Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Nejstarší smích (08)

23. 02. 2018
4
3
914
Autor
Solstic

(Pokračování)

V tom frmolu bojovala před jedním kioskem i Dagmara. Kupovala si nejen pití, ale i oběd, protože svůj řízek snědla již na parkovišti Plitvických jezer. Když se vítězně vypletla z fronty, třímala v rukách opečenou klobásou a kelímek piva. Nedočkavě si k nám přisedla. Ta klobása byl macek, sliny se sbíhaly. Dag dychtivě uchopila plastovou vidličku a bezelstně ji zabořila do napjaté kůže lesklého obra. V ten okamžik se mi vybavil Spielbergův film Zachraňte vojína Ryana. Ty naturalistické exploze při vylodění v Normandii. Připadalo mi, že tak nějak ta klobása vybuchla. Stala se vulkánem, který vrhl do povětří mohutné chrchle mastné lávy. Sledoval jsem, jako ve zpomaleném filmu, celou trajektorii toho horkého sekretu a když jsem odhadl souřadnice dopadu, vzpomněl jsem si na nedávný rozhovor v kempu Korona: zdá se, že Bůh má mimořádný smysl pro humor. V tom okamžiku zasáhl omastek celou vahou složitý účes postarší dámy naproti nám. Projektil rázem změnil svou objemovou měřitelnost na měřitelnost plošnou.

„Mein Gott,“ vydechl smíšený sbor kolem nešťastnice, která nemohla vědět, že si sedla doprostřed božího terče.

Němka ztuhla v údivu, zatímco mastnota v hustém proudu stéká z vlasů přes vyjevený obličej na bílé tričko s nápisem „Liebe ist Gott“ a lepila jeho tkaninu ke dvěma gigantickým, germánským prsům.

Teprve po chvíli se ta příslušnice bojovného evropského národa probrala ze strnulosti. Mnohohlavé hlediště strávníků přestalo jíst i pít, aby nepropáslo příští chvíle. Žena si prsty prohrábla mastný močál na hlavě a v šoku vzala podvědomě ze stolu slaměný klobouk a zakryla jím slatinu na temeni. Pak překvapivě mrštně vyskočila z lavice a oba její velké prsy to s malým zpožděním opakovaly po ní. Následoval vřískot, který rozvlnil klidnou hladinu jezera. Zdálo se, že vše, co se ta žena pokoušela s tak překotnou hlasitostí Dagmaře sdělit, bylo v rozporu s heslem na její hrudi.

Dag se klidně zvedla a smířlivě se na tu ženu usmála. Pak slušně pozdravila a omluvila se jí svou intuitivní, přesně artikulovanou němčinou. Ale Němka zřejmě neovládala plně svůj rodný jazyk, neboť větu: Auf Wiedersehen. Es freut mich, evidentně nepochopila jako omluvu. Dagmara byla jistě zklamaná, že její vstřícnost byla odmítnuta, ale evidentně se obrnila trpělivostí.

Zdálo se, že Dag naslouchá inzultacím v řeči, které nerozuměla, se značným zájmem. Jakoby její zvídavost právě dostávala interesantní a poučnou lekci němčiny. Navíc zdarma.

Po chvíli se Dagmara vytrhla ze soustředění a znovu rozšířila ústa do srdečného úsměvu. Zdálo se, že chystá nový pokus o smírné řešení problému, který se začal protahovat. Přistoupila k Němce s rozpaženýma rukama, jakoby ji chtěla obejmout, přitom nespouštěla oči z nápisu na jejím promaštěném triku. Pak si vzdychla a mile znějící češtinou řekla: „Vím, že nasranost není mocná jako Bůh. Ale na rozdíl od něho mi vždycky pomůže.“ Pak jediným nečekaným pohybem proměnila její klobouk ve slaměný krejzlík.

Karel naštěstí včas odložil řízek, popadl miláčka a vlekl ho do bezpečí, neboť se ukázalo, že Němců tam obědvalo ještě víc, než se dalo předpokládat. Byla to věčnost, než jsem posbíral osiřelé ruksaky a odtáhl je z bojiště.

Když jsme se opět sešikovali, zadýchaná Alice pravila: „Sókratés řekl, že lidský život není nic jiného, než řetěz zmeškaných příležitostí. Vidím, Dagmaro, že pro tebe to neplatí,“

„Děkuji za kompliment.“

„To je přesně to, co jsem tím nechtěla říci,“ odvětila má manželka.

„Alice, promiň, ale já neodpouštím. Když někomu něco prominu, dostane se mi do krve žluč a já nechci dostat rakovinu,“ chechtala se Dag. Pak zvážněla a řekla: „Do prdele, nechala jsem tam klobásu.“ Moje žena vyvinula maximální úsilí, aby jí nakonec přeci jen ta krvavá jatka rozmluvila.

I Karel byl uřícený. Jeho žaludek stačil poobědvat pouze bobříka mlčení a tak vyzvídal, zda jsem v té vřavě nezahrnul do ústupu také jeho řízek.

Trvalo dlouho, než se do našich duší vrátil klid a my byli opět schopni vnímat krásy přírody. Když jsme přecházeli dlouhou dřevěnou lávku nad hladinou jezera plného ryb, dostal jsem se do blízkosti Dagmary. Řekl jsem si, že je to příležitost si s ní pohovořit. Pokusit se o sblížení a možná i o objasnění důvodu její nevraživosti. Tehdy mě opustil nejen zdravý rozum, ale i pud sebezáchovy a já začal tím nejhorším způsobem. Vynechal jsem ouverturu a rovnou řekl: „Člověk by měl svou prchlivost ovládat. Já tě sice dovedu pochopit, ale s tou Němkou jsi to opravdu přehnala.“

„Cože?“ zastavila se a zabodla do mých očí svůj pohled.

„Říkám jen, že věci by se měly řešit v klidu. Zvlášť, když jde o prkotiny. Prosím, zkus to příště alespoň kvůli ostatním.“

Viděl jsem, jak celá strnula a její nehybné oči zrychlily moje srdce. Pak se ke mně přiblížila na těsnou vzdálenost, až mě zajala vůně jejího parfému.

„Teď dobře poslouchej,“ mluvila tiše, jakoby jí nenávist, přiškrtila hlas. „Já ti zase říkám… já tě varuji, už mi nikdy nic nevyčítej! Ty ne! Ty nemáš právo. Že se mám ovládat? Já se kvůli tobě ovládám pořád. Kdybych to nedělala, tak už jsi mrtvej!“ Poslední slova vyslovovala ostře a odděleně, jakoby mi zasazovala rány nožem. Chvíli na mne ještě civěla a pak se rychle vzdálila.

Zůstal jsem jako opařený. Co to bylo za horor? Proč? Co mi to vlastně vyčítala? Najednou to Karlovo směšné proroctví získalo vážnost. Zase jsem cítil ta temná křídla, která se nade mnou v poslední době tak často vznášela.

Pak se ztratil Karel. Asi využil moment, kdy do mých uší Dagmara zatínala svá zlověstná slova. Nepovšimnut následoval zřejmě svou virguli do hustě zalesněného terénu. Když jsem se vzpamatoval, vydal jsem se ho hledat. Kterým směrem mohl jít? Když jsem ho viděl naposledy, kráčel ještě před námi. Opatrně jsem sešel z cesty a prohledával křoviska, aniž bych se příliš vzdaloval od turistické trasy. Bylo mi jedno, že jsem na sebe strhával větší pozornost než vodopády. Na dohled od početného proudu turistů jsem se osaměle prodíral větvovím i skalisky s obrovským rancem na zádech a každých deset vteřin jsem vydával pronikavý zvuk na píšťalu, kterou nám Alice přibalila do batohů pro případ zbloudění. Vzpomněl jsem si na její varovná slova a začaly ve mně sílit obavy, že Karlovu polohu zjistí až podle zvuku výbuchu.

Našel jsem ho zhruba za hodinu hluboko pod srázem, na který jsem vyšplhal. Seděl na lavičce u velkého vodopádu, mezi dvěma drobnými Asiatkami, které byly ověšeny kamerami a elektronikou. Alice s Dagmarou si ani nevšimly, že jsme byli s Karlem tak dlouho mimo dohled.

Od této chvíle už Karla nezajímalo nic jiného než to, jestli neznám někoho, kdo má zkušenost s cestou do Japonska a kde se v Tokiu nachází chrám Asakusa, protože si tam domluvil za necelých pět neděl rande. Pokud mu to ovšem dovolí jeho kyvadlo. Skoro bych mu to věřil, kdybych neznal jeho finanční situaci.

Den se pomalu nakláněl k večeru. Vraceli jsme se lodí k parkovišti. Tlačenice při nástupu na trajekt v přístavišti jezera Kozjak nás rozdělila. Přes hlavy turistů jsem viděl, jak v té řeži spadli dva lidé přes zábradlí do vody.

„Ježíši, to byl Karel. Vždyť neumí plavat,“ vyděsila se vedle mne Alice. Protlačil jsem se ke kraji plavidla a sledoval, jak posádka vytahuje na palubu dva zmáčené lidi. Jeden z nich byl opravdu Karel. Tím druhým zachráněným byla neznámá žena. Položili ji na lavici na zádi. Její odkapávající zelené šaty, zplihlé vlasy a rozteklá líčidla navozovala zdání, že tam ošetřují tlustého vodníka. Znovu jsem si vzpomněl na Karlovo proroctví. Za chvíli se k nám prodrala Dagmara.

„Karel je v pořádku,“ oznamovala.

„Co se stalo,“ ptala se Alice.

„Ale nějakej blbec si tam na nás otvíral hubu. Do hajzlu, jak já nesnáším, když mi Karel říká: Uklidni se miláčku.“

„Jak se dostal do vody?“ zeptal jsem se.

„Jak se ocitl ve vodě,“ opakovala Alice, když moje otázka zůstala bez odpovědi.

„No, trochu jsem do Káji strčila, a když letěl, chytil se tý báby.“

Když jsme se vrátili do karavanu, Šéf znechuceně opustil mou postel. Karel se šel převléknout a ošetřit si zraněný kotník na noze. Dag s Alicí se posadily k placatici Becherovky a nadšeně rekapitulovaly všechna témata, která dnes stačily probrat.

Přemáhal mě deficit spánku. Šel jsem si před večeří zdřímnout, a když jsem lezl do postele, uvědomil jsem si, že Japonsko je zemí vycházejícího slunce. Pomalu jsem ztrácel vědomí a Karlovy zázračné prorocké schopnosti, stejně jako magická síla jeho siderického kyvadla, se mi začaly mísit se sny.

(Pokračování)

 


3 názory

Solstic
25. 02. 2018
Dát tip

Gabi, přesto děkuju. Nemůžu si pomoct, dělá mi to radost.  :)


jeden pridám, ďakovať mi nemusíš :)


Solstic
24. 02. 2018
Dát tip

Děkuji všem za tipy. :)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru