Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tenkrát na Záchodě

06. 09. 2018
3
5
505

Ahoj muži, ženy, holky, kluci a i vnuci, tato vyprávěnka je opět podle pravdy a je trochu jako divoký film kovbojka.

Kdysi jsem jel do Českých Budějovic na Zem Živitelku. To je takový krásný festival, kde se ukazují brambory, mrkve, čuníci, králíci a taky traktory. Vlak stavěl v Zalužanech, protože strojvedoucí dostal hlad a taky žízeň a znal asi nějakou lepší hospodu, kam si zašel. Vlak stál na stanici a to bylo dobře, protože se mi chtělo na malou a na vlakovém WC už asi hodinu seděl takový velmi tlustý muž se slamákem na hlavě, který zatouchal až na chodbičku a pořád opakoval Moment, už budu.

Vystoupil jsem z vlaku a chtěl jít vykonat potřebu k nedalekému jalovcovému keři, ale pak mě napadlo, že bych mohl vyzkoušet moderní nádražní WC. Nechal jsem se nasměrovat průvodčí a WC asi po deseti minutách našel.

Za dveřmi seděla mladá toaletní žena stará asi tak 58 let a mračila se a měla knírek a řekla: 5,-.

Já jsem řekl: Jak to myslíte?

Žena tím svým knírkem zapráskala, ale jak byl krátký, tak to skoro nebylo slyšet. Pak řekla: Tady se platí 5,-, protože papír ani voda a štětky, jak jsou do záchodu, nejsou zadarmo. A kdo načůrá nebo natrousí vedle, ten dostane navíc pokutu 100,-.

Nejdřív jsem se vyděsil, chvilku přemýšlel a pak jsem rázně rozhodl, že když už jedu jednou za rok na Zemi Živitelku, tak nebudu škrt. Sundal jsem ze zipu na kapsičce od tepláků zámeček od firmy Kovap, rozzipnul, vyňal peněženku a zaplatil 5,-. Žena si minci chvíli prohlížela, pak do ní kousla, jestli je pravá a mávla rukou k mísám, jakože můžu jít.

Našel jsem mušli až úplně vzadu, abych tam měl klid. Já na potřebu číslo 1 potřebuji velmi velký klid, jinak mi to nejde. Když kolem někdo chodí, tak vůbec nezačnu, jak se nemůžu soustředit. Tam vzadu jsem se ale soustředit mohl a čůrat mi šlo téměř okamžitě.

Vykonával jsem potřebu číslo 1 a dělal jsem to dlouho, jak jsem ji předtím i dlouho zadržoval. Bylo to moc příjemné čůrání, protože záchod byl moderní a čistý a taky vykachlíčkovaný. Najednou ale oknem přiletěla babočka admirál a chtěla se mi posadit na mužství. Já ho mám trochu totiž jako kytku. Moc jsem se lekl, uhnul, ale jak jsem uhnul, tak jsem docela dost počůral stěnu. A lekl jsem se ještě mnohem víc, protože jsem si vzpomněl na tu pokutu.

Nenápádně jsem se dovyčůral, zazipnul a šel si mýt ruce. Ta toaletní žena ale asi pojala podezření, že se něco stalo. Chvilku na mě koukala, mračila se, pak se zvedla z židle a šla se podívat na tu mušli, kterou jsem použil. O chvíli později se ozvalo zlobné úpění. Musel jsem jednat. Rozeběhl jsem se pryč.

Toaletní žena za mnou. Mávala záchodovou štětkou a volala, vrať se, ty nepořádný čuňáku, ať tě můžu zmlátit a vzít ti 100,-! Vyběhl jsem na perón a tam spatřil, že mj vlak se právě rozjíždí, aby odjel beze mě. To bylo moc hrozné, protože já jsem měl uvnitř kabát a kostkovanou tašku s nezbytným cestovním vybavením. Ale ještě horší bylo to, že ta toaletní žena zavolala posily. Z nádražní putyky vyběhlo asi deset svalnatých mužů s kníry a klobouky na hlavách. Všichni se za mnou řítili a křičeli dej sem 100,-, ať máme na pivo. Tenkrát bylo pivo levné a za 100,- se dalo koupit piv asi tak třicet.

Já jsem prchal velmi statečně, ale začaly mi docházet síly. Záchodová žena mě pomalu dobíhala a chtěla mě chytit za plandající vytaženou kapsu od tepláků. Rychle jsem se prošacoval a jistil, že u sebe mám dvě věci: kladívko a posilňující řízek.

Kladívkem jsem toaletní ženu udeřil přes brňavku. To ji zastavilo a přivodilo úpění na kolejišti. Řízek jsem snědl. Šlo to těžko, protože jíst za běhu je pro starší osobu problematické. Naštěstí se ale podařilo a řízek mi dodal sil, takže jsem se rozeběhl jako mladý Jura. Doběhl jsem až k vlaku a tam mi podal pomocnou ruku ten tlustý muž se slamákem, co předtím celou dobu blokoval vlakové WC. Vytáhl mě nahoru a přátelsky jsme si potřásli rukama. Já svou normální a on tou pomocnou. Jen o chvíli později vyjel z nedalekého remízku muž na koni točící lasem v montérkách, aby mým pronásledovatelům pomohl, ale to už jel vlak na plnou páru a nic ho nemohlo zastavit.

Unikl jsem zaplacení nespravedlivé pokuty a až do Budějovic jsem seděl v kupé s tím hodným tlustým mužem. On hrál celou dobu moc pěkně na foukací harmoniku takovou smutnou písničku, kterou jsem už dřív někde musel slyšet, ale nemohl jsem si vzpomenout kde.

Tak to bylo veselé vypravovánkování jménem Tenkrát na Záchodě a ahoj!

 

 


5 názorů

Kolobajda
04. 10. 2018
Dát tip

No príma! Budiž blahoslaveny řízky a tlustý muž se slamákem!    o))   /**


Lakrov
02. 10. 2018
Dát tip

Dočteno. Z počátku mi to připadá, jako by to vyprávěl Luděk Sobota  za svých mladých let, později pak spíš jako alkoholový sen.  Název, který čtu až nakonec, mě trochu rozesměje.  


Western jak vyšitej. Ještě že to zachránil koňák s lasem! :-))) U "počůraný stěny" jsem se málem taky počůral ... smíchy!



Fruhling
07. 09. 2018
Dát tip
Bohuzel je to dobre vystavena povidka. Tip

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru