Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Když jsem byl malým pasáčkem - Dědeček

04. 07. 2018
8
10
1292

   Dodnes jsem se nedozvěděl jak, ale ocitl se v malé vesničce na Vysočině se svou chápající ženou a desetiletou dcerou, mojí maminkou. Použil část svých naspořených zlaťoušků a zakoupil malý domek s velkou stodolou a chlívem. Tvářil se jako tajemný chlapík z města a nakoupil od starousedlíků drůbež, pár králíků a kozu. Tím povzbudil místní vesnickou ekonomiku

   DĚDEČEK

 

   Můj děda z maminčiny strany byl taky pěknej čípek.

   Tato věta patří spíš těm, kteří nějaký čas sledovali mého strýce Věrka. Ti, kteří o Věrkovi nikdy neslyšeli, nechť vynechají slůvko taky.

   Po válce měl obchod s metrovým zbožím kdesi v Úštěku. Na stěnách mu tam visely v rolích roztodivné látky nejrůznějších barev a vzorů. Chodily za ním dámy a paničky různého vzezření i ražení. Scházely se u něj švadleny, různé švadleny co si na švadleny jenom hrály i obyčejné ženy v domácnosti s touhou něco šít. Při vstupu do obchodu se uchichotávaly pod vítajícím zvonečkem z mosazi a říkaly „Dobrý den, pane Františku, copak tu dnes máte nového“ a nebo „Grüß Gott , herr František, was du mir heute bieten?“, nebo tak nějak, to když se zapomněly a pak před ústy mávaly rukou jakoby odháněly ta slova někam hodně daleko. Nejlépe až do Němec. Dědeček si při tom o nich myslel své a lichotivé to rozhodně nijak nebylo. Byly to však peníze, které za ním dokráčely až domů a tak mlčel a dělal, že to neslyšel. Občas zavtipkoval na stejnou notu a ony se na něj za to vděčně usmívaly a dělaly oči. Pokud zboží na krámě nebylo zrovna to pravé ořechové a zákaznice začaly pošilhávat po východu a naproti přes ulici ke kavárně, probudil se v něm pravý obchodní duch.  Dědeček okamžitě začal chodit do skladu a zpět a do skladu a zpět a připomínal velké orosené kyvadlo. Nosil textil na ukázku položený přes ramena a připomínal trochu mravenečka v lese. Občas něco nerozbitného těmi kousky shodil, aby byla legrace a paninkám se to líbilo. Rozesmáté zákaznice se pak těmi látkami přebíraly, klábosily nad materiálem a jeho kvalitou, zhluboka se nakláněly nad metráží a to se zase líbilo dědečkovi. Dělaly ach anebo das nein a když občas sáhnul i „pod pult“, chytaly se srdce a mávaly před sebou krajkovými kapesníčky, jakože z toho rozrušení snad omdlí. Děda se u toho potutelně usmíval, těkal očima z jedné zákaznice na druhou a dělal, jako by vytáhl na boží světlo bůhvíco. Leckteré nešetřily kritikou a jiné zase chválily. Oboje však následně šily po nocích úžasné věci, neboť tenkrát se ještě hodně šilo doma a dokonce je to snad i bavilo.

   A dědeček ty dámy do těch látek obaloval před zrcadly, aby si dobře prohlédly, jak jim to v koncovce bude slušet. Dámám to očividně dělalo dobře, chichotaly se a dělaly různé fórky. Když byly paničky nerozhodné, obalil je těsněji, aby tak vynikly jejich přednosti a ony se pak viděly krásné a neodolatelné. Pokud nerozhodnost stoupala, obepínal je stále těsněji, což dost nelibě nesla babička a po dámách vrhala škaredé podezřívavé pohledy a v ruce pevně svírala dlouhé krejčovské nůžky Solingen a významně poťukávala dřevěným metrem do pultu. Po nějakém čase ale s úlevou zjistila, že dědeček není zrovna mužem činu a bezmezně miluje jen ji. Nakonec mu dopřála trochu toho povyražení s omotáváním a o tom, že by si dědeček při ukázkách ani trošku nesáhl si vůbec iluze nedělala. Pochopila však, že právě tohle dědečkovo škádlení jim nakonec přivádí klientelu a odcházela nahoru raději dělat účetnictví nebo něco uvařit, aby se na to nemusela dívat. On  pak dál rozehrával to svoje malé divadýlko a neskutečně se tím bavil. Dědečkův obchod nebyl něčím, co by mu vydělávalo miliony, ale byl to zdroj příjmu. Rodina měla na slušný život a dědeček nenápadně ještě spořil na horší časy. Když potom soudruzi po čtyřicátém osmém roce začali živnostníky vyvlastňovat a ty úplně malé likvidovat konkurencí obchodních domů, začal pomalu jeho okouzlující úsměv blednout. Když mu byl pak obchod odebrán i s patentkami a perleťovými knoflíky, které tolik miloval, vycítil, že je zle. Mohl sice ještě nějaký čas obývat byt v patře, ale těšilo ho to jen pramálo. Každé sejití schodů a proplutí kolem zvonku na dveřích jeho milovaného krámku mu působilo natolik trýznivou bolest, že se nakonec rozhodl svůj Úštěk opustit a odstěhovat se hodně daleko, až kamsi na Vysočinu. Tady byl od svých vzpomínek co nejdál.

   Dodnes jsem se nedozvěděl jak, ale ocitl se v malé vesničce na Vysočině se svou chápající ženou a desetiletou dcerou, mojí maminkou. Použil část svých naspořených zlaťoušků a zakoupil malý domek s velkou stodolou a chlívem. Tvářil se jako tajemný chlapík z města a nakoupil od starousedlíků drůbež, pár králíků a kozu. Tím povzbudil místní vesnickou ekonomiku, ale s domorodci se nijak zvlášť nestýkal. Momentálně měl všechno, co potřeboval. Milující a hodnou ženu, která se konečně zbavila protivných a upištěných ženštin, které se lacině dědečkovi podbízely. Malou roztomilou husopasku a kozopasku a později při koupi kravičky i malou kovbojku, která se ve škole učila chvalitebně a z „chování“ měla vždy výbornou. V záložně měl pak dostatečný obnos na slušný život a nutno podotknout, že na slušnější život než mnozí okolo něj a to na několik let. Styky s okolím omezil na nezbytně nutné a na pozdrav. Chodil v lepších šatech, které si nechal ušít ještě z vlastního a tvářil se jako tajemný hrad v Karpatech.

   To všechno mu vydrželo až do 29. května 1953, kdy ho pan prezident Zápotocký ubezpečil, že česká koruna je pevná a hned na druhý den zjistil, že o všechny úspory přišel. Dědeček pak několik dní plakal. Chodil bezduše domem a schraňoval různé provazy, co se v domě ledabyle povalovaly a smotával je do úhledných svazků s podivným výrazem ve tváři. Bloudil po dvoře a plival na zem. Nadával psovi a vyhnal kočku z domu. Prolézal po půdě a významně poklepával na hambalky. Působil zádumčivě a odhadoval kolik asi unesou.

   Vážil 75 kilogramů...


10 názorů

vesuvanka
01. 08. 2018
Dát tip

Moc hezky a poutavě napsané - jako bych sledovala film :-))). 29. květen 1953 byl osudný pro mnoho lidí, některé to zlomilo, ale Tvůj dědeček se zlomit nenechal. TIP

 

 


revírník
05. 07. 2018
Dát tip

Moc rád.


Já ti moc děkuju, Revírníku. Nečekal jsem, že by se k tomu někdo ještě vrátil. Udělal jsi mi hezký den. :-)


revírník
05. 07. 2018
Dát tip

Moc rád se znova začítám do tvého Pasáčka, Oskare. Je to krásné psaní, hladivé, plné lidského porozumění. Už se těším dál.


Oskar Koblížek
04. 07. 2018
Dát tip 8hanka

Míra byl bezva chlap a dokázal vždyky vlídným slovem pohladit. Přiznám se, že mi chybí. Nikdy jsem netušil, že je na tom tak špatně. Často na něj vzpomenu. Dííky za komentík.


Lerak12
04. 07. 2018
Dát tip 8hanka

Jako vypravěč si třída. Ta popisnost dědečka v jeho kšeftu je prima. Neschází ani krapet humoru, a jistě se z hůry opět Mirarap usmívá.


No k pasákovi jsem se nedopracoval. :-)) Ty jsi můj velice milý kritik, Kočkodánku. Hezký večír.


Oskar Koblížek
04. 07. 2018
Dát tip 8hanka

No nebudu tě napínat, Goro. Naštěstí vzpamatoval a já mohl prožít další kus svého dětství u předka z druhé strany. 


Gora
04. 07. 2018
Dát tip

Zdá se, Oskare, že předkové tě inspirovali ke vtipné tvorbě,v této části  máš tak trochu smutný závěr. Nepochybuji, že dědeček s tou svojí vitalitou se zas z pohromy, kterou přichystali komunisté lidem, časem vzpamatoval...


Kočkodan
04. 07. 2018
Dát tip
Já očekával upřímnou zpověď o temnější kapitole tvého života. Záhy jsem ale zjistil, že jsem se přeslechl a dílko se nejmenuje „Když jsem byl mladým pasákem – děveček“. Jako kritik do tebe nebudu šít, nedostaneš na zadek. Vypravování o předkovi se mi totiž líbilo.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru