Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Lidé nejsou jako já
datum / id10.09.2018 / 490554Vytisknout |
autorNefer
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno250x
počet tipů0
v oblíbených0x
Lidé nejsou jako já

Lidé nejsou jako já, jsou lepší, jsou horší, ale nejsou jako já... Kdyby mě tak slyšela tetička, určitě by se zlobila. Nemá ráda, když se někdo staví nad ostatní, že je něco extra a já nemám sílu ji vysvětlovat, že tak to ale určitě není, že si nemyslím, že jsem něco víc, že to tím říct nechci. Co ale vlastně tím říct chci?

Sedím po tmě ve svém pokoji. Je noc. Prší. Jak příhodné. Má duše s ní splývá. Černá k černé. Kapka deště s kapkou mé slzy. Sedím bez hnutí, jen hrudník se pohybuje pod nutností dalších a dalších nádechů. Zavírám oči a tentokrát se nadechnu zhluboka. Co se to semnou děje? Proč já? Proč nemůžu žít jako ostatní? Být lepší, horší, být jako obyčejný člověk? Proč mě má duše zatahuje do věcí, před kterými by chtěl utéct každý? Tolik otázek a nikdo nepřichází s odpověďmi.

Zatřepu hlavou v naději, že se třeba tím pohybem probudím ze snu. Posadím se na postel, za okny mě uvítá ranní slunce a já si pomyslím, jaký hrozný sen se mi zdál a než si vyčistím zuby, zapomenu na něj. Zatřepu hlavou podruhé, ale stále sedím po tmě ve svém pokoji, venku je noc, prší. Po tváři mi kane další slza. Cítím její  tíhu, která mě nutí sklonit hlavu ještě níž, níž do tmy.

Někde v myšlenkách si vzpomenu, že proti temnotě se dá bojovat světlem. Pohnu se tedy a zapálím svíčku. Její mihotavý plamen osvětlí kousek pokoje a já si vidím na ruce, na ty roztřesené ruce, které jako by najednou chtěly samy něco vykonat. Jsem snad úplný blázen? Cítím jak se chvějí a nedokážu je zastavit. Po těle mi přeběhl mráz, stejný jako v mnoha okamžicích mého dětství, kdy jsem stála v noci sama na hřbitově a toužila po smrti, přesto se ji bála. Teď už dítě nejsem. Sedím ve svém pokoji, zírám na své ruce.

Mé dítě... vyrostla jsem z něj, přesto je tady pořád semnou, je jako mé druhé já. Znovu zavírám oči a myslím na něj. Na tu malou divnou holku, která nebyla nikdy jako ostatní a ostatní děti nebyly nikdy jako ona. Na toho usmrkance, který už tehdy měl skvrnu v duši a ještě netušil, co všechno díky ní prožije, na co všechno pomyslí, před čím vším uteče nebo se aspoň pokusí utéct a co vše ho dožene. Myslím na to malé děvče, které tolikrát stálo v noci samo na hřbitově a toužilo po smrti, přesto že se jí bálo.

Otevřu oči, znovu pohlédnu na své ruce a koutkem oka zahlédnu, že už v pokoji nejsem sama. Nikdo tu být nemá, dveře jsou zamčené, přesto se neleknu a obrátím zrak k malé postavě, která stojí u okna, mlčky a bez pohybu. Chvíli se na sebe díváme. Znám ji. Před chvílí jsem na ni myslela a teď... teď tady stojí, mé dítě.

Cítím, že ruce se mi přestali chvět, ale nemohu se na ně podívat, nedokážu totiž odtrhnout zrak od té holčičky. Co teď? Co mám dělat? Křičet? Utéct? Nic, jen sedím a zírám, stejně vím, že bych se nedokázala pohnout ani kdybych se nakrásně rozhodla utéct, že bych nevydala ani hlásku, kdybych se rozhodla křičet.

