v objetí

Byl to ten známý, nasládlý pach piva, co mi vždycky dodávalo zvláštní pocit bezpečí? Schoulila jsem se mu do náruče ještě těsněji a cítila, jak vděčný je za tohle jemné gesto důvěry. Má mě opravdu rád. Stejně mě vždycky fascinovala příroda se svým smyslem pro ironii. Nechala ho promrhat nejlepší léta v nestálých a přelétavých pocitech a mně sebrala lásku, kterou jsem měla dostat jako dítě. A tak tu sedíme v těsném objetí a jeden chrání druhého. On je dojat tím, co dříve považoval snad za samozřejmé. Je dojat tím, že v čase, kdy už sám sobě připadá jako zchátralý a nepotřebný stařec, mu někdo věnuje čas. Stačí mu kratičký pocit, že ještě není ztracen, zatímco já si se stejným pocitem štěstí užívám objetí, jež mě kryje před celým světem. A přesto slunce opět vyjde, zaleskne se na azurovém nebi a my se vydáme každý svou cestou. Budeme se opět každý zvlášť potýkat s ledovou samotou. Jen naše srdce se vzájemně aspoň na chvilinku ohřála.