prostě
jedno takové místo
kde se prodává kebab
někde poblíž centra
i když zas néé přímo v centru
ale skoro na hlavní třídě
i když tohle město vlastně ani žádnou hlavní třídu nemá
a vůbec v tomhle městě
víc věcí spíš než je
tak není
ale s tím asi už nic nenadělá
fakt je
že v této prodejně kababu
v tuto chvíli postávám právě já
(a kromě mě
už snad jen další dva
tři hosté
a mezi nimi jenom jedna žena
ale tu jsem vlastně
ani nemusel zmiňovat
protože ta nic neříká)
„malou porci kebabu“
objednal jsem
když jsem se dostal na řadu
a jak jsem již zmínil
přeci jen jsem tam nebyl úplně sám
třeba taková dvojice jakýchsi mládenců
a patrně ten komunikativnější z nich
zahlaholil na snědého muže za pultem
„pánovi na mě
tu porci navyšte na plnotučnou
určitě celý den pracoval
a zaslouží si
pořádně se najíst“
a tak se stalo
že za cenu malé
se pro mě chystala velká porce
a já se obrátil na toho mládence
co rozdíl v ceně doplatil
s dotazem
kdy se mu budu moci revanžovat
a mladík na to
že určitě bude ňáká příležitost
„vždyť
nakonec se stejně všichni potkáme“
„to je pravda“
přitakal jsem
„jen je otázka
v jakém stavu
a v jakém čase“
ale to už jsem se tázal snědého muže za pultem
„a co vy?
vy jste z Pakistánu nebo odkud?“
„kdepak Pakistán
já jsem Arab
Arab ze Sýrie!“
odvětil obsluhující z bistra
„jóó Sýrie
to mi něco říká
to je moje dětství“
zaskočil jsem barmana
„vážně?“
„vážně!“
„jako malý kluk jsem bydlel pár měsíců v Homsu“
to už obsluhující opravdu ztrácel dech
„v Homsu?
a co jste tam dělal?“
„nu
můj táta tam asistoval při najíždění rafinérie
vlastně si z toho Homsu
už moc nepamatuju
akorát hotel
a pak mi v paměti
utkvěla večeře na rozloučenou
ten večer probíhal
v jakési
patrně vyhlášené
sklepní restauraci
vybavuji si ji v hloubkách
jako uhrančivé prostředí
jídlo vonělo
hostů bylo mnoho
mého tátu
ovšem kromě jídla zaujalo ještě něco jiného
byl to určitý výklenek ve zdi
kde trůnil
jakýsi plyšový velbloud
a ten velbloud ale nebyl žádný drobeček
dosahoval velikosti téměř dospělého člověka
a táta po něm pořád tak pokukoval
a nakonec mu to nedalo
a dotázal se číšníka
toho číšníka sice otcův zájem
zajisté potěšil
ale vzápětí ho zchladil slovy
„pane
prodat chloubu naší restaurace
to je vyloučeno!“
táta se však vzdát nehodlal
a k majiteli restaurace
poslal jakýsi papírek
a podle toho co následovalo
se dalo tušit
že na papírku
byla napsána nějaká cifra
a byla to zřejmě dost tučná částka
když za chvíli
se v této sklepní restauraci
udála jedna podstatná změna
totiž
že z výklenku zmizel ten plyšový velbloud
výklenek pak vypadal sice trochu smutně
ale hlavně že se obchod
zadařil
jenom
je mi trošku záhadou
jak se podařilo tuto akci zvládnout logisticky
tedy přesunout
tak objemný balík
z Homsu do Brna
ale zřejmě
když se chce
tak jde úplně vše
fakt je
že v jednom malém panelákovém
dva plus jedna
(vlastně ještě ani néé husákovském
ale spíš svobodovském)
se tento poměrně velký
plyšový velbloud
několik měsíců opravdu tísnil
ale v domovském výklenku v Homsu
mu to svědčilo zřejmě poněkud víc
než v brněnském paneláku
možná aby nezavazel
tak tento velbloud začal rychle pelichat
pravda
byl sice učiněn jistý pokus o záchranu
a to implantáty z králičích koží
ale velbloud v paneláku
nakonec neodvratně skončil tam
kde se jednou zřejmě potkáme všichni
totiž
v té nejspodnější místnosti
kde se v pravidelných dvoudenních intervalech
pouští žilou
je jen otázkou
zda šedé
či oranžové barvy
| 