Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Nejstarší smích (10)

25. 02. 2018
2
6
1013
Autor
Solstic

(Pokračování)

6. Přístav duše

Projeli jsme zatáčku, která opisovala oblouk mořského břehu, a konečně se vynořil Primošten. Tentokrát jsem byl sice uprostřed svého bdění, ale přesto se to městečko přede mnou zdálo být snem. Snem o neokázalé kráse, starobylosti, mystice i turistické bezstarostnosti. Jsi v cíli své svaté poutě, ty magore.

Díval jsem se na poloostrov, který musel vytvořit nějaký mořský krtek. Na svazích té krtiny nořící se z vody, byla natlačená v úzkých uličkách drobná stavení. Vše bylo tak subtilní, asi aby se to vešlo do srdce. Na vrcholku té rybářské vesnice, kde se stromy zelení dotýkaly azuru nebe, hnízdil kostel se hřbitůvkem. Jediné, co jsem najednou chtěl, bylo kráčet tam nahoru, usednout do stínu pinií, mezi pomníky z bělostného mramoru a pozorovat moře. Zapomenout na slzy, vnímat šťastný závan křídel strážných andělů. Podlehnout iluzi, že skutečné slunce i opravdový měsíc plují oblohou jen tady. Přál jsem si zakotvit v přístavu duše. Už jsem nechtěl věřit tvrzení, že Fortuna kočuje. Chtěl jsem usednout uprostřed zdejší krásy, která sdělovala, že štěstí může být nablízku stále, ukryté v prostotě a všednosti.

Slyšel jsem pověst o tomto místu. Ta legenda říkala, že utrpení vynesená za měsíční noci na zdejší kopec, až tam, mezi bílé náhrobky vysoko nad příbojem, se promění ve štěstí. Pomyslel jsem na své tajemství i na Alici. Vzpomněl jsem si i na Dag a uvědomil si, že než odsud odjedu, bude ze mne horolezec.

 „Našly jsme nádherný místo. Dag ho hlídá. Fofrem jeď, než se kvůli tomu fleku s někým serve!“ křičela Alice a gestikulací mě pobízela, abych rychle vyrazil a předešel krveprolití. To volání bylo tak naléhavé, až se mi zdálo, že z kostelíka na kopci vzlétlo poplašené hejno andělů.

Ten apel mě vyrušil z úvah za volantem před recepcí kempu Adriatic v Primoštenu, kde jsem parkoval a čekal, až Karel konečně vybalí virguli, aby s ní našel volné místo pro karavan. Ani jsem nepostřehl, že obě ženy začaly pátrat už dávno před tím, než Karel sebevědomě řekl: „Volný místo v autokempu? To je pro virguli sranda.“

Opravdu to vypadalo, že celá Evropa se tu připravuje vynášet svá soužení na kopec. Zdálo se, že v kempu nezbyla volná skulina a tak jsem zvědavě následoval indiánský běh Alice. Jel jsem za ní asi čtvrt kilometru, až mi ukázala na stinné místo s výhledem na moře. Nádhera.

„Sto metrů odsud kempují Kafkovi,“ informovala nadšeně Dag Alici, „jdeme na kafíčko.“

„Myslel jsem, že bude něco teplýho k jídlu,“ řekl jsem zklamaně.

„Dejte si zatím nějaký rychlý provizorium, za chvilku jsme zpátky,“ řekla má žena.

„Já na to dohlídnu,“ garantovala brzký návrat Dagmara artikulací, která prozrazovala, že sekreční mechanismus už jí začal naplňovat ústa.

Marně jsme pak s Karlem zkoušeli nalézt alespoň chleba. Vlastně jsme našli pouze jedinou potravinu, která se dala sníst, aniž bychom museli otevřít knihu Kuchař na cestách. Tou potravinou bylo máslo. Protože Šéf ležel venku před karavanem a neslyšel nás, vzpomněl si Karel na televizní reklamu, která vychvalovala kvalitu psích sucharů. Psí suchary jsme našli. Nevím, do jaké míry ta reklama přeháněla, ale s máslem a becherovkou chutnal ten biskvit překvapivě dobře.

Alice i Dagmara se u Kafků zdržely samozřejmě déle. Vrátily se až za tmy, když Kafkům došlo pivo. Ani se nepokoušely skrývat gurmánský zážitek, když se omlouvaly, že po kafíčku se šlehačkovým dortíkem by bylo neslušné odmítnout upřímné pozvání na plzeňský gulášek s bramboráčky a pivíčkem.

„Vy byste klidně mohli pořádat kurzy o přežití,“ chechtala se Dag, když zjistila, co jsme večeřeli.

Tu noc mi opět nebylo odepřeno bdění. Sáhl jsem pro lahev a tiše opustil spící karavan. Šel jsem k moři, sedl si na břeh a obklíčen temnotou naslouchal moři. Vnímal jsem pravidelné oddechování příboje a pociťoval tu nekonečnou tmu, kterou přinášely vlny z tušeného obzoru. Zároveň mi v prsou klíčil smutek, protože jsem cítil víc než jindy, jak ta voda odnáší zpět do svých hlubin můj čas. Mé tajemství, to moje osobní zavazadlo, už opět sedělo na mých zádech. Jakoby i ono dýchalo plícemi toho obrovského stvoření, které nemá tvar a přitom obepíná tělem planetu. Naslouchal jsem dechu toho gigantického mystéria z vody a soli, co je přitom jen krůpějí vesmíru. Díval jsem se na to temné tělo, které se lesklo měsícem, jako bych nepochyboval, že se jeho bránice již brzy sevře v apokalyptickém kašli.

Věděl jsem, že tu noc už neusnu a tak jsem se rozhodl. Ztěžka jsem se zvedl a nesl své břímě na vrcholek Primoštenu. Byla to dlouhá cesta, než jsem konečně vystoupal po kamenných schodech ke zdem kostela, abych v měsíčním světle usedl na alabastrový hrob a shlédl na hladinu moře, kde se měsíc proměnil ve vlnách na stříbřitý žebřík natažený kamsi k obzoru. Příboj z té výšky změnil hlas a získal přívětivost. Uhrábl jsem si vlasy, které mi hned u branky hřbitova pohladila andělská křídla. Uprostřed těch mrtvých rybářů jsem pocítil bezpečí. Vnímal jsem, jak mě vítaly jejich duše a nebyla v tom ani špetka smutku. Jakoby mi vážně odpovídaly na tu směšnou Karlovu otázku: Co myslíš, plýtvá Bůh? Uvědomil jsem si, že mé tajemství tu už není. Někde pod kopcem mě opustilo, a i když jsem věděl, že na mne čeká někde tam dole, bylo mi to jedno. Po dlouhé době jsem se cítil šťasten, když se začalo rozednívat a já pomalu sestupoval s rukama v kapsách do kempu. Ty ruce jsem už nepotřeboval, poloprázdná lahev rakije zůstala nahoře, těm, co tam byli se mnou.

(Pokračování)

 


6 názorů

Solstic
26. 02. 2018
Dát tip

:)


no...pekne...nechal si mi iba hřbitůvek...počkaj, Gora! :)


Solstic
25. 02. 2018
Dát tip

Jak jsem napsal Goře, chtěl jsem navodit dojetí. Ale asi jsem to úplně neuhlídal. :)


Solstic
25. 02. 2018
Dát tip

Aleš je v cíli své vybájené „svaté poutě“. Je naměkko. Má k zdrobnělinám blízko /navíc všechno je tam opravdu mrňavý :)/. Ale sedm zdrobnělin ve dvou odstavcích je fakt moc. Díky, Ireno.


ja si zasa myslím, že hrdina to presne takto cítil, prežíval, navodzuje tým atmosféru, hřbitov, pomníky...to by ju rozbilo, práve takéto prťavučké ju umocňuje


Gora
25. 02. 2018
Dát tip

Psí suchar s máslem...proč ne, když je hlad:-)

Tento díl je dost "poeticky" vyjádřen - např. v tomto odstavci je hodně zdrobnělin - poloostrůvek, uličkách, vesničky, kostelík, hřbitůvek, pomníčky:-) a příliš slov jako - srdce, azur nebe, slzy, šťastný závan křídel...v jediném odstavci...nad tím bych se trochu zamyslela...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru