Pavučiny trolejí najednou sestoupily
I teplota šla dolů Stupeň po stupni
Nevěřícně to pozorujeme a ty říkáš
– Možná je ten teploměr prostě křáp –
a tak se vydáváme dlouhými kroky pro novej
ulicí ve který pomalu ubejvá barev
 
U obrubníků míjíme trpělivý řady
popelnic masožravek s víky dokořán
a všude kolem nich se šíří nasládlej zápach
natrávenejch koček a nenechavejch rukou těch
který v nich hledali zbytky jídla
zálohovaný lahve a jiný nezbytnosti
 
Zazní melodie
když vejdeme do večerky
Teploměr nemaj a za stravenku
by nám ho stejně neprodali Ani víno ne
– Nasranou Nasranou –
vyprovází nás úslužně prodavač
a z jeho věčně brebentícího handsfree slyšíme
jak příbuzní na druhý straně planety
řvou smíchy
 
Troleje klesají níž a níž
Až úplně na zem a pořád dál
lehce jako když nití krájíš knedlík
prostoupí pokálenejma trávníkama i asfaltem
a rozdělej město na nesouvislý kusy pevniny
 
Najednou spolu stojíme sami
na tramvajovym ostrůvku
a díváme se bezmocně
za vzdalující se krou s tabulí jízdních řádů
Zeptáš se – Nebyl to Sartre kdo řekl že
největší peklo je zůstat na opuštěnym ostrově
pouze a jedině se svejma nejbližšíma? –
– Buď Sartre anebo Robinzón – řeknu já
Ptáci zakroužili nízko nad novejma světadílama
Zaklapaly poklopy popelnic
A bylo po ptákách