Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+3 neviditelných
Horymírka 03
datum / id16.09.2018 / 490687Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno549x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 03

 

Hospodářská krize třicátých let těžce dolehla i na nás v našem malém domku. Rodiče měli těžký život. Na tatínkově mzdě záviselo devět lidí. Pět dětí a dva staří tatínkovi rodiče.

Rodinná vazba k tomu domku má smutnou historii. Narodila se v něm a mládí prožila maminka Fanynka Martínková. Neměla šťastné mládí. Oba rodiče a starší sestra Krista zemřeli ještě před první světovou válkou (když vypukla, bylo Fanynce osmnáct let), oba starší bratři Slávek a Jenda padli na frontě v Bosně-Hercegovině a zůstali dva mladší, Jaromír a Bohumil, o které ta, která zbyla, musela pečovat. Jejich rodný domek „přišel na buben“ a potloukali se u cizích lidí. Pracovala ve Fryčce, textilní továrně na Brandlově ulici nedaleko Horymírky směrem k řece. Jaromír se učil ševcem (brzy se stal bojovným komunistou, zapomněl na vděk ke svému mistrovi, který ho uchránil největší bídy, zařadil ho mezi vykořisťovatele a později ani na něm nenašel dobrý chlup). Bohumilek byl dítě neduživé, o toho se starala s mateřskou péčí.

Bydlela v podnájmu se svou až do smrti nejlepší kamarádkou Marií Buřivalovou.

Úleva v těchto těžkostech přišla, když se o ni po válce, na podzim roku 1918, začal ucházet o jedenáct let starší vyučený zedník Linhart Veškrna, který se právě pěšky vrátil z­ ruského zajetí. Věděl, že se stará o dva mladší bratry. Byla šťastná, když ji požádal o ruku.

Už dvanáctého ledna 1919 se v husovickém kostele vzali. Předtím musela požádat o udělení plnoletosti, potřebných třiadvacet let jí mělo být až dvacátého února.

Linhart si po návratu z Ruska našel podnájem v Husovicích na Cacovické ulici. Vzal si k sobě oba staré rodiče, ti do té doby žili v jeho rodném Pozďatíně blízko Třebíče. Sňatkem mu přibylo další břemeno – pěstounství Františčiných nezletilých bratrů. Hned byli šestičlenná rodina. A ještě téhož roku 1919 se po Vánocích narodil Karlíček. Maminka pracovat nemohla, zůstala v domácnosti. Nikdy již do zaměstnání nenastoupila.

Strýc Jaromír se oženil a s tetou Annou bydleli na Starém Brně. Děti neměli.

Jak a proč zemřel Bohumil, jsem nevěděl, slýchal jsem jen útržky, které jistě nebyly určeny k pochopení právě mně.

(Veliké rodinné tajemství se mi otevřelo až v mých sedmasedmdesáti letech. Je to možné?, řeknete si. No, je. Nějak se na mě, nejmladšího, s informacemi zapomínalo. A já jsem nepátral, ani mě to nenapadlo; co jsem celý život slýchal, byla pro mě pravda, nebyl důvod nevěřit. Tak jsem se až teď ke svému úžasu od Mařenky dozvěděl, že kromě dvou bratrů, kteří padli ve válce, všichni maminčini nejbližší příbuzní, rodiče a sourozenci, spáchali sebevraždu. Věděl jsem jen o jedné, co se stala až za mé dospělosti, a měl ji za jedinou, zcela nepochopitelnou.

Strašné rodinné postižení ducha zlomila svou vnitřní silou a neobvykle silnou vírou v Boha až Františka. Jediná porodila šťastné děti, milující život, a sama se dožila skoro osmdesátky. Není to ohromné vítězství nad osudem? Nerozpakuji se, já bezvěrec, upřímně zvolat: Budiž jí za to chvála na věky!)

S odstupem tří let po prvním Karlovi přicházeli na svět další: Leoš v roce 1922, Vladimír 1925, a potom, v roce 1928, tatínkem vymodlené první a jediné děvčátko Marie. Až úplně nakonec, pět let po Mařence, se v roce 1933 narodil vejškrabek Jareček.

Všechny hladové krky živil Linhart sám. Dokud měl práci, ještě to šlo, ale když přišla nezaměstnanost, nastala krušná doba „žebračenek“ – p­odpor v nezaměstnanosti – a­ přečasto marného pídění se po jakékoli práci. Byla to znovu doba zlá, ale už na ni nikdo z nich nebyl sám. Maminka Fanynka se stala dobrou hospodyní. Život ji naučil kouzlit z ničeho, aby nás všechny nakrmila.

Náš tatínek Linhart při tak početné rodině toužil od samého začátku po vlastním domku. Padl mu do oka ten Fanynčin rodný v nedaleké Úzké uličce číslo 5 (až později přejmenované na Horymírovu), který byl na spadnutí a nestál proto příliš velkou částku. Vzal si hypotéku, připravil domek jakž takž k obývání, a když byl Karlíčkovi asi rok, nastěhovali se do něj.

Tím však úpravy nekončily. A nikdy neskončily – a­ž do mého definitivního odchodu z domu v roce 1959. V úpravách a přestavování pokračoval i Vláďa, když po tatínkově smrti domek obýval již sám s maminkou. Řídil brněnské šaliny a trolejbusy a při tom tajně studoval teologii. Připravoval se „podvratně“ – jinak to v té­ době nesvobody a nepřátelství ke všemu náboženskému poctivě nešlo – n­a kněžskou dráhu.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.12.2018 09:16:25dát kritice tiprevírník

Moc mě překvapuje a těší, milá Silene, jak se k tomuto obyčejnému psaní starého chlapa stavíš. Za svou maminku ti vřelý dík. (Mimochodem zjišťuji, že máš jaksi převrácený den, čteš a komentuješ v neobvyklou hodinu.)

28.12.2018 02:05:05dát kritice tipSilene

(vlastních)

28.12.2018 02:03:37dát kritice tipSilene

Také se těším na další kapitolku, tu minulou bylinkářskou jsem zhltla zdánlivě beze slova, ale v mé hlavě rozehrála mnohý tón. 

Člověk vždy bude svou činností někoho blažit a někomu možná lézt na nervy, je dáno už naší různorodostí, že se nemůžeme všichni sejít na stejném, proto by ale neměl přestat pracovat na dobrém. Snad tedy prosím přijmi ještě alespoň mé ujištění, že jsem za váš příběh zde velmi vděčná. 

Písmák je jako knihovna, nedá se přečíst dočista vše, co je zde k doptání a nalezení, což je věčná škoda, při jednom životě rozloženém mezi všelicos. Přesto mám dojem, stihnout toho lidé dříve dovedli tolik! Ale nikdo všechno dnes ani tehdy... Každopádně nepřečte jeden, přečte druhý a různé příběhy se opět nějakým způsobem setkají.

Znovu obdiv k osobnosti tvé maminky, vědomí o ní je mi velkou posilou ve vlastnch tápáních.

23.09.2018 16:50:33dát kritice tiprevírník

Dobře že se těšíš, aspoň si můžu troufat pokračovat.

23.09.2018 15:03:35dát kritice tipvesuvanka

Jaroslave, Tvoje vzpomínky jsou moc hezky  a poutavě napsané  Tenkrát byl život hodně těžký, že si to dnes ani neumíme představit. Navíc tehdy nebyly technické vymoženosti, které by usnadnily práci. Také s těším na další pokračování :-))) TIP

16.09.2018 12:47:54dát kritice tiprevírník

Přemku, však jsem v úvodě přiznal, že nepíšu paměti, že nejsem žádný kronikář, a vůbec, proč toto povídání vzniklo. Takže - nedá se nic dělat. Hlavně, že se těšíš na pokračování, děkuju.

16.09.2018 12:24:39dát kritice tiplastgasp

Balzacovsky psané paměti by měly být podrobnější. Jaroslave zkus to. Já to čtu jako současník. V podobném stylu jsem napsal svou zpověď té doby, má 550 stran a nechal jsem na ní kus života. Těším se na pokračování. /T

 

 

16.09.2018 09:14:38dát kritice tiprevírník

To jsem rád, Irenko. Ono to bude dál snad i trochu zajímavější.

16.09.2018 08:47:29dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jaroušku, "vejškrabku":-) - jsem ráda, že smím číst něco z vaší rodinné historie, píšeš to pěkně.

16.09.2018 08:31:46dát kritice tiprevírník

A já někdy váhám, jestli s tím my pamětníci třeba nejdeme někomu na nervy. Přesto jsem přesvědčen o tomtéž, co ty. Dík.

16.09.2018 08:01:33dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Tak tyhle lidské peripetie by se měly připomínat, abychom si uvědomili, v jakémdnes žijeme blahobytu. Hezké vzpomínání. Tip.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.