- podle mě by text měl být hlavně vlastní "skutečnost" provázaná vlastním viděním, které by mělo ehm "dokázat reflektovat svět v němž žijeme".. (dnes teda jinak než za sk. 42, ale ta nutnost zůstává) a vytvořit jaksi živý celek.. nemyslíš? (vytvořit něco pevného.. a zároveň snadno zničitelného, něco na hraně.. to mě zajímá)

s čímž souvisí ta tvá první otázka "co dál" -- pokud jde o psaní -- přijde mi asi nejdůležitější to, aby text byl pro mě poctivý -- aby věci v něm byly vyjádřené co nejpřesněji v jeho hlasu. takže se snažím aby byl autentická autonomní "bytost", která má smysl.))

snad jsem trochu odpověděla. a co ty, co je podstatné pro tebe? (jestli o tom chceš mluvit)


jolana.
05. 02. 2018
Dát tip

zdendo, těší mě.

 

a2a2a, ten verš "s oceánem", dlouho jsem nad tím uvažovala jestli to může tak být, nebo jestli je to přepálené a špatně provázané. nakonec jsem to tak nechala, protože nepatřičnost toho místa mi celkem vyhovuje.

(ono je tam nepatřičných míst pro mě víc, některé až moc dopovězené věci nebo různá (moje) klišé, na kterých mě baví právě to že je můžu zkoušet uchopit nějak trochu jinak. vyhýbat se jim je snazší a nebaví mě to)

dík za čtení a komentář.

 

radovane, mám se přešťastně. terapii mi už dneska někdo nabízel, akorát tomu teda říkal jinak. ani jsem na něho nemusela vytáhnout žádnej text.


má to stupňující se naléhavost

pokud by šlo o literaturu faktu, tiše a na tajňačku bych nabidnul navštívenku, a byl-li by zájem, dohodli bychom si termín terapie

abych to shrnul:

hmmm ( pochvalné zamručení)


Umbratica
01. 02. 2018
Dát tip

Jsem ráda,že jsme se shodly alespoň v něčem. V názoru na autenticitu. Taky si myslím,že čtenář není vůbec schopný rozlišit skutečně autentické prožitky v básni od těch vytvořených uměle.

Jsem opravdu "věřící" a tak mne  zajímá ,jak se žije nevěřícím a připadá mi,že se jim žije velice špatně. Víra se zajisté nedá nikomu naordinovat ,at' už je to víra ve smysluplnost života nebo víra v existenci skutečného umění. - Tvá poznámka,že to,cos napsala,je "prostě básnička" vyznívá tak jako bys řekla "život je prostě život"(nechávám se nést proudem ,svými potřebami a pocity a vůbec se nestarám o to,jestli to má nějaký smysl). - Chápu,že spousta lidí takhle žije,přičemž nezáleží na věku. Když ale takto žije básník,připadá mi to celkem děsivé.

Já se vůbec neptám na to,jestli je dnes potřeba umění. Pro mne je naprosto samozřejmé,že umění vždy bylo potřeba a bude potřeba. Klást si takovouto otázku zase mohou jen vykořenění nihilističtí intelektuálové tvého typu. Přece už to,že existuje např. tento web dokazuje,že hrstka lidí(vždycky šlo jen o menšinu ve společnosti) pořád poezii potřebuje. A že se jim často líbí jen bezcenné kýče ? Ale to je chyba nás autorů,kteří nejsme schopni napsat nic hodnotnějšího. Já možná často píšu kýče,lidé jako ty ty svoje "prostě básničky" pro tu svou bublinu spřízněných duší. Ty jsi s tím srozuměná,uprostřed své bubliny se možná cítíš dobře. Mně ale tato situace dlouhodobě irituje a děsí.


a2a2a
31. 01. 2018
Dát tip

Krásný soubor zážitků, krásný především nápaditými metaforami a obrazy, které před čtenářem neutíkají, takže se s nimi docela srdečně pozdraví bez výčitky, kam mne to zase táhneš. Navíc vytáhnou ze čtenáře asociace s vlastními prožitky s šancí utvrdit se v něčem, co už mezitím zapoměl. Také je tam docela dost uvažování, osobní filozofie, ale je podávána jaksi mimoděk bez ambice hlásat a samozřejmě bez patosu. Jediný verš, který ve mne hlodá jako nepřiměřený je ...skládá hlasem oceán..., přijde mi, že k sobě dál nenachází adekvátní odpovědď, přičemž, alespoň pro mne, ji vybuzuje.

Některé z nich jsou pro mne přenádherné, např:

...drží se pevně jako večer novoroční tramvaj...

...štěstí nese ustavičný strach o druhého...

...ale místo vzduchu byla země k neotočení...

další pak, jako s tím ohryzkem nebo hajzly decentně expresivní. A přepychový závěr s Bohem.


jolana.
30. 01. 2018
Dát tip

dík za upřímný věřící komentář, umbratico. napíšu ti k němu upřímnou zpověď: mně označení jako zpověď nebo bolest přijdou jako zbytečné nadinterpretace, ty texty nic takového neříkají. aneb "není to osobní, je to prostě básnička" (říká dominik)

nemyslím, že je to umění. myslím, že jsou to poznámky.

mimo téma -- myslím, že autenticita nic neznamená. požadavek "upřímné autentické výpovědi" je dávno přinejmenším legrační, možná i neetický. autenticita se stala spotřební záležitostí. stejně nemůže být nikdy úplná. jakmile se dívám na vytvářenou věc jakože z odstupu, tak autenticita mizí a musí být taky nahlížena z odstupu. její reflektování nebo kritika může být součástí věci (nebo taky ne)

umění a jestli je dnes potřeba -- to mi přijde jako stará otázka která nikam nevede. myslím, že umění je potřeba, stejně jako z jiného pohledu je zbytečné a nepraktické. potřebuju umění jako vzduch, jak se klišovitě říká. jenže já v tom žiju a vím, že to existuje. nevím ale, co má být "skutečné umění", to je jak "skutečný barák" nebo "skutečný člověk". umění prostě je, ten výraz je absolutní. pak taky nevím, co má být "moderní básnířka" - ale zní to jako hezká kultivovaná nadávka.))

nepůdu pod nohama zatím nemám a berle taky zatím nesháním.) měj se.


Umbratica
18. 01. 2018
Dát tip

Když si čtu takovéto texty(věřím že upřímné a vydolované z rovrácené duše plné chaosu,strachu a bolesti),jsem vždycky strašně ráda,že nejsem moderní básnířkou. Musí to být strašné - nemít žádnou pevnou půdu pod nohama a nemoci se o nic a o nikoho opřít.

Ano - tohle asi je upřímná výpověd' a zpověd'. Ale co dál ? - Ty si myslíš ,že tohle už stačí ? Že tohle už je skutečné umění  ? A nebo skutečné umění dnes už podle tebe vůbec není potřeba  ?        Tip . 


Zbora
10. 01. 2018
Dát tip

Vpodstatě texty působí dojmem taktrochu nahodilých, rychlých nepromyšlených poznámek do deníku. Tady to sedí. Není na nich znát nějaká upachtěnost. Senzačně lehce plynou, jsou přirozené a přitom je v nich toho tolik... To je dar. Vážně dobré.

 

 


Zbora
10. 01. 2018
Dát tip

Přepychové texty. Šestka, sedmička - to je koncert...

Snad se vrátím až  bude víc času, abych něco napsal... ale ono vlastně asi ani není co dodávat...

 

 

 


Čudla
06. 01. 2018
Dát tip

/*


Lerak12
06. 01. 2018
Dát tip

Tak tohle má svaly. Uměl bych si to představit, jako dialog s umírňenou povahou  Smíření. Líčený život,  je souhrnem syrového konstatování. Jinak sdílím CHT.

Je to nádherná práce!  Takovou upřímnou přesvědčivost "zpovědi", jsem snad za svého života nečetl. Je to depresivní. No a ! Zasměji se někdy příště.


CHT
06. 01. 2018
Dát tip

tak třeba mne zastoupí Advojka a SantiEuro.


CHT
06. 01. 2018
Dát tip

to není jen psychoterapie, 10 T.

skutečně lituji, že nemohu Zkaťáka (ne stafylokoka), stojí to za to.

jazyk je pročištěn, žádné přehuštěné přívlastky, žádné křečovité rytmické zvraty, žádná intelektuálská póza, vyklidněná dikce a naléhavé sdělení. 

když mi řekneš do očí o ohryzku rodiny a abych mohl fňukat, nemám co dodat.

skvěle.


Dodola
06. 01. 2018
Dát tip

Ješteže je tu poezie, kterou se to dá ventilovat, transformovat... v hudbu oceánu


Gora
06. 01. 2018
Dát tip

 

štěstí nese ustavičný strach o druhéhonakonec i o sebe – jak ustátkdyby se náhle stali neznámýmivěcmi

skutečně se bojím jen ztráty zbytku paměti, cituv prstech, plicích – že zůstanu visetna krku jako úplně cizízavírací špendlík

pocity, které jsou tak blízko:-)

díky


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru