Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

SMARAGDOVÁ CESTA 9.Polibek smrti

26. 03. 2018
0
0
319
Autor
Hugo Ramon

9. kapitola


Polibek smrti                                                                                   po 20:00h / Cheb 25.2.1634 A.D.





„Na hradě se bojuje!“
„Na hradě vraždí naše lidi!“
Řev stráží pronikl až do Albrechtovy ložnice.
Z vedlejšího domu slyší vévoda nářek hraběnek.

Otče náš
jenž jsi na nebesích
posvěť se jméno tvé
přijď království tvé
buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi
chléb náš vezdejší dejž nám dnes
a odpusť nám naše viny
jakož i my odpouštíme
našim viníkům
a neuveď nás v pokušení
a chraň nás od zlého
neboť tvé je království i moc i sláva navěky.
Amen.

„Toto není tvá modlitba! Neschovávej se za bolest vdov po svých generálech.“

Co tu chceš, ďábelský zmetku?

„Jsem tvůj přítel, Albíne.“
 


Tak mi říkali na zámecké škole v Košumberku. Jak to můžeš vědět?

„Sám sis odpověděl. A co gymnázium v Goldbergu, Albi. Tam už jsi závodně šprechtil.“

Bereš mi má tajemství, slizký hade. Nevěřím tvým předpovědím. Ani Keplerův horoskop nebyl neomylný.

„Já nejsem hvězdopravec. Nesnažím se číst z noční oblohy.
Stejně jako tvůj Jacob osedlal transmutaci a stal se zlatodějcem - bohužel pro něj
bez dokončení proměny adepta, já mám rád silné příběhy.
A tvůj osud mi stojí za to, abych tě osobně navštívil a kochal se z bezzubého strachu kdysi mocného muže in natura.“

Nezemřu v posteli. Generalissimus Valdštejn nechcípne jako poslední pes …

„Snad jako beznohá kočka? Nech si svá velkohubá prohlášení. Bez pomoci se ani nezvedneš z lůžka. Čiperný pacholek se sukovicí by tě dobil raz dva.“

Pro tvoji potěchu?

„Nikoli. Mé úmysly nejsou syceny prázdnými větry lidského počínání.
K žádné bitvě už nestihneš docválat ani na svém nebohém oblíbenci, který vydechl naposledy u Lützenu. Nechceš-li být zavražděn, musíš zabít první.“

Koho? Všechny své nepřátele? Zrádné velitele?

„Sebe! Na nic jiného se ti nedostává času ani sil.“

Zbláznil ses, poštívači?


„Buď naposledy zavelíš a sám rozhodneš o svém osudu nebo zůstaň odevzdaně na posteli
a smrt si tě bezpečně najde do ranního kuropění.“

Bolest v ruce sílila.
Albrecht vytřeštil oči a třásl se po celém těle.
Obešla jej mrtvolná zima.
Zesinal.
Líce již tak propadlé, ještě více ustoupily před září svíce.

Nyní už nikoho nečekal a přece přišel.
Švédský král Gustav Adolf.
Nepřítel nad jiné i krátká naděje na obrat v dlouhé válce.
Příliš velké otěže moci v rukou nedovolily, aby se dva znamenití vojevůdci shodli na změně poměrů v Evropě.
Aby se dohodli na ukončení války, která jim dala život za tisíce jiných.
V sázce bylo příliš mnoho a zisk míru by nikdy nepřevýšil ztrátu postavení prvních mužů starého světa.

V rozjitřené chvíli přistoupil Gustav až k Albrechtovi.
„Dva kohouti nesnesou se na jednou smetišti. Tak jsi, věrolomný císařský parvenu, završil moji hrdinskou smrt. Tebe však nečeká vysvobození z tohoto nenasytného světa s odznaky velitele a v sedle ušlechtilého koně.
Bídně sejdeš s psím náhubkem. Oba kohouti skončí na smetišti dějin a jejich žezla převezmou méně schopní, ale o to víc lačnící po pomíjivé slávě a nejisté moci.
Nepředávej těm slabochům svůj - vítěznými bitvami ověnčený – život, na zlatém podnosu. Zvol svůj čestný konec, ať neposkvrníš naši rozhodnost, víru i odhodlání v bitvách,
jejichž dunění bylo slyšet po celé Evropě.
Nezhanob prolitou krev svých, ani mých vojáků.
Zapřísahám tě, abych mohl pokojně odejít.“
 


Obraz krále se rozplynul a vévoda osaměl.
Toužil sevřít kostnaté ruce a udeřit nevděčný svět do nastavené tváře.
Aspoň jednou, i kdyby ho to stálo život.
Naposledy zahýbat kolem dějin.
Naposledy stát v čele urozených i ubožáků.
Naposledy dýchat čerstvý vzduch v zemi nikoho.
Ve výšinách, kde se nadechl jen Caesar a Alexandros Makedonský.
A teď by se za ním tlačil zabitek Vasa.

„Otrnulo ti, Albi. Gustav tě neohrožuje.
Jen ty sám může dát příštím generacím poselství.
Neomalený mamonář a chcípák nebo skvělý vojevůdce a hrdina.“

Bůh tě vidí, čerte zkažený. Co má víra.

„Hahaha. Dovol, abych se zasmál.
Pro samou práci při zabíjení svých Evropanů jsi navštívil mši svatou, až když jsi nechal tři dny bít po Praze zvony za maršálka Gottfrieda z Pappenheimu, padlého u Lützenu.
A že sis - byť špetku - milosrdenství neschoval, alespoň pro jediného ze svých sedmnácti odsouzených plukovníků, popravených za dezerci v téže bitvě.
Co ty víš o Bohu, zemane z Heřmanic.“

Já jsem Valdštejn. A to je marka. Sakra dobrá marka.

„Obyčejný červ. Brouk válící prázdnou kuličku.
Nabaluje do ní majetek a krmí ego. Narostly ti  křídla, která časem zezlátla a ztěžkla.
Zbyde z nich jen smrad a prach. Na rozdíl od jiných máš tu výsadu, veliteli bez armády,
že víš, kdy zemřeš. A celkem přesně.
 


Zahoď plný pytle domněnek a zašlých vítězství.
Zubatá už brousí kosu.
Najde shrbeného raba nebo vzpřímeného muže?“

Seni mi v horoskopu přiřknul i příští jaro. Mohu přežít.

„Tvůj dvorní astrolog Giovanni Zenna jí tvůj chleba a zpívá právě takové písničky, které jej ponechají na živu a v dostatku.“

Předpovědi mu doposavad spíše vycházely.

„Přežvykoval Keplerovy vize. I když musím přiznat, že se přiučil řemeslu hvězdopravectví slušně. Vévodo, máš ponětí, kde Seni právě je?“

S doktorem v domě.

„Sbalil fidlátka a zmizel, jak pára nad hrncem.
Neznámo kam. Krysy opouštějí tvoji loď kapitáne.
Zůstal jen doktor Sache, aby ohledal mrtvolu a potvrdil smrt.“

Jakže? … nevím, co říci.

„Zbyla ti dcerka s Izabelou.
Kdy jsi je viděl naposledy?
A co Eleonora?
Cisařovna zamilovaná do vojáka?“

Nevím, nevím. Nech mě, proboha, žít!
 


„To jediné nemohu. Už kvůli němu.“

Zůstal jsem beznadějně sám.
Nevěřím ani strážím přede dveřmi.
Malá dcerka, Izabela. Raději se neloučit.
Kdoví, co je čeká.
Nora je krásná, ale také bláznivá herečka, co potřebuje publikum.
Císařovna si posype hlavu popelem a bude dál vládnout se svým zrádným Ferdinandem.
Panovník mě potichu odepsal.
Už zítra bude litovat mé smrti a jistě rozšíří zvěst o mých zásluhách a vítězstvích.
A přitom zkonfiskuje, co bude jeho lačná huba moci.
Jičín zůstane bez univerzity a manufaktury přijdou o práci na vojenských potřebách.
Konec Valdštejna znamená konec Terra Felix.

„Čas běží, vévodo.“

Potřebuji pohár vína.

„Nic jednoduššího. Ricciardo ti tu ponechal půl džbánu i s tvým osobním grálem.“

Grál byl opravdu pohár, ze kterého pil Kristus?

„Ne, nebyl.“

Tak proč to tvrdíš?

„Smrtelní to rádi slyší. Probuď se a konej svou poslední práci.“

Jak to tedy bylo s grálem?
 


„Na dobré otázky můžeš dostat solidní odpovědi.
Hloupým náleží jen babské tlachy.
Máš jed?“

Jak víš, že myslím zrovna na sebevraždu otravou?

„Na to není třeba být diabolo. Stačí krapet selského rozumu.“

Mám v prstenu silný durman.

„Slyšíš řinčení zbraní?
Vychází od brány domu.
Pospíchej veliteli, sic tě tvoji vojáci propíchnou zaživa.“

Skutečně.
Od venkovních dveří se nesl křik útočících i obránců.
„Rebelové. Rebelové.“
Sténání raněných překrýval štěkot psů ze sousedství.
Je mi příšerně horko.
Jedl bych.
Pil bych.
Raději být daleko jinde.
Uprostřed válečné vřavy.
V kotli mezi švédskými vojáky.
Proč v Chebu?
Proč dnes?

Je mi padesát let.
Jedenapadesát nedožiju.

 


„Na bilancování je pozdě a kněze ti nepřivedu.
Moc času nezbývá. Máš prsten připraven?“

Ty na mě nějak spěcháš.
Co se skrývá za tvojí péčí o můj skon?
Nic ti před smrtí nepodepíšu!
Duši nedám peklu ani omylem.

„Žádné úpisy nepotřebuji.
Duši jsi prohrál už dávno.
Čekám na libý zvuk kostelních zvonů, oznamujících konec velkého vojevůdce.“

Kde je prsten?

„Na prstě.“

Slyší, co si myslím, had z pekel.

„Ano, tak jest.“

Rozum mi vypověděl službu.

„Dávno tomu.“

Durman. Plná nádobka.

„Spolkni ho! Už běží po schodech!
Neotálej, nechceš-li pro budoucí věky skonat jako kripl. Spolkni ...“

 


Děti moje.
Izabelo.
Noro.
Estello.
Jedem se odsoudím před lidem i před Bohem.

„Buší na dveře tvé ložnice.
Cožpak neslyšíš, chromý vévodo?
Chceš snad škemrat o milost své vrahy?“

NE! A NE!
Nepodám ti svou duši na zlatém podnosu.
Ty mrzký parazite …

Jemný prášek z prstenu se při pádu rozprchl po pokoji.
Vévodovo bezvládné tělo dopadlo na prázdné narychlo zastlané lůžko.
Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna zradilo srdce.
Puklo v pravý čas.

Do komnaty za pár minut vrazil houf žíznivých žoldáků a mezi nimi horlivý Ir
Walter Deveroux. Zmocnil se přední pozice mezi útočníky a s výkřikem :
„Ty špatná, křivopřísežná, stará, odbojná šelmo!“ se vrhl na bezvládné tělo.
Dlouhé ostří partyzány se nekompromisně ponořilo doprostřed hrudníku.
Hrot téměř vzápětí vystoupil mezi lopatkami.
Vévodovo tělo bezvládně a tiše leží dál na posteli.
Bývalý vrchní velitel habsburské armády, vévoda frýdlantský, meklenburský, zaháňský a hlohovský, již nebyl mezi živými.
Generalissima Valdštejna štěstí v poslední chvilce života neopustilo a našeptávač odešel
 s dlouhým nosem, nikoli však s prázdnou.
Celý Cheb se hemžil novými adepty jeho černého bratrstva.

 


„Tak tedy zničen leží kníže hvězd s přívrženci svými, o kterých se říká, že při porodu nejhroznějšího monstra pomáhali. Tak ať se stane všem, kteří úklady strojí životu a královstvím císaře našeho a krále!", napsal 1. března 1634 s velkou dávkou zadostiučinění strahovský opat Kašpar z Questenburku.

Plukovník Butler vyplatil své najaté Jidáše :
Podplukovník Robert Geraldin si přišel na dva tisíce tolarů, kapitán Walter Deveroux na tisíc, vybraní dragouni Butlerova pluku dostali po pěti stech tolarech. Kapitán Deveroux se ovšem nehodlal smířit s takovou almužnou. Následující dva roky se dovolával spravedlivé odměny. Jako otravný hmyz obtěžoval vlivné dvorské hodnostáře. Neustálým připomínáním ohavného činu jim řádně ztrpčoval život. Nakonec se domohl svého. Ovšem, podobně jako značná část ostatních spiklenců, se dlouho neradoval. Ať již se jednalo o náhodu či shodu okolností, pravdou zůstává ten fakt, že většina osob zapletených do krvavých chebských událostí byla po zbytek života provázena smůlou a nepřízní osudu a neodešla z tohoto světa právě klidnou cestou.

Vrah Valdštejnovy mrtvoly Deveroux přežil svého vrchního velitele jen o pět let. Roku 1639 se stal jednou z mnoha obětí morové epidemie, jež kosila obyvatele metropole českého království, kde bývalý císařský důstojník, naprosto zapomenut a opuštěný, žil v ústraní.


 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru