Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
…anebo až do smrti
datum / id17.05.2018 / 487809Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno861x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
…anebo až do smrti

     Stařík se svalil do špinavého sněhu. Petr se chvíli rozhlížel, co udělají kolemjdoucí, a pak se ho pokusil zvednout sám. Byl děsně těžký, ale nakonec se podařilo dostat ho do stoje a dovléct k lavičce. 
     „Přebral jste, že,“ řekl Petr shovívavě a snažil se zjistit, co se tomu chlapovi stalo. 
     Ten ale nepromluvil, jen nepřítomně zíral do prostoru.
     „Co vidíte?“ zkusil to jinak. 
     Děda stále strnule civěl před sebe. 
     Petr se netrpělivě podíval na hodinky. Nechtěl si ukracovat čas, který mohl trávit s Dinou. Opilý stařík pořád jen tiše a nehybně seděl.
     „Zvládnete to už sám? Musím už jít,“ zvedl se Petr k odchodu. 
     „Celý roky jsem nevypil ani kapku,“ zavolal za ním stařík. „Ale co mi zbylo, když jsem zůstal úplně sám,“ dodal.
     Petr se vrátil.
     „To je mi líto. Pojďte, dovedu vás domů.“ 
     Cestou se děda probral natolik, že už dokázal navigovat, kudy mají jít.
     „Byl jsem sám vlastně celej život. Měl jsem sice ženu, kamarády, holky, děvky i v podstatě slušné naivní husičky, spousty lidí kolem sebe,“ rozpovídal se. „Na nikom z nich mi nezáleželo. To oni se museli lísat ke mně a bejt rádi, když jsem jim věnoval přízeň. Starat se o jiné a zajímat se, jak se cejtí, nebylo nic pro mě. Chtěl jsem si užívat a brát všechno, co se mi samo nabízelo. Býval jsem fotbalista, obávané levé křídlo, dokonce reprezentant. Měl jsem všechno, slávu, prachy, obdiv…,“ vykládal s hořkou hrdostí.
     Petra překvapilo, jak rychle děda vystřízlivěl, jak plynule a rozumně mluví, a došlo mu, že nemá co do činění s žádným primitivem. Svůj příběh líčil málem jako nějaký psychologický posudek.  
     Byt starého fotbalisty vypadal však žalostně. Zašlý a omlácený, kdysi přepychový nábytek, všude prach, smetí na vyšlapaných kobercích, na každé vodorovné ploše byly prázdné láhve od chlastu, špinavé sklenice, kulaté otisky po nich, do zčernalých stěn, záclon i nábytku nasákl cigaretový kouř a zatuchlým vzduchem občas provanul čpavý a kyselý pach kvasinek, potu a snad i moči. Býval to nepochybně honosný byt a o to ubožeji nyní působil.
     Na Petra padlo zoufalství. Jeho příčinou nebyl však starý ožrala a jeho zchátralý kvartýr, ale ta zhmotnělá vize marnosti mu nahnala strach, že ani jeho život nikam nevede. Měl takový dojem už dlouho, zatím nejasný, uložený v podvědomí. Jenže teď nabyl konkrétní podoby a vyhřezl na povrch. 
     Proč je vlastně s Dinou? Kvůli sexu a proč ještě? Nedovedl si představit, že by s ní doopravdy žil a ona nejspíš také ne. Vždycky pro ni budou na prvním místě její dvě děti, ačkoli jsou už hodně samostatné. Ani od svého exmanžela se nikdy úplně neodpoutala. K Petrovi utíkala, aby se odreagovala od všednosti a každodennosti.  
     Nežárlil na její život, netoužil ji k sobě připoutat. Jeho problém byl opačný. Děsil se, že by se mu mohla dostat do hlavy, nedovedl ji pustit blíž k duši. Dinu ani nikoho jiného. Lidi a prostředí, ve němž žil, přijímal jen z nutnosti. Starý fotbalista se přiznal, že mu na lidech nezáleželo, akorát je využíval, ale Petr si je ve skutečnosti ošklivil a štítivost zažíval v kontaktu s okolním světem vůbec. Tady, v tom hrozném bejváku, si to naléhavě uvědomil a v jediném okamžiku ztratil i smysl setkávání se s Dinou.
     „Hrozný, že,“ začal fotbalista opět konverzaci. „Takhle jsem skončil, a to zoufalství mám pořád před očima. Divíte se ještě, že chlastám?“
     Petr se tomu logickému klamu v duchu zasmál. Právě pití nejspíš přivedlo starce do takové situace a on teď tvrdí, že nasává kvůli tomu, jak nyní vegetuje.
     „Nikdy nedopusťte, abyste se do něčeho podobného dostal,“ pokračoval někdejší fotbalový reprezentant.
     Vtom zavrávoral, Petr ho však zachytil a odvedl do omšelého křesla.
     „Už se ani neudržím na nohou, a to jsem běhával rychle skoro jako gepard.“ 
     „Odpočinete si a potom vám bude líp.“ 
     Ne, že by na tom Petrovi nějak záleželo, ale měl dojem, že už musel něco říct.
     „Tak já už půjdu, ještě něco mám,“ dodal a zamířil ke dveřím.
     „Můj konec začal, když mi umřela žena,“ uslyšel za sebou. „Už jsou to tři roky. Byla to ta nejlepší ženská na světě. Já na to ale přišel až pozdě. Celý život jsem ji přehlížel, podváděl, kolikrát i ponižoval…“
     Petr se vrátil do pokoje.
     „Víte, kolikrát si říkám, že mi to vlastně patří. Nikdo si nemá právo zahrávat.“
     Pohlédl dědovi napjatě do tváře. Vypadal stále víc jako žalostná troska. Hned nato sklouzl zrakem na sekretář. Za sklem tam byly napěchované poháry, vlajky, medaile, plakety, diplomy a různé jiné cetky. Je snad výmluvnější obraz marnosti než němé, prachem zapadané suvenýry zašlé slávy? pomyslel si. Stařík postřehl, kam se dívá. 
    „Když je člověk mladej, touží po slávě, chce znovu a znovu zažívat pocit radosti z vítězství, připadá mu to jako úžasný dobrodružství, ale že to největší dobrodružství, tu největší radost najde jen ve svém srdci, na to ale přijde až pozdě.“ 
     „Já vím.“
     „Nevíte nic, ale to nevadí. Já byl mezi fotbalisty výjimka. Tak trochu filozof, tak trochu básník…,“ chraplavě se rozchechtal. „Ano, i básník… Hodně jsem četl, vozil jsem si všude sebou knihy, dokonce i poezii a spoluhráči si mě kvůli tomu dobírali. Přezdívali mi Poeta, protože jim nešlo do hlavy, jak můžu číst verše. Já je ale miloval, okouzlili mě hlavně americký beatníci. Znáte beatnickou poezii?“
     „Málo,“ obrátil hlavu k obrovské knihovně napěchované svazky. „Opravdu už ale musím jít.“
     Petr už ve skutečnosti nikam nespěchal, ale další setrvávání se staříkem v jeho bytě mu připadalo nesnesitelné. 
     „Když ale tribuny jásají a člověk ví, že právě on je toho příčinou,“ nebral děda na vědomí jeho netrpělivost, „vnímá jako samozřejmost, že má úspěch i v životě, že je obletovanej, středem pozornosti, že je bohatej, protože, co si budeme povídat, je to příjemný. Co je ale opravdu úspěch?“
     Děda přestal vyprávět a Petr si všiml, že má v dříve kalných očích pojednou jiskru.
     „Ale to všechno, co jsem teď vykládal, je falešný pozlátko,“ povzdechl si pak zase vyhasle. „Neznamená to nic, vůbec nic, puf a je to pryč.“
     Odmlčel se, aby si zapálil cigaretu.
     „Pryč, jako tenhle dým,“ ukázal na obláček kouře. „Jediné, co mělo v mým životě smysl, byla moje Marie. Tichá, vždycky k dispozici, nikdy nevyčítala, rozuměla mi, přehlížela moje špatnosti a výstřelky, bez reptání na mě čekala, milující… Co zůstalo z mý slávy, když už tady není? S ní bych mohl překonat děs ze stáří. Teď už je na všechno pozdě, nedokážu žít v ústraní a bez opory… Od chvíle, co Marie už není, se propadám hloub a hloub… Nejhorší je to takhle kolem Vánoc…“
     Petr skoro neposlouchal a přemýšlel, jak odtud co nejdřív vypadnout. Osnoval si, co řekne Dině, až se s ní uvidí. Vtom si uvědomil, že fotbalista zmlkl. Podíval se na něj a zjistil, že usnul. Petr odešel a celou cestu domů ze sebe nemohl setřepat tíži toho náhodného setkání.

     „Kde, prosím tě, vězíš? Už jsem chtěla jít,“ uvítala ho Dina podrážděně.
     „Zdržel jsem se.“
     „To jsem zaregistrovala. Kde, proboha?“
     „Mám za to, že se ti nemusím zpovídat.“
     „Nemusíš. Ale já jsem na tebe čekala. Těšila jsem se na tebe. Je úterý, Petře. A víš, že úterky a čtvrtky jsou vždycky naše.“
     „Zvedl jsem opilýho dědu, který upadl na ulici a odvedl ho domů.“
     „To myslíš vážně? A kvůli tomu ses vykašlal na mě? No dobře, ale to ti trvalo tak dlouho? Proč jsi aspoň nezavolal?“
     „Nenapadlo mě to.“
     „Já snad špatně slyším. Ty víš, že k tobě přijdu a nenapadne tě zavolat, že se zdržíš?“
     „Ty jsi mohla zavolat taky.“
     „Volala jsem! Snad desetkrát! Byl jsi pořád nedostupnej.“
     Vytáhl svůj mobil z kapsy a řekl: „Je vypnutej.“
     „Cože!?“ vytřeštila Dina oči. 
     „Měli jsme poradu, tak jsem ho vypnul a pak na to zapomněl.“
     „Jsi nemožnej, Petře! A to ti nebylo divný, že ti nikdo nevolá?“
     „Nemyslel jsem na to.“
     „A na co tak úžasnýho jsi myslel.“
     „Na osud toho dědy. Býval prý slavnej fotbalista, ale teď je osamělej, umřela mu žena, takže chlastá. Musel to být zajímavej člověk. Četl i poezii. Teď je z něj ale už troska. Padl z toho na mě smutek a strach.“
     „Tsss, to je snad zlej sen,“ zakroutila hlavou. „Vyměníš mě za starýho ožungra!? Co pro tebe vůbec znamenám? Asi nic. Máš mě jen do postele…“
     „Ano,“ přerušil ji. „Nic jinýho mezi námi není.“
     „To si myslíš? Tak to cejtíš? Ale já tě miluju! Chápeš? Miluju!“
     „Nemiluješ. To si jen namlouváš. Jako ten starej fotbalista si namlouvá, že chlastá, protože mu umřela žena a je osamělej. Ty, Dino, miluješ svý děti a možná i svého exmanžela, ale mě ne. Mezi námi je jen přetvářka. Vždyť se ani nejmenuješ Dina, jen si tak říkáš, protože ti to připadá zajímavější než Alena. Všechno je jen přetvářka.“
     „Ale, Péťo, vidíš to moc černě. Asi na tebe opravdu padl jen smutek a připadá ti všechno špatný. To ale přejde…“
     Přišla k němu, objala ho a začala líbat.
     „Vždyť je nám spolu dobře a zase bude. Miluju, když se objímáme, tvý doteky, tvý ruce a ty jsi vždycky tvrdil, že zbožňuješ mý tělo, mou něhu…“
     „To jsem tvrdil. Ale já se tě, Dino, ve skutečnosti štítím.“
     „Cože!?“ divoce ho odstrčila. „Ty se mě štítíš!? Něco tak hroznýho mi ještě nikdo neřekl! Po tom všem, co jsme spolu prožili!?“
     „A co jsme spolu vlastně prožili?“ namítl. „Ale neber si to osobně.“
     „Jak si nemám brát osobně, když mi řekneš, že se mě štítíš?“
     „Protože se to netýká jen tebe. Já se štítím každýho.“
     „Každýho?“ zarazila se. „Nikdy jsi nic takovýho neříkal.“
     „Ne, protože mi to došlo až u toho dědy.“
     „To je nesmysl! Jen ti něco přelítlo přes nos. Už radši půjdu, abych mohla vstřebat tu odpornost, cos mi řekl. Možná se ti někdy ještě ozvu.“
     Petr překvapeně zjistil, že cítí úlevu, a jakousi škodolibou radost, že jí to řekl. Sice se naštvala, dotklo se jí to, ale stejně to skousla a ve čtvrtek bude zase tady.

     Před Štědrým dnem zvonil Petr u bytu starého fotbalisty. Chtěl mu předat dárek. Sehnal pro něj na internetu antologii americké beatnické poezie Obeznámeni s nocí: noví američtí básníci, která u nás vyšla někdy v šedesátých letech. Napadlo ho až později, že už to stařík nejspíš dávno má. Zvonil, ale nikdo neotvíral. Po chvíli vylezla sousedka a zeptala se, koho hledá.
     „Toho starého pána, co tady bydlí.“
     „Ten předevčírem umřel. Vy to nevíte?“
     
     Petr odešel domů a otupěle čekal na Dinu. Jak předpokládal, byla za ním hned ve čtvrtek, v úterý znovu a dnes byl opět čtvrtek. Dina vtrhla do jeho bytu s dárkem pro něj v náručí. Dala mu ho a on jí na oplátku zase knihu, kterou pořídil pro starého fotbalistu.
     „Tys mi koupil básničky?“ užasla Dina, když ji rozbalila.
     „Nemáš radost?“ prohlížel si mikinu, co dostal od ní.
     „Odkdy já čtu básničky? Navíc je ta kniha nějak opotřebovaná. Z antikvariátu?“
     Usmál se a vylovil z aktovky dárkovou taštičku. Dina z ní vytáhla parfém v luxusní krabičce a oči se jí rozzářily.
     „Po tom jsem už dávno toužila. Ale, Petře, ten je příšerně drahej.“
     „Já jsem ho sehnal levněji ve frcu.“
     „Kde?“
     „V zastavárně.“
     „Nedělej si blbou srandu,“ škádlivě do něj strčila.
     „Knížku jsem měl pro toho dědu, jak jsem ti o něm vyprávěl. On ale umřel.“
     „Aha,“ řekla Dina, slastně čichla k parfému a navoněla se.
     Petr otevřel knížku na stránce s básničkou Carla Sandburga a četl: Jezero Michigan: Už jsme tady pořádně dlouho. / Illinoiská prérie: Snad. / Jezero: Zažili jsme deset měst. / Prérie: Jedenáct. / Jezero: Jedenáct s Chicagem. 
     Podíval se na Dinu a připadalo mu směšné, jak se kochala takovou ničemností, jako je pár mililitrů voňavky v lahvičce, která mu navíc v té chvíli smrděla stejně jako fotbalistův byt. Beztak ale věděl, že se s ní bude stále dál scházet, beznadějně a marně, dokud nezasáhne nějaká okolnost, která to znemožní, anebo až do smrti.
     „S tímhle parfémem se mě snad už nebudeš štítit,“ usmála se a prozatím ho odložila. „A 
Petře, obleč si tu mikinu, ať vidím, jak ti sluší.“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.05.2018 09:40:39dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Je to jisté schéma, ke kterému jsem sáhl, protože jsem tentokrát chtěl něco skutečně sdělit :-) a nechtěl přitom upadnout do léček originality. Samozřejmě je ideální, když je text "o něčem", jak píšeš, a téma je zároveň originálně pojaté. Jen nemnozí to však zvládnou obojí, a ti potom vydávají literaturu, kterou stojí za to číst. Tady jich moc není. A já rozhodně takovým autorem nejsem. :-)

Ten závěr měl být takový nijaký, protože jsem ho chtěl co nejvíc přiblížit "realitě" a v reálném světě se málokdy setkáváme s jiskřivými pointami. Většinou se lidé musí tak nějak smířit s tím, co se stalo, neboť život jde dál.

29.05.2018 15:08:23dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Od začátku mě to baví číst, a ačkoli mi dějová liniie místy přijde trochu  schematická (smrt dědy-fotbalisty) a konec je takový tuctový, "do vytracena",  celkově mám z té povídky dobrý dojem, protože je "o něčem" -- o jakési lidské  bezmoci, do níž možná spadne víc lidí, než si umíme pří povrchním pohledu  kolem sebe představit.  Tip.  

23.05.2018 08:01:00dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Díky. Takhle vidíš perspektivu těch dvou?

21.05.2018 20:36:31dát kritice tiplastgasp

Začetl jsem se se zájmem. Něco se ve mně vzpírá, ale je to obdivuhodně naskenováno, až příliš ke dřeni. Petr nedopadne dobře. Jeho život vztah s Alenou poznamená výčitkou, že měl být rozhodnější. /T

18.05.2018 18:57:45dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Máš na víc, Zdendo, než na takové laciné vtípky. Za upozornění ale děkuji.

18.05.2018 18:35:14dát kritice tipZdenda
Moudrá slova. Ta čárka je taky věc názoru?
18.05.2018 18:24:44dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Věc názoru a perspektivy, co je a co není zajímavé.

18.05.2018 17:00:31dát kritice tipZdenda

Mně se teda hlavně nelíbí koncepce toho textu. Vlastně je to celý jen o tom, že se díváme Petrovi do hlavy na jeho nijak zvlášť zajímavý myšlenky.

A v druhé větě chybí čárka.

17.05.2018 19:12:24dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

No ono to u starého osamělého chlapa není zase tak překvapivé, že se rozkecá, když o něj někdo projeví zájem. Pokud je toho schopen. A zažil jsem už víc alkoholiků, kteří to navzdory tomu měli v hlavě víceméně v pořádku.

Já si z toho nic nedělám.

17.05.2018 19:06:50dát kritice tipK3
redaktor prózy

Pokud se stalo, je to překvapivé. Je fakt, že je každý jiný a taky vyjímka potvrzuje pravidlo.

Já to bral zase podle sebe. Je pravda, že cizí lidi jsou vůči sobě mnohdy sdílnější než spřízněné osoby. Ale tady je to možná trochu i podáním. Ale z toho si nic nedělej a hoď to k ledu. Mě se holt něco líbí víc a něco míň. Po druhém přečtení bych možná změnil názor.

17.05.2018 17:16:39dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Máš pravdu, Irenko, že by to bylo na dlouhou debatu. Možná ti o tom něco napíšu později ve zprávě.

17.05.2018 17:09:14dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Může se měnit, např. ve vypjatých situacích - viz moje Mirka, ale málokdy asi kompletně celý charakter:-) Já v povídkách hledám právě to, jak se hrdinové vyrovnávají s různými situacemi...ale to by bylo na dlouhou debatu:-)

17.05.2018 17:02:19dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Povídka je přece sekvencí života postav, jejich charakter se během povídky nemění, povídka jen vypráví nějaký konkrétní příběh. Kdežto reálné lidí, o kterým můžeš říct, že je znáš, vnímáš v určitém vývoji a každý člověk je mnohovrstevný. 

17.05.2018 16:53:05dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Byla jsem přesvědčena, že je to autentický zážitek. Asi tě, kvaji, mám již načteného. Stále myslím, že to je jedna z tvých nejlepších povídek. Odtažitosti tvých hrdinů přivykám. Když jsem přijala i "strejdu" - tak tohle s přehledem:-)

Karel má podle mne pravdu v tom, že je to chování dost netypické, u všech postav.

Co se týká mého názoru, jak jsem ti někde psala, neznám takové lidi.

17.05.2018 16:12:24dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Otázka je, s čím máš problém, Karle? Beze zbytku beru, že se ti povídka nelíbí, že se s ní nedokážeš srovnat. S tím nechci a nebudu polemizovat. 

Pokud se ale můžu vyjádřit ke způsobu tvého hodnocení, pak je velmi spekulativní. Zdá se mi, že nehodnotíš ani tak napsané, ale spíš shodu svých představ o tom, co je reálně možné a co jsem napsal já. Zřejmě vycházíš z toho, že se ten děda nemohl takhle chovat. Jenže tohle se mi kdysi dávno stalo. Zvedl jsem ze země starého chlapa, který byl očividně nalitý. Napřed vůbec nekomunikoval, ale pak se trochu probral a já ho dovedl domů a tam se ukázalo, že to byl slavný fotbalista a takhle se rozpovídal. Ani ta štítivost vůči okolnímu světu není vymyšlená, protože tu občas zažívám já osobně, je to jeden z mých rysů. Pojmenovala ho kdysi jedna grafoložka (byla velmi dobrá, neboť na základě krátkého textu a podpisu, vypracovala charakteristiky mně známých dvanácti osob - sama to sice označila jako legrácku, ale trefila se velmi přesně, což uznali všichni zúčastnění). Já jsem si nic takového neuvědomoval, ale když jsem to četl, došlo mi, že je to fakt. U Petra v povídce jsem tento rys pouze zveličil.

Tahle povídka má zdaleka největší reálný základ ze všech mých povídek (kromě těch o mé rodině a škole). To ale neznamená, že je dobře napsaná. Mám ale pocit, že v tomto směru jsi mi mnoho nevytkl. Jestli se postavy v příbězích chovají přirozeně (teď to míním všeobecně), je jeden velký otazník. Co je vlastně přirozené? Ale to jsem se už moc rozkecal.

17.05.2018 15:27:18dát kritice tipK3
redaktor prózy

Jardo, těžko tě hodnotit, už toho máš dost za sebou, ale s touhle povídkou mám docela problém. Když se to shrne, jsou všichni tři stejní. Jejich chování mi dost neodpovídá reálu. Petr staříkovi pomohl, dobře. Ale přitom se vůbec nechová tak, jako by jej nějaký stařík zajímal. Chápal bych, že ho odvedl a víc se o něho nezajímal. Stařík zprvu nemůže mluvit, jako kdyby měl před nějakým záchvatem, či co a najednou se tak rozmluví, že mladíkovi předloží na táce celý svůj život. Kdyby řekl děkuji, někdy se stavte, to by možná stačilo. Ani ta žena se nechová přirozeně. Celé mi to nějak nesedí a nedokážu se s tím srovnat...

17.05.2018 14:08:59dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Nechápu, jak to, že se nezobrazila moje odpověď. Takže znovu. Tu uvozovací větu s životní moudrostí jsem odstranil. Pokud jde ale o zmíněné klišé, je v přímé řeči a já jsem nechtěl, aby fotbalistova moudrost byla něčím objevným, právě naopak. Chtěl jsem, aby to znělo banálně.

17.05.2018 12:45:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zamlouvá se mi nejvíc z tvých několika posledních povídek.

Něco bych změnila zde: to, tu,to, svůj, svou - ale hlavně "klišé" o srdci a pojem životní moudrost...jinak za mne dobré:-)

ale že to největší dobrodružství, tu největší radost najde jen ve svém srdci, na to ale přijde až pozdě,“ vyjevil děda svou životní moudrost.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.