Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+13 neviditelných
Svět podle Bradburyho
datum / id03.10.2018 / 491053Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno441x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Projekt Dank

Svět podle Bradburyho

      „Jak pořád žiješ?“ zeptal se Vojmír Dank známého, kterého onehdy venku potkal. 
     „Stojí to všechno za hovno. Je to čím dál horší. Vždyť se podívej kolem sebe, co se tady děje,“ odpověděl známý. 
     Dank se rozhlédl po náměstí topícím se v poklidu a v souladu s atmosférou nic tak hrůzostrašného nespatřil. Došlo mu ale, že známý asi nemá na mysli stav nejbližšího okolí, nýbrž situaci v celém státě, ne-li na světě. Hned na to se mu vybavil podobný stesk jiné známé. Dodala, že jí, coby ženě se sociálním cítěním, to silně vadí. 
     „Sociální cítění, jak se u vás projevuje?“ zeptal se tehdy Vojmír. 
     Řekla, že jí je líto lidí, jež se perou s nouzí, mají na krku spoustu exekucí a vůbec jsou na tom bídně, zatímco jiní, kteří si nezřídka podvodným či přímo zločinným způsobem přišli na velké peníze, žijí na vysoké noze a nestarají se o osud sociálně slabých. A co je nejhorší, nezajímá to prý ani stát. Dank si uvědomil, že mu je také líto lidí, kteří jsou na tom zle. Co s tím však mohl dělat? Podporovat je? Saturovat by zvládl nanejvýš jednoho, ale situaci ostatních by to nevyřešilo a kdo ví, jestli onoho dotyčného. 
     Dejme tomu tedy, že by se o všechny sociálně slabé měl postarat stát. Kde na to ale vzít? Jedna odpověď se nabízí, pomyslel si Dank. Přece od těch, kteří mají peněz zbytečně moc, a navíc kolikrát neoprávněně. Konečně sílí hlasy, jež by podobný krok ve větší či menší míře nyní rády učinily. V takovém případě, řekl si Vojmír, by musela ale vzniknout skupina, která by rozhodovala, co a kolik komu vzít, a na druhé straně, komu a kolik se eventuálně přidělí. Takové rozhodovací procesy jsou ovšem vždycky spojeny s mocí, s níž se ti, kteří ji získají, nikdy dobrovolně nerozloučí.
     Jenže to už tady bylo, a není to zase tak dávno. A třeba zase bude, řekl si. Jistá slavná dokumentaristka, jak si Vojmír nedávno přečetl, mínila, že se vrací totalita… Začal o tom dumat a dospěl k názoru, že se totalita, jakou znal, nevrací, ale nelíbilo se mu ani to, čeho byl právě svědkem. Čemu se však dnešní situace podobá? snažil se Dank usilovně zjistit.
     Nyní se spíš naplňují vize světa, jak je zobrazil Ray Bradbury v knize „451 stupňů Fahrenheita“, konstatoval pak s úžasem. Hned se pokoušel rozpomenout, co vlastně Bradbury v knížce líčil a jak to odpovídá dnešku. Konzumní společnost – máme. Výroba se automatizuje – máme. Uklízejí robotické vysavače – máme čím dál víc. Vrcholoví sportovci jsou vysoce specializovaná monstra neschopná praktického života – máme čím dál víc. Zábavu a duchovní potravu zprostředkují lidem hlavně velkoplošné televize – máme. V románu se nazývaly telestěny.
     Současnost ale Bradburyho vize v mnohém překonává. Vojmíra to napadlo, když si vzpomněl na internet, o němž neměl sci-fi autor potuchy. Internet zajišťuje nejen zábavu a iluzi všeobecného rozhledu, nýbrž rovnou virtuální realitu, a zahrnuje lidstvo takovým množstvím nejrůznějších informací, že se v nich i moudrý jedinec ztratí, a každá myšlenka se rozpustí v přemíře jiných vzepětí ducha a hlavně kravin.
     To má dalekosáhlé důsledky, pokračoval Dank ve své podivné analýze. Na rozdíl od světa v Bradburyho díle nejsou pravidla naší globální společnosti tak přísná, možné a povolené je naopak skoro vše. Často se dokonce zdá, že čím jde o větší nehoráznost, tím je úspěšnější. A když někdo projeví odklon od skupinového myšlení, není ani tak odmítnut, jako se to děje v knize „451 stupňů Fahrenheita“, ale jeho snažení se rozplizne v záplavě jiných obskurních aktivit, pokud si tedy někdo něčeho vůbec všimne.
     Proto se také nemusí zakazovat čtení literatury, jako v románu, a zřizovat oddíly požárníků, kteří by spalovali knihy, nemohl se Vojmír nabažit svých úvah. Chce si někdo přečíst Mein Kampf? Proč ne. Chce číst Leninovy či Stalinovy spisy, nebo myšlenky Mao Ce-tunga? No a. Chce si přečíst Korán? Žádný problém. Chce nakrmit svou mysl moudrými myšlenkami slavných? Může otvírat jednu po druhé stránky s jejich citáty na internetu a číst, číst a číst až do totálního zblbnutí. Chce-li mít knihy papírové, navštíví třeba palác Luxor na pražském Václavské náměstí, a tam si koupí, co libo. A vůbec, proč by utrácel peníze za knihy, když je může mít zdarma v kdejaké veřejné knihovničce. A prachy pak utratí za jiné zbytečnosti.
     Jenže co s obavami mnohých, že v Evropské unii, potažmo na celém světě sílí socialistické tendence? zeptal se Dank sám sebe. Žádný strach, uklidnil se vzápětí. Nikdo opravdu nechce takový socialismus, jaký byl například před rokem 1989 u nás. Zvlášť mocní ne. Tyhle socialistické tendence jsou jen zoufalé snahy politiků a vládců světa z nadnárodních korporací a Bilderbergu zajistit maximálnímu množství lidi chléb a hry, aby nemuseli zbytečně myslet na to, kdo celý tenhle globální cirkus řídí, a nakupovali tam, kde mají, totiž v super-hyper-mega marketech a odebírali zboží, jež tam dodávají právě ony nadnárodní korporace. V tom směru nejsou atomizované soukromé aktivity jednotlivců žádoucí.
     Koneckonců – jací politikové se v současnosti prosazují? Vojmír neuměl zarazit tok svých myšlenek, ač víceméně chápal, že to, co nyní produkuje jeho hlava, se už podobá duševnímu průjmu. Dnešní politici mu obecně připadali fádní, zvýrazňující se leda tak, že se občas projevují jako své vlastní karikatury, anebo tím, že kašlou na to, kdo proti nim protestuje, a dělají si, co chtějí, neboť si myslí, že jsou nepostižitelní a nezranitelní. Ostatně protesty, jakkoli hlasité, nemají prakticky žádný význam. A když někdo vybuřuje náhodou víc, než je zdrávo a začíná tím být nebezpečný, tak ho lze uplatit nebo jinak neutralizovat.
     Lidé, aspoň u nás, žijí v dostatku a v bezpečí, ale strach k životu potřebují, aspoň někteří, odklonil se Vojmír od toku svých myšlenek, i když jen lehce. Netouží však po opravdovém strachu na pokraji existence, ale po latentní hrozbě prožívané v pohodlí doma. Děsy, které jim nabízejí filmy a počítačové hry, jsou však příliš iluzorní. Teprve obava, že se blíží armagedon, či sebemrskačská představa, že se lidstvo svou vinou řítí do záhuby, je to pravé. Zvlášť po dobrém obědě u zákusku a kafíčka. 
     Co ale takovou potřebu strachu uspokojuje? dumal Dank. Klimatické změny? No dobře, tak je trochu tepleji, a že to za tisíc let bude k nevydržení a nastane další kolo globálního vymírání? To nestačí. Avšak nebezpečí pocházející od militantního islámu a od masivní migrace, to je to pravé. Na tom se dá založit dokonce politická kariéra. Tedy za předpokladu, že to nehrozí u nás doma, že na to lze jen nadávat a nemusí se nic řešit, jen vyvolávat paniku. Z hrůzostrašné vize budoucnosti, že islám opanuje Evropu, má ostatně u nás obavy kdekdo, protože prostřednictvím médií může každý vidět, slyšet a číst, jaké šílenosti to působí.
     Dankovi v té souvislosti bleskla hlavou slova Marca Aurelia, že vše, co slyšíme, je názor, ne fakt, a vše, co vidíme, je úhel pohledu, ne pravda. Při podobných úvahách je kardinální otázka, řekl si Vojmír, zda nás čeká v budoucnosti velký masakr? Hned potom se ale nabízí další dotaz, jestli se proti takové katastrofě umíme zabezpečit? Dank se domníval, že ne. Ale co kdyby v celé Evropě opravdu někdy vládla radikální islámská ideologie? zeptal se sám sebe. Byl však přesvědčený, že vypjatý totalitní násilný režim může panovat jen na relativně omezeném prostoru. 
     Na chvíli si představil, že by Hitler vyhrál druhou světovou válku. Jaký že by asi byl současný svět? Podle Vojmírova názoru by se od toho, který je, zase tolik nelišil. Brutální ideologie by se na velké ploše a mezi obrovským množstvím lidí rozmělnila. Ostatně, co čekalo naši zemi a část Evropy po konci protektorátu? Nacistické jho vystřídal bolševický útlak, který ale s léty slábl, až zdechl na úbytě. Jeho prvky však přežily v našich hlavách a předávají se dál z generace na generaci.
     Fuj tajbl, ulevil si Dank. Bylo by krásné odletět třeba na Mars, zůstal ještě chvíli u Bradburyho. Ačkoli on to s tím Marsem také moc růžově neviděl. Je to ale pořád aspoň nějaká naděje, než když teď víme, že Mars nejspíš nebude místem k žití. Zatracení vědci, ulevil si Vojmír Dank znovu.

https://kvaj.blogspot.com

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.10.2018 16:43:19dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Díky. Asi je to poněkud těžší čtení. Napadá mě ale jedna věc. Stejným způsobem, jakým si dospěl k tomu, že není tak důležité, kdo je kdo, se pokusit číst ony těžké věci s lehkostí - nehloubat nad jednotlivými nahozenými myšlenkami a číst je coby jakousi litanii, jako proud slov...

29.10.2018 12:55:52dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

Úvodní půlstránka je (tím počtem "uvažujících" postav -- známý, známá, Vojmír... kdo je kdo?) poněkud nepřehledná.  Dál, když začne být jasné, že není tak důležité, kdo je kdo, se to čte líp.  Líbí se mi to ohlédnutí za Bradburyho románem, oceňuji zdůraznění "strašidla  komunismu" i Aureliova citátu.  Celkově, ač s idieou, s níž to bylo napsáno,  souhlasím, je to na mě těžké čtení. Pro povrchní čtenáře beletrie  (jako jsem já), by tomu prospělo nějaké odlehčení, oživení.  Přihlédnu -li ale k tomu, že ten text je jednou ze "myšlenkových zastávek"  tvého fiktivního hrdiny, musím uznat, že zapadá k odatatním částem  a jejich souhrnu dodává jakousi komplexnost.  Tip.  

07.10.2018 08:38:53dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Karle, tohle bych si přál taky vidět, už dávno. Kdysi, asi tak 45 lety, jsem se dost často bavil s otcem také o tom, jak dlouho by přírodě trvalo, než by zahladila stopy po činnosti člověka. Později (asi tak tři čtyři roky zpátky), jsem viděl dokument, v němž pomocí počítačového programu modelovali, jak by to postupně vypadalo, kdyby z planety zmizel člověk. 

04.10.2018 18:28:24dát kritice tipK3
redaktor prózy

Myslel jsem, jak by asi vypadala, kdyby do přírody nezasahoval člověk. Vidět to na vlastní oči. Nedávno jsem o tom četl článek...:).

04.10.2018 15:19:06dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Díky, Jardo.

04.10.2018 15:17:45dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Země bez lidí, když jsi člověk, to je vážně problém. Zamyslet se nad sebou? To by lidi asi měli, ale když každý myslí trochu jinak.

04.10.2018 09:03:59dát kritice tiprevírník

Zajímavé, k zamyšlení.

03.10.2018 21:13:17dát kritice tipK3
redaktor prózy

Přečetl jsem hlavně kvůli Bradburymu, mému oblíbenci. Na Marťanskou kroniku si často vzpomenu, když poslouchám zprávy. Já mám spíš obavu, že to nebude potřeba, že dopadneme jako dinosauři. Docela by se mi líbila Země bez lidí, ale mám problém, že jsem taky člověk. Nedávno jsem četl Železnou patu od Londona, tak něco podobného bych nám nepřál.

Máš pravdu, lidi by se měli zamyslet sami nad  sebou. T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.