Fronty z radosti

Bytí k smrti

Jde parkem od nádraží. Má černou sukni k zemi, průsvitnou na prádlo, a v prstech umrlčí cigaretu. A tahá z ní namodralý sen, co nestihla dosnít ve vlaku. Patrně v něm bude muž se zvýrazněnými znaky mužství, muž přebujelý ve své mužnosti, muž žíznící po životě a po ní. A na lavičkách kolem muži v přebujelé žízni. Tuláci utopení ve znacích bídy. I je si jednou vysní umrlčí ženská.

Má frajírka

Má svého frajírka a z vína lehkou únavičku, hezká bude taky na fotkách. A v klíně roztomilou kočičku, na kalhotkách. Tak jedou domů a působí jako bezva dvojka z amerického filmu, co trochu baví, trochu dojímá, trochu vzrušuje a trochu nudí. Až se za nimi pak zaklapnou dveře bytu, budou jiní? Patrně ne. On se možná převleče za instalatéra a ona za hospodyni. A až on bude bezeslipý, ona výskne: "Máš ho jako dýni!"

Sólo pro Mouchu

"Pusťte toho Džastina Tintrlejka," poručil golpoton, obří Rom. V ústecké diskotéce vřela chvíle, noc nabízela tmavé tělo k polaskání. DJ udělal, jak golpoton řekl. Parket se rozhemžil lidmi, pot se vsakoval do stěn a pestré alkoholy tekly a mátly i ty nejbystřejší hlavy. "A teď sólo pro mouchu," zahalekal golpoton jako promotér večera. Na parket vkráčel Hynek Moucha, místní seladon a dancer..

Fronty z radosti

Kdysi se stály fronty z nouze, teď se stojí z radosti. Na nábřeží u Výtoně točí prý báječnou zmrzlinu. A tak děti všeho věku seřazeny jako ovečky čekají na ledový dudlík. A tím utiší svůj strach z osamění, z kosmického prázdna, své horror vacui. Nejvhodnější je na to prý levandulová nebo nugátová. „Vždy však s trochou soli!“ říká pan Gelato, „neboť bez soli by zmrzlina byla trochu prázdná.“

Co patří k létu

Dlouhé pohledy do ohně a vážné řeči, to patří k létu. Slova, co hřejí, a taky ta, co pobolívají. Někde poblíž vždycky přehrada, řeka nebo aspoň louže. Vůně připálených špekáčků a piva, vzrušené hlasy z dálky, kde národy k slávě člověka vystavěly hospody. A smích, všude dost smíchu; smích jiskřivý, skřípavý, báječný, úlevný anebo smích „tekoucí z úst jak hnijící zranění“. Máky úplné i pořezané hladovci po snech, máky ronící opilé slzy. A měsíc v doteku. Léto, které vážné řeči mění na nevážné.