Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 462 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Dva nadprůměrné konce
datum / id31.07.2018 / 489594Vytisknout |
autorRifkele Odpadson
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
témaPsychologické
zobrazeno447x
počet tipů2
v oblíbených0x
Dva nadprůměrné konce

Začal jsem kopat v půl desáté.

Od začátku mi bylo jasné, že mi to neprojde a měl bych za pár dní utrum.

A bylo mi to stejně docela dost jedno.

Nesnažil jsem se už dávno léčit cokoliv v sobě. Tím míň potom napravovat něco, co bylo za mnou nebo přede mnou. Stalo se, co se stát mělo, stane se, co se stát má, a já jsem to, co mám být. Jsem všechno a nic, světlo ve svojí vlastní imaginární tmě.

Tereza to snad měla podobně. Vždycky z ní sálala ta mrtvá energie. Přemíra vnitřních erupcí, neustále zadupávaných zbytečnou mírou sebekontroly. V komplexní snaze o vyzařování klidu a morality dusila své skutečné já v zárodcích. Svírala vášeň něžnými úsměvy, hasila svůj oheň konstantním přiléváním roztoků opulentní mluvy a sofistikovaných bonmotů.

Nemám strach. Nijak se mě nedotýká moje vlastní vina ani budoucí následky. Jsem klid, jsem mír, jsem ticho. Ve spáncích mi těžce tepe zátěž pokoje.

Ztráta mě nebolí už dlouho. Už roky zpátky jsem si odvykl cokoliv považovat za svoje. Moje existence už nevnímá za majetek věci, lidi, čas… Jedním plýtvám, druhým šetřím, potom naopak. Je mi to taky docela dost jedno. Nepovažuju nevlastnění za žádnou formu chudoby. Nechci víc, nechci míň, jsem ticho.

Tady mám svůj hrad, jsem to já a na ničem nezáleží.

Podezříval jsem Terezu, že začala kouřit, aby svému jednání dodala zvláštní akcent klidu. Rozvážně vyfukovala kouř, pomalu jí vzlínal kolem nozder, před očima se jí pomalu nořil sám do sebe, než se rozhodl rozptýlit do různých směrů. Potáhla si vždycky snad jen proto, aby pak mohla ležérně zvrátit ruku v zápěstí a klidně gestikulovat v ledabylém baletu prstů.

Ale její krev pulzovala vždycky v jiném rytmu i směru a neměl jsem pocit, že to ví třeba i ona sama. Prudká šelma, která se tvrdošíjně snažila navléci do masky motýla.

„To nejsi ty,“ řekl bych jí, kdyby tu teď byla se mnou, „ty jsi trhaná a hlučná, jsi zběsilá a rychlá a zbrklá a rozlícená.“ A ona by skromně přivřela oči a prohodila by něco o tom, jak ji málo znám. Málo znala sebe.

Kopal jsem už hodinu a jáma jako by se o čas vůbec nezajímala. Možná dva metry na metr čtyřicet, tak nějak jako moje postel. Do hloubky snad jen jednu nebo dvě desítky centimetrů. Tady mám svůj hrad.

Měsíce či roky už mě ovládá jen krása. Krása okamžiku, oblohy, přímosti, života. Krása dechu, který je životem. Krása krve, krása odcházení.

Dusila svoje já stejně, jako dusila svoje tělo. Kromě pravidelnosti, se kterou chodila odevzdávat energii mučicím strojům v posilovně, jsem si vždycky všímal i zatvrzelosti, se kterou se snažila krotit svůj zadek v nepřiměřeně těsné sukni a se kterou si ustavičně dávila prsa ve značkovém žaláři na knoflíky. Doháněla mě k šílenství její bezmezná snaha o zamlčení vlastní síly. Vlastní energie, prudkosti a krásy. Neměla nic, co by měla tajit. Snad cítila, že žena má být taková. Viděná, nikoli slyšená. Že žena je od toho, aby zdobila svět.

Zadusila tu krásu, zadusila ten svět, zadusila sebe.

Ztráta mě nebolí už dlouho. Ani na vteřinu jsem nelitoval, když jsem o ni přišel. Měsíce či roky už mě ovládá jen krása. Krása posledního okamžiku, krása rozhodnutí. Krása osvobození, uvolnění dostatků, které se vždycky tak snažila skrývat. Knoflíky skončily daleko ve tmě a já se jen radoval z náhlého přívalu svobody. Té své i té její. Nebral jsem zvláštní zřetel na její námitky ohledně značky a ceny; pomáhal jsem.

Byla trhaná a hlučná, byla zběsilá a rychlá a zbrklá a rozlícená. Byla nahá a konečně tak krásná, jak měla být pořád. Tak, jak byla stvořena a předurčena. Dílo jsem završil v nejvyšší podobě krásy, ve spojení dvou těl v jedno, v nezadržitelné explozi vší tělesné i duševní energie. Byla projednou tím, čím měla být, byli jsme tím spolu. Čistá krása ve spojení citu i násilí.

Byla trhaná a hlučná, byla zběsilá a rychlá a zbrklá a rozlícená. Byla tím, čím být měla, a to byl můj dar. Měla bytostnou svobodu a já měl projednou ji a radost z ní, její pravé já, její skutečnou vůni, která se nyní konečně nořila ze závějí drahých parfémů. Daroval jsem jí osvobození a vysvobození, pravou vůli, o níž neměla tušení.

Kopal jsem už tři hodiny a jáma se už pomalu odvažovala nastavit svou náruč všemu, co jí mělo patřit.

Jsem klid, jsem mír, jsem ticho. Vnímám krásu okamžiku, okolního lesa, přímosti, života i jeho konce. Krásu dechu, který je životem, a který se vytrácí. Krásu krve, odcházení.

Rýč zarputile prorážel všechny překážky, snad končil i mnoho dalších, drobných životů. Kypřil hlínu, rozmisťovanou v klidném tempu po všech směrech. Vznikalo další umělecké dílo. Tady mám svůj hrad, jsem to já a na ničem nezáleží.

Záleží na kráse a lásce a na svobodě, záleží na končení a na podpoře nejlepšího pro všechny. Záleží na osvobození vězněného, záleží na všem, co představuje život.

Jsem klid, jsem mír, jsem ticho, tohle je můj hrad a já v něm uléhám s osvobozenou, se ztělesněním vězněné krásy, s maskovaným ohněm.

„To jsi nebyla ty,“ řekl jsem jí, ale ona už tu nebyla se mnou. Dílo jsem završil v nejvyšší podobě krásy, ve spojení dvou těl v jedno; její duše je teď svobodná, bez knoflíků a bez bonmotů, krása krve, krása odcházení.

Krása lesklé čepele, která teď osvobodí i mě.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

01.09.2018 02:55:29dát kritice tipRifkele Odpadson

Moc všem děkuju za kritiky.Aspoň vím, že bych se jako spisovatelka neuživila. :)Jen to ze sebe nechám plivat, snažím se nad tím co nejmíň přemýšlet.Všechny rady si beru k srdci, takže fakt ještě jednou děkuju. Srdíčko a tak. :)

21.08.2018 16:12:51dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

První věta mě zaujala, vyvolala napětí. Celou další "stránku" pak můj zájem  stagnuje, ten text je na můj vkus trochu dosebezahleděný, ale od určité  chvíle, snad s příchodem té "erotiky v násilí" mě opět začíná bavit.  Už tuším, co autor kope, dvojí smrt na konci je možná příliš patetická  a asi zbytečně "plýtvá životy".  Vzhledem k názvu (který čtu spolu se jménem autora) až úplně naposled,  ovšem má ta dvojí smrt své opodstatnění.  

31.07.2018 21:48:56dát kritice tipK3

Vadí mi časté opakování některých pasáží. Taky se mi zdá, že tam je moc nucené psychologie, zbytečného zvýrazňování. A mám dojem, že si to někde protiřečí. Třeba tahle věta mi nedává moc smysl: "Jsem všechno a nic, světlo ve svojí vlastní imaginární tmě." Nebo: "Ve spáncích mi těžce tepe zátěž pokoje." Nelíbí se mi slovo nozdry, raději třeba chřípí. Kdybych měl shrnout můj dojem tvýmy slovy, napsal bych: přemíra vnitřní erupce.

Pokud by se to ale proškrtalo a zjednodušilo, nebylo by to špatné.

31.07.2018 19:42:33dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

K námětu jsem se nevyjadřovala, rozhodně to není můj šálek, ale autor píše slušně...škoda, že schopnosti neuplatňuje ve smysluplnější tvorbě:-)

 

31.07.2018 18:52:19dát kritice tipstarej Rendl

P.S. Zajímavé je taky to, že autor po vytvoření monstra Terezy, nechá tuto rozsekat na nudličky, aniž by si byl vědom svého vkladu do jejího habitu. 

31.07.2018 18:44:21dát kritice tipstarej Rendl

Slohově i kompozičně to není špatné, ale je to děsný kýč! Hlavně popisy Terezy: "Byla trhaná a hlučná, byla zběsilá a rychlá a zbrklá a rozlícená..." Člověk by až řek, že Tereza je motorka nebo malotraktor... Tady si autor ještě zdaleka neuvědomuje fakt, že (přinejmenším v tomto bodě) nemá vlastně jasno, a jenom přejímá reklamní klišé tzv. "krásy", že nepopisuje člověka, ale jakýsi strašlivý hybrid. Tak asi tak, no...  

31.07.2018 14:57:28dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Celkem dobře se to četlo, když odmyslím závěr...některé tvé formulace - myšlenky mne zde zaujaly - třeba:

Kopal jsem už hodinu a jáma jako by se o čas vůbec nezajímala.nebo

Rýč zarputile prorážel všechny překážky, snad končil i mnoho dalších, drobných životů---zajímavé

Jiné mi připadají zvláštně nelogické, expresivní, např: /to trhaná:-)/

Byla trhaná a hlučná, byla zběsilá a rychlá a zbrklá a rozlícená. - asi třikrát, a ani jednou jsem tu trhanost nepochopila:-)

Trochu přeskakuješ ve vyprávění, ale to by se dalo odpustit, jen ten konec mne zklamal.

Minimálně poslední větu bych vynechala.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor