Psí moře

Sedím za velkým kamenem a pozoruju koupající se psy. Jejich páníčkové házejí klacky do moře. Psi se můžou strhnout, aby je ve vlnách našli a přinesli na břeh. Do očí jim odkapává slaná voda, přesto se jen oklepou a pokračují, dokud se páníčkové neunaví a nedají povel k odchodu do sprch. Způsobně vyčkávají, až osprchuje rázná maminka zbytky soli plačícímu dítěti z vlasů a může začít očista mazlíků. Psi chlemtají studenou vodu, jako by byla první za celý den a páníčkové sprchují, až lítají chlupy.

Je zvláštní, že si vybrali nejlepší místo v zátoce. Tabulky okolo hlásají, že tady se koupají pouze psi. O kousek dál, kde se koupají pouze lidé, je příchod k vodě ztížený obrovskými kameny a naplaveným bordelem, možná i nějakým tím exkrementem. Napadá mě, že si lidi tyhle překážky staví schválně, abych měla o čem přemýšlet.

Vlny se zvětšují. Na pláž vyvrhují zapomenuté klacky. Děti je sbírají a zapichují do písku. Chtělo by to ještě trochu mořské trávy, pár mušlí a hned by to tady vypadalo jako indiánské pohřebiště… nebo psí.
Rukou setřesu zbytky písku z nohou. Slunce zapadá rychle, jakoby už vidělo dost. Minu sprchu. Taky jsem viděla dost. Chlupy ucpaly odtok a voda si hledá cestu v písku. Chvíli odolává na povrchu a nakonec zmizí.

Je vedro k zalknutí. Procházím pomalu přístavem. Tuhle cestu mám ráda. Všude jen lodě, občas zapomenutý námořník s lanem v mozolnaté ruce. Chtěla bych žít s rybářem. Vyhlížela bych ho každý večer a čekala na znamení, že má plné kádě a v noci bych se přitulila…
Představuju si dlouhou plavbu mořem a hodnotím, na které z nich bych se chtěla plavit. Tahle ne, ta vypadá, že má i ta horší léta za sebou. Narezlá madla, příď otlučená, ve vodě kruhy z vyteklého oleje. Nahlížím do kajuty. Špinavá záclona tají, co má zůstat utajené, přesto zahlédnu pohyb.  U okna se objeví velký černý pes. Rozštěká se, až ve mně hrkne a odskočím.
Co tu asi hlídá?

Na mostě se ještě otáčím. Všude je ticho, lidé přesídlili do města. Lodě se opuštěně pohupují ve vlnách. Břeh je drží napnutými lany a občas jimi trhne, když vlny naberou na síle. Mezi šploucháním a vrzáním cítím nedočkavost spoutaných plavců. Pár lodí osvobodit…

U města mě vítá povalená popelnice. Vzduchem poletují papíry, silnice se mění na bazar rybích vnitřností, jejichž smrad přivolává hladovce. Malý voříšek se přikradl tak nenápadně, že jsem o něho málem zakopla. Nejspíš už pár kopanců poznal. Vrtící ocas mi sděluje, že je šťastný jako blecha a dneska bude jeho tulácký žaludek veskrze naplněn.

Zahnu do menší pizzérie na rohu ulice. Jídlo nedojím, porce se asi měří podle místních námořníků. Zbytek balím do ubrousku a vracím se zpět. Už je skoro tma, přístav osvětlují jen lampy kostela. Ve stínech tuším život. Někde poblíž leží popelnicový voříšek a nechá si zdát o sítích živých ryb, jak se mrskají ve slunci a on sedí pod nimi s otevřenou tlamou a čeká. Sliny mu tečou do chlupů. Už, už… z jednoho většího oka vyklouzne malá čudla a hupne rovnou do psí mordy. Zuby cvaknou.

Usínám za zavřeným oknem. Šum moře přesto vklouzne do pokoje a zaplní mi uši tichou ukolébavkou. Rybářské sítě se pozvolna plní rybami, silné ruce je vytahují na břeh. Slyším radostný smích.

Dívám se na chlupaté nohy nějakého muže, který se mi snaží umýt vlasy pod studenou vodou. Jeho ruce jsou tvrdé a smrdí rybinou. Pevně mě drží za kůži pod krkem. Nemůžu se ani hnout. Sleduju vodu, jak se vpíjí do písku a mizí. Všude se válejí chlupy. Voda ze sprchy je přeskakuje a zase mizí. Otevřu pusu a chlemtám urputně, jako bych nepila celý den.  Ruka mě pleskne po zadku. Běž.
Vyběhnu ze sprchy. Kolem mě proletí klacek…

Probouzím se zpocená. Zavřené okno nebylo to pravé ořechové. Otvírám dokořán dveře. Na schodech leží voříšek. Zvedne hlavu a čeká. Mrknul? Vracím se do pokoje, z lednice vytahuju včerejší zbytky večeře, do misky naleju čerstvou vodu. Vrtící ocas mi sděluje, že dneska bude jeho tulácký žaludek veskrze naplněn.