Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 438 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

Medicimbal
datum / id29.05.2018 / 488093Vytisknout |
autorVigan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno376x
počet tipů7
v oblíbených0x
Prolog

..na klid v duší je pokaždé čas..

Medicimbal

Tady, z okna je lepší vidět, ukazuje. Tady! Co chvíli se tu zachytili podzimní draci. Vysoká jedle zamotala jejich nitě drápky větví a nepustila je. Dítě se snažilo šplhat po zvrásněném kmeni a natahovalo moldánky. U paty staré jedle zůstávalo několik papírových kapesníků, natolik pomačkaných, jak vysoko se houpal drak.

„Ale mami, to nemusilo být.“

„A jo, furt budeš můj kluk.“

Pokojem zasmrdělo dvacet šest růžových svíček.

„Jiné neměli,“ řekla omluvně mamka a držela v ruce obrovský nůž. Kluk přistoupil k oknu a rukávem je leštil tak dlouho, až bylo na strom dobře vidět. Pak teprve sfoukl svíčky.

Oó, objímám tě rád

Stromy vypouštěly pronikavé silice do ovzduší. Majitel pokácel půl lesa. Kůra ledabyle poházená všude kolem se vtlačovala spolu s hrabankou těžkými koly lesní techniky do zmáčené země. Dvě ženy, dva osudy, každá jiné sehnutí. Obě hleděly zase a znovu k pořezaným větvím a polenům a skládaly je na korbu multikáry. Z dálky od hájovny se k nim blížila silueta štíhlého mladého muže, ověnčená kouřem z cigarety. Jak jinak, co se dá dělat ve volném čase, při zabíjení času? V mrazivém ránu držel orosené pivo v rukavicích s ustřiženými konečky prstů, za chodu pomalu usrkával a pomalu kouřil. Každá ze dvou žen vykouzlila ten nejhezčí úsměv, jaký teď, v tuto chvíli, v sobě našla, a dál se věnovala své práci. Mladík vlezl do multikáry, napodruhé se mu podařilo nastartovat motor, počkal, až mladší z žen vhodí poslední poleno, a s rachtajícím výfukem vyjel z lesa. Ženy vešly do dřevěné chatky a zatopily v kamnech. Pálené šišky provoněly blízké okolí. Starší žena uvařila grog a podala jej té mladší. Sedly si na lavici a mlčky hleděly z okna.

Ticho prolomila jen obvyklá otázka, ke které se vždy uchylovala, pokud trvalo příliš dlouho.

„Tak jak?“

„A nechej to být, to si vyřeším sama, mami.“

Větve se opíraly o střechu chaty a den byl jako právě podávaná studená večeře.

Oó, měl jsem tě rád

ó, prohnilé dřevo těžko shoří, je nasáklé vodou a prolezlé červy z duběnky

I.

Milan konečně vyjel z toho zpropadeného lesa. Stáhnul okénko a vyhodil nedopalek na pole. Multikára poskakovala po rozbité silnici. Jeho myšlení, v poslední době značně vymezeno jen holými přacími větami, vrtalo v mozku jako nebozez, ale táhlo ho to sem znovu a znovu, jinak by byl dávno pryč. Třeba v Irsku jako Pavel, anebo jako Marian sbírat jabka v Itálii, ten už tam jezdí ještěrkou v magazínu, povýšil, a já jak blbec pořád v tomhle mizerným lese bez pořádných sosen, s dvěma maturitami. Dnes jí to řeknu, dnes jí to řeknu, ujišťoval se, zastavil před domem s okrovou fasádou, veliký dům na kraji vesnice. Ulice byla prázdná a proháněl se v ní vítr. Otevřená ulice, neukončená a nelaskaná žádnou kolmou ulicí s domy, s domy plnými světla a lásky. Mohla číst liškám na dobrou noc. Ulice na kraji světa. Z jedné strany zčeřená hladina malého rybníka, na jehož břehu často v neděli sedávalo více rybářů, než bylo ve vodě hladových ryb. Druhá strana zívala přímo k prořídlému lesu a bývalému družstvu, rozkouskovanému na několik dnes tak typických firmiček s novými plastovými okny, vecpanými do brizolitové fasády s koláči vykukujících cihel. Milan zazvonil, zakašlal. Trochu nervózně. Otevřela jen v županu a vtáhla ho sebevědomě dovnitř.

„Nemůžu tu být dlouho,“ smál se a nechal si rozepínat vaťák a stahovat kalhoty. Zadržel její ruku s rudě namalovanými nehty.

„Mám venku auto,“ jemná úzká zápěstí přitlačil k bokům a přirazil ji ke zdi. „Večer.“ Políbil ji. „V lese na mě čeká matka se sestrou.“

„Á, maminčin,“ vyplázla jazyk. „Maminčin.“ Vyplázla ho znovu. To už jazyk chytil do svých zubů. Vyjekla bolestí.

„Co blbneš? Teče mi krev,“ olízla hřbet ruky, zůstával na něm krvavý lišej.

„Večer.“ Zvedl čepici ze země a chtěl ji pohladit po tváři. Uhnula.

„Á, milostpaní je naštvaná. Promiň.“

Chtěla mu říct něco zlého. Polykala krev a procedila skrze zuby: „Mirek je doma z Mnichova. Petra mu dala kopačky. Cpe se teď Neurolem, chlastá a pláče jak malý dítě mamince na kolenou.“

„Petra?“ Nasadil si čepici. „Vždyť si spolu koupili byt a auto na leasing. Tys s ním už mluvila?“

Díval se na ni. Stála před zrcadlem a pozorovala v něm špičku svého kousnutého jazyka. Pak si rozpustila dlouhé světlé vlasy. Posměšně se podívala na Milana.

„Jistě. Vezla jsem ho z nádraží. A teď už jdi, vyklop mi to na zahradu, branka je otevřená. Maminčin.“ Zabouchla dveře a pustila nahlas hifi.

Milan objel barák a otevřenou bránou se dostal na zahradu. Dřevo vysypal na trávník před kotec psa. Pes nezaštěkal, otočil se a vlezl do boudy. Začalo mrholit. Branka se pomalu zavírala. Paní domu stála u okna a držela v ruce dálkové ovládání. Milan vypnul motor a šel zadním vchodem k ní nahoru. Dole si nezapomněl oklepat boty od bláta. Věděl po paměti, kam jít, třetí dveře nahoře v prvním patře vlevo. V hlavě klarinet a všechna předsevzetí fuč.

„Řeknu jí to zítra,“ problesklo mu hlavou, když zavíral dveře pokoje.

, mám tě opravdu rád

II.

Televarieté prosvěcovalo obývák a hnědou obývací stěnu z tmavé překližky. Ve všech hrncích se rázem objevovaly roztodivné odrazy, nejvíce však odrazy famózní róby Bohdalové. A otec klimbal nad chlebíčky, s narozeninovým korzetem z bonboniér, na chlupaté hrudi držel tácek se zákusky a stěžoval si na bolest na hrudi, a nikdo nevěděl, jestli to myslí doopravdy, anebo ho tlačí ty zákusky. Pak vzpomenul něco o ženě s pěti děcky z horního konce, která utekla před exekutory z města, a jaký je to těžký úděl žít na vesnici. Pak naštěstí usnul.

„Kam půjdete teď?“ zeptala se matka tiše, tácek s chipsy posunovala k chrápajícímu otci. Nakopla jej do holeně, ani se nepohnul. Mávla rukou. Pak přiložila obě dlaně na oči. Její stehna se v hnědém ošoupaném křesle rozlila jako tlačenky právě vytáhnuté z vařícího kotle na zabíjačce.

„Půjdem na box,“ řekli oba. Držela je při sobě sourozenecká spřízněnost, tajemství a lítost nad rodiči, co mohli víc, a nechtěli. Nebo nemohli, i když chtěli. Zdi pokoje spolu s opadávající malbou rozpraskávaly vzpomínky na čerstvě nadojené mléko a právě vysoustružený šroub. O ničem jiném se tu tehdy večer nemluvívalo, mlátily se stěny smíchem, když slyšely mléko a šrouby, šrouby a mléko. A sem tam do toho ta omítka opadávala. Ten obývák by už potřeboval vymalovat. Novou moderní barvou, bílou. Žádný váleček.

Nonsens ukončené kapitoly o nepodařeném vztahu se dvěma dospělými dětmi bez vážného vztahu. Vážného vztahu? Dneska? Pche! Co je vážný vztah? Sex s vdanou paní a nemanželské dítě s majitelem bývalého družstva na cestě. Ne, to je zřejmě nevážné laškování, tak to přišlo, tak to prostě je. Tak teď to budeme žít, ať se to někomu líbí, nebo ne.

„Nazdar mami, a nezapomeň vytáhnout klíče ze zámku, jo,“ křičeli už stejně z chodby od botníku, když se matka nadechovala k otázce tak jak.

„Jo. Lenko! Milane! A běžte spát ke stařence,“ odpověděla matka a zesílila zvuk televize, aby tak přehlušila chrápající hlavu rodiny.

„Jó!“

 

Mladí vešli do sálu, dva hoši se mlátili v ringu, box a upocená těla, jásání, lidé cloumali provazy, řvali jak o život, svlečeni do půli těla, holky v krásných růžových a bílých podprsenkách mávaly zbytky šatstva nad hlavami, všichni povzbuzovali své šampiony z vesnice, náušnice v uších, vlasy na ramena a oči nalepené k provazům stařičkého ringu. Sešlo se tu a povzbuzovalo dost lidí z vesnice. Lavice ze starého dubu praskaly v sucích, zlověstně, s varováním možného pádu, ale veselí stoupalo až k začouzenému stropu hospody.

Milan a Lenka se usadili mezi staré známé, pozdravili se úsměvy. Borec v lesklých trenýrkách, místní Ludva Karský s velkým objemem bicepsů a už nezdravým rozumem, si ze soupeře udělal doslova boxovací pytel. Jednak byl nejméně o jednu hlavu vyšší, a také byl mohutněji povzbuzován domácím publikem. Přespolní už několikrát zalapal po dechu a odvrátil jedno počítání do konce. Snažil se, ale síly mu na urostlého Ludvíka nestačily. Jeho trenér mávl rukou se silně chlupatým předloktím a vhodil ručník do ringu. Lidi šíleli a za odměnu pošplíchali vítěze zbytky piva ze svých půllitrů a počítali polykané andělíčky poraženého.

Milan ji uviděl. Přišla pozdě a se svým manželem. Sedli si k baru a pozdravili se s dalším místním podnikatelem. Rozhlížela se kolem a vzala od muže objednaný nápoj. Trochu se napila a šla si sednout ke stolu s cedulkou réservé. Milan šel přímo k ní. Zvedla hlavu a čekala, co příchozí udělá. Sehnul se u jejího stolu: „Něco vám spadlo.” Když se zvedal, ucítil na zádech něčí ruku. Otočil se a díval se přímo do tváře muži, jemuž se přezdívalo Medicimbal.

„Nazdar, chlape!” poplácal Milana po ramenou. Nerad se loučil s jejím pohledem, ale od baru se blížil její muž, tak kývl pozvání na skleničku. Pan podnikatel se vracel ke své ženě, a když procházel kolem Milana, vrazil do něj silně ramenem. Neomluvil se a svůj pohled směřoval k manželce. Napětí mezi oběma muži bylo znatelné. I pro tak nepochopitelného hnidopicha, jakým byl Medicimbal.

„Ty vole, ty s ní chrápeš?” houkl do ucha Milanovi.

„Ale ne.”

„Nekecej, to je jasný.”

„Ne.”

„Ty jsi vůl, dostaneš do držky.”

„Od koho?”

„Od něj,” Medicimbal ukázal bradou ke stolu s cedulkou réservé. „Dostaneš takovou po čuni, že se zasereš od hlavy k patě.“

„Medicimbale, buď zticha.”

„Dobrá, dobrá,” chlácholil hromotluk Milana a požďuchnul bývalého spolužáka k výčepu. Objednal dvě zelené a pokračoval v hovoru.

„Co v lese?“

„Co by bylo v lese? Les je les. Stromy rostou, ptáci zpívají, lidi kradou dřevo. Nic nového,” odvětil Milan a panáka rychle nalil do krku. Bylo mu ze všeho zle, z Medicimbala, z vydýchaného vzduchu v sále, z ní, ze sebe. Řekne jí, že je konec, a pojede do Itálie sbírat jabka. Vydělat pořádné peníze. Koupit si konečně slušné auto. Možná i jednopokojový byt. Stačilo by to. Na obyčejné slušné žití by to stačilo. Možná.

„Dej mi ještě jednu,” zavolal na hospodského.

„Tobě je ta dvojitá maturita nakonec stejně k hovnu,” řekl moudře Medicimbal a uštědřil Milanovi herdu do zad. „A zadem musíš chodit, zadní bránou, cheche, jako zloděj,” zašklebil se tlusťoch. Milan jej uchopil pevně za zápěstí.

„Ještě jednou mě bouchneš a rozbiju ti hubu.”

„Jo, to je vždycky nakonec nejlepší, rozbít někomu hubu, jaképak diskuse,” zavolal Medicimbal silným hlasem na Cyrila Čiperu, místního blázna a voziče propanbutanových bomb. Motal se mezi lidmi u vchodu. Když chtěl někdo vyměnit prázdnou za plnou, odchytil Cyrila, většinou v hospodě, dal mu stovku a zbytek si nech. Chudák Cyrda doplatil deset korun a poslušně zazvonil u objednavatele s plnou. Každou středu.

„Na, dej si do čumáku, beztak jsi nic od rána nejedl,” meditoval Medicimbal nad svou rozpitou zelenou. Cyril se po ní vrhl jak pes po uzeném.

„Nejedl,” hlesl. Když si ji přikládal k rozbitým ústům, Milan mu ji vyrazil z rukou. Překvapený Čipera zíral nejprve na Medicimbala a potom na louži pod sebou. Někdo mu houkl přes rameno:

„Taky ses mohl vyčurat venku! Čuně!”

„Na, tady máš!” podával Milan zoufalému Cyrilovi svoji. Vyměnil prázdnou za plnou, jako Cyril celý život vyměňuje lidem bomby na plyn. Každou středu před obecním úřadem.

„To tě bude mrzet, kámo,” zašklebil se Medicimbal a zmizel v davu u ringu.

Milan mávl rukou a objednal Cyrdovi ještě jednu. Pak odešel taky, aniž by se ohlédl, kde je ona.

pokaždé mi zůstane v dlaních kousek tvého laku z nehtů a v žaludku pocit rozevírání velkého nože

 

Lenka splynula s davem a kouřem před restaurací. Vevnitř už bylo nedýchatelno a on na ni mrkal, ať jde prostě ven. Jako na nějakou takovou. Vesnická společenská událost, utkání v boxu, je příležitostí k vyřizování starých křivd a vyrovnávání účtů. Lenka poodešla se známou, co hulí jako komín cementárny okresního města, až dozadu ke kuželkárně. Stoupla si na špičky, aby přehlédla vyšší hlavy a aby jej nezmeškala. Nezmeškat domlouvání alimentů. Vyšel ven až po chvíli. Rozhlížel se. Zpocené dlaně utíral o drahé černé kalhoty. Mávla na něj a požádala známou o chvilku soukromí.

„Á,” kývla známá a pozdravila, „dobrý večer, pane inženýre.” Přidala se k ostatním.

„Dobrý,” odpověděl.

„Tak jak?”

„Vyřeším si to sama, neměj péči.”

„To říkáš teď... a potom...”

„Nebude žádné potom.”

„Vždycky je nějaké potom. Nabízím ti zatím tři měsíčně, bude to stačit? A nechci být uvedený v rodném listě, jak jsem řekl. Koupím, co bude potřeba. Tak jak?”

„Jo.”

„Bezva. Pak se teda ozvi, až... Stejně si myslím, žes to měla dát pryč, byl by klid.”

Odešel. Lenka zůstala sama pod stříškou kuželkárny a dívala se na rozestavěné volejbalové hřiště. Nic se tu nedodělá do konce. Všechno se lepí jako k loňskému vlaštovčímu hnízdu.

„Kurva,” řekla jen, když zakopla o kámen v cestě.


byl to omyl, to dítě, řekl jen, když se otočil

III.

Kukačky vzbudily oba v jedenáct hodin. Stařenka jim schválně típla tipec, aby nekrákoraly dřív.

„Pak jste strašně protivní a uděláte za celý den prd,” řekla a odsunula židli od stolu. „Na,” přistrčila Milanovi zavařené okurky.

„Ježiš, mně je špatně.”

„Bodejť. A ty si vlastně vem taky,” podala okurky Lence. Jednu si vzala.

„Máte to strašně kyselé, stařenko,” obličej zkroutila do neuvěřitelné grimasy. Stařenka se usmála a na stůl podala dva hrnky s kafem.

„Je lepší, když jdete spat ke mně, tata by řádil, to je taky blázen.” Ukrojila suchý chleba.

„A namazat nic?” zeptal se Milan.

„Kdepak, to by skončilo na hnoji, to znám,” řekla stařenka. „Zavezeš mě zitra na poštu? Je to daleko, už tam nedojdu pěšky.“

„Jo, to už budu redy.”

„To je hlavní, jinak bych s tebu nejela. Vedle stará Macháčková, říkáme jí Alibaba, protože dělá jejich mladému alibi. Víte, co s ní ten zmetek dělá? Když mu dojde pivo, narve ji do auta a valí s ní do marketu do města, kde ho mají levnější, že kdyby ho náhodou chytli policajti, tak ho pustí, protože řekne, že veze babičku rychle do špitálu. Tak to má vymyšlené, to alibi. To je, co?” stařenka si posunula šátek a přiložila do kamen.

„To je,” kývli oba vnuci.

„No, víte, nechcu být zvědavá a neměla bych se ptat, na to máte svoju mamu, ale... tak jak?” zeptala se babička.

Oba se zamysleli a položili vedle sebe dva nenamazané chleby.

u stařenky byla vždycky lepší lukšová polévka

IV.

Věděl, že odjel. Odjížděl na pár dnů kvůli různým zakázkám. Jí to vyhovovalo. Tankoval naftu do multikáry. Vedle zastavilo nové auto. Ze dveří vyhlédl Mirek. A vedle něj se držela volantu Petra.

„Tak jak?” smál se na plnou pusu Mirek. Oblečený ve značkové kožené bundě, hmm, polepšil si. Milan se zkoušel schovat ve vaťáku. Jo, polepšil si, Mireček.

„Vy jste se nerozešli?“

„Ale tak, víš, máme auto na leasing a platíme byt, vracíme se do Německa. Oba,” odpověděl Mirek a bral hubici od naturalu.

„A ty? Měl by ses taky na to tady vysrat a jet ven. Co tady?” popichoval Mirek.

„Uvažuju o tom.”

„Tak uvažuj, měj se. Ahoj. Pozdravuj Miriam,” potutelně se usmál Mirek a utíkal zaplatit. Ventil cvakl plnou nádrž. Milan vytáhl peněženku a až u pokladny s protivnou čerpadlářkou zjistil, že nemá dost peněz.

„To je u vás furt! Doneste to zítra!” a znovu ponořila oči do Blesku.

Zapípala mu sms. „Je v háji, přijď dřív. M.”

Nemá cenu si něco nalhávat. Vím, že je to k ničemu. Vlastně je to k něčemu. Já tě mám opravdu rád. Ale na tohle všechno ti já asi nevydělám. Prostě, měli bychom to nějakým rozumným způsobem... Milan si chystal v hlavě hloupou řeč, ke které se stejně nedostane. Tak Mirek je zpátky u Petry a zase jsou v Německu. Způsobně si oklepával dole potmě boty. Náhle pocítil na krku silnou bolest. Nemohl se otočit...

„Říkal jsem ti,” Medicimbal stál za ním a sevřel ho do kravaty. „Říkal jsem ti, že dostaneš do držky, že se posereš od hlavy až k patě. Jaképak diskuse.”

Milan si pomyslel, že ta rána tenkrát tím velkým balónem v hodině tělesné výchovy mohla být silnější.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

01.06.2018 13:10:23dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Na můj vkus je to takové "roztroušené", od začátku se mi to špatně čte,  ale to je možná způsobeno taky tím, že kolem sebe nemám klid. Myslím,  že číst text tohohle typu vyžaduje víc soustředění, aby si to čtenář užil.  A od první stránky tuším, kdo je autorem, což by mohlo být určité měříko  při posuzováňí, zda je ten text dobrý. Je. Jen možná pro jinak naladěné  (soustředěné) čtenáře. Přeju, ať se jich tu hodně sejde.  

30.05.2018 17:02:57dát kritice tipVigan

Děkuju, revírníku. Moc mě to těší..:-)

30.05.2018 15:24:51dát kritice tiprevírník

Vigan, já si k tobě chodím číst, abych si vychutnal radost z kvalitního textu o životě a ještěs mě nikdy nezklamala. Ani teď.

30.05.2018 12:55:20dát kritice tipVigan

Ahoj reko. Moc děkuju, že sis našel čas a přečetl povídku a napsal komentář..Povídka je staršího data (asi rok 2011), bohužel jsem teď  v nějakém útlumu a ne a ne mi to naskočit zpátky ke psaní. Spíše ke spaní...-)

Ano, rozumím, co tím chceš říct, je to teď moderní, psát o "konci světa kde jsou všichni bezútěšně naštvaní.." Já nevím, více píšu o tomhle, ale chápu, že se to může zdát provařené. Však s tím nikde nelezu, jenom sem..:-)

Děkuju moc za podnětnné kritické poznámky..ty explicitní skákací mimo pasáže to je moje taková "úchylka"..ony by měly souviset s osou příběhu, ale asi ty můstky leckde asi dovysvětlovaně chybí..v současných povídkách už si na to dávám pozor..a nejsou tam.

Ad benzín..asi mi to neuvěříš, ale tady je taková malá benzínka, a v ní byla jedna pani, co takhle vypomohla (znala ty lidi)...i já jsem jednou natankovala bez peněz (zapomněla jsem všechno doma), ale za chvilku jsem jí peníze dovezla..no oni ji už vyhodili..:-)

V jaké době to je? Dvattisíce něco málo po..

Ještě jednou moc díky..

Goro, Evž..děkuju také..

30.05.2018 11:49:15dát kritice tipreka
redaktor prózy

jo, dobrý.

Ten styl je promyšlený. Líbí se mi některé obraty, líbí se mi, jak volíš slova, je vidět, že nad každým výrazem přemýšlíš.

Občas mi přijde, že některé vedlejší popisy zbytečně matou (i když jsou dobré), textu by podle mě prospělo je pročistit. Jsou to takové ty přílepky jako "Lenka poodešla se známou, co hulí jako komín cementárny okresního města, až dozadu ke kuželkárně." - proč zmiňovat to o kouření? Chápu, že to sedne k té bezútěšnosti, ale je to pro pokračování zbytečné, navíc do věty, kde se něco děje, vrazíš něco generického, rozbíjí to kohezi textu.

Není mi moc jasný ten začátek (před I.). Obzvlášť úplně první odstavec mi přijde nevím, navíc, kromě toho mi u něho nějak nesedne perspektiva: začínáme v pokoji, přesuneme se ven, pak zase dialogy atd. zase skočíme do pokoje. Je to divně rozhozené.

Ukončené mi to přijde trochu nijak, ale to k tomuhle žánru evidentně patří, nijak neskončit. Pár věcí, co dokreslují atmosféru, mi přijdou těžko k uvěření (benzín na dluh, opravdu? A kdy se to má odehrávat?)

A úplně poslední poznámka, přijde mi, že tenhle žánr (všichni jsou v hajzlu a bydlí v nějaké díře, nejspíš v severních Čechách), je už dneska strašně vytěžený, hodně se opakuje a z toho, jak je pojímaný, původní touhu po realismu nakonec převálcovala nasbíraná klišé (ve filmu z něho profitoval Sláma, byly tu Poupata, Pustina, Díra u Hanušovic atd.; v literatuře si na něm vybudovali kariéru Soukupová, Hakl, Balabán, Petr apod.) Je hodně těžké přijít v něm s něčím novým.

29.05.2018 23:01:52dát kritice tipEvženie Brambůrková

Takový je ten obyčejný život. /T

29.05.2018 17:45:38dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Smutný příběh, tou každodenní opravdovostí...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.