Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+2 neviditelných
Strážci času (4/7)
datum / id26.09.2018 / 490938Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaSci-fi
zobrazeno361x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Vojáci odhalí pravdu o světě, kde se nacházejí a dozví se, co potřebují. Jenže se objeví dost nepříjemný nepřítel, který usiluje o jejich životy.

Strážci času (4/7)

                                                                4.

 

Chopili se zbraní a vyběhli před dům.

Viděli vracejícího se Toma, kterému chybělo ještě nějakých padesát metrů, aby doběhl až k nim. Běžel a křičel cosi o obrovi. A pak se za ním objevil. Humanoidní bytost měla na výšku dobré čtyři metry a s každým krokem se blížila k Tomovi.

„Tome! Zaber!“ křikl Frenk.

„Zede, potřebuju, abys zastřelil toho obra,“ zavelel Berk. Zed ihned pozvedl svou pušku a zamířil. V optice si mohl prohlédnout bytost v celé její obludnosti. Vypadala jak odlitá z kovu. Její pokožka měla ocelovou barvu a na slunci se leskla, jako by byla něčím natřená. Neměla na sobě žádné oblečení, ani nenesla žádnou zbraň. Tu ale asi ani nepotřebovala. Obří postava disponovala velmi dlouhými pažemi, a i když nevypadal nikterak svalnatě, působila velmi silně. Silný krk držel velkou holou hlavu, která vypadala s trochou představivosti lidsky. Bytost měla velmi tenká ústa, malý téměř nepatrný nos a hluboké oční důlky až měl člověk pocit, že v nich žádné oči nejsou. Nejvýraznějším místem však byl prostředek čela. Ten totiž červené svítil. Ne stále stejně, nýbrž jeho zář zeslabovala nebo zesilovala.

Následující události se seběhli v několika vteřinách.

Zed vypálil na obra. Trefil se do hrudníku, ale nemělo to žádný výsledek. I další vojáci vystřelili. Netvor už dohnal Toma, kterému chybělo k jeho týmu ještě několik dlouhých metrů. Obr ho chytil jako by snad Tom byl jen hadrovou panenkou.

„Zede, do hlavy!“ řval Berk.

Než Zed nabil, obr Toma přetrhl vejpůl a jeho ostatky odhodil do písku. Zed byl v šoku. Zároveň se mu hlavou mihla výčitka, že to nestihl. Krev jeho kamaráda se vpíjela do písku.

Zeda někdo prudce zatáhl za rameno. Byl to Berk.

„Padáme do úkrytu!“

Řítili se zpět do domu k poklopu, který objevili teprve před chvilkou. Frenk ho otevřel a čekal na ostatní.

„Zapadni dolů, Frenku!“ křikl na něj Berk.

„Nejdřív mu pošlu malý dáreček,“ řekl Frenk a hodil směrem k blížícímu se obrovi granát. Po žebříku dolů už tou dobou lezl Doktor, Jef a Nik.

Granát bouchl obrovi přímo pod nohama a dokázal jej na pár vteřin zastavit.

„Do prdele, skoro nic mu není,“ podivoval se Frenk a díval se, jak si bytost kontroluje chodidla, zda jsou v pořádku. Zdálo se však, že vyvázla z výbuchu maximálně s odřenými lýtky.

Po žebříku už dolů lezl Zed a Berk donutil Frenka, aby tak učinil také. Pak se Berk ještě ohlédl a viděl, jak obr mlátí do zdi domu. Berk nečekal, až ji zdemoluje a zmizel v díře.

 

Opět jich bylo o jednoho míň. V podzemí se jich tísnilo už jen šest.

V chodbě museli postupovat po čtyřech, protože byla vysoká jen něco kolem jednoho metru a stěně tak široká. Její strop podpíraly dřevěné výztuže, které znovu dokazovaly, že někde musí být zdroj dřeva -  tedy les.

Baterky osvětlovaly temný prostor a každý posun či vzdech zněl v tichém tunelu hrozivě.

„Co to do hajzlu bylo?“

„Nevím, Franku, ale chtělo nás to zabít, takže nepřítel,“ odpověděl Berk.

„Ale do prdele, kde se to vzalo? Neříkejte mi, že pár set let se na Zemi vyvinulo něco takového. To je jak z nějakého blbého sci-fi.“

„Ta bytost měla zcela lidské rysy. Je pravda, že necelých tisíc let je krátká doba na vývoj nové rasy, ale už víme, že tu kdysi došlo k jaderné katastrofě. Možná odstartovala rychlý vývoj některých druhů. I lidí,“ zapřemýšlel Nik a Frenk jen kroutil hlavou. Bylo to jen těžko představitelné.

„Svítila mu hlava.“

„Možná je to jenom, já nevím, třeba robot,“ nabídl jiné vysvětlení Berk.

„Anebo mimozemšťan,“ navrhl Jef.

Lezli tunelem stále dál a doufali, že brzy dospějí k jeho konci. Při rychlém útěku však nevzali všechny zásoby, co měli a museli doufat, že dojdou někam, kde bude voda a něco, z čeho by se najedli. Nebo se mohli vrátit. To prozatím však nebylo aktuální.

„Já ho trefil, vím, že jo,“ říkal Zed. „Ale skoro nic, to s ním neudělalo. Myslím, že to fakt bude robot.“

„Anebo supernadčlověk,“ řekl Frenk. Ale myslel to vážně jen tak napůl.

Tunel končil tak, jak začal. Narazili na žebřík vzhůru.

Frenk šel první a pomalu zvedl poklop nad hlavou. Oddechl si, že není ničím zatížený. Když jej odstranil, spatřil klenbu vysoké jeskyně. Napadlo ho, že je to jeskyně, protože viděl, jak do prostoru jde světlo a strop byl jednoznačně kamenný. Jednou rukou držel žebřík, který vydával zvuky, jako by měl každou chvíli rupnout, ale naštěstí se tak nestalo. V druhé ruce měl pistoli. Vykoukl nad úroveň otvoru, a když neviděl, žádné nebezpečí, vylezl nahoru.

Jeskyně nebyla velká a poměrně záhy za poklopem končila.

„Čisto,“ hlásil Frenk.

Vojáci vylezli nahoru a zavřeli za sebou poklop. Nik se začal ihned zajímat o jeskyni, Berk šel s ostatními k jejímu ústí, aby viděl, zda je okolí bezpečné.

Vchod byl po stranách obrostlý divokými rostlinami připomínajícími břečťan a před ním stála hradba keřů, která vypadala, že ji někdo vysázel zcela uvědoměle. Listy keřů však zežloutly horkem a vypadaly velmi unaveně. Dojem, že někdo chtěl vchod do jeskyně pořádně utajit, se proměnil téměř na jistotu, když zjistili, že za keři je hned několik stromů, opět vysázených tak, aby co nejvíce bránily ve výhledu na jeskyni. Berk se zaradoval, že narazili na stromy a vegetaci. Znamenalo to vodu a prostředí, které slibovalo možnost doplnění zásob, o které přišli při útěku před obrem. Kde jsou stromy, budou i zvířata, říkal si.

Samotná jeskyně byla kromě poklopu prázdná až na pár dek pohozených u levé stěny jeskyně.

„Hm, jemná práce. Nic umělého. Jako ve středověku,“ říkal Nik, když si deky osahal.

„Ještě něco zajímavého?“ zeptal se Berk.

„Není to přírodní útvar. Celý tenhle prostor vytvořili lidé. Všude jsou vidět stopy po dlátech.“

„No, muselo to dát práci,“ uznal Berk. „Navíc si ten někdo dal záležet, aby byl vchod co nejvíc neviditelný.“

„Muselo to trvat leta, než jeskyni vytvořili. A jak víme podle zásob v domě, je podzemní chodba stále využívaná,“ doplnil Nik.

„Jdeme najít toho, kdo ji využívá,“ řekl Berk a vyšel vpřed.

Museli se skrze křoví doslova prodrat a za vysázenými stromy byly další. Ocitli se v  lese. Země byla pořád převážně kamenitá, ale objevovaly se lišejníky a různé druhy travin. Když se ohlédly za sebe, viděli místo odkud vyšli a nad ním se tyčil asi dvě stě metrů vysoký kopec. Nalevo od nich byla další hora, díky které tu byl stín a možná i díky tomu se zde uchytila vegetace.

Šli pořád z kopce a les postupně řídnul. Vršky stromů byly holé, spálené od slunce.

Pak došli k něčemu, co připomínalo rozpadlé zdivo.

Les skončil. Za ním byla opět světle hnědá písečno-kamenitá krajina a především město.

Domy měly podobné rozměry jako ty v oáze a byly postaveny stejným způsobem. Zde to však žilo. Na malém náměstíčku se nacházela studna, ke které si lidi chodili pro vodu, byly tu k vidění dva plátěné stánky, ve kterých se prodávalo a několik lidí si u nich vybíralo zboží. Vedle domů byly stáje. Berk spatřil několik podivných tvorů podobných kozám a po ulicích se volně pohybovaly slepice.

„Lidi jako my,“ řekl Zed.

„No hurá. Akorát trochu pozadu, než jsme doufali,“ poznamenal Frenk.

„Co teď?“ ptal se Jef.

Berk přemýšlel. Když tam přijdou, co když ti lidé zaútočí? Domorodci byli evidentně zaostalí, jistě by si s nimi poradili, ale nechtějí nikomu ublížit. Co když prostě utečou? Berk, ale usoudil, že jestli mají získat nějaké informace o této době a o tom, co se stalo, tak se musí pokusit s nimi promluvit.

„Jdeme.“

Berk se přehoupl přes zídku a totéž učinili ostatní, až na Zeda, který měl za úkol vše sledovat a v případě ohrožení, krýt své druhy odstřelovací puškou.

Berk šel jako velitel první. Asi po deseti metrech ho někteří obyvatelé města zaregistrovali.

„Kruci, něco křičí a utíkají.“

„To jsem i trochu čekal, Frenku,“ řekl Berk.

„Opravdu je tohle budoucnost? Nevzalo nás to omylem někam do středověku?“ zeptal se Jef.

„Jak bys potom vysvětlil ty krásná zvířátka a obřího fešáka se světýlkem na ksichtě?“ kontroval Frenk a Jef zmlkl.

Ulice se během chvilky vylidnili. Ušli však asi jen dalších deset kroků a směrem k nim se blížilo několik lidí. V jejich čele šel muž oblečený do mnohobarevného úboru, což kontrastovalo s jinak jednoduchým, primitivním oblečením ostatních. Byl to zcela jasně jejich vůdce. Doprovázelo ho deset mužů. Všichni v rukou drželi dřevěné kopí. Jednalo se jen o lehce opracované dřevo bez kovového hrotu.

Zastavili se pět metrů před nimi. V jejich očích nebyla agresivita, spíš strach.

„Ahoj,“ řekl Berk a po něm i ostatní vojáci.

„Ahoj,“ odpověděl nejistě vůdce domorodců. Oblečení, co měl na sobě, připomínalo vzdáleně kimono a hrálo všemi barvami. Zelená, modrá, červená, žlutá.

„Já jsem Berk, velitel jednotky Future.“

Čekal na odpověď, ale zdálo se, že mu jeho protějšek nerozumí.

„Rozumíte tomu, co říkám?“

„Já Ardan. Ty Berk. Víc nerozumím,“ řekl muž, kterému nemohlo být víc, než čtyřicet a v očích měl nejen inteligenci, ale také nevyslovenou obavu. Na Berka udělal dojem, že neustále žije ve strachu.

„Dobře, Ardane. Jsme vojáci, víš, co to znamená?“

„Nerozumím. Vy cizinci. Co chcete?“

Ardan i ostatní vypadali vykuleně z neznámých lidí, ale rozhodně ne hloupě.

„Chceme informace.“

Ardan se jen tázavě díval. Slovu informace prostě nerozuměl.

„Chceme… vědění… O tom, kdo jste, jak žijete a co se stalo dříve v minulosti.“

„Vědění. Tomu já rozumím. Vy s náma na Kleču,“ řekl s úsměvem Ardan.

Kleča bylo posezení u čaje.

„Na západ samá poušť, smrt a nic. Na východ hory, pak lesy a pastevci. My chodit vyměňovat s nimi zboží. Na sever mrtvá města a na jihu divoké rostliny. Tam žádný člověk radši nežije,“ povídal s klidem Ardan a byl na něm znát prožitek z každého doušku čaje. Berkovi a ostatním čaj moc nechutnal, páchnul něčím nepříjemným, ale v současné situaci mohli být rádi za takovou pohostinnost.

„A co bylo dřív?“ zeptal se Berk. Ardan porozuměl.

„My tady pořád stejní. Mnoho a mnoho let pořád stejní. Ale můj děd, jeho děd, i jeho děd a tak pořád dál, vyprávějí o hrozné době.“

„O jaké době?“

„Všechno spálené po velké záři. Všechny zvířata mrtvá, lesy mrtvé, lidi taky. Ale ti, co přežili, měli nemocné děti. Všechno nemocné od záře.“

Všem vojákům bylo jasné, o čem Ardan mluví. I když to ten muž nezažil, hovořil, jako by se to stalo včera a jeho rodině. Neštěstí z něho doslova tryskalo.

„Něco vám ukážu,“ řekl vůdce zdejšího prostého lidu a vstal. Za chvilku se vrátil s velkou truhlou, se kterou mu pomáhal dospívající chlapec, patrně jeho syn.

„Staré, mnoho staré.“

Ardan otevřel truhlu a začal z ní vyndávat věci.

Frenk se pousmál.

„Ty vole, to je mobil.“

„Jo, klíče, baterka,“ pojmenovával další předměty Berk.

„Vy mít takové,“ komentoval baterku Ardan a Berk mu ukázal, jak ta jeho funguje. Všichni domorodci kolem byli doslova šokování.

„Slunce. Vy ovládat slunce,“ řekl šokovaný vůdce místních lidí.

„Ne, je to jen … nástroj. Jako kladivo nebo sekera,“ řekl Berk, protože nevěděl k čemu jinému baterku přirovnat. Tihle lidé znají kladivo nebo sekeru, příliš důmyslnějších nástrojů však nemají.

Ardan vyndával s truhly další věci a všech si nesmírně považoval. Ať už šlo o kýčovitého sádrového trpaslíka, který dokázal přežít nukleární katastrofu nebo kus plastu, který mohl být součástí mixéru. 

„Samý kraviny,“ řekl Frenk a pak Ardan vytáhl štos papírů. Byly to noviny.

„Kdepak Frenku. Nahoře měli pro ně zajímavé a nepochopitelné artefakty a dole jen papíry. Ty mají pro nás cenu zlata.“

Ardan půjčil noviny vojákům. Berk si říkal, že muselo jít vlastně o ohromné štěstí a souhru náhod, že přežily jaderné bomby a tolik staletí. Mnoho stran už bylo nečitelných, na některých se však dochovaly i fotografie.

„Pane, tady tyhle jsou z naší doby,“ podal Berkovi kus novin Nik.

„Ano, to je skoro přesně na rok po našem přesunu do tohoto času.“

To, co četl Berk nebylo ani trochu veselé. Svět byl ve strachu. Západní společenství vyhrožovalo atomovou válkou, ale Východní unie nechtěla přistoupit na jeho podmínky.

„Kdo vypustí bombu první?“ hlásal titulek.

Ardan a domorodci pozorovali, jak se vojáci do novin ponořili a mlčky sledovali, jak se jejich hosté dozvídají události, které se odehráli mnoho staletí zpátky.

Berk si vzal další noviny. Hodně textu už bylo ztraceno, ale zřetelně viděl jméno, které znal. Dern. Robert Dern, generál armády Západního společenství a člověk, který je sem vyslal. Přečetl i necelou větu, kousek pod jeho jménem.

„… jestliže se tak nestane, do týdne vypustíme bombu. A ne jednu. Dráždili jste hada bosou nohou a vaše falešná hrdost bude stát životy miliónů. Je to příroda. Silnější zabije toho slabšího. A my jsme ti silnější!“

Frenk podával Berkovi další novinové kousky. Papíry, ze kterých zbývaly jen potrhané cáry, ohořelé stránky s pár čitelnými větami. Některé se však daly přečíst celé.

Noviny byly plné rad, kam se schovat před nukleární válkou, jak postavit kryt a také se v nich čím dál více psalo o konci světa. Noviny plnila deprese.

„Muselo to být hrozné období,“ řekl Nik.

Našli noviny, při jejichž čtení mrazilo v zádech.

Mrtvých jsou miliony, ale přesné počty nikdo nezná. Nikdo ani neví, kdo vyhrál. Tyhle noviny jsou možná poslední. Jsme ozáření, stejně jako vy, co to čtete. A ti, co to zavinili, jsou někde schování.

Našli však ještě jednu stranu z novin, které vyšli dva týdny po předchozím článku.

Radioaktivita je všude. Většina planety nebo celá. Vlády nekomunikují, ztratili jsme kontakty se zahraničními kolegy. Tohle číslo vychází jen v pár kusech. Víc, jsem nezvládl vytisknout. Z našich novin jsem zbyl jen já. Jsou zadarmo… pro ty, co zbyli.

Vojáci šokovaně mlčeli. A stejně potichu zůstávali i domorodci.

„Tak jsme se zničili,“ řekl Nik. „A my…my jsme byli ti, kdo to začali. Dern. Jak mohl být tak stupidní a rozpoutat jadernou válku?“

„Nemusíš opakovat, co jsme právě četli. Pochopili jsme to,“ zavrčel Frenk.

„Nech ho,“ napomenul ho Berk. „Jen je z toho špatnej jako my ostatní.“

„Takže máme, co jsme chtěli?“ zeptal se Frenk.

„Jak to myslíš?“ reagoval Berk.

„Víme, kdo vyhrál válku. Víme, co nesmí Dern udělat. Známe výsledek, kam by to lidstvo dovedlo.“

„Ano, máš pravdu. Než nás přenesou zpět do našeho času, mohli bychom těmhle lidem nějak pomoci.“

„Jak?“ ptal se Nik.

„Naučit je pár věcí. Třeba jak vylepšit jejich domy, možná i vysvětlit princip výroby elektřiny a tak podobně.“

„V podstatě by to bylo k ničemu.“

„Proč myslíš?“

„Protože změníme budoucnost,“ odpověděl za Nika Frenk. „Zabráníme jaderné válce a lidstvo se nezničí.“

„Snad,“ řekl Berk.

„Jo, snad.“

 

„Jedna věc mi ale vrtá hlavou,“ přiznal Frenk.

„Jaká?“ tázal se Berk.

„Kde se teda vzali ti obři a co jsou zač?“

Vojáci se dívali na Ardana a ostatní domorodce. Ti moc dobře věděli, na co se jich ptají, ale v jejich tvářích se odrážel strach.

„Ardane, řekneš nám o nich něco?“ zeptal se napřímo Berk.

Domorodec pokrčil rameny.

„Oni zlí a krutí. My musíme sloužit. Oni jsou už od dávna a my byli vždy služebníky obrů.“

„Ardane, oni jsou umělí, nejsou to praví obři…,“ Berk se zasekl, protože si uvědomil, že Ardan nebude rozumět tomu, co říká a promluvil k Nikovi. „Opravdu není v žádných novinách nějaká zpráva, že by některá z mocností začala tvořit takové roboty?“

„Znovu to projedu,“ řekl Nik a začal hledat.

„Já ukážu město obrů,“ nabídl najednou Ardan. Tvářil se jako by ve vojácích viděl naději pro jeho lid. „Pojďte.“

„Niku, ty zatím zkoumej noviny, Doktore, zkuste se podívat, zda ve vesnici nejsou lidé, kteří jsou nemocní, a my bychom jim dokázali pomoci. Ty, Jefe, buď ve střehu a hlídej, zda se neblíží nějaký z těch obrů.“

Berk rozdal úkoly a pak společně s Frenkem, Zedem a několika domorodci se vydal za Ardanem který je vedl.

Postupovali po kopci, který se zvedal za městem. Až na pár keřů byl zcela holý a tyčil se asi padesát metrů do výšky. Když na něj vystoupali, Ardan naznačil, ať jsou obezřetní. Na vrcholku bylo několik velkých kamenů a keřů. V pokleku k nim došli a pak se zahleděli na krajinu za kopcem. Nacházelo se tam údolí a za ním pohoří, jehož vrcholky měly sněhovou čepici. Vojákům se však zatajil dech z toho, co viděli v údolí. Ohromné stavby, jimž vévodily tři centrální pyramidy, kolem kterých rostlo město. Pyramidy jasně připomínaly proslulé egyptské stavby, domy potom starořeckou architekturu. Mezi nimi v ulicích se procházelo několik robotických obrů. Neprocházeli se bezcílně, nýbrž dohlíželi na stavbu nových budov. Jako otroci na nich pracovaly stovky lidí, kteří vedle robotů vypadali jak malé děti.

„Všechny okolní vesnice musí stavět. Kdo nestavět, ten rozdrcen obry,“ konstatoval Ardan. Mluvil klidně. Pro něj to bylo normální. Takhle tu prostě žijí. Jako služebníci robotů, které musel někdo vyrobit. Možná jejich předci.

„Obři mají zálibu ve starověku, hmm,“ zamumlal Frenk.

„Zajímavé, to ano, ale mě spíš zaujalo, že obrů není zas až tak tolik. Napočítal jsem jich deset,“ řekl Berk.

„Tady, ale kdo ví, kolik jich je v budovách a někde jinde,“ opáčil Frenk.

„Jo, pravda. Nějak mi už nefunguje mozek. Nicméně jsou to roboti, tak na co potřebují města?“

„Možná mají tak vyspělou umělou inteligenci, že prostě chtějí vlastní bejvák.“

„My jít zpátky,“ řekl najednou Ardan a domorodci se začali stahovat směrem k jejich domovu.

„Proč?“ ptal se Berk.

„Nesmějí nás vidět.“

„Jsme dost daleko.“

„Něco se děje, pane,“ upozornil Zed a stále se díval do dalekohledu své pušky.

„Co?“

„Jeden z obrů, co je k nám je blíž, procházel kolem otroků, co stavějí zeď a najednou se zastavil.“

„No a?“ reagoval Frenk a vytáhl svůj dalekohled.

„Začalo mu svítit čelo a otočil se směrem k nám.“

„A kurva,“ cekl Frenk, když se podíval do dalekohledu. „Navrhuju zmizet. Ten bastard nás evidentně zbystřil.“

„Oko, zbraň,“ řekl Ardan, který čekal na vojáky.

„Ústup,“ zavelel Berk a všichni se vraceli do města domorodců.

 „Půjde až za námi?“ zeptal se Berk Ardana.

„Svítil, viděl a teď nás jít potrestat,“ řekl vůdce domorodců a v jeho pohledu byl strach a smutek. Berk se divil, že se Ardan na něj nevzteká. Jestli sem obr přijde, pak je to jen jejich chyba. Vystavili tyhle lidi nebezpečí. A obr opravdu přišel. Zahlédli ho, jak v klidu pomalinku přechází kopec.

„Chlapi, najděte si dobrá místa na krytí. Zede, spoléhám na tebe. Je sám, tak ho přeci dáme, jasné?“

„Ano, pane,“ řekli jako jeden muž vojáci.

Domorodci utíkali do svých domovů, Ardan se stále zdržoval na ulici. Patrně proto, aby se ujistil, že všichni jeho lidi jsou v bezpečí.

„Tak, co Zede?“

„Mám ho na mušce.“

„Tak střílej přeci.“

Zed chtěl střílet. Jen měl pocit, že ještě není ta správná chvíle. Obrovo oko svítilo temně červenou barvou a Zed se bál, že se podívá přímo na něj.

„Zede!“ křikl Berk.

Mladík se vzpamatoval a vystřelil.

Trefil, jenže Obr se pouze zapotácel, ale pokračoval dál. Už byl téměř u města a jeho červené oko hledalo střelce.

Zed věděl, že se děje něco horšího. Ta bytost ho nehledala zrakem, nýbrž jakýmsi šestým smyslem. Nedokázal to pojmenovat, ale snažil se nemyslet na to kde je, kdo je a že ho hledá obr. Jenže to mu nešlo. Pocítil, jak bytost zachytila jeho myšlenku. Červené oko se ještě více rozzářilo a on pustil pušku na zem. Nechtěl, musel.

„Co se do háje děje?“ ptal se Zeda Frenk.

„Vidí mi do hlavy a poručil mi pustit zbraň. Nemůžu mu odporovat. Prostě to nejde.“

Obr šel přímo k nim. Stále zrychloval. Vojáci stříleli, jak jen mohli. Obr si jich moc nevšímal, jako by věděl, že ho jejich kulky nezastaví.

Berk hodil granát. Obr se zapotácel a střepiny se mu zaryli do těla. Vydal zvuk, kterým zřejmě reagoval na způsobenou bolest, ale zněl nelidsky strojově.

Další a další kulky obra pomalu, ale jistě zmáhaly, přesto se ještě vypjal k útoku. Když už byl až u nich a pozvedl ruce, aby jim zasadil pořádnou ránu, svět před nimi se rozpadl na malé kousíčky a oni měli pocit, že je okolní svět drtí na atomy. Obr, domorodci a okolní svět zmizeli.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

01.10.2018 06:36:58dát kritice tipagáta5

tak já jsem nedočkavá :) ale stálo to za to... taky chválím

29.09.2018 17:28:34dát kritice tipreinka

Ahoj, tak to já si na rozdíl od Agáty počkala až do konce a teď si tvůj příběh vychutnávám :-))))))) a chválím!

28.09.2018 11:03:47dát kritice tipSupermartonátor

Moc ti děkuji:-)

Jasně že mám...je to už pár měsíců staré.

No úplně skvěle napsané to není, mraky chyb...ale snažím se postupně dostat na nějakou dobrou úroven.

Jinak 17. listopadu vychází povídková sbírka"Může se to stát i vám", kde mi vyjde povídka "Škvíra"....jinak bude tam i Josef Karika nebo Kristina Haidingerová a další zkušení autoři..jás em tam největší no name:-)) Tak třeba si to koupíš.:-)

27.09.2018 06:53:10dát kritice tipagáta5

je to napínavý... máš to fakt dobře napsaný, klidně bych četla dál, tak doufám, že už máš další díl připravený a nenecháš mě dlouho čekat...

mělo by si to přečíst víc lidí, ale asi jsou líní číst na díly... já tedy ne, já jsem okouzlena :)  super



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.