Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Autobiograficky/pokus/dotaz
datum / id20.09.2018 / 490788Vytisknout |
autorLGarra
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno319x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Zdravím Vás.



Potřebuji znát názor. Pro mne má smysl pokračovat v tomto příběhu... Otázka zní:



Je to natolik zajímavé téma, aby zajímalo i potenciální čtenáře? Respektive širší "publikum".



Proto jsem nikdy nepsala prózu.



Jsem přesvědčená, že neumím psát příběhy.  Že "to" neumím předat.



Ale možná je čas překonat některé zažité a třeba nefunkční vzorce svého smýšlení.



Děkuji za jakékoli názory



Garra

Autobiograficky/pokus/dotaz

Když jsem byla malá, nenapadlo mne, že jsem jiná. Jiní mi přišli ti kolem. Máma. Otec. A nejspíš i můj mladší bratr.

Byla jsem tak jiná, že mi chyběl patřičný nadhled. Byla jsem jiná, ale byla jsem "normální" nebo řekněme "zdravá."

Vždy jsem ale chtěla dál a výš. Radovala jsem se z hloupostí. K svátku a narozeninám jsem skládala lidem básně. A později pod lavicí psávala celý listopad vánoční rýmovačky. Udělat z každého dne svátek.

Moc hlasitá Klára, moc veselá, moc upovídaná, moc chytrá, moc všechno.

Nicméně, ať je člověk jakýkoli jiný, nezasloužil si soud a rozsudek, jakého se dostalo mně. Ani když z té své jinakosti onemocní.

 

Je mi 21 let. Oficiálně jsem plnoletá a to i v jiných státech. Jsem mladá, docela hezká, vtipná, pořád  chytrá. Ostatně málem mne vzali na vysokou... málem. Nedokážu pracovat pod stresem.

 

Obžaloba?

Mám OCD. Zní mi to jako štít. Neprostupná bariéra. Obsedantně-kompulzivní porucha.  Nálepku jsem dostala před dvěma roky. Říkám, že jsem se zcvokla. Pořádek. Řád. Nestoupat na rohožky. Dveře otevírat malíčkem, nebo loktem. Nesahat na věci v obchodě, pokud je nechci koupit.

 A vůbec omezit veškeré doteky. Omezit objímání až tolik, že ho omezím úplně. Ale hlavně nepřekážet.

Co kdybych zanechala "stopu"? Co kdybych ovlivnila nepříznivě něčí osud? Má hlava se rozhodla, že to nedopustí.

Nejspíš bych našla tisíc příčin, proč to všechno začalo.

Nejspíš by k tomu nemuselo nikdy dojít. Ale došlo.

Šestitýdenní hospitalizace v psychiatrické léčebně neměla valný výsledek. Jen antidepresiva. Víc antidepresiv.  A invalidní důchod jako bonus.

Verdikt?

Klára Danielová nedokáže plnohodnotně obohatit naši rodinu, naše město, naši společnost. Její úzkostné stavy omezují chod naší domácnosti. Byt, který získala na základě své žádosti a kam se přestěhovala s bratrem,  si z našeho pohledu vlastně nezaslouží. Ač chce být jakkoli funkční a vrátit se do normálního života, je momentálně  její přítomnost na obtíž.

Rozsudek?

Cesta z města. Do domu, který patří  otci a kde může přes léto pracovat. Ovocný trh plodí od jara do podzimu.

Byt bude zatím užívat její bratr. Bratr, který je plnohodnotný. Má přítelkyni. Práci,  a nemá problém.

Doba výkonu trestu: Neurčitá.

 

A tak jsem tady. Dům v srdci Chřibů by za normálních okolností byl výhrou v loterii. Ale? Já nebudu žít v domě, který je jinak prázdný....

 

"Nebudu vytápět celý barák kvůli tobě," řekl otec, když těžce scházel s točitých úzkých schodů. Jdu za ním, poslušně jako pejsek.

Zábradlí tady mi paradoxně nevadí. Nevadí mi, kdyby ode mne něco chytil otec. Vím vlastně, že je dost silný, na to,  aby ode mne něco chytil.

Třeba žloutenku typu C. Ale proti nějaké žloutence jsem se nechala očkovat, takže to možná zabírá na všechny zmutované podobné viry.

"Ubytuj se, vybal si, a něco mi přijď pomoct na patro. Dělám tam nové omítky."

Otec je zedník. Bodrý čtyřicátník, který se s nikým a ničím nepáře.

"ÓCéDé má každý druhý," probíhaly naše telefonické hovory z léčebny. "Já taky kontroluju někdy dvakrát auto, jestli jsem ho zamknul. A jsem normální. Normálně dělám. Pak dojdu dom, najím se, udělám něco kolem baráku nebo jedu sem. A hlavně se nelituju."

Chápu jak to myslí. Jenže já ani nepřejdu ulici, aniž bych se bála, že někoho zabiju. To je jedno jak. Dotekem, bakterií, virem, myšlenkou, dechem.

Otevře poslední dveře napravo.

Vím, že tam byl sklep.

A on je tam pořád.

Jen krabice a nářadí zmizelo a u zdi stojí kovová postel se slaměnou matrací.

Uprostřed místnosti je stůl si igelitovým ubrusem potištěným drobnými modrými kytičkami. Dvě židle, tak z padesátých let.

U protilehlé zdi starý příborník, speciálně pro mne s poličkami vystlanými čerstvými novinami. Proti molům, přece.

Odrbaný koberec a kamna s dvěma plotnami.

To je vše.

"Koupat se můžeš chodit nahoru. Dřevo do kamen je v přístřešku. Když bude chybět, dovezu od nás."

Velkorysé.

Odejde a já v samotě a tichu čichám zatuchlinu. To je sklep, dochází mi, a v mohérovém svetru se moje už tak drobná postava ještě víc zmenší.

Je mi dvacet jedna let a tři čtvrtě. Jsem mladá, mám střední školu, státnice z Angličtiny, a budu žít ve sklepě.

Rychle vybaluju batoh. Když ho položím na těžkou peřinu, ta jen smutně vydechne.

Rychle, kde mám léky. Celá se uvnitř třesu. Vím, dnes už jsem měla půlku, ale potřebuju ještě jednu, jinak se rozbrečím.

Tu radost mu neudělám. Nemůžu. Nechci.

Tak. Lámu tabletku přes dělící čáru a polykám ji bez zapití.

Dívám se ven suterénním oknem.

Tráva. Vidím jen trávu a kousek odpoledního slunce. Tráva v zahradě, kterou nevidím.

 

"V týdnu ti sem dovezu telku, " volá na mne otec z patra. Loudám se nahoru.

Tady je to jiné.

Tady je sváteční pokoj. Vzpomínám na babičku, která tu kdysi dávno slavila své padesátiny.

Sváteční porcelán cinkal. Stůl se prohýbal pod dobrotami. Babička s nakadeřenou hlavou si s každým přiťukávala.

Menší děti si hrály na tlustém rudě vyšívaném koberci. Velká sláva. Dům plný živých lidí. Písničky. Hrála jsem se sestřenicí na honěnou. Ještě vidím samu sebe, jak běžím do kuchyně a zpátky.

A smích. Tolik smíchu. A nejlepší limonáda jakou jsem kdy pila. Je mi pět. A myslím, že tak veselý bude celý život. Úsměvy, zpěv, radost.

"Tak jdeš?"

Otec stojí na štaflích v kuchyni a seškrabává ze zdi starou omítku, kterou před chvílí pokropil vodou, aby změkla.

Tady v tom pokoji zemřel děda. Před necelým rokem.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

13.02.2019 12:42:29dát kritice tipLGarra

Já jsem nepsala, že to budu psát sem :)

06.02.2019 11:41:06dát kritice tipZdenda

Tak kde je toho víc?

23.09.2018 19:01:39dát kritice tipgabi tá istá

jednoznačne sa prihováram za "JA", schovávať sa za niekoho by podľa mňa textu iba ublížilo

 

23.09.2018 09:11:32dát kritice tipLGarra

Jejda... tak jsem se trochu vyděsila. Já myslela, že to právě bude snazší :)

21.09.2018 22:51:42dát kritice tipŠmodrcha
Ano, je to dobré. Jsou dvě možnosti psaní. První je psát o něčem, co skutečně zažiješ, víš o čem to je. Druhá možnost je téma, které přebereš z prostoru, vlastně jen tušíš. Vhodné pro fantasy, pro příběhy podlézající čtenáři a podobně.
Vybrala jsi první možnost. Je těžší, ale hlubší.
Pokračuj.
21.09.2018 10:01:05dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zaujalo mne krom příběhu i několik myšlenek - vždy jsi chtěla dál a víc, nespokojila se s málem, a lidem kolem sebe chtěla dát kousek ze sebe, z každého dne udělat den sváteční...nejen to je moc fajn. Věřím, že kdo tohle má v sobě a rozvíjí dál, překoná nástrahy "osudu" a dokáže mnohé.

Příběh je zatím slibný - asi budeš prokládat vzpomínkami na dětství a tak...ještě mne napadlo, zda to chceš psát skutečně jako autobiografii, nebo trochu odosobnit hrdinku - místo Já jsem udělala -  Klárka udělala...

Pár drobností jsem ti poslala.

Pokračuj, těším se na další.

20.09.2018 21:16:30dát kritice tipR. L.
*/Už to tady řekli...
20.09.2018 21:00:15dát kritice tipMKbaby
Inu, smysl to má a rád si přečtu další díl. OCD důvěrně znám z rodiny... Držím ti palce!
20.09.2018 14:06:53dát kritice tipcvrcka

Není zač, mám pro blázny slabost ;) a seš talentovaná, považovala jsem Tě podle básní za starší/zkušenější autorku. Takže fandím. Navíc autorská pokora je skvělá ingredience do začátku. Budu se těšit, ale jak píšeš - hlavně ze sebe. 

20.09.2018 13:30:44dát kritice tipLGarra

Tahle kritika mi dává smysl. Je to zatím jen "hozeno" na papír... tak jak si to pamatuji, a cítím.. Vždy jsem chtěla psát o něčem "úžasném"... A pak mi došlo, že mám ... že musím, čerpat ze sebe... Kdyby to bylo jen pro jednou.. Budu makat. Stojí mi to za to. Děkuji, cvrcko :)

20.09.2018 13:26:58dát kritice tipcvrcka

Začátek super, píšeš v pohodě, téma intenzivní, příběh vyrůstá sám ( před očima mýho čtenáře) piš v klidu, piš toho hodně a vracej se k tomu a až toho bude víc, proškrtávej, předělávej. Zatím je to moc dobrý, což neznamená, že to tak i zůstane,ale můj dojem - něco v sobě máš, talent napětí, sklon, vlohu. Pracuj s tím, čtu u Tebe ráda.

20.09.2018 13:23:42dát kritice tipLGarra

Děkuji, agáto5 ... tohle je můj bývalý kousek "Agáty" :)

20.09.2018 13:22:28dát kritice tipLGarra

Díky.. Vážně chci překonat ten blok. Vždy jsem chtěla.

20.09.2018 13:22:15dát kritice tipagáta5

asi nejsem tvůj čtenář... je to docela myslím čitelné, přečetla jsem celé bez problému, ale já tyhle věci moc nečtu, protože jim ani nerozumím.. těžko se vžít, když jsem pravý opak... ale určitě ti k tomu něco napíše někdo kompetentní :)  ať se ti daří

20.09.2018 13:09:40dát kritice tipDanny
Rozhodně moc zajímavé a jsem pro pokračování, tip.

Myslím, že "to" umíš předat :)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.