Ten báječnej Nitkův svět

Ten báječnej Nitkův svět

    

Muž jménem Nitka spěchal stmívajícím se městem. Vracel se z kanceláře a pohrdal ostatními chodci. "Jak jste hnusní!" mrmlal si tiše. "Jak by mě tu bez vás bylo!"

Procházel kolem starého obchodního centra se špinavými výlohami. Mračil se a kabonil a už už toužil po klidu svého rodinného domku na předměstí, kde bydlel se svou mladou ženou.

A nikdy by si nepřipustil, že mu manželka šoustá s opravářem anebo s řidičem trolejbusu.

Nikdy by si nepřipustil, že je v podstatě stejnej člověk jako ten koktající kretén v roláku, co zrovna prošel okolo.

Zařadil se do hloučku u zastávky autobusu, ruce hluboko v kapsách tmavýho kabátu, oči na šťopkách a tělo napnutý, pořád ve střehu. Tu a tam si připadal jako hrdina lacinýho filmu, jako špión, gringo anebo odbojář v totalitním státě. Tyto okamžiky si tajně užíval a svoje pohyby i svou mluvu pak stylizoval do té či které romantické role. Rázně otvíral dveře, ohlížel se, kličkoval mezi chodci a zastavoval se na nenápadných místech s dobrým výhledem po okolí. Nikdy by se k těmto dětinským hrám nepřiznal.

Začalo sněžit, zíral do oblak a nechával si na nose rozpouštět vločky. Nápadlo pár centimetrů sněhu a auta začala jezdit pomalu, až příliš pomalu. Autobus nepřijel. Utvořily se dlouhé kolony vozidel.

“To mě tak scházelo!” mumlal si Nitka. “Kalamita!” Sledoval reakce ostatních lidí na zastávce. Viděl, že většina jen nervózně přešlapovala zimou. Jeden člověk, vyzáblý čahoun ve staré bundě, odešel k trafice a vrátil se s láhví rumu, zařadil se zpátky do chumlu a tu a tam si spokojeně loknul.

    Nitka se odpojil od shluku čekajících lidí a procházel se podél obchodního domu.

    Odkudsi ho oslovil dívčí hlásek: “Nechtěl by ses u mě zahřát, taťko?”

    Dívka byla skrčena ve výklenku, třásla se zimou a Nitku velmi správně napadlo, že je to šlapka.

    “Sama bys potřebovala zahřát!” řekl zvesela. “Třeseš se tu jak pudinkovej dort!”

    “Se mnou zažiješ, co s žádnou jinou!”

    Po chvilce handrkování se nechal přemluvit. Odcházel s dívkou a s pocitem, že zažívá jakési syrové dobrodružství skvěle zapadající do pochmurné atmosféry večerního města zastihlého sněhovou kalamitou. Byla by to báječná kulisa pro severskou detektivku anebo pro italské giallo, napadlo Nitku.

    Procházeli okolo asijského bistra, kde u pultu stál muž v kožené bundě, popíjel pivo z kelímku a hleděl z okna, a patrně to byl dívčin pasák, neboť ti dva na sebe významně kývli. Nitka se zamračil, v nacvičeném gestu se poškrábal na temeni a přitom se nenápadně rozhlédnul kolem. Marně přemýšlel, jak by z trapné situace vycouval. Nešlo to.

    Zabočili do špinavého vjezdu, vystoupali po schodech, ušli pár metrů po staré pavlači se zrezivělým zábradlím a vešli do malého bytu. Nitka si prohlížel nevkusné reprodukce na zdi a vylekalo ho táhlé zavrzání; to se dívka posadila na opotřebovanou postel. Seděla s nohou přes nohu, obličej v lascivním gestu, rozepínala si upnutou košilku.

    “Tak už mě pojď zahřát,” řekla a nestoudně se na posteli rozvalila.

    “Ehm... ” neuměl se vyjádřit. “Vlastně… to byl ode mě spíš takovej žertík,” řekl. “Začalo sněžit a můj autobus uvíznul někde v koloně! Nevěděl jsem, jak si ukrátit čas, tak jsem se šel projít. Nemyslel jsem to vážně, že s tebou půjdu!”

    Přitáhla si ho k posteli a odepínala mu pásek. “Budeš spokojenej, uvidíš! Tak pojď už!” Odtáhnul se a pokusil se odejít z místnosti, kalhoty mu však spadly ke kotníkům a znemožnily mu rychlou chůzi.

Polosvlečená dívka ho obešla ze strany a zatarasilu mu cestu, smála se a bosou nohou mu kalhoty přišlápla.

    “Jdi ode mě, vždyť se podívej, jak jsi hnusná!” rozčílil se. “Cožpak bych s tebou mohl něco mít? Cožpak by to šlo? A ještě abych ti i platil?”

    Dívka se nevesele rozchechtala, povalila Nitku na zem, mrštně mu stáhla nohavice a rozeběhla se k oknu. “Jdi si do toho svýho autobusu třebas jenom v trenkách, syčáku!” křikla a chystala se vyhodit kalhoty dolů do dvora.

    Převalil se, drapnul dívku za kotník a vší silou trhnul. Štíhlé děvčátko ztratilo rovnováhu a spadlo tváří na radiátor. Zazněla hlasitá tupá rána a najednou byl klid. Nikdo už se nesmál, nikdo už se nezajíkal, nikdo nekřičel, nikdo nic neříkal. Jenom Nitka hlasitě oddechoval a zdivoka mu bubnovalo srdce.

    “Snad jsem ji nezabil,” vyděsil se. “Snad není mrtvá?”

    Dívka se pohnula. Začínala skučet.

Rychle pryč!

    Neobratně se nasoukal do kalhot a vyšel ven na pavlač, nápadně rychlou chůzí sešel dolů, klusal, běžel. Zařadil se do hloučku lidí na zastávce a pokorně čekal na autobus.

Stál vedle čahouna s láhví rumu. Očima si řekl o pár doušků.

Čahoun mu s úsměvem nabídnul flašku a pak spolu popíjeli v kamarádském tichu.

Vše pokrývala vrstva čerstvě napadnutého sněhu.

Na protější straně ulice se mihnul odhrnovací vůz.

Konečně přijel autobus.

Cestou domů se nic mimořádného nestalo.

 

A ani doma se nic zvláštního neudálo. Přivítal se se ženou a pověděl jí o sněhové kalamitě. Chovali se k sobě trochu odtažitě, ale to nebylo nic neobvyklého.

Cosi se v jejich vztahu změnilo, snad si postupem času zevšedněli, snad do manželství vstoupili až příliš ukvapeně. A snad tvořili docela normální pár. Neexistují pevná a univerzální pravidla soužití dvou mladých lidí, takže nelze ani říct, co je a co už není dobrá domácnost.

O ženách obecně; neměl nijak valné mínění. V jeho vidění světa to byly bytosti podobající se kočkám, tj. nestálá stvoření schopná jakéhokoliv úskoku, a to za účelem ukojení pochybných potřeb. Nízkost a vypočítavost jim hleděla z očí, vystupovala jim z konečků prstů, z pupku i z jazyka.

Jen Nikola, Nitkova žena, byla jiná. Byla to důstojná dívka s dobrým vychováním, se štíhlým nosem a se smyslnými rty, s ladnými pohyby a s přesným vyjadřováním. Na Nitku vždy působila dojmem nejstarší dcery rakouského hraběte z předminulého století.

 

Následující den uplynul docela obyčejně. Seděl v kanceláři a dohlížel na podřízené, tu a tam si šel postěžovat za jiným vedoucím. O podřízených vždy přemýšlel i mluvil jako o myškách. Své úřednice vnímal jako drobná vyplašená stvoření skrývající se za nábytkem, ve škvírách a ve zdech.

Odešel z kanceláře o několik hodin dřív než obvykle, protože se obával, že pozdě odpoledne by mohl znovu potkat šlapku a jejího pasáka z předchozího dne.

Před domem stálo cizí auto. Nitka vešel do předsíně a tiše se proplížil přes kuchyň. Z horního poschodí se ozývalo milování. Na zemi v chodbě ležela brašna s nářadím a na gauč v obývacím pokoji někdo pohodil nevzhlednou kostkovanou flanelku plnou žmolků. Vzdychání sílilo, prostupovalo budovou. Nárazy dvou těl otřásaly skleněnou vázou ve vedlejší místnosti.

Nitka vyšel ven na ulici. Nevěděl, jak by se měl zachovat. Vrazit do ložnice a ztropit scénu? Shodit milence své ženy ze schodů? Bodnout ho nožem? Nabídnout mu kávu? Co? Tiše sedět u stolu v kuchyni a počkat, až ti dva nahoře skončí? A sledovat zatím seriál? A říct: “I já jsem zde doma, nedivte se, že tu sedím. Nenechte se rušit,” cožpak by to šlo?

Nikola si měla najít jiné místo! Měla chodit ke svému nápadníkovi domů, mohla se s ním milovat v autě, v lese anebo úplně někde jinde! Ale pořádat zálety doma? Bezohlednost. Nitku to stavělo do nepříjemné situace. Nad venkovními zálety by mohl přivírat oči, vždy by si něco namluvil a nevěra jako by nebyla. Ale takto? “To je bezohlednost, Nikolo,” mumlal si, zatímco naslepo šlapal ulicemi.

“Ah, Nikolo, jak jsi hnusná,” mrmlal si, zatímco došel až zamrzlému rybníku na kraji vesnice. “A cožpak ti můžu něco vyčíst, copak můžu riskovat rozchod? Dům je přece tvůj, neboť patřil tvým dobrým rodičům, nechť je jim na onom světě lehko. Bez tebe by ze mě byl žebrák!”

Na ledě bruslila tři děvčátka.

“A najít v dnešní době slušnej podnájem? Bláhovost. Skončil bych na ubytovně u nádraží!” Ztřeštěné holky se překřikovaly, všelijak kolem sebe kroužily a chytaly se za ruce a za boky.

“Mohl bych si vzít půjčku a splácet si vlastní bydlení, ale kde vzít nemovitost ke koupi? V dnešní době?” Jedna z dívek ztratila rovnováhu a se smíchem svalila se na zem.

“Ah, jak je ten svět hnusnej a šedivej!”

Stál na dřevěném rybářském molu a tiše sledoval děvčata i okolní krajinu. Uběhlo pár desítek minut. Stmívalo se a dívky odešly.

Už i Nitka šel domů. Blížila se obvyklá doba jeho příchodu.

 

Přišel domů jako obyčejně a nic výjimečného se neudálo.

V Nitkovi zahořel plamínek vnitřního vzteku. Plamínek doutnal a nabýval na síle; a Nitka si s ním nevěděl rady, neuměl ho uhasit, tupě zíral do televizní obrazovky, usmál se, když se usmála Nikola, duchem byl ale jinde, bůhvíkde; třeba si přehrával svůj život a hledal okamžik, v němž se udála ta či ona chyba; třeba vzpomínal na bezstarostné časy svého mládí; anebo stál na molu a pozoroval tři dívky na ledě; bůhví, šel dřív do postele a upadnul do neobvykle tvrdého spánku.

Po noci plné tíživých snů odjel do práce.

Vše ho rozčilovalo, vše ho dráždilo. Nic nefungovalo, jak mělo. Kvůli několika drobnostem svolal svoje úřednice a všem jim cosi vyčinil. Na kdekom se mstil.

Cestou z práce už vůbec nepomyslel na prostitutku ani na jejího pasáka. Stmívalo se a on šel svou obvyklou cestou podél obchodního domu.

“Ty!” zařval mu kdosi do ucha! Ovšemže to byl pasák, kterého zahlédnul při svém nepovedeném záletu.

Nitka se muži vysmekl a vyplašeně utekl hlouběji do areálu starého obchodního centra. Utíkal kolem stánků rychlého občerstvení, vběhnul do náhodného vchodu a ocitnul se v prodejně nábytku. Skrčil se za proutěným houpacím křeslem a hleděl výlohou ven.

“Sháníte něco? Mohu vám nějak pomoci?” zeptal se prodavač.

Do obchodu vběhnul také pasák v kožené bundě. Nitka si až teď všimnul, že jeho pronásledovatel je spíše drobnější postavy.

Jaké štěstí: z prodejny se dalo odejít dvěma způsoby; zpátky na ulici či do obchodního domu. Zatímco se pasák rozhlížel kolem, Nitka se pokusil splynout s lidmi směřujicími do nitra budovy. Pasák si ho všimnul a rozeběhnul se k němu!

Nitka kličkoval mezi chodci, přeskočil turniket, zběsile utíkal obchodním domem, aniž by se rozhlížel vlevo či vpravo, zdolal staré schody mezi dvěma krámky, klusal po balkónu, jenž lemoval rozlehlou chodbu. Balkón byl napojen na opuštěnou předválečnou pasáž. K smrti vyděšený Nitka překročil dřevěnou zábranu a vběhnul do onoho obřího průchodu a až příliš pozdě si uvědomil, že pasáž je z druhé strany uzavřena.

Stál na konci tmavého tunelu. Viděl polorozpadlé obchody, rozbité výlohy, skleněné střepy, vrstvu prachu. A už se blížil také pasák, cupital podél stop. Nitka si v hromadě starých prken a stavebního harampádí našel narezlou tyč a zaujal bojový postoj.

“Rád! Bych! Si-s-vá-mi! Promluvil!” vysoukal ze sebe zadýchaný pasák. Přišoural se až  k Nitkovi a přátelsky se mu opřel o rameno. “Konečně! Vás! Mám!” křenil se od ucha k uchu. “Dejte! Mi! Chvilku!” Pasák se hrbil, všelijak se předkláněl a nabíral dech.

Pomalu se narovnal a železnou tyč tiše opřel o stěnu.

“Pojďte se mnou!” řekl drobný muž v kožené bundě, “rád bych vám něco ukázal!”

Dvojice se vycházkovým krokem vrátila až k místu, kde pronásledování začalo. Vešli do asijského bistra, a šli k pultu s výhledem do ulice. “Tady jsem vás viděl prvně,” řekl Nitka.

“Ó ano, tady tento umaštěný pultík, to je taková moje kancelář, dalo by se říct” zazubil se pasák, rukou se natáhl pod dřevěnou desku a odkudsi vytáhnul sešit formátu A4; hustě popsaný drobným dívčím písmem; a začal v něm listovat.

Nitka se sehnul, aby se pod pult podíval. Zespod desky bylo upevněno množství plastových schránek, trojúhelníkové pravítko, malá kapesní kalkulačka a pouzdro s několika psacími pery.

“Předevčírem jste využil služeb mého děvčete, aniž byste zaplatil,” řekl pasák lítostivě. “A nerad bych z toho dělal velkou vědu, jste mým novým zákazníkem a nechci, abyste hned takto zkraje získal špatný dojem, a dokonce bych byl i ochoten poskytnout vám jakousi vstupní slevu, dejme tomu ve výši čtyřiceti procent obvyklé sazby!” řekl a tázavě na Nitku pohlédnul.

Nitka téměř neznatelně přikývnul na znamení souhlasu.

“Po započtení slevy jste mi tedy dlužen 360 korun za půlhodinu času mého děvčete.” Pasák se ztěžka oddechnul. “Není to bohužel všechno. Tím, že vaše vášeň zanechala na mém děvčeti následky, je -”

    “Byla to nehoda!” vyhrknul Nitka.

    “Lze tu hovořit o ušlém zisku. Podívejte se sám,” řekl pasák a ukazoval na čísla v sešitě. “Mé děvče vydělává kolem dvou tisíc denně. A včera? Sotva tisícovku. Bude to trvat nejmíň týden než jí zmizí modřiny z obličeje. Obávám se, že vás budu muset požádat o náhradu škody; a v rámci našich dobrých vztahů nebudu požadovat náhradu v plné výši rozdílu. Což takhle 4.000 korun?”

    Nitka rezignovaně přikývnul.

    “Celkem jste mi tedy dlužen 4.360 korun. A prosím, nenechte se odradit, příteli. Pokud byste se se mnou hned ze začátku lépe domluvil, nemusel byste platit tolik. Myslím, že za 1.500 bych vám dokázal najít hned několik děvčat, která by snesla hrubější zacházení.”

    “Bylo to nehoda!”

    “V každém případě je ale třeba vyhnouti se trvalým poškozením, naprosto vyloučeny jsou řezné či bodné rány, rozsáhlejší popáleniny či zlomeniny.”

Nitka se na malou chvilku zamyslel. Mohlo by to prospět jeho vztahům, když by se mohl tu a tam tajně vybít. V práci by ho tolik nedráždily myšky a doma by Nikole nevyčítal kdejakou pitominu.

“Takže za patnáct stovek bych mohl naplácat jedné z vašich holek?”

Pasák se přátelsky zazubil.

---