Ošklivé káčátko

Jednou si australská kachna s kachňaty vykračovala kolem jezírka.¨„Pojďte se vykoupat,“ řekla jim.

            A kachňátka ji následovala do vody. Když všechny kachničky odpluly kousek od břehu, najednou uslyšely volání:

            „Haló, počkejte na mě!“

            Kachny se otočily. To je určitě neposlucha Wendy, ta je vždycky poslední, pomyslela si maminka. Ale nebyla to Wendy. Plavalo k nim jakési podivné zvíře. Vpředu mělo cosi jako zobák a místo peří mělo srst.

            „Kdo jsi?“ zeptala se maminka kachna, když si ho prohlédla.

            „Já jsem Tom,“ pravil ten podivný kluk.

            „No jo, Tom, ale jaké jsi zvíře?“ chtěla vědět kachní maminka.

            „To já nevím,“ řekl Tom nešťastně. „já jsem se ztratil mamince. Vy ale vypadáte podobně jako moje máma, nevyhánějte mě prosím,“ žadonil.

            „Tak co, děcka, chtěly byste bratříčka?“

            Všechny kachničky radostně zamávaly křidélky. „Jé, budeme mít nového brášku!“ zvolala kachnička Betty.

            „Tak poplav s námi,“ souhlasila maminka.

            Kachny s Tomem v závěsu doplavaly k protějšímu břehu a vyšly na břeh. Tom také vylezl z vody a oklepal se.  Teď si ho teprve kachny mohly pořádně prohlédnout.

            „Takové zvíře jsem ještě jaktěživo neviděla,“ zkoumala ho maminka pohledem. Tom měl na nožkách plovací blány jako ony, ale nohy měl čtyři.

            „Ty ses  asi nevyklubal z vajíčka jako my, viď?“ dala se s ním do řeči Bettynka.

            „Vyklubal,“ zapýřil se Tom.

            „Tys byl ve vajíčku?“ nevěřil malý kačer Sam.

            „Byl,“ opakoval Tom, „a pak jsem pil od maminky mlíčko.“

            „Mlíčko?“ podivily se všechny kachničky. „My mlíčko nepijeme.“

            „Ne?“ zeptal se překvapený tvoreček. „A co papáte?“

            „My si ve vodě lovíme různé rostlinky.“

            „Ty jo, tak já to taky vyzkouším.“ A Tom hned vlezl do vody a snědl první rostlinku, která se mu namanula. Brrr, vůbec mu to nechutnalo. Ale pak uviděl ve vodě malé zvířátko a zkusil ho taky sníst. A moc si pochutnal.

            „Já myslím, že my rostlinky nejíme,“ oznámil kachničkám.

            „A kde jsi s maminkou bydlel?“ zajímala se dál Bettynka. „Třeba bychom ti maminku pomohli najít.“

            „My jsme bydleli v noře,“ odpověděl Tom. „Tam jsme měli chodby...“

            „V noře?“ volaly kachničky a kačeři. „A co to je?“

            „To je taková díra v zemi,“ vysvětloval tvoreček.

            „To jsou mi věci!“ kroutila hlavou kachní maminka.

            Najednou se k nim po vodě něco blížilo.

            „Tomééé! Tomíčkůůů!“

            „Jé, maminka!“ vykřikl nadšeně Tom a hupsnul za ní do vody.

            Tomova maminka doplavala ke břehu a vylezla z vody. Vypadala úplně stejně jako Tom, jenom byla větší.

            „Ty uličníku jeden, tys mi dal!“ zlobila se naoko. Byla ráda, že svého synka našla. Potom se obrátila ke kachní mamince: „Mockrát vám děkuji, že jste se o něj postarala.“

            „Rádo se stalo,“ řekla kachna. „A že jsem tak smělá, co vy jste za zvíře, vážená paní?“

            „My jsme ptakopyskové,“ odpověděla Tomova maminka. „Tos jim, Tomíčku, neřekl?“

            „Aha, vždyť já jsem ptakopysk!“ plácl se Tom do čela.

            Tom se vrátil s maminkou do nory, ale občas mu to nedalo a šel kachničky navštívit. Byli to prima kamarádi.