Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Můj první fárací den

04. 06. 2018
8
22
1175
Autor
Kolobajda

Při sledování filmu Dukla 61 jsem si oživil vzpomínky na hornické prostředí. Já jsem na Důl Darkov nastoupil o 21 let později než filmový Petr Šlachta, a za tu dobu, co se týče bezpečnosti, se toho hodně změnilo, ovšem filmu nemohu nic vytknout, byl zpracován naprosto věrně. Doufám, že jste se dívali, a pokud o něčem pochybujete - opravdu tak to bylo. Pamatuji si to.

Můj první fárací den

Rok 1982 - „havirňa v Karvine“. Byl jsem srozuměn s tím, že budu fárat. Vlastně jsem se na to docela i těšil. Pokud někdo předtím nikdy nepracoval v dole, musel absolvovat „Důlní bezpečnostní minimum“-  tři týdny teorie a týden praxe v dole. V učebně nás bylo asi dvacet, všichni budoucí havíři, jediný já technik. Někteří měli poněkud pomalejší hlavu, takže základní principy dobývání (karvinsky fědruňk) jsem si vyslechl určitě nejmíň třikrát. A spoustu věcí jsem absolutně neznal, proto jsem je se zájmem vstřebával. Lektorem byl starší vysloužilý havíř, a ten kromě teorie nám vtloukal do hlavy opravdu praktické rady, jak přežít v dole pokud možno bez újmy na zdraví.

Ten dobrý člověk lektor nás mimo jiné nabádal, abychom se při chůzi v dole naučili podvědomě dívat se pod nohy a zároveň nad hlavu (vlastně nad helmu), taktéž do stran, protože důlní překop nebo štola není chodník v parku. Při odchodu z pracoviště zásadně se vyhnout nešvaru: naskočit a svézt se na pásovém dopravníku, neboť z jednoho dopravníku na další jsou tzv. přesypy. Rozdíl ve výšce je asi jeden metr a občas na konci pásu je umístěna „stírací klapa“. Riskující frajeři na přesypu ten metr z pásu na pás seskočí, ovšem když se blíži ke klapě, musí seskočit na zem (hornicky: na počvu), tu klapu obejdou a znovu naskočí. „Takže to, synci, to vás nesmi nikdy nic takeho ani napadnuť, bo urazu už bylo… a i smrtelnych!!!“ Tak to nám zopakoval taky nejmíň třikrát.

Na každém dole je jedna jáma hlavní (tou se fárá a těží) a jedna nebo více výdušných, kvůli proudění vzduchu. VZDUCH - to je pro havíře to nejdůležitější. Na ohlubni těžní jámy jsou umístěny ventilátory, které se nesmí nikdy zastavit.

A další z dobrých rad lektora: co dělat, kdyby se náhodou stalo, že zůstanete někde v dole sami a ztratíte orientaci. Jdete a najednou se důlní chodba rozdvojuje - co teď? Nehledejte v tom žádnou vědu. Stačí selský rozum. K jámě, kterou vyfáráte, musíte jít zásadně stále proti větru. Ne vždycky to musí být zrovna vichr. Ale když nasliníte prst a zvednete nad hlavu, bezpečně poznáte, z které strany fouká. To jsem ještě netušil, jak brzy budu mít příležitost si to ověřit v praxi.

Ty tři týdny teorie byly zakončeny zkušebním testem (uspěli všichni), pak následoval týden praxe. Všichni byli přiděleni někde do provozu, já byl přidělen k elektrikářům. Důlní elektrikáři - to je mezi havíři elita. Můj šéf měl požadavek, ať poznám vše, takže napřed začnu u silnoproudařů, pak půjdu ke slaboproudu. No tak dobře. Jako doprovod jsem vyfasoval parťáka, kterého jsem se musel držet a pracovat podle jeho pokynů.

Shodou okolností na můj první fárací den měli hoši připraven k natažení kabel do předsunuté trafostanice k novému porubu. Vše je masivní, tedy i přívodní kabel. Jak se říká: kabel jak noha. Bylo nás asi patnáct. Po sfárání a po ranní vykecávací půlhodince a rozboru toho, co se komu přihodilo přes víkend, následovala další půlhodinka úvah o tom, jak by asi bylo nejlepší ten kabel k trafačce dopravit. Tak mě napadlo: copak to ještě nikdy nedělali?! Varianty byly dvě, ale po dalších asi dvou hodinách se obě ukázaly být k ničemu. Následovala svačina. Po svačině je konečně rozhodnuto: Kabel rozmotat a zatahovat ručně. Měřil snad osmdesát metrů, váhu si netroufám odhadnout. Ale jen rozmotání a narovnání byla fuška. Rozestupy asi co pět metrů jeden chlap - a jedem! Nevím, jestli to byl jejich záměr nebo náhoda, ale já jsem měl mezi chlapem přede mnou a i za mnou ten rozestup určitě větší.

Zkraje to šlo. Pomalu, ale šlo. Čím dál jsme postupovali překopem, tím více jsme se bořili do bláta a sil ubývalo. Nevím, jak jiným, ale mi určitě. Pak už jsem dospěl do stádia, kdy jsem ten kabel netáhl já, ale on mě, a srážel mě k zemi. Jinými slovy - koleny do bláta na počvě. Snad nějakým zásahem prozřetelnosti se poblíž objevil můj spolusedící ze Zaškolovacího, praštil s lopatou a ozvalo se: „Počkej Pavle, já ti pomůžu!“ Zásah v pravou chvíli. Už jsem měl před očima jenom fialové kruhy. Po čase někdo zavelel: „Deset minut přestávka!“ Prásk! A kabel zmizel v blátě. To už jsme šlapali „po svažné“ nahoru a v tom blátě tekl potůček černé mazlavé tekutiny.

Přestávka mi moc nepomohla. Už nebylo z čeho brát. Můj pomocník se musel vrátit. Po mé zoufalé prosbě se mí spolutahající (s ironickým úšklebkem) posunuli solidárně asi o metr ke mně. Pak opět někdo zařval: „A jedem!“ Postupovali jsme rychlostí asi dva metry za minutu. Klouzalo to stále víc. Úplně jsem ztratil pojem o čase. Takové nekonečné nekonečno. Ale pak přece jen jsem se dočkal spásného povelu: „Padla!!!“ Načež následoval již známý prásk (!) a kabel skončil v blátě. Pocit spásy však netrval dlouho. Vlastně netrval vůbec. Zmohl jsem se jen na nádech a výdech a pak to přišlo. Všichni mí „kolegové“ bez váhání naskákali na pás, včetně mně určeného parťáka… 

 „Tak naskoč, vole!“ Dobrá rada nad zlato. Nenaskočil jsem - neměl jsem odvahu. Varování instruktora bylo ještě příliš živé. Načež jsem tam zůstal opravdu sám a sledoval, jak se mi parťáci na tom pásu vzdalují a mizí ve tmě…

Poprvé v dole, zdevastovaný, ponechán svému osudu a možnostem. Elita se na mě vybodla. Srdce mám až v krku. Marné - musím jít zpátky sám. Napřed podle kabelu a pásové dopravy, to by šlo. Pak ale kabel skončil a následně dopravníky uhýbaly někde vlevo, jen důlní chodba pokračovala někam - snad k jámě… a kolem najednou takové nezvyklé ticho… Ale pořád jsem pociťoval mírný závan vzduchu do upocené tváře. Po chvíli jsem dorazil na rozcestí (v dole se říká kříž). To bylo sice osvětlené, ale tady se ty větry nějak tříštily. Tak kam? Vůbec jsem si nebyl jistý, zda jdu k jámě tou nejkratší cestou. Ale asi ne. Hlavně proti větru! Naslinil jsem a zvedl prst. Moc to nepomohlo. Zkouším to vpravo, ale asi po padesáti metrech se vracím na ten kříž a pokračuji prostě rovně. I když pojem „rovně“ je v dole hodně relativní. Po nějakých asi deseti minutách zjišťuji, že ten větřík nějak sílí, a kousek za zatáčkou se mi zjevuje hlavní překop. Široký, osvětlený a protahuje to v něm jako v dobře vymeteném komíně. Zvítězil jsem! Cítím se jako bych pokořil Matterhorn…  Napětí polevuje, i ta únava a přidávám do kroku (a to sem furt spoceny jak dveře od chliva). K nástupišti do klece v jámě jsem doklopýtal něco po půl druhé, tedy dost pozdě. Čekali tam ještě asi čtyři havíři.

Narážeč má dotaz: „Kajs byl?“    ...   Pokrčil jsem rameny: „Či ja vim?“     …   Uchechtnul se: „Ty si tu asi novy, co?“

Konečně jsem vyfáral, shodil propocené hadry a pak jsem dobrých deset minut stál pod sprchou. Vodu jsem si postupně ureguloval až na téměř studenou. Prostě jsem se chladil. Když jsem se pak osušil a oblékl, po chvíli jsem se začal potit znovu. Vyčerpání a stres vykonaly svoje. Spěchal jsem do kanceláře, šéfovi Péťovi sdělit, jak jsem si užil první šichty.

Šéf na mě kouká a ptá se: „Co se ti děje? Jseš červenej jak rak!“

 Sypu ze sebe dnešní zážitky jak dýchavičný kůň. Monolog zakončuji slovy: „Už nikdy!“    Péťa se tomu srdečně směje, ale přesto říká: „Tak to jsem nevěděl, to jsem nechtěl. Promiň.“

Na druhý den jsem už nastoupil ke slaboproudařům.

 


22 názorů

vesuvanka
30. 01. 2021
Dát tip

Pěkně a poutavě napsané, ale zažít bych to nechtěla, děsil by mě uzavřený prostor (nekonečné nekonečno), TIP


K3
09. 07. 2018
Dát tip

Zrovna čtu Germinal. Ti chlapci to měli asi ještě těžší. Umím si to představit, a přiznávám, měl bych taky strach. Zvlášť z toho uzavřeného prostoru. Jak nevidím začátek nebo konec, je to špatné. Z toho důvodu všechny ty, kteří to dokáží, obdivuju.

Jako vprávění dobré, možná spíš osobní, dobrá vzpomínka.


Gora
25. 06. 2018
Dát tip

avi PM


Gora
25. 06. 2018
Dát tip

Díky, Kolobajdo:-))


Kolobajda
25. 06. 2018
Dát tip

Jen ji tam dej, uvidíme...


Gora
24. 06. 2018
Dát tip

Pavle, mohu nominovat tvoji povídku do soutěže PM?


Fruhling
07. 06. 2018
Dát tip
Smysleniny ne, staci myslenka. Bez ni postradam hlubsi duvod existence podobneho textu. Dokazes mi zcela nezaujate rict, o co ti pri psani slo a co si mam z textu jako ctenar odnest?

Kolobajda
07. 06. 2018
Dát tip

A co jiného bys čekal v knize povídek, která obsahuje jenom "takové historky ze života"?  Myslím, že je to věcí osobního vkusu a též pohledu na to, co taková excelent povídka "musí" obsahovat. Neuvěřitelné smyšleniny? SCi-FI? To moje je prostě vyprávění a literatura faktu. Ale mám mezeru - musím si něco přečíst od tebe!


Fruhling
07. 06. 2018
Dát tip
Hele, mne se libi, jak je to napsane, ale priznejme si, v konecnem dusledku je to jen takova historka ze zivota.

Musaši
07. 06. 2018
Dát tip

V dole jsem nikdy nebyl,jen v různých jeskyních,ale z tvého vyprávění si to prostředí dokážu velice dobře představit. - Doly ovšem znám velmi dobře z druhé ruky. Dva synci ze sousedního stavení totiž jako horníci dlouhá léta pracovali. Když odjížděli do Ostravy,mluvili ještě místním dialektem ,ale brzy se z nich stali ostravaci s kratkym zobakem a řadu hornických výrazů,které používáš,od nich znám už spoutu let.

Díky za povídku,která mi tak trochu připomněla dávná léta. Tip.


Kolobajda
06. 06. 2018
Dát tip

Zdeňku - pokračování to má, dokonce je toho celá kniha... Ale pokud máš zájem, je tady povídka, která té mé fáračce bezprostředně předchází. Má název: "Setkání s klaunem" a zveřejnil jsem ji zde 22.1.2016... tak hledej  : -))


zd.hledač
06. 06. 2018
Dát tip

klidně bych četl dál, pokračování... 


Jeff Logos
06. 06. 2018
Dát tip

Úžasné, spoustu zajímavých informací, čtivé, zábavné. Děkuji.


Lakrov
06. 06. 2018
Dát tip

> ...Haló Doly - možná že si vzpomeneš...

Jasně, že si to pamatuju. Jen ta posloupnost povídek už mi vypadla z hlavy :-)


Kolobajda
06. 06. 2018
Dát tip

Ahoj Jardo, díky! Konec možná vyznívá nevýrazně, ale pro mně byl zásadní. Jistě, je to pouze jedna pasáž z delší povídky (Haló Doly - možná že si vzpomeneš...), dále pokračuje "Důlní dispečink", ale ten zde určitě zveřejňovat nebudu.  : -))


Lakrov
06. 06. 2018
Dát tip

 Celkem dobré vyprávění, vzpomínkové, ale zároveň  taky "objasňující" pro neznalé onoho prostředí a doby.  Místy možná nadbytech sloves v trpném rodu (...Všichni byli přiděleni ...já byl přidělen ...měli hoši připraven ...), ale je to snesitelné (a možná výstižné).  Konec je nevýrazný, ale předpokládám, že je to součást něčeho delšího,  jedna z několika příhod.  Tip.  


Kočkodan
05. 06. 2018
Dát tip
Možná bys měl vítr z nadřízeného. Nebo by větry dělali nevychovaní kolegové. :-)

Kolobajda
05. 06. 2018
Dát tip

Ahoj Lubo, ale kdybych pracoval u tkalcovského stavu, tak jak bych poznal odkud vane vítr?   o))


Kočkodan
05. 06. 2018
Dát tip
Kdybys místo v hornictví pracoval v textilním prumyslu u tkacích stroju, mozná bychom ted cetli povídku Muj první párací den... (vymydlený smajlík bez sebemensích stop mouru)

Kolobajda
04. 06. 2018
Dát tip

Děvčata, děkuji. Opraveno. A když jsem to psal, tak "sem se zase u teho zapotil jak kuň".    : -))


Napsal jsi to, Pavlíku, moc pěkně.  Já bych tam být nechtěla. :-) /T


Gora
04. 06. 2018
Dát tip

Sáhnul sis na dno...a napsal dobrou povídku:-) - k něčemu to přeci bylo.Táhla jsem kabel jak nohu v duchu s tebou:-)

Od této věty bych ještě sjednotila časy - přítomný vyměnila za minulý...

Šéf na mě kouká....

tady překlípek  - ale tady sety větry nějak tříštily./se ty/

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru