Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Tma
datum / id11.09.2018 / 490579Vytisknout |
autorNefer
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno234x
počet tipů0
v oblíbených0x
Tma

Tma. Co se to kurva děje? Kde jsem? Nevidím nic. Vůbec nic. Do prdele.

Bojím se tak, že držím hubu a ani neceknu. Jen poslouchám. Ticho. Tma a ticho.

„Mobil!“, pomyslím si a opatrně a tiše posouvám ruku do kapsy riflí. Prázdno. V prvotním úleku začnu šacovat další kapsy a pak mi dojde, že dělám hluk a zklidním se. Opět se tiše zaposlouchám. Nic. Ok, takže mobil nemám. Super. Co teď? Strach mě nutí ještě dlouho nedělat vůbec nic. Dřepím u zdi. Tlačí mě ale do zad, jak se o ni opírám, a když seberu odvahu a začnu lehce rukama tmou přejíždět po oné zdi. Zjišťuji, že je kamenná. Poskládaná kámen po kameni. I podlaha a vše, čeho se teď už rychle dotýkám. Všude kolem mě jsou kamenné zdi. Kde jsou dveře? Když mi došlo, v jakém jsem průseru, strach nabyl jiné podoby a řvu, co mi síly stačí. Nic. Nestalo se vůbec nic.

Řvu znovu a pak ještě, nakonec už jen volám, až přejde i to. A stále nic.

Mám pocit, že mi srdce vyskočí z hrudníku, každý jeho úder je jako úder kladivem. Cítím každičký kousek strachu, jenž mě drtí. Přesto, že je všude tma, zavírám oči a soustředím se na dech. Nádech, výdech, nádech, výdech. Pěkně pomalu. Údery slábnou a uklidňuji se natolik, že se můžu soustředit i na něco jiného, než na strach.

Dřepím jako na začátku u zdi, která mě tlačí do zad, a dívám se do tmy. "Co se stalo?", vůbec to nechápu. Snažím se vzpomenout na cokoliv, co by aspoň trochu vysvětlovalo tuhle zasranou situaci. Nic. Zase nic.

Tma. Kolem, ve mně.

Brečím. Ze vzteku a zoufalství.

"Kde jsem?", ale hlavně "Kdo jsem, a proč jsem tady?"
...

Nemám pojem o čase, který trávím přemítáním ve tmě, ale chce se mi spát. Všechno to citové vypětí mi odebralo spoustu energie. Jako pijavice, která vás pomaličku vysává. Lehám si na bok a vcelku rychle usínám.

Hm, noční můra to nebyla, postesknu si po smutném probuzení. Zkouším rukama opět všechny zdi a zjistím, že vše je stejné jako předtím. Všude jen kámen. Sedám si, ručním odhadem někam do středu místnosti, jestli se ta hrobka tak dá nazvat. Vím, že musím zjistit, "Kdo jsem?".

Zavírám oči, uklidňuji dechem srdce i mysl a začínám si vzpomínat. Jsem člověk, jemuž je třiatřicet let, člověk, který ztratil sám sebe.

Pláču tiše …

Narodil jsem se a zapomněl. Všechnu tu moudrost, co sbírala má duše v jiných tělech. Šel jsem cestou chaosu. Můj život byl směsice všeho, jehož hlavní linií byla láska. Touha po ní. Čím méně jí bylo, tím více jsem toužil.

Je mi smutno. Cítím prázdnotu. Ne proto, že jsem tu sám, ale cítím ji uvnitř sebe. Ve svém nitru. Srdce se mi svírá a v břiše mám zase ten známý nepříjemný pocit úzkosti.

Pláču …

Jaké skutky definovaly člověka, který dnes sedí zde, v temné kamenné hrobce a hledá cestu ven? Byly
to činy dobré nebo zlé? Je tohle odměna nebo trest? Jsou věci tak jednoduché? Tak jasně černé nebo
bílé? Jsou? Nemyslím si. Co nabízí život? Nekonečné množství možností, jak ho prožít. Něco takového
přeci nemůže mít jen dvě barvy. Já vidím stejné nekonečné množství barev a jejich odstínů, které mu
dávají duši.

Něco mi leze po ruce a vytrhává mě z nitra mé mysli. Poprvé ve svém životě se neleknu, když mi něco
neznámého běží po těle a docela si ten pocit užívám. Lehce se do tmy směju.

Cítím se silnější a rozhodnější. Chci ven. Takhle to neskončí. Ještě ne. Ještě není můj čas.

Najdu-li správné místo, můžu zkusit zeď kámen po kameni prohrabat. Nicméně, kde začít? Nemůžu se
jen tak zbrkle pustit do cesty na svobodu na náhodném místě. Není v mých silách, ani v mém
přesvědčení, to tak udělat. Situaci je třeba promyslet.

Zavírám oči, abych se mohl lépe soustředit, a vzpomínám si, dokonce cítím, jak už jako dítě jsem
miloval kameny. Dotýkal se jich, díval se na ně, sbíral je. Byla to má vášeň. Celé hodiny a hodiny jsem
se jim věnoval a oplátkou mi dávaly radost a energii. Na každičký ten čas vzpomínám rád. Na pocit v
prstech, na ten jemný kouzelný okamžik.

Bezděky rukama ohmatávám zeď. Kousek po kousku, kámen po kameni. Cítím pod svými doteky
jemné i hrubé síly. Cítím klid i rozrušení.

Přestanu šátrat po zdi a sedám si opět na zem.

Najednou všechny kameny cítím i bez doteků, vidím jejich energie. Krása.

Pláču …

Jaký jsem člověk? Jaký se vidím já nebo jaký mě vidí svět? Jsem černý nebo bílý? Jsem síťka na
motýly? Nemohu se ubránit úvahám. Přitáhly mě k zemi jako chapadla nočních můr.

Mnoho let svého života se snažím žít tak, abych přežil. Ale chci jen přežít? Není čas si vzpomenout,
jak žít?

Zuju si boty, a když natáhnu nohy, cítím na kůži chodidel pár stébel suché trávy. Vybaví se mi toulky
opuštěnými místy, trávou i lesy, řekami i místy vyprahlými na troud. Slunce i déšť nad hlavou. Ty
chvíle klidu a pokoje ve mně i kolem.

Chci žít. Toužím znovu cítit to všechno a objevit mnohem víc.

Vymaním se z osidel noční můry a natáhnu se ke zdi, u které roste tráva. Ostatně z ní proudí nejvíce
energií, jež mě přitahují, lákají k sobě a působí magicky. Jemně prsty přejíždím po kamenech a
hledám to správné místo, kde začít. Ten správný kámen, který bude prvním na mé cestě k životu.

Po chvíli ucítím zvláštní věc. Ruce po stěně jezdí bez mé přímé vůle, směr si řídí samy a najednou obě
skončí na stejném místě. Našel jsem ho, první kámen na cestě ven z temnoty.

Tělem mi projelo vzrušení, mírně se rozechvělo. Mysl se zachvěla taky. Co bude na druhé straně? Co
chci, aby tam bylo a co čekám, že tam bude? Zase se trochu bojím. Vím, co tam bylo dřív a vím, co
jsem dřív čekal já. Nepromarním ale přeci tuhle lekci tím, že vstoupím do stejného bludu přežívání,
během kterého jsem došel až sem. Svět na druhé straně se stane tím, co v pestré škále barev i jejich
odstínů, budou chtít vidět mé oči. A těmi se bude dívat má duše.

Cítím na kůži horké slunce a na tváři lehký vánek. Otevřu oči a vidím Světlo.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

09.10.2018 15:51:38dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Nemám nic proti vulgarismům, ale tak, jak jsou užité tady hned v první větě,  by někoho mohly odradit tušením, že se jimi bude hemžit i celý zbytek textu.  Nehemží. Je to takový nezřetelný, neujasněný horor, který může končit  probuzením v teplé posteli nebo taky úmrtím ve studeném hrobě.  Takže oceňuji dobrý konec, i když nemám tušení co a v jakém prostředí  mu předcházelo. Možná se nejdná o konkrétní temnotu, ale jen o temnotu  obraznou, obecnou a napsané to bylo jen kvůli dosažení té temné nálady.  Nebo aspoň já v tom jiný smysl neshledávám.  

16.09.2018 21:58:19dát kritice tipNefer

děkuji za postřech :)

13.09.2018 09:17:38dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

 

Přečetla jsem mysteriózní příběh "vězně". Napsaný není špatně - jen podle mne nezajímavě. Na to, aby zaujal dějem, to není. Aby zaujal zajímavými myšlenkami nebo originálním způsobem psaní - to také není. Tak prochu přibližuješ čtenáři, oč jde, tady:

Svět na druhé straně se stane tím, co v pestré škále barev i jejichodstínů, budou chtít vidět mé oči. A těmi se bude dívat má duše.

- první věta fajn, druhá zas zbytečně patetická:

Vypisuji ti pár dalších vět, které mne rušily zvláštní skladbou nebo patosem...

Tlačí mě ale do zad, jak se o ni opírám, a když seberu odvahu a začnu lehce rukama tmou přejíždět po oné zdi.

vytrhává mě z nitra mé mysli.

Ve svém nitru.

Mysl se zachvěla taky.

Chtělo by něco přidat, něco proškrtat,aby se čtenář nenudil zbytečně rozvláčným popisem prostředí a aby povídka měla říz - takhle je pro mne slabá...promiň.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor