Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Návštěva u tety Hany
datum / id10.04.2018 / 486839Vytisknout |
autorIQ nick
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1438x
počet tipů12
v oblíbených1x
Návštěva u tety Hany

Návštěva u tety Hany
 

 

Jan postavil na zem konev zpola naplněnou vodou a rozpačitě se rozhlédl. 
Jako vždy v této chvíli ho zaplavila otupělá prázdnota.

Tak jsem zase tady, řekl si v duchu.
S lupnutím v kolenou se sehnul, z papíru vymotal kytici a odložil ji na kraj hrobu. Zmuchlaným papírem setřel s horní hrany náhrobního kamene i jeho podstavce zbytky vody a pár mokrých listů.
Z ručně zdobené bachraté nádobky odklopil plechovou stříšku a odložil ji na žulový schůdek. Při tom krátce pohlédl na černou náhrobní desku s několika matně vyrytými jmény. 

Znal je všechny. 
Dědečka a strýčka Vladislava sice jen z vyprávění, ale i tak měl pocit, že o nich ví dost. 
Občas si představoval, jak tam tak na sobě leží. 
Děda Josef úplně vespod. Zemřel mladý. Nepřežil zával v uhelném dolu.
Jo, to sedí, pomyslel si. Tenhle hrob je taky takovej zával.

Z nádobky vyklepal vyhořelou svíčku a pak skleněný obal opláchl malým šplouchem vody z konve.
Nebylo to potřeba. Klára udržovala hrob v dokonalém pořádku. Udělal to jen pro forma. Teta se určitě bude ptát.

Děda si tady nepoležel moc dlouho sám. Strejda Láďa podlehl zápalu plic ve dvanácti letech. Pro babičku, čerstvou vdovu, to muselo být krutý.
Janovi se z ničeho nic v mysli vybavily její vrásčité ruce. Nikdy nezapomene na její laskavé oči a bezmeznou trpělivost, s jakou mu, na jeho přání, donekonečna četla stále stejné pohádky.

Byla čilá až do konce. Zesnula stejně jako žila, klidně a tiše. Doma, v posteli, pod vlastní duchnou. Prostě se jednoho dne už neprobudila.
Zvláštní! Že se jeho babička taky nějak jmenovala, se dozvěděl až z tohohle náhrobku.

Obal osušil papírem a vrátil ho zpátky do nehluboké jamky vytlačené v kypré hlíně. 
Z malé látkové tašky vytáhl novou svíčku a vložil ji do skleněné baňky.

Svíčka v baňaté sklenici mu připomněla Milanovu rosničku. Janova tvář se uvolnila v náznaku úsměvu.
Jak že jí to říkal? Adélka? Nebo Anička… tak nějak… Hm, … nakonec se ukázalo, že to byl Antonín… 

Se strejdou Milanem si užili spoustu legrace. Strejda byl nepřemožitelný obr, alespoň v jeho dětských očích, a hlavně snílek a všeuměl, vždy odhodlaný vykonat každou lotrovinu, kterou si Jan jako malý kluk vymyslel. 
Zámečník, kameník, sadař a vynálezce, byl plný lásky, o kterou nikdo z jeho vrstevníků nestál. Svůj život ukončil v pětačtyřiceti letech vlastnoručně upleteným provazem, dva měsíce po propuštění z psychiatrické léčebny. Silák Milan, běžně lámající žulové kvádry palicí, nedokázal snést kruté vtípky místních ožralů, kteří se nemohli nabažit bezbranné mírnosti obecního blázna.

Jan se postavil, aby si protáhl nohy, ... a odkašlal si.
S pocitem naprosté marnosti posbíral s rovu i cestiček okolo, všechno spadané listí. Nepochyboval, že nejdéle do večera bude hrob zasypaný úplně stejně jako dosud.

Tuhle  hrobovou kulturu nechápal. Neměl potřebu opečovávat mohylu svých předků. Nepotřeboval ujet padesát kilometrů jen proto, aby si vzpomněl na mámu. On na ni mohl vzpomínat, kdy chtěl. I bez hrobu.

Sem jezdil jenom kvůli tetě. Aby měl pohotově uspokojující odpovědi na její tradiční křížový výslech.
“Stavili ste na hrobě?”
“Ano, teti.”
“Klárka tam jela v sobotu. Byla kytka ještě dobrá?”
“Byla. Dva květy byly zlomené, tak ty jsme vyhodili a přidali do vázy naši kytku.”
“A jakou?”  
“É…hm…, Ali, jak se menujou ty kytky?” Volával na svou ženu, která v tetině kuchyni připravovala pohoštění.

“A bylo potřeba vyměnit vodu?”
“Nebylo, teto, ale vyměnili jsme.”
Vždycky mluvil v množném čísle. Shrabali jsme, uklidili jsme, zalili jsme… Kdyby teta přišla na to, že Alice k hrobu nechodí, asi by to nepřežila.
 
Malou kupičku zlatožlutých ovadlých listů a drobných větévek zabalil do zvlhlého papíru, a pak se pozorně zadíval na rostliny vzorně vyrovnané ve čtyřech řadách uvnitř žulové obruby. 
Měl neodbytný dojem, že tyhle kytky jsou úplně jiné než ty, které tu byly vysázené na jaře.

Klára se v tom hřbitovním zahradničení teda vyžívá!
Při téhle myšlence ho hryzlo svědomí. Jeho sestřenice pečovala o hrob jako o vlastní. Zajímalo by ho, jestli to dělá, protože ji to fakt baví, nebo pro to, že by jinak nevyšla s tetou. 
Asi to druhý, při tom všem, co má naloženo.
Měl by jí být vděčný. Ale není. Kdyby bylo po jeho, nechal by hrob zarůst břečťanem.
V tomhle ohledu to maj dobře zařízený židi. Prakticky a vkusně.
 
Po vydatných deštích nebylo nutné osázený hrob zalívat, a tak jen automaticky vyměnil vodu ve váze a začal mezi původní květy vsunovat jednotlivé stvoly chryzantém.
  
Chápal, proč teta na hrobě tak lpí. Chce ho mít pěkný pro sebe, jak k Janově nelibosti při každé návštěvě neopomene připomenout. Ale oba vědí své. 
Pravda, tetě Haně už táhlo na pětaosmdesát, záda se jí kulatila a při chůzi se neobešla bez hole, ale jinak byla překvapivě čiperná a v základních věcech dosud soběstačná. A rozhodně se nehodlala vzdát žádného ze svých koníčků, včetně hýčkání tří hrobů, které ovšem už jen spravovala na dálku skrze Kláru. 

Jan se v duchu usmál. 
Hana a její svět. Miloval poklidnou atmosféru jejího domu naplněného vůni kávy, vanilky, skořice a levandule a ještě něčeho důvěrně známého, co nedokázal určit.
Těšil se na konejšivý tlumený zvuk gongu bicích hodin, a nejvíc se těšil na rozhovor s tetou. Když na to přišlo, uměla být teta Hana skvělou vypravěčkou!
Vlastně by se s ní rád vídával častěji, jen kdyby to nebylo podmíněno návštěvou tohohle místa. 
Měl by si s ní o tom... 
“Dobrý den.”
Jan sebou trhl a ohlédl se.
“Dobrý den,” řekl rozladěně.
O společnost nestál a o nesmyslné hřbitovní hovory náhodných návštěvníků už vůbec ne.

Stáli a dívali se na něj. Muž a žena, přibližně v jeho věku.
Váhavě se postavil.
Na co sakra tak vejraj!? Měl by je snad znát?
Zapátral v paměti, a když nic nenašel, popuzeně škubl rameny, otočil se k nim zády, hluboko se předklonil a zabodl do vázy poslední květ. 
 
“Vy máte vodu?” uslyšel za svými zády mužův hlas.
“Cože?” zeptal se nevrle a opět se postavil.
“Kde jste nabral vodu?”
“Jo aha. Voda neteče. Tahle konev byla odložená mezi konvemi.” 
Znérvózněl, když si všiml, že je v jeho hlasu slyšet, jak se násilím nutí do zdvořilého tónu.  
“Můžete si ji vzít, já už ji nebudu potřebovat,” dodal rychle.  
“To byste byl hodný. Děkujeme.” 
Jan popadl konev a podal ji muži.
“A vy ji už opravdu nechcete?”
Kristepane! Proč vždycky všichni musí všechno padesátkrát opakovat! zaklel v duchu.
“Ne!” vyštěkl příkřeji, než chtěl. Fistuli skřípající v jeho hlasu doplnil strnulou grimasou úsměvu.
Žena vzala muže za loket a řekla: “Tak už pojď.”
Pohlédla na Jana a dodala: “Tak vám moc děkujeme. Na shledanou.”
“Na shledanou,” odvětil přiškrceně se zahanbujícím pocitem, že se chová jako totální trotl.
 
Otočili se a beze spěchu, odcházeli ke svým.


~~~~


 
Alice se pohodlně opřela o dveře auta a zapálila si. Vyfoukla štiplavý dým, vystrčila špičku jazyku, palcem a prsteníčkem nabrala úlomek tabáku a cvrnknutím ho odstřelila do mokré trávy.
Chvíli zamyšleně pozorovala zapalovač ve své ruce. Přemítala, zda by ho neměla donést Janovi, ale pak tenhle nápad zavrhla. Honza vyloženě nesnášel, když se motala kolem hrobu jeho matky. Trvalo dost dlouho, než jí to došlo. Následujících několik let bezradně předstírala zájem o výzdobu okolních hrobů, než s konečnou platností pochopila, že oběma bude nejlépe na opačných stranách hřbitovní zdi.
 
Ze štěrkové cesty, na které stála, se otvíral pohled do lesnatého údolí. Nízko nad horizontem se dramaticky přelévaly těžké mraky v šedých valérech, připomínajících barokní draperii.
Červeně, rezavě a žlutě zbarvené koruny stromů jásavě zářily na pozadí potemnělé oblohy. 

Ohlédla se. 
Na jižní straně se už oblaka začala protrhávat a mezi proměnlivými mezerami prokmitával dosud pobledlý sluneční svit. Sklouzla pohledem k zděné faře a pár přisedlým chalupám, za kterými se rozprostíraly zvlněné pastviny, zprava ohraničené smíšeným hájem.
Prostor mezi farou a hřbitovní zdí přehrazoval plaňkový plot, za kterým se krčilo několik zakrslých jabloní. Nevysoká obvodová zídka postavená z plochých břidlicových kamenů se zatáčela v pravidelném kruhu, v jehož středu stál malý kostelík.

Alice si pomyslela, že obyvatelé zdejší podhorské vsi nemohli svým zemřelým vybrat  půvabnější místo.
A taky svým způsobem magický.

Nikdy nekončící šepotavá píseň lesa, který z části hřbitůvek objímal a dva majestátní platany střežící vchod, bezděky přiměly každého návštěvníka ztišit hlas.
Alice se vůbec nedivila, že si Honzova teta přeje spočinou na věčnosti právě zde.

Náhlý závan větru jí rozcuchal vlasy. Otřásla se chladem. Otevřela dveře, vytáhla z auta vlněný šál a omotala si ho kolem ramen. 
Dnes poobědvala jen trochu zeleninového salátu, protože chtěla dojet k tetě vyhládlá. Věděla, jaká šichta ji na dnešní návštěvě čeká.
Tetiny vyhlášené moučníky byly vždy nadýchané, chutné a voňavé kalorické bomby, pečené podle poctivých receptů Hanina mládí. Teta nebyla uspokojena, dokud Alice nespořádala alespoň tři kousky.

Odklepla popel a podívala se na hodinky. 
Mají dobrý čas.

Návštěvy u tety Hany měly neměnný scénář. Nejprve povinná zastávka na hrobě, pak bouřlivé přivítání, po kterém byla Alice hned odvelena do kuchyně. Vařila kávu a bylinkový čaj, krájela tetin moučník a vše postupně servírovala na stůl v obývacím pokoji. Pozorně sice a pečlivě, ale co nejsvižněji, aby Honza nebyl tetině tortuře vystaven příliš dlouhou dobu. Když si pak k oběma přisedla, stočil se konečně hovor na běžná témata. Vnoučata, pravnoučata, zahrada, počasí, recepty, zdraví a kdo umřel, a pak už teta, podporována Janovými otázkami, zajela do svého oblíbeného růžového sadu vzpomínek na mládí.
Vždy, když se teta Hana pustila do vzpomínání, nebyla k zastavení. A nikdy z toho nemohla vynechat svou bezmála půl století mrtvou mladší sestru.


Alice se pobaveně se uculila.
Hani a Mili. Dvě nerozlučné sestřičky. Nejlepší přítelkyně, holky jako lusk. Táboráky u řeky, s “hošima,” chuť brambor pečených v popelu, taneční zábavy pod širým nebem, Majálesy, spartakiáda, a ještě spartakiáda, a kluci. Hlavně všichni ti kluci co se kolem nich točili!
 
„…a Miluška, ta to s nima uměla, vždycky se jenom takhle podívala a hoch byl ztracenej. A  tenkrát jsme všechny děvčata byly zamilovaný do nejhezčího chlapce v okolí, syn sedláka, a to už panečku bylo něco! A co myslíš? Na rande pozval Mílu! Dal si s ní schůzku u kapličky, to uďál schválně, aby ho mohla obdivovat, až k ní pojede. To měl dobře promyšlený, prevít.“
 
Alice sedávala na pohovce, vískala mourovatého kocoura a nechávala sebou volně procházet ty příběhy dávno zaniklých světů, které už znala zpaměti. 
Naštěstí tyhle pohádky mládí, jak si je sama pro sebe v duchu pokřtila, Hana podávala způsobem, který Alici pravidelně rozesmál. Podezřívala tetu Hanu, že si většinu těch historek notně přibarvila. 

Třeba zrovna tu o Milušce, jak stála u kapličky a už z dálky viděla v zapadajícím slunci přijíždět tmavou siluetu ztepilého jezdce, který se v sedle nesl jako kníže, a vlasy mu vlály ve větru a třásně jeho kožené bundy se pohazovaly v rytmu koňského cvalu, a užaslá Miluška hledíc na ten div, zamilovala se v tu chvíli nehynoucí láskou, láskou tak velikou, jakou svět ještě nespatřil, úžasnou a nekonečnou, láskou, která hory přenáší, trvá na věky a vydrží všechna protivenství světa, protože hospodář, největší sedlák v kraji, otec jejího prince na bílém koni, určitě bude proti nerovnému sňatku, ale ona si byla jistá, že až uvidí tu jejich velikou lásku tak on nakonec přece jen povolí. A Princ seskočil s koně a Miluška div neomdlela obdivem, padla mu do náruče a nastavila dychtivé rtíky k polibku, při kterém jistě na nebi vybuchne ohňostroj, a on ji k sobě přivinul, a ona ucítila čpavý odér koňské mrvy čpící z jeho fešácké bundy, a v tu ránu bylo po lásce.
 
„… a já ji povídám, Mili, dyť on by tu bundu neměl na sobě pořád!” Smávala se teta, až se jí po tvářích kutálely slzy.
“Á… Miluška,” vzdychávala a kapesníčkem si otírala oči,“ ta to vždycky všechno chtěla mít takový pěkný, … pohádkově čistý. A co nejíte? Vemte si ještě buchtu. Alinko, neupejpej se, jako doma. Nebo vám snad nechutná? Je čerstvá, včera jsem pekla.” 
 
A teta, ještě před půl hodinou obtížně hledající slova se rozpovídala, věty jí ze rtů splývaly pohotově a bez zámlk, její hlas zesílil a při té řeči ozvučel koketními trylky, a ona zapomněla na bolavá záda i oteklé nohy, celá se v křesle napřímila a zjasněla, jako by čerpala sílu z těch vzpomínek, které ji vracely do zlatých časů jejích nejkrásnějších let.

Alici vždy znovu překvapila ta podivuhodná proměna staré ženy v mladou dívku.
Joj, Haničko, ty by sis uměla užít flirtování a možná i jiný věci, jen kdyby sis nemyslela, že je to v tvým věku zakázaný!
Alice vydechla cigaretový kouř a přimhouřila oči úplně stejně jako vrnící Jidáš, který při každé návštěvě spokojeně okupoval její klín.
 
Párkrát ji už napadlo, že by ty tetiny monology měla nahrát. Dokud je čas.
Jenomže tušila, že s tím bude potíž. S tetou ne, ta by určitě nic nenamítala. A možná by ji to i polichotilo. Ale obávala se, že by Jan mohl klást tuhý odpor. 

Špičkou střevíce vyhloubila ve štěrku mělký důlek, … a zase ho zahladila. 
Bude muset zapřemýšlet jak to navléknout, aby Honza s nahrávkami souhlasil.  

 

~~~~
 

 
Sehnul se a rázně škrtl sirkou. Zlomila se hned za hlavičkou.
“Klasika,” zabručel.
“Css!” zasyčel vztekle, když další dvě zápalky vyhořely, aniž by se mu podařilo zapálit knot.
Odhodil krabičku na obrubu hrobu a postavil se. Napadlo ho, že Alice určitě bude mít zapalovač, ale jít ji žádat o pomoc mu přišlo příliš komplikované. 
Ostatně, Alice by tu svíčku jistě zapálila na poprvé i sirkou. 
Zamračil se a vrazil ruce do kapes.
K čemu vlastně mrtví potřebujou oheň?!!
Udělal dva kroky podél hrobu a pak se vrátil na původní místo.

Tak jo. Ještě jeden pokus, a jestli to nevyjde, tak vám ta svíčka aspoň dýl vydrží.
Přidřepl si, naklonil se k náhrobnímu kameni co nejtěsněji a škrtl. Zapálená sirka mezi jeho prsty se jemně chvěla. Svíčka se rozhořela jasným plamenem.
“A pak že to nejde!” řekl svíčce, a rázně ji přiklopil plechovým víčkem.
Knot zaprskal, ale hořel dál.
 
Posbíral úlomky zápalek, zabodal je do chumlu listů zabalených do papírového zámotku a postavil se.
Zase si připadal hloupě. Rád by věděl, co třeba teta říkává nebožtíkům na rozloučenou.
Tak se tady mějte, pomyslel si, uvědomuje si zároveň jak je to směšné.
Otočil se a šel k zadní brance vyhodit zmuchlaný papír do přistavěného kontejneru.
 
Na zpáteční cestě jen očima rychle přelétl všechna ta jména…
Josef
Vladislav
Žofie
Milan
Ludmila
…bez zastavení prošel kolem hrobu a přidal do kroku. Opět ho přepadl ten nesnesitelný pocit malého kluka, kterého donutili udělat něco proti jeho vůli.
Kovanou bránu rozrazil silněji než bylo třeba.
 
Alice otočila hlavu za zvukem. Po tváři ji přelétl letmý stín úsměvu, ale v duchu si povzdechla. Pokaždé ze hřbitova málem utíkal, nahrbený jako boxer, připravený rozdat si to s celým světem.
 
“Tak jedem,” řekl stroze, když došel až k ní.
Objala ho pohledem a pak cigaretou ukázala na obzor.
“Všiml sis těch stromů?”
“Ne?” řekl zaskočeně s intonací otázky. 
“Tak si všimni. Vidíš ty barvy? To je nádhera!”
“Hm,” zamručel a zahleděl se do údolí.
“Mohli bychom se na chvilku projít, abychom si těch barev podzimu aspoň trochu užili.” 
“Třeba jenom k lávce,” dodala a tázavě se na něho podívala.
Téměř neznatelně přikývl. Z krabičky ukryté ve vnitřní kapse saka vytáhl cigaretu a připálil si od jejího špačku.
 
Úzkou stezkou vyšlapanou v trávě zvolna scházeli k lesní rokli. Do nosů je praštila sytá vůně zapařeného humusu, podhoubí a tlejících kmenů.
Za ohybem je přivítala známá vyhlídka, která už před lety ztratila svůj význam. Dnes ji špice většiny stromů o pár metrů převyšovaly. Skrz hustý baldachýn pestrobarevných listů se k nim prodraly první sluneční paprsky dnešního dne.
Už u kapličky chránící léčivý pramen zaslechli temný hukot Mšené rozdováděné podzimními dešti.

 


Na suti rozvolněné cesty jí podklouzl podpatek.
“Sakra,” sykla tiše.
Zachytil ji, aby neupadla.
“Nevrátíme se?” zeptal se starostlivě.
Usmála se a zavrtěla hlavou.
 
Pomalu, ruku v ruce, sestupovali příkrou strží k dřevěnému můstku.
Nemluvili.
Nebylo o čem.

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.05.2018 10:20:46dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Prázdnota je ale zástupný termín, který fyziologickou podstatu nemá. Opravdovou prázdnotu si málokdo dokáže představit, jelikož se vyskytuje jen mezi částicemi v mikrokosmu a nebo v makrokosmu v mezihvězdném prostoru, ale i tam je prý černá hmota. Ostatně ani když o řekneš o někom, že má prázdnou hlavu, nemyslíš tím, že v ní nic nemá, nýbrž že tam má nasráno.

14.05.2018 10:07:17dát kritice tipZdenda
Každý pocit má fyziologickou podstatu.
14.05.2018 10:00:30dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Na zaplavování nějakým pocitem je zvláštní úplně všechno, protože je to blbost. Zaplavit tě může horko, zima apod., respektive ti může připadat, že je to jako zaplavení, protože pocit horka, chladu, pálení... má jakousi fyziologickou podstatu, kdežto prázdnota ne, navíc prázdnota je totéž jako nic, a to nemůže být otupělé ani žádné jiné. Máš ale pravdu, že je to celé hovadina a ve svém příspěvku do diskuze jsem to uvedl jako příklad formulací, které mi vadí, no a trochu jsem objasnil proč. V každé hovadině, co jich v tom textu bylo, jsem se určitě nenimral.

Mám za to, že careful je nick, nikoli jméno, takže nerozumím tomu, proč se tě tak dotýká, když to zkomolím. A když už jsme u toho, mohl jsi mě na to komolení upozornit poněkud méně agresivně. Co říkáš? Jinak mám dojem, že přežiju obě alternativy, tedy jestli mě budeš nebo nebudeš mít rád.

14.05.2018 09:34:13dát kritice tipZdenda
Na zaplavování už není vůbec nic zvláštního. Lidi zcela běžně něco zaplavuje. Často nějaké pocity. Prázdnota je pocit. No problem.
Když se budeš takhle nimrat v každé hovadine, za chvíli ti přestane dávat smysl úplně všechno.
A přestaň careful komolit jméno, je to nedůstojné. To tě pak těžko můžu mít rád. I když se snažím. Snaž se taky trochu!
14.05.2018 09:22:12dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Samota, prázdnota - možná na tom nezáleží, na tom vyjádření v povídce mi ale vadilo spíš ono zaplavení.

No tak dobře, pamatuji si carefur. Rozumím tomu, že jsi ji měl moc rád. Ovšem mě tak rád nemáš a nejspíš nikdy ani rád mít nebudeš. Aspoň ne tak, jako carefur. :-)

14.05.2018 09:00:55dát kritice tipZdenda
Samota, prázdnota... To na tvém poucnem rozboru nic nemění. Já se jen ptám na careful, abych věděl, jestli víš, o kom je řeč. Byla to výborná redaktorka prózy a já na tobě nacházím společné rysy. Ber to jak chceš ale je to jednoznačná lichotka, měl jsem careful moc rád.
14.05.2018 08:51:18dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Na to, aby to byl normální dotaz, tady s tou svou carefur otravuješ už poměrně dlouho. Kromě toho jsem se tě na něco ptal, a tys mi odpověděl otázkou, jestli jem se minul s carefur? 

14.05.2018 08:27:04dát kritice tipZdenda
Jen normální dotaz, kvaji.
14.05.2018 08:21:45dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Další tvoje obsese, Zdendo? 

14.05.2018 07:18:39dát kritice tipZdenda

Potkal ses tu s careful, kvaji, nebo jste se minuli?

14.05.2018 00:31:51dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Jaká otupělá samota, Zdendo? V textu stojí, že ho zaplavila otupělá prázdnota a uvedl jsem to jako jeden z příkladů, co mě v textu ruší.

13.05.2018 20:12:05dát kritice tipZdenda

To neni zadne tajemstvi, Fruhlingu, ja jsem si to tehdy googloval. Ted uz bych si to samozrejme duckduckgooval.

13.05.2018 19:03:33dát kritice tipIQ nick

Lakrov + Kvaj + Zdenda + Vigan + Fruhling: moc děkuju za přečtení,  komentáře i zajímavou diskusi.

13.05.2018 18:35:19dát kritice tipFruhling
Tak ja vam vyjevim to grozive tajemstvi: ploche svetlo je etablovany vyraz pro mekke nasvetleni.

Tim chci rict tolik, a u careful to byli zvlast markantni, ze dekonstrukce banality casto nevyjevi kvality textu, ale limity dekonstruktera.
13.05.2018 14:17:43dát kritice tipVigan

Ty máš větší přehled o literatuře vůbec a jistější kramfleky, takže můžeš být odvážnější..:-) A buď!..

(Ten příběh je hrozně jednoduchý, někomu to může vadit, že není prakticky o ničem, ale protože žiju na vesnici, jednoduše a jednoduše na ty hroby mých předků taky chdoím s konvičkou, taky i musím kvůli babičce, tak mu úplně rozumím, co tím chtěl autor říct chápu dobře. Dovysvětlování tady vůbec není potřeba)

13.05.2018 13:49:37dát kritice tipZdenda

Tak já nerozumím ničemu odborně ani jakkoli jinak - a jsem úplně v pohodě... a ani opatrný být nemusím.

13.05.2018 13:03:58dát kritice tipVigan

Já jsem na to šla od lesa, abych ji nemusela jmenovat...-)

Já už jsem s těmi kritikami opatrnější. Protože víc a víc zjišťuji, že tomu "odborně" nerozumím. Píšu kritiky dle intuice (no podle toho to taky vypadá). Buď přistoupím na autorovu "hru" a nechám se unášet a neptám se na věci typu "ploché světlo" (protože je to hloupost) nebo na hru nepřistoupím a jdu do pryč, jelikož autorovi nic nepřinesu..Nemá smysl rozebírat jednotlivá vyjádření situace, každý autor přece píše jinak..:-)

 

13.05.2018 10:40:21dát kritice tipZdenda

Mně jen zaujal ten kvajův rozbor otupělé samoty. Vzpomínám si, že careful obdobně rozporovala ploché světlo. Careful byla samozřejmě o dost zábavnější, ale třeba se kvaj taky vypracuje, nevidím to beznadějně.

13.05.2018 10:27:43dát kritice tipVigan

S kvajem nesouhlasím..třeba ta věta co zmiňuje

""Nikdy nekončící šepotavá píseň lesa, který z části hřbitůvek objímal a dva majestátní platany střežící vchod, bezděky přiměly každého návštěvníka ztišit hlas."

je přece moc povedená, a IQ právě ten text dávkuje velmi pozvolna, měkkce na čtenáře, skoro jako ten vánek u hřbitova lehce hladí návštěvníky a přiměje je ke ztišení.

Trochu má ale pravdu i Fruhling, že text je prost vícero emocí nebo rozpletení vztahů či nějaké vsuvky, která děj (nebo spíše neděj) více ozřejmí. Pak to může působit velmi jednoduše, jak píše. 

 

13.05.2018 09:26:22dát kritice tipZdenda

Zjišťuju, že písmák může vyvolat trvalé změny v mozku. Já jsem se díky němu stal alergický na obrat "Jako vždy v této chvíli".

Text mi připadá docela pěkný, jen se se mnou nějak míjí.

S pobavením a nadějí jsem si přečetl komentář redaktora kvaje. Zdá se, že by to nakonec mohl být on, kdo tu zaplní prázdno zanechané odchodem redaktorky careful.

11.05.2018 12:00:45dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Ta povídka mě vůbec neoslovila, v těch zmiňovaných lidech jsem se ztrácel. Čekal jsem, kdy přijde něco, nějaká akc, která ozřejmí, proč to píšeš. Nedočkal jsem se však. Nevím, nějak mě neberou popisy čištění hrobu, zapalování svíčky či kouření cigarety. Je tam moc přívlastků a řekl bych, že dost nefunkčních a často hodně profláklých, a rovněž některé podivné věty a formulace.

Například:

Zaplavila ho otupělá prádnota - byl tedy dřív plný a prázdnota ho jako voda zaplavila, čímž vytěsila jeho obsah? To si moc nedovenu představit. Chápu akorát to, že se někdo může cítit prázdný. No a otupělá? Co je opakem otupělého, snad vyostřený, zjitřený? Zjitřená prázdnota! Cítíš, že je to nesmysl?

"Nikdy nekončící šepotavá píseň lesa, který z části hřbitůvek objímal a dva majestátní platany střežící vchod, bezděky přiměly každého návštěvníka ztišit hlas." Tato věta je příšerně komplikovaná a podle mého nedává dobrý smysl. Nevím, co návštěvníka vlastně nutí ztišil hlas? Ta šepotavá píseň, nebo les, nebo ty platany?

10.05.2018 15:04:58dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Při čtení první stránky mám dojem nadbytku přívlastků.  Možná že je jich dost i dál, ale už mě to v té hřbitovní atmosféře  (z níž je nejzajímavější vzpomínkový přehled předků) tolik netahá za oči.  Na můj vkus je ta povídka příliš "rozsáhlá" -- né délkou textu, ale tím  odhlížením k několika tématům, z nichž nedokážu poznat,  co je ústředním námětem; co nebo kdo: Vzpomínky na zemřelé? Svět dožívajících?  Nebo ony zvláštní postoje obou protagonistů...  Unylost, která na mě z textu padá, se k té hřbitovní náladě celkem hodí,  autora tuším (po odhlédnutí na začátek se dozvídám, že se mýlím),  a víc k tomu říct nedokážu.  

02.05.2018 18:05:53dát kritice tipIQ nick

Fruhling: děkuju za přečtení i komentář.

Jen bych upřesnila, že v tomhle příběhu je hrob častějšímu setkávání se spíš na překážku... :-))

01.05.2018 20:33:02dát kritice tipFruhling
Tak v prve rade jsou hroby mistem pro zive, kteri se tak mohou navstevovat a vypravet si. O cemz je castecne i text. Otazka je, jestli to neni prilis jednoduche zjisteni. Napsano hezky, ale me osobne prilis neoslovilo.
24.04.2018 13:21:47dát kritice tipVigan

Ono úplně stačí se jim dostat do těch jejich klevetných hub..)))

24.04.2018 11:36:59dát kritice tipIQ nick

Vigan, děkuju za krásný a trefný komentář. Vycítila jsi to přesně.

Hrob v téhle povídce je jen rekvizita na které jsem chtěla promítnout jemné předivo v podstatě láskyplných vztahů. Všechny postavy se mají rády, ale aby to mohly dát najevo způsobem, který ti druzí chápou, tak každý musí nějak překročit svoji komfortní zónu... :-))

Od pekelnice z Kyjovska bych teda nechtěla dostat ani násadou od motyky :-O)))))

23.04.2018 13:59:541 tipů dát kritice tipVigan

Bezva. Líbí se mi to dosti. A myslím, že ta úprava hrobu, o níž se tady diškutýruje je až na druhém místě. Přes ten hrob, respektive jeho uspořádání se filtrují vztahy přeživších. Vztah Alice ke tchyni (jenž je nedořčen), nebo k samotnému Janovi, sestřenici, která chce mít od matky klid, proto hrob uklízí. Ten hrob je vlastně takový lakmusový papírek..:-)

Jinak, protože jsem z Kyjovska, tady se hroby velice udržují a není radno je nechat tak ladem. Takovou příhodičku přihodím, říkala mi ji mamka, dvě místní čarodějnice, pekelnice ukrutné, asi před čtrnácti dny se nemohly dívat na jeden neudržovaný hrob, okopaly jej, pozalévaly, jaksepatří majitele proklely a pak u té jedné, co tady bydlí v dědině a na hrob nechodí zazvonily a tou samou motyčkou, co hrob zrychtovaly naložily aj jí pár na záda, že se o to nestará.. Tož tak..

21.04.2018 08:53:18dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

avi

21.04.2018 08:52:20dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

díky ti:-)

21.04.2018 08:49:56dát kritice tipIQ nick

Marcela. K.: děkuju za čtení a osobní komentář. 

Karle, děkuju za nominaci. 

Ireno, samozřejmě souhlasím : -))

20.04.2018 21:53:24dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Blanko, souhlasíš s nominací? 

20.04.2018 21:26:42dát kritice tipK3

Nominoval bych do soutěže Próza měsíce.

20.04.2018 16:21:54dát kritice tipMarcela.K.

Chápu tetu, rozumím Janovi... Je to na každém z nás, jak se se smrtí svých blízkých vyrovná. Táta umřel, když mi byly čtyři roky. Maminka už se znovu nevdala a z nedělní návštěvy "hrobečku" se stal rituál spojený s návštěvou bohoslužeb. Každý týden čerstvé květy. Patřilo to k mému dětství...natrhat kopretiny na louce, šeřík, tulipány, narcisy, pivoňky, karafiáty, cynie, růže...Po 49 letech, dle přání maminky, jsme hrob zrekonstruovali - původní náhrobek kameník vkusně zkombinoval s novou částí...a urnu s tatínkovým popelem jsme konečně uložili i s tou maminčinou do hrobu. Ty roky předtím byla urna v prosklené skříňce na náhrobku. Vlastně si tam tatínek na maminku počkal :-)

Zrovna jsem se chystala jít zasadit do truhlíčku macešky a ledovky...a místo toho tu čtu tvoji povídku.  Hrob opečovávám s láskou, mám to místo ráda a vůbec to neznamená, že bych své rodiče nenosila v srdci - naopak. Mám to kousek, asi čtvrt hodiny chůze.

 

20.04.2018 08:51:43dát kritice tipIQ nick

bixley + K3: děkuju za čtení, tipy i milé stopy v komentářích. Mám radost, že se vám povídka líbila. :-)

18.04.2018 21:02:32dát kritice tipK3

To je napsané krásnou kultivovanou češtinou. T. 

17.04.2018 21:44:02dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Někdy to naši příbuzní za nás moudře vyřeší. Nechají se rozptýlit na rozptylové loučce. Jako moje matka a dědeček. Hezká povídka.

15.04.2018 09:47:34dát kritice tipIQ nick

Hani, děkuju za návštěvu, komentář i tip. 

14.04.2018 14:43:26dát kritice tip8hanka

i ja mám také hroby, kam chodím, starám sa, lebo nik iný z rodiny...zvykla som si ešte za života mamy,  proste to tak malo byť a robím to naďalej, aj keď už  mama nie je...spoločný hrob, kde je  otec, brat, mama ... kým vládzem budem tam chodiť ... nie preto, čo povedia ľudia...mám to miesto rada, dedinu, kde som vyrástla......cintorín je na brehu, pod ním Váh, okolo hory meniace farby podľa ročných období, ticho...

13.04.2018 10:14:23dát kritice tipIQ nick

Stargazer: děkuju za přečtění, komentář i tip.

Mrtvým je to jedno, ale co by řekli ti živí, že jo? Ale myslím, že takhle to vnímáme jen my, co jsme nebyli vedeni ke každotýdenní návštěvě hrobu. Teta Hana v tomhle příběhu to chápe jako opravdové vyjádření úcty a lásky, jediné, které svým milovaným ještě může dát... to jsou prostě ty různé úhly pohledu...

11.04.2018 21:25:28dát kritice tipStargazer

Zprvu mě odrazovala délka textu, ale po přečtení nelituju. Pěkně trefené téma. Každý máme někde takový hrob, každý máme (nebo jsme měli) takovou upovídanou tetu. Podivná, přetrvávající obsese "hlavně ať máme uklizený hrob, vždyž co si o nás lidi pomyslí". Jako by na tom těm mrtvým proboha záleželo. Hřbitov je magické místo, jen se v naší kultuře chybně chápe akt smrti. Smrt je prostě fakt, neměnný fakt - nic jiného. A my donekonečna leštíme mramorové desky... TIP

10.04.2018 18:25:00dát kritice tipIQ nick

Aleši + Diano :moc děkuju za čtení, komentáře i tipy.

Aleši,  já vím, přemýšlela jsem o tom dost dlouho, ale nenapadlo mě, jak to vyjádřit jinak. Hrob, v kterém je pochovaná moje rodina, je zapsaný na moje jméno a platím za něj poplatky je můj i když tam ještě neležím, ne? :-)

Diano: děkuju za osobní komentář. Jsi první, kdo na tenhle  (ne)vztah k hrobu poukázal, a já jsem moc ráda, že v tom nejsem sama. Ano, mí milovaní jsou ve mně. Pod žulovou deskou jsou jen kosti. 

 

10.04.2018 12:00:31dát kritice tipDiana

Velmi pochopitelné vyprávění. Zaujal mne ten ambivalentní vztah k rodinnému hrobu. Přiznávám, že tento zvyk opečovávání hrobů také špatně chápu. Například svého otce jsem si nesmírně vážila a milovala ho. Věnoval se mi od útlého dětství, četl pohádky, vysvětloval, dodával mi  literaturu, udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby můj život byl šťastný. Myslím na něho denně s vděčností, na jeho rady, jeho moudrost. Ale jeho hrob mi nic neříká. Není v něm! Je ve mně, v mých vzpomínkách...    

10.04.2018 11:36:30dát kritice tipaleš-novák

pečovala o hrob jako o vlastní...hmm...:o)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor