Do klubu vedlo strmé pokobercované schodiště. Robertovi se tam nechtělo, raději by zůstal v hotelu, ale musel se podřídit kolektivu. Pokolikáté už! Teď, když ukrajoval schod po schodu, cítil, jakoby se mu nad hlavou otevírala brána samotného pekla.     

Tušil, jak to zase všechno dopadne. Kamarádi budou celý večer vířit na parketu a on se bude do rána opíjet do stavu apatické strnulosti. Probil se k baru a objednal si dvojitou whiskey s ledem. Z pevně obsazené pozice pozoroval dění kolem sebe. Desítky párů očí pátraly prostorem se snahou zachytit odezvu, což nikdy netrvalo příliš dlouho. Také on na sobě rychle ucítil několik pohledů něžného pohlaví, pohotově však vždy odvrátil zrak, ještě než stačil přeskočit jakýkoli kontakt. Jeho se tyto hry už dávno netýkaly, v šestatřiceti už toho měl dost za sebou.

Ubíral se tokem svých obvyklých myšlenek, když se z díry, do níž ústilo schodiště, vynořila známá postava. Byla to Andrea, barmanka z hotelu, kde byli ubytovaní. Pozval ji jen tak ze slušnosti, když odcházeli, aby za nimi po zavíračce přišla. Ale teď byla tady. Jak to má chápat? Po dvanáctihodinové šichtě na place vyrazila na diskotéku za partou zpitých mladíků. Bylo jasné, že přišla kvůli němu.

„Co tak sám? Proč netančíš?“ zeptala se ho, jakmile ji pokynutím hlavy přizval k sobě.

„Už na to nejsem. Je mi líp tady u baru. Popíjet, koukat na lidi a přemýšlet,“ odpověděl.

„A na cos přišel?“

„Že už mě to neláká. Ta živočišnost, koketování, navazování iracionálních vztahů.“

„Při zrodu vztahu právě nic racionálního být nesmí!“ zareagovala záměrně energicky, aby v něm rozproudila chuť diskutovat.

„Podívej třeba na ně!“ ukázal na líbající se dvojici v protilehlém boxu. Byl to jeho kamarád s plnoštíhlou asi tak devatenáctiletou dívkou s brýlemi na očích. „Znají se sotva hodinu. Navíc si asi ani nerozumí, Bojan je původem kosovský Albánec a mluví jen špatnou angličtinou.“

„Obávám se, že jim o jazyky moc nejde,“ usmála se na Roberta svýma hnědýma italskýma očima.

„Právě že jde. Momentálně jí ten svůj strčil dost hluboko do krku,“ přistoupil okamžitě na její hru.

„Neodsuzuj ji! Já ji znám, je to moc hodná holka, zpívá a tančí ve folklorním souboru.“

„Já ji neodsuzuju, jen si ode mě Bojan před chvílí bral klíč od pokoje.“ Na to se jako na vyzvání mladá dvojice zvedla, a drže se za ruce, opustila diskotéku. Robert se za nimi poohlédl a zkoušel si představit to vzrušení, které teď oba nutně musí cítit.

„Ty bys to neudělal?“ zadívala se mu Andrea uhrančivým pohledem do očí.

„Nelíbí se mi, není dokonalá. Bylo by to jen ukojení biologického zvířecího pudu, nic víc,“ zvedl levou ruku a mlčky ukázal na snubní prsten.

„Proč ho nosíš?“

„Používám ho jako štít. Je to jakási deklarace, takové sdělení každému, kdo si se mnou chce něco začít, že musí překročit tuto bariéru. A myslím, že to už by muselo někomu sakra stát za to.“

„Neuraz se, ale takových prstenů už jsem viděla a vím, jak to dopadá.“

Měla dlouhé, ebenově hnědě vlasy, vyloženě jižanský typ. Tipoval, že bude o něco málo starší než on, ale v tmavých očích měla ještě pořádnou jiskru. S přibývajícím alkoholem mu připadala stále zajímavější.

„Dost už o mně! Co vlastně děláš?“

„Vystudovala jsem italskou literaturu, ale nikdy jsem se tomu pořádně nevěnovala. V hotelu pracuju jen brigádně mimo sezonu. Jinak jsem většinu roku v Itálii, kde provázím turisty, co přijedou na dovolenou. Jsem něco jako delegátka.“

„Umberto Eco byl Ital? A kdo ještě... Carlo Goldoni?“

„A taky jistý Boccaccio, Alighieri nebo třeba Petrarca...“

„Fíha! Tak to máme mnoho společného. Miluju literaturu!“ probudila v něm tato informace nečekaný zájem. „A rodina ti nechybí, když jsi celý rok pryč?“

„Vidím se s nimi docela často.“

„Tak jsem to nemyslel. Manžel, děti a tak... Kolik ti vlastně je?“

„Devětadvacet. Zatím mi to nechybí. Něco vydělám, něco zažiju a vím, že je toho ještě dost přede mnou. Ty jsi takto šťastný? Nejsou šťastnější tví kamarádi, kteří se teď objímají na parketu s mladýma holkama?“

„To nevím. Ale já nemám jinou možnost. Už nemám emoce, necítím žádnou vášeň, dokonce si ani nedokážu představit, že bych nějakou mohl cítit. A je to tak dobře.“  

„A neznamená to, že už jsi vlastně mrtvý?“ popíchla ho dalším tvrdým výpadem. „V jednom italském filmu jsme slyšela, že „emoce jsou všechno, co máme.“  

„V hlavě jsem svobodnější než všichni tady kolem. Jsem plný života. Oni sice cítí nějakou emoci, ale je to všechno jen iluze, která se ráno rozplyne. Láska zde nemá místo.“

„Miluješ svou ženu?“ zeptala se natvrdo.

„Kdybych řekl, že ano, lhal bych. Ale to je přirozené. Je to skvělá matka mých dětí, mám ji rád a je mi s ní dobře. Láska pomíjí. Pomine za den, za týden, za měsíc, možná za rok, ale jednou zcela určitě.“

„Jenže tito lidé právě v tuto chvíli milují. A co je víc?“

„To si musí každý zvážit sám. Oni jsou teď na vrcholu, kam já už se nepodívám, ráno z něj však spadnou - ale já zůstanu. Nedosáhnu tak vysoko jako oni, můj život není sinusoida s velkými amplitudami, ale je to stabilní plynulá linie, po níž putuju. Oni jsou teď šťastní, ale je to jen pár okamžiků. Já o sobě můžu říct, že jsem smířený, vyrovnaný... a spokojený.“

„Takže štěstí nemáme hledat v druhých, ale pouze sami v sobě. Tohle jsi chtěl říct?“ doplnila jeho promluvu.

„Možná. Prostě kdybych se měl podívat dětem do očí a říct jim, že je opouštím kvůli své marnivosti - musel bych se zabít. Otázka mé vůle milovat, popř. být milován není absolutně na pořadu dne. Navíc mám jedno obrovské štěstí, jsem totiž extrémně náročný. Žena, kvůli které bych tohle udělal, by musela být prostě dokonalá. Asi by to musela být nápadně krásná, bláznivá intelektuálka, třeba něco jako miss Švédsko, milovat umění, číst Dostojevského nebo poslouchat Pink Floyd.“            

„Jsi blázen! Nechme už toho, chci tančit,“ chytila ho za ruku a odtáhla od baru.

V opilosti se toporně motal po tanečním parketu, neschopen zachytit rytmus. Taneční muzika mu vždycky lezla na nervy a nejen to, dokonce jí a jejími přisluhovači opovrhoval. Bůhví proč se teď pokoušel splynout s davem a konformně napodobovat všechno, co dělali ostatní.

„Zkus teď na chvíli tančit, jako kdybys mě balil,“ ovinula mu ruce kolem ramen a přitiskla se k jeho hrudi. Nezaváhal, podvolil se, zajel jí rukou pod tričko a začal ji hladit po zádech. Přivoněl k jejím rozpuštěným vlasům a několikrát ji lehce - tak aby to nikdo neviděl - políbil na ucho.

„Asi bychom měli jít spát, nemyslíš?“ navrhl jí kolem páté ranní. Moc dobře věděl, že mají společnou cestu. Andrea se nebránila.

Venku už začínalo pomalu svítat. Po chodníku proti nim šel mladý pár vracející se na diskotéku, Bojan se svým čerstvým úlovkem. Ve tváři měl výraz, který muži pochopí i na sto metrů. „Hers grandma will kill her! Early in the morning she must go to the church,“ zašeptal vysmátý Bojan tak, aby ho žádná z dívek neslyšela. Mladistvým pohledem sjel Andreino fantastické tělo a šibalsky mrkl na Roberta, který stále ještě nevěděl, jak s nastalou situací naloží. Tu nejlepší holku z celé diskotéky měl teď v hrsti, jako nejcennější trofej. Připadala mu dokonalá a hlavně - byla tu s ním - což neskonale hřálo jeho ješitné ego. Všechny mozkové buňky, které se marně snažil probudit k životu, měl zatemněné alkoholem.  

„La vita é bella,“ zašeptala náhle Andrea, lehce ho políbila na tvář a sama pokračovala dál v chůzi směrem do města. Paralyzovaný Robert osaměl před hotelovou recepcí. Dlouhé vteřiny ještě sledoval, jak její nádherná postava mizí v mlze. Sotva doklopýtal do svého pokoje, skácel se na postel a usnul.

Když ráno otevřel oči, nevěděl, kde je a co se stalo. Otočil hlavou doprava a vedle postele spatřil na zemi nahého Bojana zabaleného v prostěradle, jak polomrtvý leží v louži zvratků. Byl pokousaný na krku a ve tváři měl blažený výraz šťastného chlapa.

Robert sáhl po knize na nočním stolku, ale po několika řádcích ji zase odložil. Vracela ho někam, kam on nechtěl. Bylo mu více než jasné, že Jméno růže už nikdy nedočte.