Maminko, chceš mne vůbec?7., 8.,

Kapitola 7.

 

 

Od maturity, kterou Týnka složila, uplynulo 6 let. Změnilo se toho hodně. Hlavně v životě Týnky. Krátce po maturitě odjela za doprovodu matky do Německa, za tatínkem. Chtěly poznat, co jí otec nabízí, kde by bydlela, kdyby začala studovat v Německu. Nevypadalo to špatně, otec se ženou bydleli v domě, který jeho žena zdědila po rodičích, vlastně po matce, protože její tatínek ještě žil, ale odešel z vlastní vůle do domova trvalé péče- jak se tam říká domovům pro zámožnější důchodce.

 

Mají pokoj pro sebe, nejsou vázáni téměř žádným režimem, jen je o ně nenápadně pečováno. Jídlo si vybírají předem z několika jídel, uklízí se jim bez zasahování do osobních věcí, mohou chodit ven bez omezení. Jen pro kontrolu, kdyby se jim něco stalo, mají říci , kam mají namířeno. V domově je jim k dispozici lékařka i zdravotní personál. Dědeček je tam prý velmi spokojený, má kamarády a dokonce i ,,kamarádku."Tak to vysvětlil Týnce její tatínek, když se podivila, proč dali dědu do domova důchodců, přestože mají dost místa v domě.

 

Matka byla spokojena s prostředím, které pro Týnku připravili a po kratším poznávacím pobytu odjela domů. Teprve tam si uvědomila, že nebude dceru vídat každý den. Navíc se přidala nemoc její maminky. Nabídla jí, že ji vezme k sobě, ale ona odmítla, prý na ni čeká operace a dcera přece nebude zůstávat doma z práce. Pro samou starost o svou maminku pozapomněla matka Lída na Týnku a jen večer zkoušela, jestli se neobjeví na skypu a neřekne jí, jak se jí daří. Ponechala si po odjezdu Týnky její notebook, platila internet, který se jí stal společníkem pro osamělé večery i pro spojení s dcerou.

 

Jak čas ubíhal, seznámila se s několika muži, sešla se s nimi, ale na trvalý vztah to nevypadalo. Nakonec ji navštěvoval jen jeden o něco starší muž, který se nechtěl vázat. Řekl jí, že jedno nevydařené manželství mu stačilo a pokud by jí to takhle nevyhovovalo, lituje, ale pak si musí najít někoho jiného. Pořád si slibovala, že to udělá, ale nakonec ho vždy přivítala : náladového, občas milého, někdy protivného. Nedovedla se rozhodnout, navíc se bála, že zůstane sama, nechtělo se jí zase někoho hledat. Tak to trvalo již 3 roky.

 

Týnka začala studovat v Německu. Musela se snažit, aby stačila nejen dobře zvládnout učivo, ale hlavně jazyk. Mezi studenty z toho důvodu moc nechodila, ačkoliv jí to jak otec, tak  jeho žena Olga doporučovali právě proto, aby se němčinu lépe naučila. Jen sem tam zašla na studentské mejdánky, ale bylo to asi její povahou, dost nedůvěřivou, s nikým si tam nerozuměla.

 

Čekala na ni velká láska, ale nebyla k chlapci jejího věku, k muži, kterého poznala doma, u otce. Byl to jeho kolega, téměř stejně starý jako její otec. Nejdříve poslouchala nenápadně jejich povídání, dívala se na jeho trochu přimhouřené oči, které jakoby se neustále usmívaly, úzké rty, které svědčily o umíněné povaze, náznak vrásek podél úst, světlé oči, lemované nezvykle dlouhými světlými řasami. Připomínal jí světlými vlasy Švéda, což se nakonec potvrdilo. Jeho matka ze Švédska pocházela a Bruno tedy byl napůl Němec a Švéd.

 

Bruno byl téměř o dvacet let starší, nestačil se však ještě oženit, pro samé cestování, nejen služební, ale proto, že lezl po horách, kdy se dalo. Veškerá dovolená placená i mnohdy neplacená padla na úkor toho jeho koníčku. To se ale Týnka dověděla pozdě - už byla do něj zamilovaná až po uši. Nenechala si to rozmluvit ani od otce a jeho ženy, ale později ani od matky, které se sice svěřila, ale nepřiznala nejen věk Bruna, ale také ne z počátku jeho zálibu. Na obrazovce skypu matce Bruna ukázala, ale tam věk nebylo možné poznat, světlo bylo poměrně slabé. Možná záměrně. Matka byla přesvědčená, že je to nějaký student z vyššího ročníku.

 

Nějakou dobu po operaci zemřela k velké lítosti babička Týnky a matce zůstal jen ",návštěvní" přítel a občasné hovory s Týnkou, které jí nahrazovaly návštěvy.

 

Týnka odpromovala v oboru ekonomickém a chystala se, že donutí nějakým způsobem Bruna, aby se usadil, chtěla, aby si ji vzal. Bruno jí to rozmlouval, věděl, že by se už nemohl tak courat po horách, táhlo by ho to více domů, ale po její rezignaci na známost s ním, se honem rozmyslel a souhlasil se sňatkem.

 

Vzali se jen se svědky a odjeli na svatební cestu - kam jinam, než do hor.

Matce bylo líto, že nemohla dceru osobně vidět v den její svatby, ale nakonec se s tím smířila a byla ráda, že dcera bude spokojená. Život si s nimi však pohrával dále, nedá se říci, jestli špatně nebo dobře.

 

 

 

Kapitola 8.-

 

Uběhl zase nějaký čas, pro někoho rychle, pro jiného se vlekl. Pro matku Týnky byla občas doba, kdy se viděly dlouhá, zdálo se jí, že už ji neviděla celá léta. Týnka vedle svého muže vyspěla, usadila se. Dověděla se jednu dost závažnou věc, kterou jí Bruno, prý v dobrém úmyslu, zatajil. Chtěl se kdysi stát horským průvodcem, později záchranářem, proto se původně nemínil ženit. Věděl, že to povolání je poměrně nebezpečné.

Při povinných prohlídkách mu však lékaři objevili na srdci vadu, která se nedala operativně spravit. Musel jen upravit životosprávu a být pod stálou kontrolou. To bylo příčinou, že se věnoval jinému povolání a do hor jezdil už jen jako turista a musel se vyhýbat i namáhavějším výstupům. Nepovažoval za nutné se s tím Týnce svěřit, snad aby se nelekala. Myslel, že bude dodržovat příkazy lékařů a tím mu nic nebude hrozit.

 

Byli spolu už dva roky a Týnka začala toužit po dítěti. Ona sice byla ještě mladá, ale brala ohled na Bruna, chtěla, aby měli dítě dokud je mladý. Také jí chyběla babička, která jí v různých obdobích života byla bližší než matka. Prodělala různá vyšetření, podle nich nic nebránilo otěhotnění. Bruno byl také v tomto směru v pořádku. Otcova druhá žena, která se jí stala poměrně brzy přítelkyní, jí však stále říkala, že u mužů ten věk není tak důležitý, hlavně když je ona mladá a nemusí na nic spěchat. Týnka se tedy přestala trápit. Při jedné návštěvě matky si o tom všem promluvila i s ní. Možná nerada, ale potvrdila jí názor "macechy".

 

Nějaký čas se Týnka matce neozývala. Ta z toho byla nešťastná a postěžovala si svému příteli. Jeho názor však ji rozlobil. 

"Jsi na svou dceru moc  fixovaná,  myslíš si, že ji musíš  mít pořád pod dohledem a o svůj život se nestaráš."

Ptala se ho, jak si on přestavuje její život.

"Měla by ses konečně rozhoupat, najít si někoho, kdo si  tě vezme a já bych   nemusel pořád přebíhat z jedné domácnosti do druhé."  Byl to pro ni šok.

 

"Tak já jsem ti na obtíž? Proč ses třeba k mě nenastěhoval?  Máš  rád své soukromí, bydlíš v domě u syna, kde máš své dvě místnosti, tam mne vzít nemůžeš a také nechceš a kdyby ses přestěhoval ke mně, už by ses tam nemohl případně vrátit. Tak je to."Vylétla z ní výčitka, pochopení, proč to mezi nimi tak je,.

Připadalo jí to nejen postavené na hlavu, ale přímo pro ni urážející. On se jistí, přitom ji doslova využívá. Nepřispíval totiž vůbec na jídlo, které mu při návštěvách připravovala a když ho jednou požádala, aby něco koupil po cestě k ní, že doma zrovna nic nemá, nakoupil, ale upozornil ji, že u ní tak často nejí a přispívá synovi na stravu, takže by ho neměla moc často o podobné nákupy žádat.

 

To a nejen to, ale drobné neshody a občasná chladnost nabourávaly čím dál více jejich vztah. Posledním hřebíčkem do něho byla jeho odpověď toho dne, kdy se mu svěřila s obavami o dceru. Rozčilila se a doslova mu vyčetla jeho sobectví, nedostatek lásky. Opáčil, že přece u nich nejde o nějakou lásku, jsou si jen občasnou útěchou v samotě. Zmlkla a jen nastavila ruku, aby jí vrátil klíč od bytu, podala mu kabát a otevřela dveře od bytu. Ostatní věci mu připraví a má si pro ně přijít co nejdříve. Uraženě odešel, s poznámkou, aby mu tedy už nikdy nevolala.

"Neboj se, nebudu!"

Po jeho odchodu se rozplakala - zklamáním. Snad stále doufala, že jednoho dne pozná, že by jim spolu mohlo být dobře. Nakonec si však přiznala, že se jí ulevilo.

 

Jako řízením osudu jí v tom týdnu zavolala Týnka. Měla pro ni dobrou novinu. Nevolala jí  déle proto, že byla v nemocnici na vyšetření. Měla nějaké potíže, ale nakonec se ukázalo, že je těhotná a musí se v prvních měsících šetřit, aby dítě donosila. Bruno je prý moc šťastný, těší se na dítě. Jen jí dělá starosti, že nepřestal s cestováním na hory. Tvrdí sice, že jen dělá procházky v nižších polohách hor, ale ona má obavy o jeho zdraví. Snad se teď bude držet více doma.

 

Po několika týdnech se Týnka ozvala a mamince s pláčem řekla, že je Bruno v nemocnici, dostal infarkt v práci a ji k němu ani nepustili. Neví, co má dělat. Matka se chtěla za ní rozjet, ale nakonec Týnku odvezli také do nemocnice, udělalo se jí tak zle, že měli strach, aby nepotratila. Musí zůstat pod kontrolou lékařů. Matka ji navštívila asi po týdnu, chtěla jít i za Brunem, ale bylo jí sděleno, že zemřel. Jen to ještě neřekli jeho ženě, aby to nemělo vliv na její stav.

Otec, jeho žena a matka byli názoru, že by se měla Týnka na tuto zprávu připravit, aspoň postupně upozornit na možnost úmrtí, aby to pro ni nebyl takový šok. Kdo jí to ale řekne? Nakonec to zůstalo na matce. Lékař jí potvrdil, že bezprostřední nebezpečí potratu nehrozí a opravdu bude lepší, když se doví Týnka pravdu.

 

Hned jak přišla matka za Týnkou, šly spolu na procházku do nemocničního parku, sedly si na lavičku, zeptala se Týnka, jestli byla za Brunem a co je nového. Matka nevěděla, jak začít. Stokrát si předtím přemílala, co řekne, teď mlčela a její oči se pomalu plnily slzami.

" Je zle, viď, maminko? Bruno je na tom špatně."

"Je, Týnko, připrav se na nejhorší!" Matka nebyla schopna víc říci, ale Týnce to stačilo. Dávno se lékařů na srdeční vadu svého muže vyptala, na nemožnost léčení, jen mu to neřekla, jaké má obavy. Také měla trochu obavy, aby to nebylo dědičné. Prý není. Bylo to prý opotřebování oslabeného srdce.

 

Pak již bylo otázkou několika dní, kdy se Týnka dověděla o smrti manžela a rozhodla se, že se po vyřízení pohřbu vrátí domů, do Čech. Jen měla starost, kam půjde. Byl tu sice byt po babičce, který byl jen pronajatý studentkám, ale nemohla je vyhodit ze dne na den. Zavolala matce, jestli ji může na dobu, než se vše vyřídí nechat u sebe. Matka měla stažené hrdlo smutkem i náhlou radostí a odmlčela se. Ozvalo se nedočkavé:

"Mami, tak chceš mne u sebe, nebo ne?"

"To víš, holčičko, teď víc, než kdy jindy."

 

Jak to nakonec bylo? Týnce se narodil chlapeček, dala mu jméno Leo. V prvních měsících, do konce školního roku studentek a nějakého času, než se byt nechal vymalovat a připravit na jejich pobyt, bydlela u maminky. Malý Leo byl zdravý chlapec a rostl matce i babičce pro radost jako z vody. Týnka vzpomínala na Bruna s láskou i lítostí, že se nedočkal narození svého syna.

Z počátku měly dost starostí i vyřizování. Jen přiznání vdovského a pak sirotčího důchodu trvalo přes půl roku a Týnka ocenila pomoc matky a dokonce i otce při zařizování bytu a výbavičky pro Lea. Sblížily se více, než v dobách dětství a ranného mládí Týnky. Byly dvě ženy, sice bez partnerů, ale ne bez naděje, že se život urovná. Vlastně jednoho,, chlapa " doma měly a zatím jim stačil.

 

xxxxxxxxxxx

---