Natáhnu ruku směrem k ní a ona svou ke mě. V lehkém doteku se setkají a najednou už nejsme v mém pokoji. Stojíme na hřbitově. Na tom samém hřbitově, který je mi právě tak dobře znám jako Jí. Obě jsme tady strávily mnoho času. Kráčíme mezi hroby, nechávám se vést. Míjíme pomníky, se jmény i ty bezejmenné. Ještě pár kroků a stojíme pod stromem. Usedne, já vedle ní a poprvé za mnoho času zvedám hlavu k obloze. Je temná, s měsícem, jenž snad nikdy nebyl krásnější. Nemohu se neusmát.

Co bude teď? Co se stane? Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. V jejích rukou se něco leskne v měsíčním světle, podává mi to. Teprve až za chvíli si uvědomím, co to je, po čem se má ruka natahuje k její. Je to nůž. Co s ním mám dělat? Zírám na ten blýskavý předmět ve svých rukou, cítím lehký chlad z dokonalé oceli, jenž mě zebe do konečků prstů. Rozhlédnu se kolem sebe a něco se změnilo, kousek od nás je v zemi najednou díra, velká, jako připravená na rakev. Nový a ještě prázdný hrob.

Dívka se zvedá a jde k jeho okraji. Nespěchám, vyčkávám až si budu jistá tím, co musím udělat. Stojí tam a svým pohledem mě vybízí, ať přijdu blíže i já. Zpočátku ještě váhám, ale nakonec k ní jistým krokem vyrazím. Během těch několika málo okamžiků mám pocit, že se zastavil čas, neboť každý krok snad trval svou malou věčnost.

Jsem tam, dívám se na Ni a Ona mi naznačí ať pohlédnu dolů. Zavírám oči, abych je pak mohla znovu otevřít a spatřit to něco, kvůli čemu jsme tady.

Kdo by to byl čekal, byla tam rakev. Malá bílá rakev. Spěšně se otočím na Ni a zjišťuji, že jsem sama. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, vím, kde je. Slezu do hrobu a opatrně a zlehka se dotýkám té bílé bedny. Je to jako bych se dotýkala sebe. Tělem mi projíždí vzrušení až musím na okamžik zatajit dech. Pomaličku otvírám víko rakve, a když se do ní dívám, dívám se na sebe, na tu malou holčičku, na toho divného usmrkance. V ruce svírám stále nůž a nakláním se nad to dítě. Vím, co musím udělat, musí to tak být, Ona to chce, já to chci! Musí se to stát! Není cesty zpět. Když to mé dítě nedokázalo samo ze strachu učinit před lety, musím to já udělat teď. Nemám pochyby, nebojím se. Bez srdce nebude ani ta poskvrněná duše, která nás celý život provází. Srdce musí pryč. Nakláním se nad Ni ještě více, ať dosáhnu až k němu, ať nás zbavím toho utrpení. Vím, že se to musí stát, ale na okamžik ruku zastavím v pohybu před říznutím, pohlédnu na tu chladnou ocel a v měsíčním světle se zaleskne krom ní ještě něco jiného. Slza. Jako ve zpomaleném filmu pomalu padá prostorem a dopadne přesně tam, kde se zatím ještě ukrývá dětské srdce.

Zatřepu hlavou.

Sedím na posteli, za okny se probudil nový den a já se raduji, že to všechno byl jen zlý sen. Než si vyčistím zuby, nepamatuju se na něj. Koukám na slunce a usmívám se.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

03.10.2018 14:50:22dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Pár zajímavých námětů k zamyšlení (působícímu trochu "adolescentsky") psaných  takovým "dosebezahleděným" stylem, na nichž -- tedy až v polovině -- oceňuji,  že jsou takové bezpohlavní, protože do té doby mě naplňovalo přesvědčení,  že tohle může psát jedině kluk. A najednou je z toho horor z něhož se, když  už se jej chystám odsoudit, naštěstí objevuje východisko. Konec dobrý,  můj názor trochu rozpačitý. Přeju lepší čtenáře.  



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor