Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Souzvuk

04. 07. 2018
15
28
2461
Autor
revírník

 

 

Souzvuk

 

Možná jste to také zažili. Ten nepokoj. Tu nejistotu. Úzkost.

Vím, s vámi to bylo jiné. Každý život je jiný.

A přece jsou si lidské životy něčím podobné.

Nejspíš to s nimi bude jako s těmito králíčky zlatohlávky, kteří se tu přede mnou na smrkové větvi natřásají jako opravdoví ptáci. A nemůžeme popřít, že opravdoví ptáci to jsou. Jenže strašně malincí. Žasnu, jak se pod jejich drobounkými dotyky můžou smrkové snítky vůbec pohnout. Ve své horlivé neposednosti – kterou bychom měli nazvat životní nutností – za směšného víření křídel neustále přeletují, aby tu nebo onu jehlici ze všech stran důkladně prozkoumali. Z každé něco sezobnou a už zase mají naspěch.

Kolik asi takový nadýchnutý obratloveček váží? Tři? Čtyři? Nebo pět gramů? A přece má všechno, co musí mít pták. Vidím, jak se tomu usmíváte. Ale nesmějte se, ten ptáček má přece uvnitř malé, pulzující srdíčko, strašně podobné našemu. A od toho srdce vedou cévy do všech tkání, jež dohromady skládají živého ptáčka. Právě tak, jako je tomu u tisíckrát těžšího tetřeva.

Jeden z ptačích broučků slétl k zrcadélku v koleji cesty. Hned se k němu spouštějí ostatní. Samozřejmě, že něco tak obrovského, jako jsem já, nemohou ani jako celek vnímat, proto jim nepřekážím. Mají tak vyhraněný vlastní svět, že si v jejich společnosti připadám zbytečný. Jako bych přestal existovat.

Každý ten zlatem korunovaný trpaslík, jakmile zobáčkem zalovil na lesklé hladině jezera, jež se pod tím dotekem lehounce zčeřila, vyletí znovu přímo do zeleného chvojí. Ani jeden se nezmýlí a neusedne mi na kabát, třebaže je také zelený.

Moji zlatohlávci – a také vaši zlatohlávci, co vám někdy sotva znatelně zvíří vzduch před obličejem a s tenoučkým cinkáním v zobáčcích posedají do smrčí opodál – ti všichni žijí společný život svého ptačího druhu. Tak jako my prožíváme život lidský. Musí tomu tak být, když se rodíme lidským matkám a tihle broučci matkám zlatohlávků.

Přesto má každý živý tvor v ohraničených březích nesmírného života jednoho živočišného druhu ještě svůj vlastní malý, soukromý život. Kolik kapek v řece, tolik samostatných životů, při vší podobnosti kapek, z nichž se řeka rodí.

Tady máme před sebou hejno ptáčků nebo – připustíte-li – zástup lidí. To je kus řeky, který z našeho místa můžeme naráz přehlédnout. Jakmile však pozornost soustředíme na jednoho tvora, nevidíme již řeku, ba ani ne loužičku, nýbrž jednu jedinou kapku. A každá kapka je individualitou, má svůj vnitřní svět, třebaže jí nezbývá, než tou či onou cestou směřovat mezi vlastními břehy do neznámé budoucnosti.

Teď je to pro nás jedna kapka-zlatohlávek, která kromě společného osudu celé řeky zlatohlávků – co kdy byli a co kdy budou – má ještě svůj vlastní osud. Může se tu mihnout krahujec? Není to vyloučeno. Uchvátí ptačího broučka a uzavře jeho život. Zatím jenom jeho. Na ty druhé čeká třeba štěstí. Nebo hlad a mráz. A radovat se nebo hynout bude jeden zlatohlávek-kapka. Když se bude radovat, málokterá kapka se bude radovat s ním. Bude také trpět svým vlastním hladem. Nebo zimou, která rve život z jeho vlastního roztřeseného těla.

Prožívám nepokoj, který se podobá úzkosti a zarudle bolí. Je pouze můj. V něčem se podobám jednomu z těchto zlatohlavých kolibříků, jenom nevím kterému. A zároveň se čímsi vyhraněným odlišuji od každého z vás, moji neznámí, známí, přátelé a blízcí, i když mi vaše podoba zůstává a kolibřík, kdyby měl zájem nahlížet lidem do tváří, žádný rozdíl by mezi námi nepostřehl.

Obláček zlatohlávků znenadání odvál vonící dech smrkového přítmí.

Zůstal jsem sám. Řeřavějící nepokoj se propaloval do kořenů. Mlčení hrozilo zalknutím. Dusivé ticho. Tma. Tam kdesi nad lesem zářilo slunce. Daleké, neskutečné.

Jako ve snách jsem přistoupil ke starému hřivnatému smrku. Úplně zblízka jsem očima utkvěl na známých stříbřitých šupinách a stoupal po nich výš a stále výš, až se šupiny slily v jeden široký válcovitý kmen, jehož dvě rovnoběžky se ztrácely v zelené hřívě.

Položil jsem tvář na drsný kmen. Tak jsem se v dětství nejednou při pádu opřel o staršího bratra.

Z kůry to teple vonělo, až jsem se zalykal.

A tu jsem znovu, jako tenkrát na úsvitu v náruči silného bratra, zapomněl na všechno.

Zapomněl jsem na všechno, kromě toho drsného, nesmírně zřetelného dotyku.

Dvě řeky se slily. Smrk a já jsme soutok.

Ne, nejsou to dvě řeky. Člověk a les – to je řeka jediná, od věků jediná. Valí své kapky touto zemí a není a nebude jí konec. My dva jsme jen každý z jedné strany obeplouvali jakýsi mrtvý ostrov a teď se radujeme ze shledání.

Cítím tu radost lesa v sotva znatelném pohybu stromu. Snad kolébá jeho korunou vánek, že se až ke mně zachvívá. Nebo se něco samo od sebe napíná tam pod kůrou uvnitř živého těla?

Cítím jenom pohyb živé hmoty a je mi teď jedno, odkud se vzal. Vnímám ho jako potlačovaný nával radosti. Netoužím po vysvětlení, dokud se té radosti nenasytím. Je sice tajemná, ale je úžasná.

Po čase její tajemství odhalím. Ta radost přece vznikla ve mně a ze stromu se ke mně jenom vrací. Obohacená. Silná a nezadržitelná jako oheň, jemuž se dostalo potravy.

 


28 názorů

revírník
17. 01. 2022
Dát tip

Tady, v severním podhůří Jeseníků, padal první letošní sníh až před chvílí, a už taje.

S tou duší, kdo ví jak to je.


Marcela.K.
17. 01. 2022
Dát tip

Já to někde četla, že dělali takové pokusy a zjistili, že tělo po smrti je o 21 g lehčí.

Žiju v podhůří Krkonoš, tady sníh je, ale dnes zrovna taje a prší ...


revírník
11. 01. 2022
Dát tip

Kolik váží lidská duše jsem se dosud nezajímal, ale když to říkáš. . . Tomu sněhu se divím, tady není vůbec žádný.


Marcela.K.
11. 01. 2022
Dát tip

Tak zase jsi mě potěšil...byla jsem se s tebou projít, za okny sníh a v duši smrková vůně... prý duše člověka váží 21= čtyři králíčci? To je k neuvěření, viď.  


revírník
02. 01. 2019
Dát tip

Není snadné zanechat stopu, a tys ji přece zanechala, proto ti velice děkuji, silenko milá.


Silene
02. 01. 2019
Dát tip

Není snadné coby sériový čtenář zanechat za každou cenu originální stopu, přesto však ony tak podobné pocity jsou v každém z  nás jedinečné a právě tvé povídání je vyvolalo.

S divokým poletem sněhových vloček za okny vstřebávám příběh letního setkání a přemítám, jestli všechno to námi nesklizené, co venku zůstalo, je či není uspokojivou nabídkou.

Kočky ovšem... s námi rovněž žijí. Snad se sem nějak vejdeme.

Tak prý pět gramů váží, praví internet - a znám teď ptačí králíčky alespoň ze slov a obrázků. Děkuji.


Gora
31. 07. 2018
Dát tip

avi


revírník
31. 07. 2018
Dát tip

fialko, děkuji za milá slova.

Ireno, jestli ti to přijde příhodné, tož, jak myslíš, těší mě.


Gora
31. 07. 2018
Dát tip

 Mohu nominovat do PM?


fialka...
29. 07. 2018
Dát tip

Souzvuk, soutok...  nádherný závěr, úžasný vztah k přírodě,


revírník
13. 07. 2018
Dát tip

Tady se jednalo o králíčka zlatohlavého Regulus regulus. Oni jsou skoro k nerozeznání, ale tenkrát byl listopad, tak stěhovaví ohniví už byli v Africe. Kočkám domluv víc, ono je všech ptáků už málo.

Jo, a za tip děkuju.


Lakrov
13. 07. 2018
Dát tip

Je trochu jiná tahle miniatura, oproti tvým ostatním (předchozím).  Jiná v tom smyslu, že se víc zabývá "jednotlivci" než celým "ekosystémem",  jak tomu bylo v těch předchozích. V textu je užito dost zdrobnělin  (tak na hranici mého vkusu), ale na druhou stranu, jak jinak než ptáček  lze mluvit o Králíčkovi ohnivém  (předpokládám, že se jedná o Regulus ignicapilla).  Skoro se začínám stydět, že chovám kočky, jimž občas (marně) vysvětluji,  že mají lovit jen běžné (hojné) druhy ptáků :-)  Tip.  


revírník
12. 07. 2018
Dát tip

To já děkuji tobě, bixley, že i ty vidíš, o čem to je.


bixley
12. 07. 2018
Dát tip

Krásně vyjádřený návrat k matce přírodě. Na tuto křehkou krásu je třeba upozorňovat od rána do večera a od večera do rána. Na každého ptáčka, na každou kapku vody, která dává život. Děkuji.


revírník
11. 07. 2018
Dát tip

Děkuji ti, Karle, za komentář i za upozornění. Opraveno.


K3
11. 07. 2018
Dát tip

Krásný poetický pohled, tebou napsaný, Jardo, vždy potěší. Zvlášť teď po ránu. Život je všude kam se podíváš, stačí se na chvilku zastavit, zadívat a vnímat. I mě to poznání vždy znovu a znovu ohromuje.

Malý překlep: ...ze všech stan... /stran/:).


revírník
06. 07. 2018
Dát tip

To je pro mě zajímavé poznání, že to tak cítíš, příjemné, tak děkuji i já tobě.


Dodola
06. 07. 2018
Dát tip

Radost lesa, ptáků, brouků... velkých, malých i titěrných tvorů, a každý má svůj soukromý život - tohle přiblížení až na dotek, až na kůži je tak překvapivý zážitek... díky za něj!


revírník
04. 07. 2018
Dát tip

Je mi ctí, Jitko.


atkij
04. 07. 2018
Dát tip
Krásné, od dvou řek pro mě nej...obdiv.

revírník
04. 07. 2018
Dát tip

Aleši, že to má vyjít až dnes je zásluhou mého zmatečného vkládání, to je celé. Děkuji ti za vyjádření pochvaly.

Karle, pochopils a potěšil. Díky.


Lerak12
04. 07. 2018
Dát tip

Zasloužilá oslava matky... Přírody.


ani nevím, jak jsem se sem proklikal, když to vyjde až zítra...ale nadšený jsem už dnes.


revírník
03. 07. 2018
Dát tip

Překvapils mě mile, lastgaspe, chválou šumavských smrků; nakonec i této prózy. Dík.


lastgasp
03. 07. 2018
Dát tip

Četl jsem (několkrát) s úžasem. Cítím ten krásný prožitek, umocnňuje to moje zkušenost se souzvukem a krásou mých obdivovaných šumavských smrků. Velké díky za krásnou velikou miniaturu.


revírník
03. 07. 2018
Dát tip

Děkuji vám, milá děvčata.


Gora
03. 07. 2018
Dát tip

Poetika, která košatí z tvé osobnosti...nefalšovaná, půvabná...

Možná by mohlo být méně zdrobnělin, ovšem jak vyjádřit ty zobáčky a obláčky jinak:-)


ĎAKUJEM! *


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru