Ze těmi okny je jiný svět

Za těmi okny je jiný svět

Není to dům s temnou zdí a pustým dvorem, není na konci ulice s reklamou „Na prodej“. Je to dům jako každý jiný. Zdi, za těmi zdmi místnosti, v těch místnostech tma. Do tmy září světlo okny. Skrze stromy prostupuje do skla. Za těmi stromy něco žije, za těmi okny někdo sedí. Čeká, až se rozední. Už bys toho člověka nepoznal.

Sedí tam na židli. Venku nic nevidí, nic tam není. V oknech je jen jeho odraz. Je uvězněn, ve vlastní zahradě, za vlastním stromem, v tom vlastním domě, za vlastními okny, na vlastní židli, ve vlastním světě. Vy ten dům znáte, už jste ho viděli. Víte, jaký to je. Jednou ten dům bude váš. Bude váš a lidé ten dům uvidí, už teď ho vidí, ale ten není pro ně. Mají jiný. Tenhle je pro tebe, je tvůj. Ty jsi jeho. Ten člověk, co tam sedí, to jsi ty. Dřív nebo později, splynete do jednoho.

 Ty. S lehkou odchylkou od ostatních, ale v řadě, která je dostatečně vzdálená, všichni vypadají stejně. Lidi rozhodně, a daleko se chodit nemusí. S lehkou odchylkou i všichni myslí stejně. Vypadáš, myslíš, jsi. Individuum v sousedství domů, kde bydlí stejně jiná individua. Jak se vidíš v zrcadle? Zamysli se. Jak myslíš? Podívej se na sebe. Jsi k sobě upřímný, možná si lžeš, jsi krásný, pro někoho zřejmě ano. Nezáleží na tom. Dům má každý. Ve světě, který se prolíná se světy známými i neznámými. Co člověk to dům, co dům to svět.

Kolem svého domu chodíš celý život. Nejdřív ho nevidíš vůbec, později pro tvé oči sice existuje, ale tvou pozornost nemá. Život pokračuje, najednou zač než vídat stavení. Bude ti povědomé, už jsi ho viděl. Od tohoto momentu, ať si dům viděl kdekoliv, se dům již přemisťovat nebude. Právě jsi ho postavil. Zaujal místo ve tvém světě. Jeden den. Probudíš se a nevíš, jaká síla v tobě to dělá, ale existuje místo, kam potřebuješ jít.

  A tak stojíš před svým domem, černě rezavá branka je otevřená a láká tě dovnitř. Ať už jsi vystrašený, zvědavý, anebo překvapený, vejdeš dovnitř. S každým krokem roste znepokojení, každým nádechem si cestu razí odhodlání. Jak se jednou dotkneš kliky, už nikdy dveře nezavřeš. Byl jsi vtažen do domu.  Teď. Jsi uvnitř. Neexistuješ, ne ten, kdo vešel. Nyní jsi ten, kdo seděl za oknem. Jedním jste. Pocítil jsi zvláštní věc, jako kdyby všechno v tobě zemřelo a nemělo se to znovu narodit.

Slyšíš každou cihlu šeptat jedno písmeno tvého jména, a přesto neslyšíš vůbec nic. Dům je plný a zároveň zeje prázdnotou. Záleží jenom na vás. V každém případě je v něm hovořící ticho a má sedm místností.

 V jedné umírá potenciál, v další čest, ve třetí důstojnost, čtvrtá má soudnost, vůle je v páté, smysl má šestka. V sedmé místnosti je židle. Na dveřích je nápis „Příčetnost“. Ve chvíli, kdy vejdeš, poznáš, že ten dům je jiný, ztratí kus příčetnosti. Příčetnost je základ, je to srdce domu. Tak jako tvoje srdce. Prošel jsi cel Za tím domem. Už chápeš, rozumíš. V poslední místnosti je okno. Vidíš ven na pastvinu. Na ní se pasou zvířata, ty nejhorší a nejnebezpečnější. S morálkou, kterou si lžou a tak lžou všem kolem sebe. Lidé. Krmí je beznaděj, která roste z domu.

Slyšíš, jak někdo otevírá dveře, ale víš, že už v domě nejsi. Jsi na pastvině. Máš hlad. Za tebou v domě se někdo cítí beznadějně.

Za pastvinou je město. To město se jmenuje Víra. V tom městě je váš dům.

Za těmi okny je jiný svět.