Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Tajemství rodu
datum / id02.05.2018 / 487456Vytisknout |
autorMartatus
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaHorror
zobrazeno592x
počet tipů4
v oblíbených0x
Prolog

Výpověď muže, který se se svým přítelem vydává hledat jeho ztracenou rodinu.



Hororová povídka z českého prostředí.

Tajemství rodu

Při shonu všedního života a pracovní vytíženosti ve víru hlavního města si jen málokdy najdu chvíli na mé obvyklé povyražení - toulky po krajích českých. Nejedná se ale o žádnou běžnou a povrchní turistiku, kdy lidé přijedou autem k nějakému hojně navštěvovanému místu, odbydou si prohlídku a jedou zase zpět do města. Já upřednostňuji šlapat pěkně po svých skrze přírodu, přes lesy a louky, podél řek a kolem skal. Na noc se utábořit na opuštěném místě a spát ve stanu nebo přímo pod širákem, pokud to počasí dovolí. Jen tak podle mě člověk skutečně nasaje génia loci.

Jeden prodloužený víkend minulého léta spojený s čerpáním dovolené se mi konečně naskytla vhodná příležitost a mohl jsem vyrazit na výlet. Když jsem svůj záměr prozradil Karlovi Berkovi, jednomu z mých nejlepších přátel už od dětských let, trval na tom, že půjde se mnou. Nebyl jsem vůbec proti. Aspoň si můžeme připomenout staré dobré časy. Se společníkem mi navíc odpadla starost, kam se vydáme, protože Karel měl svůj vytoužený cíl. Okolí vesničky Vrchovany, kde chtěl pátrat po kořenech svého rodu. Vyrůstal totiž v dětském domově a o své rodině toho věděl jen velmi málo. V poslední době se zabýval rodokmenem a pátrání v matrikách a starých záznamech ho přivedlo na tuto vísku. A jelikož to bylo v kraji Máchově, lokalita zcela vyhovovala mým představám.  

Do vesnice jsme dorazili krátce po obědě. Po krátkém porozhlédnutí kolem Karel jen suše konstatoval: „To je ale zapadákov,“ a já jsem nemohl než souhlasit. Obec měla jen něco málo přes sto obyvatel a domy stály především podél jedné dlouhé ulice. Ihned nás zaujal kopec na severovýchodě hned za posledními staveními, kde byl patrný vrchol věže nějaké stromy zakryté zříceniny. Řekli jsme si, že se tam později musíme podívat. Napřed jsme ale zamířili do středu obce, kde byl hostinec, ve kterém bychom snad mohli získat užitečné informace, ten byl ale k naší smůle zavřený. Procházeli jsme tedy těch pár ulic a doufali, že potkáme nějaké obyvatele a zeptáme se jich na rod Berkových. Můj přítel by měl samozřejmě největší radost, kdyby zde přímo žili někteří z jeho ztracených příbuzných. 

Na pár lidí jsme natrefili. Jeden podnapilý vesničan nám ale nepomohl, když nebyl s to ani pochopit, co po něm chceme. Další muž ve středních letech tvrdil, že o nikom toho jména nikdy neslyšel. Šli jsme dál. Mladá paní na procházce s kočárkem nám pověděla, že je jí to jméno odněkud povědomé, ale že nikoho takového v obci nezná. A konečně jsme potkali nějakou velmi starou paní, která na nás po zaslechnutí jména Berka vytřeštila oči, začala se křižovat a za mumlání nesrozumitelných slov se vzdálila takovou rychlostí, jakou jen byla ve svém věku schopna vyvinout. To nás zarazilo, ale připsali jsme to skutečnosti, že to zřejmě už nemá v hlavě v pořádku.

Zaujalo mě množství starých, ale dobře udržovaných domů z dob dávno minulých. To už na českých vesnicích nebývá zvykem.  A právě do jednoho takového domku až na samém konci vesnice, přímo pod vrchem se zříceninou jsme byli pozváni jistým staříkem. Pracoval na zahradě, a když jsme se ho na Berky zeptali, trval na tom, že k němu musíme zajít na kafe. Měl dost možná kolem devadesáti let a v chaloupce žil sám. Řekl bych, že už neměl moc společenských kontaktů, a tak byl rád, že si může s někým popovídat, a my jsme zase získali naději, že se dozvíme něco, co nám napomůže v našem pátrání.

„Jen pojďte dál, neostýchejte se,“ pobízel nás.

Když jsme prošli nízkými dveřmi, připadal jsem si, jako bych vešel do starožitnictví. V takhle zařízeném domě by mladý člověk dnešní doby žít nedokázal. Posadili jsme se ke stolu v útulné kuchyňce a náš hostitel vytáhl láhev - nepochybně šlo o domácí pálenku.

„Připijme si na uvítanou, pánové!“ prohlásil. Já jsem ale musel odmítnout.

„Já se omlouvám, ale jsem abstinent, takže nebudu.“ Nesnáším alkohol. Stařec se trochu zakabonil.

„No jo, to je dneska u vás mladých v módě, nepít. Za starých časů jsme pili všichni a nikomu to nevadilo. Nic člověku neprospěje víc, než štamprlka po ránu. No nedá se nic dělat, snad alespoň váš přítel si se mnou dá.“

„Já jsem s tímto démonem zadobře,“ řekl se smíchem Karel. To byla pravda.

„To je slovo chlapa!“ Ťukli si, vyprázdnili skleničku, hostitel postavil láhev na stůl a hned mu nalil další.

Nato spustil záplavu slov a historek, vyprávění o sobě a o tom, co se děje na vsi, o lidech, které jsme neznali a událostech, které nás moc nezajímaly, protože nijak nesouvisely s naší věcí. Přesto jsme poslouchali. Spíše ze slušnosti, aby se neurazil, místy ale byl i zábavný. Když jsem se ho snažil usměrnit, vždy se vrátil zpět ke svému tlachání. Ale co, jen ať se vypovídá, říkal jsem si, koneckonců bylo to docela příjemné odpolední posezení. Karlovi doléval skleničku hned, jak vyprázdnil předchozí, a ten pil více, než by podle mě bylo zdrávo. Dostal se ale díky tomu do dobré nálady. Hostitel už nepil skoro vůbec. Tak uběhly dvě, tři hodiny, až jsem ho utnul.

„To jsou zajímavé věci, co nám povídáte, ale rádi bychom se dověděli něco jiného.“

Zarazil se a řekl: „Ale jistě, promiňte mi, úplně jsem zapomněl, na co jste se prve ptali. Tak synku, ty jsi ten Berka?“ obrátil se stařec na mého přítele.

„Ano, to jsem já. Rád bych tu našel nějaké příbuzné nebo alespoň informace o nich,“ odpověděl Karel a dychtiv čekal, co mu poví.

„Tak to tě asi nepotěší, když ti řeknu, že žádného Berku ve vsi nepamatuju, a to už tu žiju pěknou řádku let.“ V Karlově tváři se zračilo zklamání. To je pozval jen kvůli nepodstatnému tlachání?

„Ale nezoufej! Tomu kopci, pod kterým stojí moje chalupa, se říká Berkovec, a ne náhodou.“

„Cože?!“ vyhrkl přítel a zakuckal se, protože právě pil dalšího panáka. „To by mohlo mít souvislost!“

Divil jsem se, že si takovou informaci nenašel už na internetu. Zřejmě svému pátrání moc nedal a spoléhal, že vše podstatné zjistí až na místě.

„Všiml jsem si, že na tom kopci stojí nějaká zřícenina,“ poznamenal jsem.

„Bodejť byste si nevšiml, mladý pane! Je nepřehlédnutelná. Ten hrad, nebo spíš to, co z něj zbylo, se jmenuje Starý Bernštejn.“

„A ten hrad určitě nějak souvisí s rodinou mého přítele,“ dovtípil jsem se. „Dříve tam žili, že ano?“

„Jste bystrý muž!“ zvolal stařec. „Ano. A nebyli tam jen jako nějací čeledíni, ten hrad jim za časů své největší slávy patřil. Rod Berků patřil ke staré šlechtě a je možné, že tady náš přítel je s nimi v nějaké přízni.“

„Mluvte dál, pokračujte! Chci vědět všechno!“ byl dychtivý Karel. Oči se mu nyní leskly nejen vlivem nadšeného očekávání, ale i vypité pálenky. Pomyslel jsem si, že už by se měl brzdit. Stařec neskrýval své uspokojení nad tím, že mu někdo zřejmě po dlouhé době konečně tak visí na rtech.

„To ale mluvíme o středověku. Berkové ten hrad opustili už před stovkami let a nechali ho zpustnout. Nedaleko si postavili zámek, Nový Bernštejn. To víte, panstvo už nechtělo snášet nepohodlí starého a těžko přístupného hradu, když mohlo jít na lepší.“

„Tu zříceninu musíme každopádně navštívit. To jsme ostatně měli v plánu hned, co jsme ji zahlédli. Teď to bude ještě zajímavější,“ poznamenal jsem.

Karel se zahleděl z okna, kde se slunce už sklánělo k západu. Vstal a vyhrkl: „Pojďme ještě dnes! Hned teď!“

„Nač ten spěch?“ řekl stařík. „To nebude tak snadné a navíc jsem vám ještě nepověděl všechno.“

Karel se tedy znovu těžkopádně posadil a už ani nečekal, až mu hostitel doleje; obsloužil se sám. Většina obsahu láhve už byla pryč. Starý muž pokračoval ve vyprávění.

„Nový majitel nechal ten hrad nedávno oplotit a vstoupit se tam nedá jen tak. Tedy nějaká díra v plotě se sice najde, ale je to protizákonné.“

„Proč to udělal?“ zeptal jsem se.

„Někdo tvrdí, že kvůli jeho sobeckosti a lakotě, protože teď může za předem domluvené prohlídky s průvodcem vybírat vstupné, ale já si to nemyslím.“

„A co si teda myslíte?“

„Udělal to kvůli ochraně.“

„Je opravdu nutné takovou zříceninu nějak zvlášť chránit?“ podivoval jsem se.

„V tom je právě vězí – plot nemá chránit hrad, ale opovážlivce, kteří se na to místo vydají.“

„Co tím myslíte?“ Přestával jsem mu rozumět.

„Víte, ten hrad má špatnou pověst, místní to vědí a tomu vrchu se vyhýbají. Udály se tam totiž zlé věci a říká se, že to místo nosí smůlu. Různé úrazy a zlomeniny zvědavých dětí jsou to nejmenší. Většině lidí se sice nic nestalo, ale já za ta léta už něco pamatuju. Třeba v šestasedumdesátým roce šel mladý Kučera v noci přespat na hrad a když se ráno nevracel, šli si tam pro něj navečer jeho přátelé. Našli ho ležet v bezvědomí, a když ho vzkřísili, tak byl celý zmatený, blábolil nesmysly a zaboha si nemohl vzpomenout na cokoliv, co se té noci stalo. O tři léta později na to místo doplatil Franta Dvořák – tak ten skončil rovnou v blázinci, ani nevím, co se s ním pak dělo, ale asi už bude po smrti. Nejzáhadnější jsou ale zmizení. Vlasta Horák, Pepa Novotný, Jáchym Svoboda a další, všechny ty kluky jsem znal, ti už nikdy nespatřili světlo světa. To víte, že to vyšetřovala bezpečnost a později policie a byly kolem toho velké manévry, nikdy se ale na nic nepřišlo – jako by se po nich slehla zem.“

Mlčel jsem. Vůbec jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Není to jen fantazie senilního dědy? Karel mezitím dopil láhev a mlčky zíral do prázdna.

„Podívejte, pánové, jestli vás to místo tak zajímá, můžete si dnes postavit stan u mě na zahradě a zítra ráno vám ukážu, jak se tam dostanete, co vy na to?“

Měl jsem to za dobrý nápad. Karel ale bouchl pěstí do stolu, prudce vstal a zakřičel: „Žádné ráno, chci tam jít hned teď!“ Byl opilejší, než jsem myslel. To byl problém, protože v takovém stavu byl k nezastavení, to už jsem měl tu čest poznat vícekrát, než by mi bylo milé.

„Neblázni, co tam chceš vypátrat v takovém stavu? Vždyť bude za chvíli tma!“ snažil jsem se mu to rozmluvit.

„Tak hele, já tam prostě jdu, ať už s tebou nebo bez tebe!“ prohlásil Karel a než jsem stačil cokoliv říct, vyběhl ze dveří a zmizel mezi stromy v zalesněném svahu Berkovce, který začínal hned za malou zahradou našeho hostitele. Choval se jako blázen a měl jsem na něho vztek. Stařec také vyšel před dům, ale působil spíš pobaveně. „To je temperament! To je odhodlání! Půjdete za ním?“ zeptal se.

„Ano. Snad ho dovedu, než se setmí,“ odvětil jsem.

„Já půjdu s vámi.“

Proběhlo mi hlavou, že mě bude jen zdržovat. „Nevím, jestli je to dobrý nápad, stíhat někoho ve vašem věku v takovém prudkém svahu…“

Děda se jen zasmál. „Nemějte obavy, chlapče. Já tu žiju už roky a jsem na pohyb zvyklý. Navíc to tady znám jako vlastní boty a moje znalosti terénu by se vám mohly hodit. Přece se nemusíme nikam hnát; vsadím se, že ho najdeme někde podél plotu, který koneckonců není nikterak dlouhý. Přelézt se nedá, je tam jen jedno místo, kde se dá podlézt, ale to je maskované a beze mě ho jen tak nenajde.“

Jeho rozvaha mě uklidnila. „Tak pojďme.“

Vykročili jsme po sotva znatelné lesní stezce do poměrně prudkého svahu. Pod korunami stromů už bylo docela šero, takže jsem vytáhl mobil a použil ho jako svítilnu, abych líp viděl na cestu. Starý muž očividně světlo nepotřeboval, asi by na hrad trefil i poslepu. Šel překvapivě svižným krokem.

„Poslyšte, pane, vy se toho místa nebojíte, když jste o něm říkal takové hrozné věci?“

„Já mám pro strach uděláno. Žiju tu celý svůj život a na hradě jsem byl mnohokrát. Možná, že jsem proti té smůle nějak imunní. Když se mi nic nestalo doteď, tak už se nebojím.“

Pomyslel jsem si, že je to možná jen docela obyčejná zřícenina a dědu jen baví strašit turisty. Přesto na mě ten zalesněný kopec působil nepříjemným dojmem, který jsem si neuměl nijak vysvětlit.

Na Karla jsme narazili dřív, než jsme čekali. V posledních zbytcích denního světla jsem ho spatřil opřeného o strom. Vydýchával se. Nic bych za to nedal, že před chvíli zvracel.

„Sakra, ten kopec je prudší, než jsem myslel!“ řekl.

„No vida, tady ho máme!“ radoval se stařík. Já jsem na přítele ale byl naštvaný.

„Přestaň se laskavě chovat jako idiot!“

„Sorry, já si nemůžu pomoct. Něco mě tam přitahuje.“

Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Chystal jsem se ho popadnout za ruku a vést zase dolů, ale v tom stařík řekl s potutelným úsměvem: „Tak co pánové, chcete na tajnou prohlídku hradu?“

„To se mi moc nezamlouvá,“ řekl jsem. „Už je tma a může to být nebezpečné.“

„Vy jste ale strašpytel, mladý pane! Když se mě budete držet, tak se vám nic nemůže stát.“ uklidňoval mě.

„Neříká se, že je ráno moudřejší večera?“ nedal jsem se. Děda se zasmál.

„Říká se spousta nesmyslů! Noční hrad má své kouzlo. V noci člověk může vidět věci, které přes den nikdy neuvidí. Byla by přece škoda jít teď jen tak dolů, když už jsme došli až sem.“

Pořád jsem váhal. Vložil se do toho Karel.

„Ale no tak! Bude sranda! Trocha dobrodružství je přesně to, co potřebuješ. Bude to jako za starých časů, když jsme vyráželi na tajné výpravy! Vzpomínáš přece?“

To mě obměkčilo. „No dobře… nakonec by to mohla být zábava.“

„Výborně!“ pravil ten stařec. „Tak za mnou, pánové!“

Postupovali jsme lesem po prošlápnuté stezce stále výš, až dokud se náš průvodce nezastavil.

„Tady musíme sejít z cesty, ta vede k hlavní bráně a tam my nechceme. Musíme hrad obejít z druhé strany.“ Tak jsme se nechali vést, znal to tu přece líp než my. Šel před námi, jen tak, beze světla. Terén se ale stával čím dál tím víc neschůdným a byl plný překážek. Nešli jsme přímo vzhůru, ale spíše do strany, jak jsme obcházeli kopec. Les byl podezřele tichý, až na vzdálené houkání sovy. Kromě světel z našich mobilů byla všude kolem jen neprostupná tma. Děda měl pravdu, že takovou atmosféru bych za dne nezažil. Najednou se zastavil.

„Hm, tady už špatně vidím. Nerad bych si zlomil nohu, to byste mě ještě museli snést dolů. Běžte přede mnou a sviťte na cestu, já vás budu navádět.“

Šli jsme podle jeho pokynů. Karel zakopl o nějaký kořen a zvedl se jen ztěžka a s notnou dávkou nadávek. Asi po deseti minutách jsme se dostali do nějakého trnitého houští, které postup značně zpomalilo.

„K čertu s takovým trním!“ zaklel Karel. „Budu mít potrhané oblečení. To není nějaká lepší cesta?“

„Bohužel,“ odvětil stařec.

Snažil jsem se vyhýbat trnitým větvím keřů, ale pořád jsem se zachytával a pracně uvolňoval. Bude ta cesta stát za to? Vtom se ale stala věc, která všechno změnila. Místo na pevnou půdu jsem šlápl do prázdna a propadl se někam do neznáma. Vůbec jsem s tím nepočítal. Rozplácl jsem se jak široký tak dlouhý na dně nějaké jámy a současně na mně přistál i Karel, protože jsem ho v intuitivní snaze něčeho se chytit strhl s sebou. Mobil mi v pádu vyletěl z ruky a rozbil se. Karel se oprašoval a nadával.

„Proklatý dědek, kam nás to zavedl? Měli jsme jít podle sebe.“

 Když jsme se namáhavě postavili na nohy, viděli jsme, že se nacházíme nejmíň tři metry pod úrovní země. Stařík měl to štěstí, že zůstal nahoře a teď se na nás z výšky díval.

„Propána, to je nadělení! Nestalo se vám nic?“

„Jsme v pořádku!“ uklidňoval jsem ho. Karlův mobil naštěstí fungoval dál, takže jsem mu ho vzal a zběžně prozkoumal okolí. Hned jsem poznal, že to nebyla jen nějaká díra, ale část chodby, která pokračovala dál oběma směry.

„Zatraceně, museli jsme se propadnout do nějaké staré tajné chodby, která nejspíš vedla do hradu!“

Zkoušeli jsme se vydrápat zpátky nahoru, ale už po chvíli jsme zjistili, že je to marné, prostě se nebylo čeho chytit a stěny byly klenuté a vlhké. Posvítil jsem dál do chodby tím směrem, kam stoupala, jestli neústí na povrch, ale asi po deseti metrech byla zavalená.

„Pane!“ Zakřičel jsem. „Nemůžeme ven! Běžte do vesnice pro pomoc a nějaký žebřík!“

Stařík byl asi v šoku. Možná si vyčítal, že je to jeho vina. Teď drmolil: „Ano… žebřík… pomoc… ano, jdu pro pomoc… jdu pro pomoc! Počkejte tady!“ a s těmi slovy zmizel.

Podíval jsem se na Karla. Vypadal docela zuboženě.

„Jak dlouho mu to může trvat?“ zeptal jsem se.

„Určitě dýl, než jsem ochotný čekat,“ odvětil a vykročil do temné chodby, která se svažovala směrem do nitra hory.

„Kam zase jdeš?“ Lezl mi na nervy.

„Nebudeme tu přece bůhvíjak dlouho tvrdnout. Pojď a sviť dopředu. Určitě se dá vyjít ven na druhé straně!“ řekl Karel.

To mělo překvapivě logiku. Jestli je to opravdu tajná hradní chodba, tak nemůže začínat nikde jinde, než v jeho sklepeních.

„Dobře. Tak se tu pojďme trochu porozhlédnout. Třeba budeme mít štěstí a najdeme východ.“

Pomalu jsme postupovali svažující se chodbou. Dřív nebo později by měla začít zase stoupat. Bylo naprosté ticho. Vlhké kamenné stěny se leskly v docela silné záři z Karlova mobilu.

Za normálních okolností bych snad měl z takového dobrodružství i radost, pátrání v rozvalinách hradu musí být snem každého dítěte. Nemohl jsem se ale zbavit pocitu, že je tu něco špatně. Cítil jsem nevysvětlitelnou nejistotu a tíseň. Tento dojem ještě umocnil zápach, který sílil, jak jsme postupovali dál. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na starý dům, kde jsme strávili dnešní odpoledne. Pomyslel jsem si, že kromě nás tu mohla spadnout i nějaká zvěř a její zdechlina by mohla být příčinou. V tom Karel začal zničehonic opilecky křičet:

„Hej, Bílá paní! Neschovávej se, jdeme si pro tebe!“

„Proboha, zmlkni!“ okřikl jsem ho.

„Proč? Jsme tu přece sami.“

„Jen tak… pro jistotu.“

„Ach jo, s tebou není žádná legrace,“ povzdechl si.

„Promiň, ale teď nemám na vtípky náladu. Máme si užívat dovolenou a při tom se snad něco dozvědět o tvojí rodině a místo toho jsme bůhvíkde, v noci, a ty ses nalil, že s tebou není rozumná řeč!“

„Ale no jo furt…“

Pokračovali jsme mlčky. Chodba nezatáčela, ale vedla stále rovně. Něco tu ale nehrálo. Vždyť podle mého odhadu už bychom měli dávno být pod vrcholem hory a hradem, ale přitom jsme šli pořád hlouběji. Ztratil jsem snad úplně pojem o čase a prostoru? Kde je tedy výstup na povrch?

„Támhle! Podívej!“ zakřičel Karel a ukazoval prstem před sebe. Rychle jsem namířil světlo dopředu, ale nic jsem nespatřil.

„Viděl jsem, jak se tam mihl nějaký stín!“ tvrdil mi rozrušeně.

„Já jsem si ničeho nevšiml. Kdoví, co jsi viděl.“

Jeho smyslům jsem teď nemohl věřit. Nebo nechtěl věřit? Uklidňoval jsem se tím, že se mu nejspíš jen něco zdálo. Dokud něco neuvidím sám, tak mě nepřesvědčí. Přesto jsem znejistěl.

„Nevrátíme se?“ navrhl jsem.

„Ne,“ odpověděl rezolutně. „Mám z toho všeho docela příjemný pocit.“

Jeho optimismus mi nešel na rozum, protože já jsem měl pocity přesně opačné. Nicméně jsme pokračovali dál. Po chvíli se chodba konečně zalomila doprava a klenutí se začalo rozšiřovat. Náhle jsem byl ale přesvědčen, že mě šálí zrak. Zahlédl jsem snad v dáli záblesky světla? Ne, už o tom nebylo možno pochybovat, stěny chodby několik metrů před námi osvětloval oheň.

„Karle, vidíš to taky?“ zeptal jsem se celý zkoprnělý.

„Vidím.“

„Ale to přece… to snad… tady přece nemůžou být žádní lidé…“ nechápal jsem.

„To možná brzy zjistíme,“ řekl a vyrazil vpřed. Záviděl jsem mu teď jeho odvahu.

Vstoupili jsme do něčeho jako menší průchozí místnůstky. Skutečně to bylo tak, na stěně plápolala zavěšená louč. Vůbec jsem nevěděl, co to má znamenat. Je to snad součást sklepení hradu přístupná z jeho areálu? Ale takhle hluboko? Sešel sem kastelán, aby tu něco zařídil? Při těch myšlenkách jsem si uvědomil, že zprvu snesitelný zápach se tu změnil v nelidský puch. Taky chlad zde byl mnohem větší než bych očekával.

„Podívej se na zem!“ křikl Karel.

V prachu nezpevněné podlahy jsem spatřil kosti, spoustu kostí.

„Tohle není normální… Co to má sakra znamenat?“

Karel už ale zvedal něco tak hrůzného, že když jsem to spatřil, šly na mě mdloby. Byla to lebka. Ne zvířecí, tahle bílá lebka mohla patřit jedině – člověku. Když si přítel uvědomil ten příšerný fakt, vypadla mu ta věc z rukou na zem. Ve stejné chvíli jsem – jaký děs – zcela zřetelně zaslechl kroky z druhé strany; pořád se blížily a zrychlovaly, někdo sem běžel!

Zcela intuitivně jsem rychle skočil za roh, odkud jsme přišli, a zakryl světlo. Karlovy reflexy otupené alkoholem ale na nejzákladnější reakci člověka na nebezpečí nestačily. Zůstal tam jen tak stát. Slyšel jsem tupé rány. Nohy se mi podlamovaly a srdce bušilo, jako by mělo každou chvílí puknout. Nezmohl jsem se na nic, vůbec na nic. Ach Bože, odpusť mi tu zbabělost. Zápas neměl dlouhého trvání a zase se rozhostilo ticho. V hrůze jsem velmi opatrně nahlédl přes zeď. Krve by se ve mně nedořezal. Zahlédl jsem, jak nějaká shrbená postava v černém plášti odtahuje bezvládné tělo. Do obličeje jsem jí neviděl. Za chvíli byli pryč.

Co to bylo? Jaké s ním asi má ten podivný člověk úmysly? Teprve teď, když bezprostřední nebezpečí pominulo, se mi navrátila odvaha. Pevně jsem se rozhodnul. Mám-li sebemenší naději přítele zachránit, musím se o to pokusit. Opatrně a co nejtišeji jsem se vydal chodbou v jejich stopách. Mobil už nebyl potřeba, protože všude bylo osvícení, třebaže jen mdlé. Vlastním světlem bych se spíš prozradil, schoval jsem tedy telefon do kapsy. Musel jsem být co nejvíc nenápadný.

Následovaly četné kamenné schody ještě hlouběji. Dokud přede mnou byla jediná cesta, nemohl jsem toho neřáda ztratit. To se ale záhy změnilo. Chodba se začala rozvětvovat, objevovaly se prostornější sklepní místnosti s dřevěným nábytkem a vícero dveřmi, ze kterých vedly další větvící se chodby a místnosti. Má zoufalost narůstala. Nikdy bych si nepomyslel, že se tu může skrývat tak rozsáhlý komplex. Vždyť je to jako labyrint! Jak tady Karla jenom najdu, jak? Mé jediné štěstí bylo, že jsem dosud nikoho nepotkal, přestože to tu očividně někdo obýval.

Opatrně jsem nahlížel do jednotlivých chodeb a pozorně naslouchal, když tu jsem uslyšel něco jako sténání. Nezdálo se mi to jen? Ne, znovu jsem jasně zaslechl něčí nářek. To musí být Karel! Pokradmu jsem se vydal tím směrem, až jsem došel k chatrným dveřím z prken. Škvírou jsem spatřil prostornou místnost, a uprostřed – proč mě to ani nepřekvapilo? – velikou klec, ve které byl v řetězech nějaký téměř nahý, zubožený člověk, očividně v bezvědomí! Ještě jsem chvíli čekal, a když jsem neviděl nikoho jiného, odvážil jsem se dovnitř.

„Karle! Karle! Co ti to ten parchant udělal?“ šeptal jsem a přiblížil se ke kleci. Jaké bylo ale moje zklamání, když jsem poznal, že to není můj přítel, ale někdo úplně cizí. Moje slova toho muže trochu probrala.

„Kdo jste?“ ptal jsem se. „Kdo vám to udělal? Jak jste se sem dostal?“ Moje palba otázek šla ale mimo něj. Velmi slabým hlasem pronášel těžko srozumitelná slova.

„Už ne… prosím… už ne…smilujte se… zabijte mě už…“

Přistoupil jsem co nejblíž, aby mě mohl líp vidět. Všiml jsem si, že měl úplně rozdrásaný, zarudlý krk a také předloktí, všude po vychrtlém těle měl modřiny a byl bledý jako stěna. Jaký netvor tohle může udělat člověku? S námahou zaostřil pohled a v jeho tváři se zračil údiv.

„Uteč… pryč… oni zase přijdou… pít… přijdou pít… krev…už nemůžu… už to… nezvládnu…“  

„Ale kdo? Zločinci ukrytí před zákonem? Nebezpeční psychopati? Nějací sadisti? Šílená sekta? Co je to za lidi?“

„Ne… lidi… ne… lidi…“

To bylo vše, co ze sebe mohl dostat. Slabostí a totálním vyčerpáním zase omdlel.

Klec byla zamčená robustním zámkem a nebyla šance, jak bych ji mohl otevřít. Nemohl jsem se zdržovat. Tomuhle už stejně nebylo pomoci.

Pokračoval jsem nahodile skrz další chodby a doufal, že se mi podaří přijít na nějakou stopu. Byl jsem připraven se i bít, abych pomohl kamarádovi a také se pomstil za toho polomrtvého muže a kdovíkolik lidí před ním se stejným osudem, protože jsem měl vztek. Hlavně ten mě teď poháněl dál.

V tom jsem zdáli zaslechl nějaký rozhovor. Přiblížil jsem se natolik, abych rozuměl jednotlivým slovům, ale aby mě oni nespatřili. K tomu mi posloužil nízký temný tunel ústící do hlavní chodby. Takových bočních tunelů tu byla spousta.

„Chytře jsi podnítil jejich zájem. Po tolika letech se ti podařilo mě příjemně překvapit,“ pravil někdo hlubokým a důstojným hlasem.

„A co moje odměna?“ zeptal se ten druhý a mě jako by někdo polil studenou vodou. Ne, to přece nemohla být pravda. Musel jsem opatrně vykouknout, abych to viděl. A nejhorší obavy se naplnily. Byl to onen stařec, který nás hostil a dovedl na tohle místo. Zpropadený dědek! Celou dobu moc dobře věděl, co dělá! Stál teď v prostorné, vyzdobené místnosti v předklonu před nějakým vysokým, bledým, charismatickým mužem v hodně staromódním, ale nádherném oblečení. Ten seděl v bohatě zdobeném křesle připomínajícím trůn a vyzařovala z něj autorita.

„O svou odměnu se neboj, copak jsi někdy přišel zkrátka?“

„Vznešený pane, já nemluvím o zlatě. K čemu je mi další zlato?“

Stařec měl asi pocit, že tentokrát si může dovolit víc než obvykle. Takovou příležitost už možná nikdy mít nebude. Tajemný muž ale odpověděl takovým smíchem, že při něm tuhla krev v žilách.

„Ty starý blázne! Tak ty pořád ještě věříš, že dostaneš to, po čem tak dlouho marně toužíš?“

„Ale pane! To přece není obyčejný člověk, je to Berka! Přivedl jsem vám Berku!“

„A za to máš mou vděčnost. Ale nedělej si na tom velkou zásluhu. Toho bychom měli i bez tebe, třebaže později.“

Stařík ale škemral dál: „No tak, pane, prosím, smilujte se! Kdoví kolik času mi ještě zbývá na tomto světě! Kdybyste se mohl o mé věci poradit se svými bratry…“

„Tak už dost! Řekl jsem, že jsem ti vděčný a jen pro tuto mou vděčnost by mnoho lidí bylo ochotno zabíjet, taková je to čest! A teď zmiz!“

Nato vstal a bez skrupulí starého muže prudce nakopl. Ten se v bolestech stáhl někam do ústraní.

Možná, že kdybych toho vznešeného muže sledoval, dovedl by mě dříve či později ke Karlovi; podle toho, co jsem vyslechl, o něm musel něco vědět. Do místnosti se teď ale nahrnulo půl tuctu dalších podivných lidí. Pomyslel jsem si, že ti se přece nemohou pohybovat v normálním světě tam nahoře, vždyť vypadají jako maškary, jako děsivé maškary. Nebezpečí mého vyzrazení ale prudce stouplo. Vykradl jsem se proto tunelem pryč a přidržoval jsem se teď radši v temnějších zákoutích.

Byl jsem zoufalý. Co si počnu, co tady sám zmůžu proti všem těm lidem? Jsou to vůbec lidé? O tom jsem nechtěl vůbec přemýšlet, protože bych se asi musel zbláznit. A pokud se chci zachránit, musím si zachovat zdravý rozum. Chvíli jsem uvažoval. Není naděje. Musím pryč, co nejrychleji spasit aspoň vlastní život, nebo skončím stejně jako Karel. Venku už zalarmuji úřady a policii a postarám se o to, aby bylo tohle pekelné doupě do základů zničeno.

Ale jak najít cestu zpět? A mělo smysl jít zpět po stejné trase, i kdybych ji poznal? Ne, vždyť u té prokleté díry žádná pomoc nečeká a sám se nahoru nevyšplhám. Naopak jsem teď byl přesvědčen, že tam na mě už číhá nějaký nestvůrný obyvatel těchto sklepení. Muselo přece existovat vícero východů, jen nějaký najít. Snažil jsem se zachytit alespoň slabý závan průvanu, ale vzduch byl všude stejně zatuchlý. Neměl jsem žádné vodítko kudy jít, ale na místě jsem stát nemohl. Vyrazil jsem tedy nazdařbůh a svůj osud vložil do rukou štěstěny.

Bloudil jsem spletitými chodbami a nebezpečí hrozilo na každém kroku. Moje mysl z toho neustálého napětí šílela. Nevěděl jsem, jestli uplynulo pět minut, nebo hodina. V takovém zhoubném prostředí se pořád maximálně soustředit bylo zhola nemožné, obzvlášť když mi hlavou prolétaly tisíce myšlenek. A právě tehdy, když má pozornost na chvíli polevila, jsem se prudce zastavil, jako bych narazil do neviditelné stěny. V tmavé chodbě přede mnou stála temná pokřivená postava v kápi a dívala se mým směrem. Viděl jsem ji sice zdálky a jen obrysy, ale nepochyboval jsem o tom, že ona mě musí vidět stejně tak jasně, jako já ji.

Už nemělo smysl se skrývat ve stínech. Zachvátila mě panika a začal jsem utíkat jako šílený. Musel jsem se od toho dostat co nejdál, ať už to byl člověk, nebo cokoliv jiného. Nikdy v životě jsem neběžel rychleji. Proplétal jsem se mnohými chodbami, abych pronásledovatele ztratil, ale bylo to marné. Při každém letmém ohlédnutí jsem postavu viděl za mnou, byla stále blíž a blíž. Rychlost té bytosti byla nepochopitelná, protože podle pohybu těla nemohla utíkat; vypadalo to spíš, jako by jen klouzala po povrchu a to konstantní rychlostí.

Byl jsem jako štvaná zvěř a tak jsem si také připadal. Ač jsem díky adrenalinu bojoval o svůj život ze všech sil, celé tělo se mi chvělo a srdce tepalo takovou frekvencí, jako nikdy v životě, tak jsem v hloubi duše věděl, že svému osudu nemůžu utéct. Dostal jsem se do odlehlejších částí podzemí, kde byla spíš tma, což mi na jedné straně dost znesnadňovalo únik, na straně druhé bych se ale snad v té temnotě mohl ukrýt. Ale sám jsem nevěřil, že by to bylo možné, zavrhl jsem tu myšlenku hned, jak mě napadla. Nemám šanci. Bylo to stále za mnou, pomalu ale jistě se to přibližovalo a já jsem se děsil toho okamžiku, kdy definitivně ztratím svůj náskok.

Vběhl jsem do další neosvětlené chodby a znova jsem se ohlédl, ale v té temnotě už jsem nic neviděl. Náhle přišel takový čelní náraz, že jsem se skácel k zemi a roztočila se mi hlava. Rychle zpět na nohy! Chvatně jsem ohmatával, co je přede mnou. Byla to zeď, neprostupná kamenná zeď slepé chodby. To je konec.

Mobil, potřebuju světlo! Roztřesenýma rukama jsem ho nahmatal v kapse a namířil světlo před sebe. V tom okamžiku přišel takový šok, že mi vypadnul z ruky a zhasnul definitivně. V tom vteřinovém zablesknutí jsem spatřil sotva půl metru před sebou obludně znetvořenou tvář bílou jako křída. Přes jisté lidské rysy se to člověku podobalo jen málo. Nejvíc mě vyděsil záblesk velkých rudých očí. Místo nosu byl spíš rypák a kolem pokřivené huby to mělo zaschlou krev. Byl jsem jako přikovaný k zemi. Už jsem cítil jeho odporný, chrčivý dech, byl jen pár centimetrů ode mě.

„Nech mě! Okamžitě ustup!“ vřískal jsem. Žádná odezva.

V poslední zoufalé obraně jsem se vzchopil k několika ranám pěstí přímo před sebe, ale stejně tak bych mohl bušit do kamene. Chytilo mě to svou silnou, strupovitou rukou pod krkem a mně se podlomila kolena.

V tom jsem v chodbě za tou obludou spatřil světýlko. Zazněl silný hlas: „Gorane!“

Ten hlas mi byl povědomý. Netvor mě pustil a měřil pohledem nově příchozího.

„Odejdi!“ pravil velitelským hlasem. Chvíli to té ohyzdě trvalo, nakonec ale přece jen odplula pryč.

Stál teď přede mnou vysoký muž zahalený v černém plášti, v obličeji bledém jako smrt měl neproniknutelný výraz a v ruce držel lucernu. Kdyby byl nepromluvil, Karla bych v něm nikdy nepoznal. Po opilosti nebylo ani památky.

 „Můj bože, jsi to opravdu ty?“ ptal jsem se nevěřícně.

„Jsem to já,“ pravil klidně.

„Co se stalo, co s tebou udělali? Ty jsi je přemohl a utekl?“

Karel neodpovídal.

„Někdo tu žije!“ křičel jsem.

„Jak se to vezme… žije a nežije.“

Mluvil monotónním a zcela klidným hlasem, jenž mi naháněl hrůzu.

„Nemáme času nazbyt, musíme rychle pryč, pojď proboha!“ naléhal jsem a chtěl jsem ho přimět k pohybu, on ale dál stál na místě.

„Jsou tu nebezpeční šílenci, viděl jsem zajatce! Copak chceš, abysme taky tak skončili?“

Jeho odpověď mě vyděsila.

„Je nezbytné mít zajatce, je třeba pít.“

Byl jsem na pokraji nervového zhroucení.

„Jak můžeš byt tak klidný?! Musíme utéct, teď hned!“

„Ne, tady se můžu dozvědět, co se stalo s mou rodinou.“

„K čertu s rodinou!“ vybuchl jsem. „Jestli je ty stvůry vyvraždily a vyhnaly z hradu, tak zabijí i tebe!“

„To neudělají. Oni mi ještě poví, proč to nahoře opustili a uhnízdili se tady dole. Vše se vysvětlí.“

Nedávalo mi to v té chvíli žádný smysl. „Cože… co to blábolíš?“ Smrtelná úzkost ve mně nabývala hrozivých rozměrů, chtěl jsem prostě jen utíkat a být co nejdál.

„Prosím tě, pojď! Promluvit si můžeme později, teď musíme pryč z tohoto strašného místa, chci jít domů!“

Nato naprosto klidným hlasem pronesl slova, která do smrti nezapomenu a která mi i po letech budou v uších znít jako ozvěna těch hrůz:

„Ale já už jsem doma.“

Už toho všeho bylo na mě moc. Pološílený jsem se odporoučel do říše nevědomí. Co se dělo pak, nevím. Přišel jsem k sobě za svítání na okraji lesa. Byl jsem v šoku. Zpětně se domnívám, že mě musel na světlo světa vynést Karel. Jestli bylo jeho milosrdenství zapříčiněno naším dlouholetým přátelstvím, nebo jeho vírou v mou mlčenlivost, netuším, poněvadž od té doby jsem ho už neviděl, a doufám, že tomu tak zůstane, protože moje od té doby podlomená psychika by to nemusela unést.

Rychle jsem tehdy došel přes louku až k silnici, která mi připomněla, že pořád ještě existuje normální civilizace. Nechtěl jsem s tím mít už nic společného. To jediné, co jsem si přál, bylo zapomenout na to prokleté místo a události té noci. A toužím po tom dodnes. Ale je to velmi těžké, neboť se mi neustále vrací sny o nekonečných temných chodbách, ze kterých se budím politý studeným potem. Jsem odsouzen k tomu až do smrti žít s vědomím, jaké hrůzy se nachází ve skrytých zákoutích této země a jaké bytosti žijí v naší blízkosti, aniž bychom o tom měli tušení.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

01.10.2020 15:55:47dát kritice tipRuža z Moravy

Přečetla jsem to celé, poněkud zdlouhavé  to místy bylo, ale nakonec napětí povídka měla. Nejsem  přítelkyní květnatých textů, ale každý snad píše, jak to cítí, i čtenáři mají rozdílný vkus, ne? Nemohu přijít na chuť těm "pravidlům" jak má kdo psát. Co ano, co ne. Podle mne snad je důležité psát srozumitelně, hlavní je obsah a forma podle toho, co člověk píše. Spolužáka jménem Karel Berka jsem a gymnáziu měla, ale dopadl o mnoho lépe než ten v hororu.☺ Již kvůli zvolenému jménu dávám tip. Berte to jako "hodnocení" laika, který sám občas píše...

15.11.2018 04:30:29dát kritice tipMartatus
Prosecký: už se k tomu nebudu vracet, s tím by bylo moc práce a na to jsem příliš líný :)
13.11.2018 08:31:49dát kritice tipProsecký

Budeš to, Martate, zkracovat?

31.05.2018 07:51:55dát kritice tipJeff Logos

Teda to je porce textu. Líbilo se a námětů na zamyšlení dost. Těším se na další dílka. 

23.05.2018 12:49:13dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Po obsahové stránce, tedy tím "hledáním kořenů" zmíněném v úvodu, mě to zaujalo,  stejně jako krajem, do nějž je děj zasazen.  Způsob jakým je to psané, ten "školometský sloh" plný strojených formulací  (...získat užitečné informace... ; ...shon všedního života... ; ...nasaje génia loci...) mě naopak odrazuje, takže do míst, z nichž začínám tušit jakési  mysterium, dočítám poněkud zrychleně (a nebýt toho tušení, dál nečtu).  K příběhu, ač ne nijak originálnímu, nemám výhrady -- něco mezi detektivkou,  pohádkou a mysteriózním hororem --, je pro mě přijatelný. Tím, jak je napsaný  je mu ale značně ubíráno na spádu a zajímavou informací pro autora může být to,  že pro udržení linie příběhu stačí čtenářovi přečíst si prvnĂ řádek z každého  odstavce, zbytek odstavce pak jen prolétnou očima a představa o příběhu  zůstává celistvá. Dokonce i mrazení při větě ...Ale já už jsem doma...,  se dostaví (díky tomu, že je ta věta graficky vyčleněna z popisných pasáží).

 Navrhuji tenhle text výrazně zredukovat  (asi tak na polovinu -- teď je ho 18 ns.) a zveřejnit po čase znovu.  Třeba tak osloví víc čtenářů.  

05.05.2018 16:22:36dát kritice tipMartatus

Díky všem za kritiku.

04.05.2018 00:37:33dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Nejsem si jistý, jestli upírský horor v kulisách staré zříceniny hradu zasazený do současnosti s mobily a internetem je to pravé. Takto pojatý horor je už hodně profláknutý, téma je dávno mnohými zpracováními vyprázdněné. Většina rekvizit, které používáš, jsou veteš.

Tvoje povídka je příšerně popisná, popisuješ, jak co působí (konkrétní příklad - stařík byl místy zábavný), místo aby ses to pokusil vyjádřit přímo, akčně. Celé odstavce v příběhu jsou zbytečné. Jako třeba úplně první a pak ten, který začíná "Na pár lidí jsme natrefili..." To jsem ale uvedl jen dva, mohl bych pokračivat dál a dál.

Velmi často používáš klišé a vyčpělé archaismy. Pár příkladů: ...že mu někdo visí na rtech...; ...ach Bože, odpusť mi tu zbabělost...; ...pokradmu...; ...pekelné doupě...; ...vícero...; ...svůj osud vložil do rukou štěstěny...; ...bylo zhola nemožné...; ...odporoučel do říše nevědomí...; ...na světlo světa...; ...když tu jsem uslyšel něco jako... sténání... ; ...odporný chrčivý dech...

Dále máš v povídce různé stylistické chyby: "skrze přírodu, skrz dalši chodby" - to jsou germanismy (německy se řekne třeba durch die Strasse, doslova skrz ulici, česky je to ale bezpředložkový tvar v sedmém pádě ulicí); "starý dům z dob dávno minulých" je zase pleonasmus (zbytečně mnohoslovné vyjádření), těžko si lze totiž představit starý dům ze současnosti; podobně "slabý závan průvanu", tak buď slabý závan nebo slabý průvan.

"Vstoupili jsme do něčeho jako menší průchozí místnůstky." To je kostrbatá věta.

"Taky chlad zde byl mnohem větší než bych očekával." Co tím myslíš? Jaký chlad ve sklepení konkrétně očekáváš?

Z lebky na něj šly mdloby - to snad dnes už ne.

"Tomuhle už stejně nebylo pomoci." S takto cynickou větou opustí hrdina zbědovaného muže v kleci, jehož krutý osud chvíli před tím srdceryvně líčil a dojímal se nad ním. Navíc v té chvíli viděl jen jedinou oběť upírů a citovaná věta budí dojem, jako by jich viděl už spoustu.

Vím, že psát horory je lákavé, ale je to velmi obtížné i vzhledem k tomu, že se v minulosti řada mistrů pera a hrůzy v tomto směru velmi činila.

Nezlob se na mě, že jsem byl tak příkrý.

 

 

 

02.05.2018 17:19:46dát kritice tipFruhling
Podle me to neni spatne, jsou tam prijemne zanrove propriety. Nicmene pasaz s bloudenim v chodbach je zbytecne natahovana a obcas se postavy chovaji trochu nekonzistentne - chvilemi strach, pak odvaha, chvilemi sprym, pak naivita. Potesil me posledni odstavec o silenstvi, ktery tomu dava spravny hororovy patos. Libilo se mi, ale tip si usetrim pro rvuj dalsi text.
02.05.2018 14:13:08dát kritice tipLerak12

Taky trpím "dlouhou nemocí" a redaktorka má pravdu. Je to rozsáhlé a zapracovat se na tom dá.  Ale jinak mám duchy rád a jsem s nimi kamarád. Hororové prvky, zápletku tam máš ...tak dobrý.

02.05.2018 09:52:37dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tak jsem dočetla...celkově bych rozhodně místy zkrátila, tím by podle mne "upírská"povídka získala větší spád, takhle líčíš  zbytečné detaily, které nemají na děj vliv...např. pasáž pobytu dvou přátel u dědy v domku a jeho zdlouhavé vyprávění, také putování chodbou je dost natahované...samí "divní lidé a stíny"

Dialogy by se také daly lépe upravit.

Některé nešikovné formulace jsem ti dole vypsala...zamyslela bych se nad tím, jak dodat textu čtivost - napětí, aby čtenář měl husí kůži a nepřeskakoval nadbytečné řádky, také by bylo fajn víc vykreslit postavy, vlastně vím jen, že jeden hoch je abstinent a rád chodí přírodou, a druhý je z děcáku a rád se napije:-(

Kvůli závěru - pointě - ti dám tip, ačkoliv jsem předvídala - už podle chování Karla - že to s ním není jen tak...

Jsem zvědavá na další tvorbu a náměty...

 

..........................

šlapat pěkně po svých skrze přírodu,  - skrze? - stačilo by - přírodou

Les byl podezřele tichý, - to bych vynechala, les obvykle bývá tichý:-)

Pomyslel jsem si, že kromě nás tu mohla spadnout i nějaká zvěř a její zdechlina by mohla být příčinou. - nešikovné - že zápach by mohl pocházet ze zvířat, která do jámy mohla spadnout již dříve



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.