Tak jako každé pondělí, vyrazil jsem po těžkém víkendu běhat do polí, abych z organizmu vypotil všechnu špínu světa a pozdravil se s přírodou. Dostal jsem totiž úplně nejvíc nejlepší dárek na celým světě - MP3 přehrávač.

           Nasadíte si sluchátka na uši a neslyšíte příkazy, nadávky, neslyšíte výčitky, shon ani nářek lidských srdcí. Prostě jen vy, hudba, prostor a čas. Namáčkl jsem tam první píseň a do kroku se mi rozezněla The loneliness of the long distance runner.

           Pádím si to takhle polní cestou a najednou vidím, jak proti mně kráčí peloton mandelinek. Nejprve jsem tomu nevěnoval pozornost, ale byly jich tisíce. Ani po několika stech metrech jich neubývalo. Otřel jsem si potem zamořené oči a začal hledat bramborové pole, jenže po levé straně lán řepky, po pravé fotovoltaické panely. Nepoznal jsem, kam jdou, ale víc jsem tomu nevěnoval pozornost, asi nějaký lokální přesun. Určitě měly ke svému pochodu nějaký důvod.

           Pokračoval jsem dolů kolem makového pole, ze kterého však k mému překvapení kromě nádherných bílo-fialových květů vyčuhovaly také napůl vyholené, roky nečesané makovice feťáků-sběračů. My, lidé, máme stejně zvláštní dar, brát si z přírody vždy jen to špatné. Raději jsem přidal do kroku, bál jsem se o svůj MP3 přehrávač. Vypadali odporně, ale stejně mi z nich bylo smutno. Podle nového pokrokového myšlení za to totiž nemůžou a měli bychom je chránit, chválit a litovat je.

           Pod lesem jsem s nadšením už na dálku zdravil žence, kteří v plátěných košilích a se slaměnými klobouky na hlavách brouzdali obilným polem. Jak trpké bylo moje zklamání, když jsem v nich posléze poznal zaměstnance zemědělského výzkumného ústavu. Zřejmě zkoumali, čím nejlépe nakrmit půdu, aby obilné klasy rostly až k nebesům.

       Když jsem míjel stoh pochcané slámy, začal mi při stoupání docházet dech. Z posledních sil jsem zvýšil tempo. Vždycky když člověk nemůže, měl by zrychlit. Odhodlal jsem se, že poběžím až k našemu starému hřbitovu. Chodíval jsem tam občas v noci, když na mě padla chmura, nebo když jsem potřeboval někam mezi lidi a v hospodě bylo zavřeno. Je odtamtud nádherný výhled na zářící velkoměsto, zámeckou věž, silo, tovární komín, vysílač a elektrárenský větrník na Svatém Hostýně. Hodil jsem mimoděk okem přes hřbitovní zeď a k mému zděšení na kříži nevisel ukřižovaný Ježíš, ale pouze zbytky jeho trupu s rozbitou hlavou a pahýly připomínajícími pozůstatky uražených končetin, které na kříži neudržely ani Pilátovy hřeby. Vypadal jako torzo naší lidskosti. Nemůže to být jinak - člověk je z přirozenosti zlý.

           Obtočil jsem se kolem kamenné zdi hřbitova a namířil si to podél višňového sadu směrem k domovu, když v tom, vidím, zase mandelinky! A zase jich proti mně šly tisíce. Koukám, brambory nikde, fotovoltaické panely nalevo, řepka napravo. A pak jsem to konečně pochopil… prchají odsud! Nedá se tu s náma žít!

           Když jsem na zahradě ulehal do trávy, ve sluchátkách ještě dozníval Stargazer. Vleže na zádech jsem pojídal višně a skrze větve břízy pozoroval modré nebe. Jak se do ní opíral vítr, klátila se ze strany na stranu. Zasadil jsem ji tam kdysi dceři k narozeninám. Říká, že to byl úplně nejvíc nejlepší dárek na celým světě.

           Zavíraly se mi oči a pomalu jsem usínal, zdálo se mi, že vidím stoupat duhu…